Patricia Cornwell

Patricia Cornwell

Kay Scarpettová 19. Krvavá mlha

1

Přes popraskanou dlážděnou cestu vedoucí do hloubi Lowcountry se táhnou železné koleje zarezlé do narudle hnědého odstínu zaschlé krve. Přejíždím přes ně a vzpomenu si, že Georgijská ženská

věznice je na jejich špatné straně. Možná bych to měla brát jako další varování a vrátit se. Nejsou ještě ani čtyři hodiny odpoledne, čtvrtek 30. června. Mám čas chytit poslední letadlo do Bostonu, ale vím, že to neudělám.

Tato část georgijského pobřeží je bahnitá, protože se tu táhnou lesy zarostlé mechem a mokřady protkané potůčky, které dodávají travnatým pláním záblesky světla. Nad poloslanou brakickou vodou nízko přelétávají volavky bílé a volavky velké, nohy táhnou za sebou. Pak se na druhé straně záplatované asfaltky, po které jedu, les zase uzavře. Kroutící se větvičky kudzu přidušují podrost a zakrývají ho šupinatými tmavými lístky. Z bažin se tyčí obrovské cypřiše s tlustými pokroucenými kmeny, vypadají jako nějaké prehistorické kreatury, co tu bloudí a naříkají. Aligátora nebo hada jsem ještě neviděla, ale určitě tu jsou taky. Uvědomuju si, jak moje velké bílé auto řve, hučí a štěká.

Nemám tušení, jak jsem se ocitla v tomhle křápu, který se smýká po stranách silničky a páchne jako jídlo z fast foodů a cigarety s nádechem zdechlé ryby. Vedoucímu svého oddělení Bryceovi jsem nařídila zamluvit něco jiného: bezpečný, spolehlivý, středně velký sedan, nejlépe volvo nebo camry, s postranními i vrchními airbagy a GPS. Když na mě před letištním terminálem čekal ten mladík v bílé dodávce, která neměla klimatizaci, a dokonce ani mapu, řekla jsem mu, že to je nějaký omyl. Dává mi auto někoho jiného. Ukázal na smlouvu s mým jménem, Kate Scarpettová, a já řekla, že moje křestní jméno je Kay, ne Kate, takže je mi jedno, co tam má napsané. Já si dodávku neobjednala. Společnost Lowcountry Concierge Connection se velice omlouvá, prohlásil ten mladík, který byl dost opálený a na sobě měl těsné tričko, plátěné šortky a rybářské boty. Neumí si prý ani představit, jak se to mohlo stát. Evidentn nějaký problém s počítačem. Rád by mi nabídl něco jiného, ale to by bylo až mnohem později během dne, dost možná až zítra.

Zatím nejde nic tak, jak jsem plánovala, a přímo slyším svého manžela Bentona, jak se ušklíbá, že mi to říkal. Vidím ho, jak se včera večer opíral o žulovou pracovní desku v naší kuchyni, vysoký a štíhlý, s hustými stříbrnými vlasy, vážný výraz v ostře řezané tváři, protože jsme se kvůli téhle mojí cestě sem hádali. Teprve teď mě definitivně přestává bolet hlava. Nevím, proč jedna moje část pořád navzdory důkazům věří, že půl láhve vína vyřeší každý dohad. Možná to bylo víc než půlka. Bylo to moc dobré pinot grigio, na ty peníze, lehké a jasné s nádechem jablek.

Vzduch vanoucí otevřenými okny je hutný a horký a cítím v něm palčivý, sírový odér rozkládající se vegetace, slaných mokřad a bahna. Dodávka zaváhá, pak se přískokem vrhne vpřed a poskakuje do sluncem vysušené zatáčky, kde se kondoři krmí čímsi mrtvým. Obrovští oškliví ptáci s jakoby roztřepenými křídly a nahou hlavou se zvedají s pomalým těžkým mácháním křídel, já se smýknu kolem ztuhlé kožešiny mývala a těžký vzduch přinese ostře pronikavý zápach, který znám až příliš dobře. Je jedno, jestli je lidský nebo zvířecí. Dokážu rozeznat smrt na dálku. Kdybych měla vylézt ven a prozkoumat všechno blíž, nejspíš bych dokázala určit i přesnou příčinu mývalova odchodu z tohoto světa a také kdy k němu došlo a dost možná i jak byl sražen, případně i čím.

Většina lidí mě označuje za lékařskou vyšetřovatelku, jak se tomu dnes říká, ale někteří si myslí, že jsem koronerka, občas si mě pletou i s policejním lékařem. Abych to upřesnila, jsem lékařka se specializací na patologii, podspecializací na forenzní patologii a 3D radiologii neboli využití CT skenů k prozkoumání mrtvého těla zevnitř dřív, než se ho dotknu skalpelem. Mám také titul práv a hodnost speciálního plukovníka v záloze u letectva, tudíž mám něco společného s ministerstvem

obrany, které mě loni jmenovalo do čela Cambridgeského centra forenzních věd, které je financované společně státem Massachusetts, Massachusettským institutem technologií (MIT) a Harvardem.

Jsem odborníkem na určování toho, co zabíjí a proč něco nezabíjí, ať už se jedná o nemoc, jed, lékařskou chybu, boží zásah, palnou ruční zbraň nebo improvizované výbušné zařízení. Každý můj krok musí být právně podložen. Očekává se ode mě, že budu nápomocná vládě Spojených států amerických, jak bude potřeba a jak dostanu nařízeno. Složila jsem přísahy, svědčila pod nimi, a to všechno znamená, že vlastně nemám právo žít tak, jak žije většina lidí. Nemám na výběr, prostě musím být objektivní a klinická. Neočekává se ode mě, že budu mít nějaký osobní názor nebo budu emocionálně na cokoli reagovat, ať je případ sebekrutější nebo děsivý. Dokonce i když násilí směřuje přímo proti mé osobě, jak se stalo při pokusu o mé zavraždění před čtyřmi měsíci, mám zůstat pevná jako skála nebo železný sloup. Mám si zachovat odhodlání, klid a chladnou hlavu.

„Nemáte v úmyslu mi předvést posttraumatický stres, že ne?“ ujišťoval se náčelník jednotky lékařských vyšetřovatelů ozbrojených sil, generál John Briggs, když jsem byla 10. února tohoto roku málem zavražděná ve vlastní garáži. „Tohle se holt stává, Kay. Svět je plný úchylů.“

„Ano, Johne, stává se to. Svinstvo se dělo předtím a bude se dít zas,“ odvětila jsem, jako by všechno bylo v naprosté pohodě a já to brala s nadhledem, zatímco jsem věděla, že zrovna klidně se uvnitř necítím. Hodlám zjistit co nejvíc podrobností o tom, jaké svinstvo se dělo v životě Jacka Fieldinga, a chci, aby Dawn Kincaidová zaplatila tu nejvyšší cenu. Uvěznění bez možnosti propuštění na podmínku.

Podívám se na hodinky, aniž sundám ruce z volantu té zatracené dodávky, se kterou to hází sem a tam. Možná bych to měla obrátit. Poslední let odsud do Bostonu startuje za necelé dvě hodiny. To bych mohla stihnout, ale vím, že to neudělám. K něčemu jsem se odhodlala, ať to stojí, co stojí, a teď jedu jako řízená autopilotem. Ten je možná neopatrný, možná i mstivý. Vím, že se zlobím. Jak prohlásil včera večer můj manžel, který je forenzním psychologem FBI, když zrovna vařil večeři v našem historickém cambridgeském sídle postaveném známým transcendentalistou: „Dostala ses do pasti, Kay. Možná ji nastražil někdo jiný, ale mně dělá starosti, že si ji chystáš i sama. Myslíš si, že se chováš proaktivně a nápomocně, ale ve skutečnosti chceš jenom umlčet svoji vinu.“

„Kvůli mně Jack neumřel,“ odsekla jsem.

„Vždycky kvůli němu budeš cítit vinu. Máš ve zvyku se vinit ze spousty věcí, které s tebou nemají nic společného.“

„Aha. Takže když si namlouvám, že bych mohla něco změnit, nemám tomu věřit.“ Chirurgickými nůžkami jsem rozstřihávala uvařené obří krevety, abych dostala ven maso. „Když se rozhodnu riskovat, abych možná získala užitečnou informaci a pomohla nastolit spravedlnost, ve skutečnosti za to může můj pocit viny.“

„Myslíš si, že je tvým úkolem všechno napravovat. Nebo všemu bránit. Vždycky to tak bylo. Už jako malá holka, když ses starala o nemocného tátu.“

„Teď už rozhodně ničemu nezabráním.“ Házela jsem skořápky na tác a sypala sůl do nerezového hrnce s vařící vodou na sklokeramické indukční varné desce. „Jack byl jako malý zneužívaný a já tomu zabránit nemohla. A nemohla jsem zabránit ani tomu, aby si zničil život. Teď ho zavraždili a já nemohla zabránit ani tomuhle.“ Popadla jsem velký nůž. „Stěží jsem zabránila vlastní smrti, když už se o tom bavíme.“ Krájela jsem cibuli a česnek, jemná ocel rychle klapala o antibakteriální

polypropylenové prkénko. „Vlastně je to klika, že jsem zůstala naživu.“

„Od Savannah by ses prostě měla držet co nejdál,“ pokračoval Benton a já mu oznámila, že tam jet musím a ať laskavě otevře víno a nalije nám. Pili jsme a dohadovali se. Bezmyšlenkovitě jsme ujídali z pokrmu mé kuchyně ve stylu mangia bene, vivi felice cucina, tedy kuchyně podle pravidla jez dobře, žij šťastně. My u toho šťastní nebyli. A to všechno kvůli ní.

Kathleen Lawlerová žila jako v pekle. Momentálně si odpykávala dvacetiletý trest za zabití pod vlivem. Zavřená už byla víc času, než strávila na svobodě, což se táhlo od sedmdesátých let, kdy byla odsouzena za sexuální zneužívání chlapce, z něhož se stal můj zástupce hlavního lékařského vyšetřovatele, Jacka Fieldinga. Ten je teď mrtvý, byl zastřelen ranou do hlavy dítětem jejich lásky, jak média označují Dawn Kincaidovou, jež byla dána hned po narození k adopci, jelikož její matka byla ve vězení za to, co provedla, když ji počala. Je to moc dlouhá historie. To si poslední dobou říkám hodně často. Kdybych se už v životě nenaučila nic jiného, tak stačí poznání, že jedna věc vede zákonitě ke druhé. Katastrofický příběh Kathleen Lawlerové je dokonalou ukázkou toho, jak to vědci myslí, když říkají, že máchnutí motýlích křídel způsobí na jiné části zeměkoule hurikán.

Jak tak jedu dál hlučným a poskakujícím pronajatým autem mezi přerostlými rostlinami bažinatých terénů, které takto nejspíš vypadaly i v dobách dinosaurů, napadá mě, který motýl mávl křídly, až to vyvolalo ten neklidný povzdech větru, jenž vedl až hrůzám, co napáchala Kathleen Lawlerová.

Představuju si ji v malé cele dva metry na necelé tři, s lesklou ocelovou toaletou, šedivou kovovou postelí a úzkým okýnkem zakrytým kovovou sítí, odkud je výhled na vězeňský dvůr s neupraveným trávníkem, betonové piknikové stoly a lavice a PortaJohns. Vím, kolik sad oblečení tam má, ale nejsou to „šaty na ven“, jak vysvětlila v emailech, na které jsem neodpovídala, nýbrž vězeňské uniformy, kalhoty a košile v sadách po dvou. Přečetla každou knihu ve vězeňské knihovně nejméně pětkrát, je nadaná spisovatelka, jak mi dává znát, a před pár měsíci mi emailem poslala básničku, kterou prý napsala o Jackovi.

OSUD

vrátil se jako vzduch a já byla jako země našli jsme se navzájem, a ne poprvé.

(ve skutečnosti to zlé nebylo, jen někomu to vadilo,

že jsme nikam nesměřovali ani nic nepotřebovali). prsty, prstíky ohně. chladná studená ocel. trouba zívá

plyn ubíhá

jako světla motelu, co vás vítá.

Četla jsem tu básničku jako posedlá, studovala slovo za slovem, hledala v ní ukrytý vzkaz, soustředila se napřed na tu hrozivou narážku na troubu se zapnutým plynem, která mohla naznačovat, že Kathleen Lawlerová má sebevražedné sklony. Možná tu představu, že se zabije, vítám, jako ten motel, nadhodila jsem před Bentonem, který odpověděl, že báseň jen ukazuje, jaká je to sociopatka a narušená osobnost. Věří, že nic špatného neudělala. Mít sex s dvanáctiletým klukem na ranči, kde je problémová mládež a ona tam dělá terapeutku, bylo podle ní vlastně krásné, bylo to spojení čisté a dokonalé lásky. Byl to osud. Měli to předurčeno. Ona to vidí takhle zvráceně, vysvětloval mi Benton.

Přede dvěma týdny se mnou náhle komunikovat přestala. Můj právník mi ovšem volal s jistou žádostí. Kathleen Lawlerová chce se mnou mluvit o Jacku Fieldingovi, o tom mém protégé, kterého

jsem vycvičila na počátku své kariéry a se kterým jsem střídavě pracovala přes dvacet let. Souhlasila jsem, že se s ní setkám v Georgijské ženské věznici, která se označuje zkratkou GPFW, ale pouze na přátelské bázi. Nebudu tam jako doktorka Kay Scarpettová. Nebudu tam jako ředitelka Cambridgeského střediska forenzních věd nebo jako lékařská vyšetřovatelka ozbrojených sil, ani jako odborník na forenzní vědy nebo vůbec odborník v čemkoli jiném. Toho dne budu jenom Kay, a Kay

má s Kathleen společnou jedinou věc: Jacka. Ať si řekneme cokoli, nebude to chráněno žádnou mlčenlivostí, nebudou u toho žádní právníci, strážní nebo jiný personál věznice.

Světlo se změnilo, hustý borový les řídne a rozevírá se. Vypadá to jako nějaká industriální oblast, všude jsou však zelené kovové cedule s varováním, že tahle venkovská cesta, po níž jedu, za chvíli končí a že dál je vstup zakázán. Pokud tu někdo nemá co dělat, má se otočit a odjet. Projedu kolem šrotoviště plného rozmlácených dodávek a osobních aut, pak kolem školky, kde stojí skleníky a veliké květináče s ozdobnými travinami, bambusy a palmami. Přímo přede mnou se táhne rozlehlý trávník s jasnými písmeny GPFW vyvedenými pronikavě zbarvenými záhonky petúnií a měsíčků, jako bych projížděla městským parkem nebo golfovým hřištěm. Administrativní budova z červených cihel s bílými sloupy se naprosto nehodí k betonovým buňkám s plechovou střechou, kolem kterých se táhne vysoký plot. Dvojité smyčky ostrého ostnatého drátu se ve slunci lesknou jako ostří skalpelu.

GPFW je modelem pro řadu nápravných zařízení, jak jsem zjistila bedlivým průzkumem. Považuje se za dokonalou ukázku osvíceného a humánního rehabilitačního zařízení pro ženské pachatelky, které se během trestu vyučí na instalatérky, elektrikářky, kosmetičky, truhlářky, mechaničky, klempířky, zahradnice, kuchařky a dodavatelky jídla. Odsouzené udržují budovy i okolní pozemky. Připravují jídlo a pracují v knihovně i ve zkrášlovacím salonu, pomáhají na ošetřovně, vydávají vlastní časopis a očekává se od nich, že v době trestu složí minimálně základní postupovou zkoušku GED. Všichni si tady svoje odpracují a dostanou šanci, až na ty, které jsou zavřené na oddělení s nejvyšší ostrahou – tomu oddělení se říká Bravo a právě sem byla Kathleen Lawlerová přede dvěma týdny přesunuta. V té době mi náhle přestaly chodit její maily.

Zaparkuju na místě pro návštěvy, zkontroluju iPhone, jestli nemám vzkazy a nemusím řešit nic naléhavého. Doufám, že tam bude něco od Bentona, a taky ano. „U vás má být vedro a bouřka. Buď opatrná a dej vědět, jak to šlo. Miluju tě,“ píše můj věcný a praktický manžel, který nikdy neopomene nahlásit stav počasí nebo nějaké podobné užitečné informace, čímž ukazuje, jak na mě myslí. Taky ho miluju, jsem v pohodě a zavolám za pár hodin, píšu mu a přitom sleduju několik mužů v obleku a kravatě, kteří vycházejí z administrativní budovy v doprovodu strážného. Muži vypadají jako právníci, možná jsou to úředníci věznice, usoudím a počkám, až odjedou v neoznačeném autě. Přitom uvažuju, kdo to je a co je sem přivedlo. Telefon schovám do kabelky, kterou mám pod sedadlem, s sebou si beru jenom řidičák, nenadepsanou obálku a klíče od dodávky.

Letní slunce se do mě opírá jako těžká rozpálená dlaň, na jihozápadě se kupí mraky jeden přes druhý, vzduch je cítit levandulí a potem. Přecházím po betonovém chodníčku mezi kvetoucími keři a úhlednými záhonky. Za zakrytými okny na druhé straně dvorku mě sledují neviděné oči. Vězeňkyně nemají na práci nic lepšího, vyhlížejí do světa, kterého se nemohou účastnit, a předávají si zprávy rychleji než CIA. Přímo cítím, jak jejich kolektivní mysl bere na vědomí mou hlasitou bílou dodávku s jihokarolínskou značkou, moje oblečení – tentokrát na sobě nemám obvyklý kostýmek ani oblečení pro zkoumání místa činu, nýbrž plátěné kalhoty, modrobílou proužkovanou bavlněnou košili, kterou jsem si zasunula do kalhot, a proplétané boty s ladícím páskem. Nemám žádné šperky, jen titanové hodinky s černým gumovým páskem a snubní prsten. Není snadné odhadnout, jak jsem na tom s

penězi nebo kdo jsem, až na to, že ta dodávka neladí s obrázkem, který jsem si dnes v mysli vytvořila.

Chtěla jsem vypadat jako obyčejná blondýnka středního věku, která nezná v životě nic dramaticky důležitého ani zajímavého. Ale ta zatracená dodávka! Bílé hlučné neposlušné monstrum s okny vzadu zatmavenými natolik, až vypadají téměř černá, jako bych pracovala pro nějakou stavební firmu nebo vozila dodávky. Možná jsem dokonce do GPFW přijela kvůli transportu živého či mrtvého těla, napadne mě, když na sobě cítím pohledy těch žen. Většinu z nich nikdy nepoznám, ale pár jmen znám. To jsou ty nechvalně známé případy, které se dostaly do zpráv a jejichž hrozivé činy se představovaly na odborných schůzkách, jichž jsem se účastnila. Odolávám tomu, abych se rozhlížela kolem sebe nebo dala najevo, že si ty jejich pohledy uvědomuju. A zároveň přemítám, které z těch tmavých oken je její.

Pro Kathleen Lawlerovou to musí být taky náročné. Nejspíš poslední dobou o ničem jiném nepřemýšlí. Pro lidi jako ona jsem posledním spojením s těmi, které ztratili nebo zabili. Jsem zástupcem jejich mrtvého.

2

Tara Grimmová je ředitelka věznice, její kancelář je na konci dlouhé modré chodby a vybavily a zařídily ji vězeňkyně, které tu stráží.

Pracovní stůl, konferenční stolek i židle jsou z lakovaného medového dubu. Jsou solidní a mají pro mě určité kouzlo, protože já mám vždy radši ruční výrobu, i když neumělou. Květináče v oknech jsou zaplněné bujnými rostlinami se srdčitými panašovanými listy, ty se táhnou i po ručně vyrobených knihovnách a spadají po jejich stranách jako přetékající kytky ze závěsného květináče. Když poznamenám, že Tara Grimmová musí být výborná zahradnice, sdělí mi svým odměřeným melodickým způsobem, že o rostliny se jí tu starají vězeňkyně. Netuší, jak se ta rostlina jmenuje, možná je to filodendron. „Scindapsus,“ dotknu se žlutozeleného mramorovaného listu. „Říká se mu taky potos zlatý.“

„Pořád to roste a já jim nedovolím, aby ho zkrátily,“ ozve se od knihovny za stolem, kam vrací svazek Ekonomika recidivismu. „Začalo to jako jeden maličký štěp ve sklenici s vodou. Pro všechny ženy, které nevidí cestu, jež je dovedla do problémů, to ráda připomínám jako důležitou životní lekci. Dejte si pozor, co zakoření, protože jednoho dne to může přerůst všechno ostatní.“ Uloží další knihu, Umění manipulace. „Já vám nevím,“ pohlédne na rostliny zaplňující celou místnost, „asi už mi to tu přerůstá přes hlavu.“

Je jí přes čtyřicet, jak odhaduji, vysoká a štíhlá a v černých šatech ke krku, které sahají do půli lýtek, a se zlatým řetízkem na krku se sem vůbec nehodí. Jako by si dnes dala na vzhledu obzvlášť záležet, možná proto, že sem přijeli ti muži, kteří byli třeba i důležití. Má tmavé oči, vystouplé lícní kosti a dlouhé černé vlasy hladce stažené dozadu. Nevypadá na to, co dělá, a mě napadne, jestli jí nebo někomu jinému dochází, jak je to absurdní. V buddhismu je Tara matka osvobození, ale to tahle Tara v tomto pochmurném světě rozhodně není.

Usadí se za stolem, uhladí si sukni a já si přitáhnu židli s rovným opěradlem rovnou naproti ní.

„Především bych si potřebovala projít všechno, co se chystáte Kathleen případně ukázat,“ vysvětluje, proč jsem musela k ní do kanceláře. „Rutinu určitě znáte.“

„Pro mě není na návštěvě ve vězení nic rutinního,“ odpovím. „Pokud se nejedná o návštěvu ošetřovny nebo ještě hůř.“ Chci tím říct, pokud nějaký vězeň nepotřebuje forenzní fyzické vyšetření nebo není mrtvý.

„Pokud jste si přinesla zprávy nebo nějaké dokumenty, cokoli, co byste s ní chtěla probírat, musím to nejprve schválit,“ vysvětluje mi a já opakuju, že sem přijíždím jako přítel, což je po legální stránce naprosto v pořádku, i když to není zrovna pravda.

Nejsem žádnou přítelkyní Kathleen Lawlerové a budu si dávat pozor a tahat z ní informace velmi obezřetně, povzbuzovat ji, aby mi řekla, co chci vědět, a přitom nesmím dát najevo, že mi na tom záleží. Byla během těch let s Jackem Fieldingem v kontaktu? Co se dělo za krátkých období svobody, kdy nebyla za mřížemi? V jiných případech, které jsem zkoumala, docházelo k pokračování sexuálního poměru mezi ženskou násilnicí a její mladší mužskou obětí a za ty roky, co jsem Jacka znala, bývala Kathleen z vězení i občas na svobodě. Jestliže měl nadále milostný poměr se ženou, která ho jako chlapce zneužívala, chci vědět, jestli by taková období odpovídala časům, kdy mizel a divočil, takže já ho pak musela složitě hledat, než jsem ho nakonec přijala zase zpátky.

Chci vědět, kdy zjistil, že Dawn Kincaidová je jeho dcera, a proč ji v Massachusetts nedávno kontaktoval, umožnil jí žít ve svém domě v Salemu a jak dlouho to trvalo. A bylo to ve stejné době, kdy opustil manželku a děti? Věděl, že je sám pod vlivem nebezpečných drog, nebo to byla součást Dawnina plánu? Uvědomoval si, že se chová čím dál nepochopitelněji? A koho napadlo, aby se pustil do protiprávních aktivit v Cambridgeském centru forenzních věd neboli CFC, když jsem zrovna byla mimo město?

Nedokážu předvídat, co Kathleen ví nebo řekne, ale budu náš rozhovor řídit tak, jak jsem si naplánovala a nazkoušela se svým právníkem Leonardem Brazzem, a nedám jí nic na oplátku. Nikdo po ní nemůže chtít, aby svědčila proti vlastní dceři, u soudu by jí navíc nikdo nevěřil, ale já neodhalím nic, co by se mohlo k Dawn Kincaidové dostat a mohlo by se to použít na její obranu.

„Ani jsem nepředpokládala, že byste přivezla něco, co s těmi případy souvisí,“ řekne Tara Grimmová a já si uvědomím, že je zklamaná. „Připouštím, že mám hodně otázek k tomu, co se stalo v Massachusetts. Přiznávám, že jsem zvědavá.“

To je spousta lidí. Mensa vraždy, jak nazývá tisk vraždy a další zločiny, které se tak či onak týkají lidí s geniálním nebo takřka geniálním IQ, jsou tak groteskní, že by je nikdo nevymyslel. Pracuju s násilnou smrtí více než dvacet let, ale pořád mě dokáže něco překvapit.

„Nebudu s ní probírat podrobnosti žádných probíhajících vyšetřování,“ pronesu.

„Kathleen se vás určitě bude vyptávat, protože se tu přece jen bavíme o její dceři. Dawn Kincaidová

ty lidi údajně zabila a pokusila se zabít i vás, že ano?“ Upřeně se na mě zadívá.

„Nebudu s Kathleen probírat žádné podrobnosti těchto ani jiných případů.“ Nic ředitelce nepovím.

„Proto tady nejsem,“ zdůrazním. „Ale přinesla jsem fotografii, kterou bych jí chtěla ukázat.“

„Půjčte mi ji, prosím.“ Natáhne ke mně štíhlou ruku s dokonale upravenými nehty s tmavě růžovým lakem – vypadá to, jako by zrovna byla na manikúře. Má spoustu prstenů a zlaté hodinky s křišťálovým ciferníkem.

Podám jí prostou bílou obálku, kterou jsem měla v zadní kapse. Vytáhne z ní fotografii Jacka Fieldinga, jak myje svůj cenný třešňově zbarvený mustang z roku 1967, bez košile a v běžeckých šortkách. Vítězoslavně se ušklíbá. Bylo to focené před nějakými pěti lety, mezi jednotlivými manželstvími a propady. Jeho pitvu jsem nedělala, ale rozpitvala jsem jeho život v těch posledních pěti měsících před jeho vraždou, protože jsem se snažila pochopit, jestli jsem tomu mohla nějak zabránit. Jsem přesvědčená, že nemohla. Nikdy jsem nedokázala to jeho sebeničení zastavit. Když se teď dívám na tu fotku, ozve se ve mně zlost a vina a pak cítím jen smutek.

„To je asi v pořádku,“ usoudí ředitelka. „Musím uznat, že vypadal dobře. Jeden z těch chlápků, co cvičí až posedle, co? Kolik hodin denně mu to zabralo?“

Rozhlížím se po zarámovaných certifikátech a čestných uznáních na stěnách, protože se nechci dívat, jak si prohlíží tu fotografii. Ale nevím, co mi na tom tolik vadí. Možná je těžší vidět Jacka očima někoho cizího. Strážný roku. Vynikající zásluhy. Cena za vynikající službu. Ocenění za zásluhy ve službě. Vynikající stálé výsledky. Supervizor měsíce. Některé ceny získala víckrát, má také bakalářský titul a červený diplom ze Spaldingovy univerzity v Kentucky, ale nemá kentucký přízvuk, spíš mluví, jako by byla z Louisiany. Zeptám se, odkud pochází.

„Původně z Mississippi,“ řekne. „Otec tam dělal superintendanta státního nápravného zařízení, takže já první roky strávila na dvaceti tisících akrech delty jako placka, kde rostla samá sója a bavlna, co pěstovali vězni. Potom ho najalo Louisianské státní nápravné zařízení v Angole, to bylo ještě dál od civilizace, a já žila taky tam, což se může zdát zvláštní. Ale mně to nevadilo, začala jsem tu práci dělat taky. Je vážně divné, jak si na to zvyknete, až vám to přijde normální. To on doporučil, aby GPFW vyrostlo tady uprostřed bažin a strnišť. Že prý se ženské o to postarají a ušetří tím daňovým poplatníkům spoustu peněz. Asi můžu klidně říct, že mám vězeňství v krvi.“

„Váš otec pracoval i tady?“

„Ne, to nikdy.“ Ironicky se usměje. „Nedokážu si představit, jak by můj otec dohlížel na dva tisíce ženských. To by ho nejspíš trochu nudilo, ačkoli některé z nich jsou mnohem horší než chlapi. On byl tak trochu jako Arnold Palmer, co rozdává rady o tom, jak stavět golfová hřiště. Každý musel uznat, že byl dobrý a progresivní. O radu se na něj obracela řada nápravných zařízení. Například Angola má stadion na rodeo, vlastní noviny i rozhlasovou stanici. Někteří vězni jsou slavní jezdci rodea a odborníci na zpracování kůže, kovů či dřeva. Výrobky můžou prodávat a mít z toho zisk.“ Neříká to, jako by to všechno považovala za dobrou věc. „Jen mi dělá starost, jestli z těch případů, co jste tam na severu měli, pochytali vlastně všechny.“

„Můžeme jen doufat.“

„No, aspoň víme s jistotou, že Dawn Kincaidová je za mřížemi, a já doufám, že tam taky zůstane. Zabít nevinné lidi bez důvodů,“ dodá. „Slyšela jsem, že má kvůli stresu nějaké psychické problémy. Jen si to představte! A co ten stres, co způsobila ona?“

Před několika měsíci byla Dawn Kincaidová převezená do Butlerovy státní nemocnice, kde se doktoři pokoušejí určit, zda je schopná vydržet soud. Intriky. Simulování. Nechť hry započnou. Anebo, jak říká můj hlavní vyšetřovatel Pete Marino, chytili ji a ona z toho chytla nesvéprávnost.

„Člověk si ani neumí představit, že to všechno provedla sama, že sama dokázala sabotovat a ničit nevinné životy, ale nejhorší je, že to potkalo i toho chudáka kluka.“ Do toho Taře vůbec nic není, ale nemůžu jí v těch řečech nijak zabránit. „Zabít bezmocné děcko, které si hraje na dvorku, zatímco rodiče jsou vevnitř v domě? Neexistuje žádná omluva pro to, že někdo ublíží dítěti nebo zvířeti,“ rozohní se, jako by ubližovat dospělým přijatelné bylo.

„Napadlo mě, jestli by si Kathleen mohla tu fotografii nechat.“ Nijak její řeči nepotvrzuju ani nevyvracím. „Říkala jsem si, že by ji asi ráda měla.“

„Na tom podle mého nebude nic špatného.“ Ale jistě to neříká. Když se natáhne přes stůl, aby mi snímek vrátila, zachytím výraz v jejích očích.

Proč mu chce dát jeho fotku? říká si. Vždyť Kathleen Lawlerová je nepřímo ten důvod, proč Jack Fielding zemřel. Ne, ne nepřímo, napadne mě a vzedme se ve mně zlost. Měla sex s nezletilým klukem a vzešlo z toho dítě, z něhož se vyklubala Dawn Kincaidová, jeho vražedkyně. Přímější to ani být nemůže.

„Nevím, jestli Kathleen viděla nějaký obrázek z poslední doby,“ vysvětluju, když vracím snímek do obálky. „Já jsem se rozhodla si ho pamatovat podle téhle podobenky, takhle vypadal v těch lepších časech.“

Nedokážu si představit, že se Kathleen podívá na fotku a neotevře se mi. Uvidíme, kdo tady kým manipuluje!

„Nevím, kolik vám toho řekli o důvodech, proč jsem ji přesunula do ochranné vazby,“ nadhodí Tara.

„Já jenom vím, že tam je.“ Odpovídám záměrně dost vágně.

„Pan Brazzo vám nic nevysvětlil?“ Pochybovačně složí ruce přes sebe na uklizeném čtvercovém dubovém stole.

Leonard Brazzo je kriminální soudní právník a já takového právníka potřebuju kvůli tomu, že nehodlám svůj osud vkládat do rukou nějakého přepracovaného nebo naopak nezkušeného státního zástupce, až se případ pokusu Dawn Kincaidové o mou vraždu dostane k soudu. Nepochybuju, že tým právníků, kteří se jejímu případu věnují pro bono, učiní z jejího útoku na mou osobu v mé vlastní garáži něco, co je vlastně omluvitelné. Budou tvrdit, že to byla moje chyba, když mě přepadla zezadu v černočerné tmě. Jsem naživu, protože jsem měla až bizarní štěstí, a sedím teď v zarostlé kanceláři Tary Grimmové. A nechci ani sama sobě přiznat, jak mě trápí, že ve skutečnosti nemám záchranu svého života ve vlastních rukou.

„Jak jsem pochopila, byla přesunuta do ochranné vazby kvůli vlastnímu bezpečí,“ odpovím a před očima se mi zjeví maskovací vesta nejvyšší ochrany s všitými kevlarovokeramickými destičkami. Pamatuju si na tu drsnou nylonovou strukturu ochrany svého těla, na to, jak páchla novotou, jak mě tížila a tlačila mě do ramenou v tmavé studené garáži tu noc, kdy jsem si ji vzala ze zadního sedadla SUV.

„Mám dojem, že trošku váháte, když vidíte, že jsem ji přesunula do Brava, a nejste si tak docela jistá,

co vás tady v Savannah čeká,“ poznamená Tara. „Jako byste po tom, čím jste si prošla, nechtěla ani slyšet o ničem, co není dokonale bezpečné.“

Mám před očima vír bílých teček malých jako zrnka pylu, která se objevila na magnetické rezonanci první oběti, již Dawn Kincaidová pobodala vystřelujícím nožem. Jasně bílé částečky nahuštěné kolem rány jako knoflíková dírka, které se rozlézaly hluboko do orgánů a měkkých tkání hrudníku. Jako když ve vás vybuchne bomba. Kdyby dokonala, s čím za mnou se stejnou zbraní přišla, byla bych mrtvá, než bych vůbec padla na zem.

„Vůbec nechápu, proč jste ve vlastním domě měla na sobě ochrannou vestu.“ Ptá se, protože může.

Nevysvětluji, že pracuji pro ministerstvo obrany a jeho lékařský vyšetřovatelský tým nebo že generál Briggs chtěl znát můj názor na nejnovější typ ochranné vesty pro ženy. A náhodou už vím, že tato vesta dokáže zastavit ocelové ostří. Štěstí, bylo to docela obyčejné štěstí. Pamatuju si, jak jsem v šoku zírala do zrcadla, když bylo po všem. Obličej jsem měla rudý. Vlasy taky. Chvíli jsem cítila železitý pach a slyšela unikat krvavou mlhu, která na mě v té studené tmavé garáži teple a mokře dopadala.

„Jestli říkali ve zprávách pravdu, byl s vámi v tu chvíli v garáži pes. Jak se má?“ slyším ji ptát se, zatímco se dívám na vlastní ruce. Svoje čisté ruce s funkčně krátkými hranatými nehty bez laku. Zhluboka se nadechnu a soustředím se na všechny pachy v místnosti. Není tu cítit žádný železitý nádech krve, jen závan parfému Tary Grimmové. Estée Lauder. YouthDew.

„Vede se mu docela dobře.“ Znovu se na ni zaměřím a napadne mě, jestli mi něco neuniklo. Jak jsme se dostaly k tomu zachráněnému chrtovi?

„Ještě ho máte?“ Dívá se přímo na mě.

„Ano.“

„To ráda slyším. Je to moc dobrý pes. Ale to oni jsou všichni. Jsou prostě sladcí. Kathleen by ho určitě nechtěla dát jenom tak někomu a doufá, že ho dostane zpátky, jakmile bude venku.“

„Jakmile bude venku?“

„Dawn Socka adoptovala, protože Kathleen nechtěla, aby ho měl někdo jiný, moc toho psa milovala,“ pokračuje Tara. „Ke zvířatům se chová moc dobře, aspoň to jí přiznat musím. Určitě vás trochu plaší, že ty dvě jsou nějak spojené, že? Kathleen a Dawn. I když Kathleen se vám pokusí namlouvat něco jiného, jak uvidíte. Od chvíle, co to tu řídím, tady bývala Dawn docela často, chodila za matkou třikrát, čtyřikrát do roka a skládala peníze na její účet. Teď to pochopitelně ustalo. Píšou si, ale policie ty dopisy zabavila. Ovšem teď už jim v komunikaci nebrání, jedna vězeňkyně druhé psát smí. To asi víte.“

„Odkud bych měla?“

„Kathleen o tom teď, když je Dawn v průšvihu, lže. Nechce, aby se na ni svezla nějaká vina, když jde o člověka, který by jí mohl jakkoli pomoct. Jako například vy. Nebo prominentní právník. Kathleen vám řekne, co jí podle jejího názoru bude nejprospěšnější.“

„Jak myslíte to ‚jakmile bude venku‘?“ opakuju.

„No víte, dneska je každou chvíli někdo obviněný a odsouzený neprávem,“ odpoví.

„Nezaznamenala jsem žádné náznaky, že by to snad mohl být případ Kathleen Lawlerové.“

„Socka nedostane, dokud z něj nebude hodně staré psisko,“ kývne Tara Grimmová, jako by se o to chystala postarat sama. „Jsem ráda, že ho máte vy. Nesnesu, když je nějaký z těch zachráněných, které tady vycvičíme, nakonec zase na ulici nebo skončí ve špatných rukou.“

„Ujišťuju vás, že Sock na ulici ani ve špatných rukou nikdy neskončí.“ Nikdy jsem neměla domácí zvíře, které by se ke mně tolik upnulo a sledovalo mě jako vytrvalý stín, kamkoli se hnu.

„Většina chrtů se sem dostává ze závodiště v Birminghamu, odtamtud byl i Sock,“ pokračuje. „Jak jim doslouží kvůli věku, vezmeme si je, aby je neuspali. Pro chovankyně je to dobrá připomínka, že život dal sám bůh a že je to dar, ne nějaké právo. Může být dán a zase odebrán. Asi jste tedy nevěděla, že Sock patří Dawn Kincaidové, když jste ho dostala, že?“

„Byl zavřený v zadní místnosti nevytápěného baráku v Salemu uprostřed zimy a bez žrádla.“ Může se mě vyptávat, jak se jí zlíbí. Nic moc jí neřeknu. „Vzala jsem ho s sebou domů, dokud nevymyslíme, co s ním uděláme.“

„A pak se objevila Dawn, aby si ho odvedla,“ řekne ředitelka. „Přišla do vašeho domu onu noc, aby si vzala svého psa.“

„To je zajímavé podání,“ prohodím a říkám si, kde k tak absurdní smyšlence přišla.

„Víte, ten váš zájem o Kathleen prostě nechápu,“ řekne na to. „U někoho na vašem místě to nepovažuji zrovna za nejchytřejší. Jak jsem řekla i panu Brazzovi. Ale on pochopitelně neosvětlil pravé motivy, které vás vedou k tomu, že jste souhlasila se s Kathleen setkat. Nebo proč jste k ní byla tak laskavá.“

Nemám tušení, o čem to mluví.

„Řeknu to na rovinu,“ vysvětlí. „V určité hodiny mají vězeňkyně s právem používat email dovoleno využít společnou počítačovou místnost. Všechno, co posílají ven nebo dostávají, projde vězeňským emailovým systémem, který je monitorován a filtrován. Takže vím, co vám v posledních měsících psala.“

„Pak také víte, že já jsem jí nikdy neodpověděla.“

„Vím o veškeré komunikaci vězeňkyň vedoucí odsud ven i opačně, ať se jedná o emaily či klasické dopisy na papíře.“ Odmlčí se, jako by to, co zrovna řekla, pro mě mělo mít nějaký zvláštní význam.

„Mám představu, o co vám jde a proč se chováte ke Kathleen přátelsky a vstřícně. Chcete informace. Mělo by vás ovšem zajímat, kdo za tím Kathleeniným pozváním stojí doopravdy. A co ta osoba může chtít. Pan Brazzo vám bezpochyby pověděl, do jakých trablů se ta osoba dostala.“

„Raději bych si to vyslechla od vás.“

„Zneužívači dětí nejsou ve věznicích zrovna oblíbení,“ řekne rozvláčně a rozvážně. „Kathleen si odpykala trest, než jsem přišla sem, a jakmile se dostala poprvé ven, hned se zaplétala do jednoho maléru za druhým. Od prvního uvěznění má za sebou šest dalších trestů, všechny absolvovala tady v GPFW, protože se nikdy na svobodě nedostala dál než do Atlanty. Drogové delikty. Až do toho

posledního trestu za zabití dospívajícího chlapce, který měl tu smůlu, že jel na skútru na křižovatce v okamžiku, kdy se Kathleen prořítila přes stopku. Dostala dvacet let a je povinována odpykat si osmdesát pět procent, než dostane možnost žádat o propuštění na podmínku. Pokud nedojde k nějakému zásahu zvenčí, nejspíš stráví zbytek života už tady.“

„A kdo by mohl zasáhnout?“

„Znáte se osobně s Curtisem Robertsem? Tím atlantským právníkem, co volal vašemu právníkovi, aby vás sem pozval?“

„Ne.“

„Myslím, že ostatní vězeňkyně nevěděly o Kathleenině předchozím trestu za zneužití dítěte až do chvíle, než se o těch případech začalo psát tady v massachusettských novinách,“ dodá.

Nevzpomínám si, že by ve zprávách bylo něco o Kathleen Lawlerové. Mně její transport do Brava vysvětlovali tím, že rozčilovala ostatní vězeňkyně.

„Některé usoudily, že jí dají lekci za to, co prováděla vašemu zavražděnému kolegovi, když byl malý,“ dodává Tara.

Jsem si poměrně jistá, že o nezákonném vztahu Kathleen Lawlerové s Jackem Fieldingem ve zprávách nic nebylo. To bych o tom věděla. Leonard Brazzo o tom taky neřekl ani slovo. Myslím, že tohle pravda nebude.

„A k tomu si přidejte toho kluka na motorce, co ho srazila, když řídila pod vlivem. Tady se najde spousta matek, paní doktorko. Taky babiček. Dokonce i pár prababiček. Většina zdejších vězeňkyň má děti. Netolerují nikoho, kdo ubližuje dítěti,“ dodává pomalým tichým tónem, který zní tvrdě jako kov. „Doslechla jsem se, že se chystá spiknutí, tak jsem Kathleen pro její bezpečnost nechala přemístit do Brava, kde zůstane, dokud nebudu mít jistotu, že to pro ni jinde bude bezpečné.“

„Zajímalo by mě, co přesně tu bylo ve zprávách.“ Snažím se vymámit podrobnosti toho, co považuju za naprostou fabulaci. „Mám dojem, že já ty zprávy neslyšela. Nevzpomínám si, že by ve spojitosti s massachusettskými případy kdy padlo Kathleenino jméno.“

„Evidentně jedna z našich vězeňkyň, anebo to možná byl někdo ze stráže, zaslechl v televizi cosi o Kathleenině minulosti,“ pronese Tara neurčitě. „O tom, že byla odsouzená za sexuální zločin, a už se to šířilo jako požár. U GPFW to není zrovna oblíbená věc. Ublížit dítěti, to se neodpouští.“

„A vy jste ty zprávy viděla také?“

„Já ne.“ Dívá se na mě, jako by se snažila něco odhalit.

„Jen mě tak napadlo, jestli to nemá ještě nějaký důvod,“ dodám.

„A vy si myslíte, že má.“ Nevysloví to jako otázku.

„Kvůli této návštěvě jsem byla kontaktována přede dvěma týdny, nebo přesněji, kontaktován byl Leonard Brazzo,“ připomínám jí. „Což je přibližně doba, kdy byla Kathleen přestěhována do ochranné vazby a ztratila přístup k emailu. A to mi naznačuje, že se ty řeči začaly šířit ve stejnou chvíli, kdy jsem byla požádána, abych se s ní sešla. Říkám to správně?“

Dívá se mi do očí, z její tváře nelze vyčíst vůbec nic.

„Jen mě tak napadá, jestli v těch zprávách říkali vůbec něco,“ neodpustím si.

3

K vraždám v severovýchodním Massachusetts začalo docházet před osmi měsíci, první obětí byla hvězda středoškolského fotbalového týmu. Jeho zubožené nahé tělo bylo objeveno ve vodě Bostonského přístavu poblíž stanice pobřežní stráže.

O tři měsíce později byl zabit malý chlapec na vlastním dvorku v Salemu, údajně se měl stát obětí rituálu černé magie, k němuž patřilo i zatloukání hřebíků do jeho hlavičky. Posléze byl vystřelovacím plynovým nožem k smrti ubodán student posledního ročníku MIT v Cambridge parku a nakonec byl Jack Fielding zastřelen vlastní zbraní. Měli jsme věřit, že Jack zabil ty ostatní a pak sám sebe, přestože na vině byla ve skutečnosti jeho biologická dcera. A možná by jí to i prošlo, kdyby jí vyšel ten útok na mě.

„V médiích se toho o Dawn Kincaidové objevilo hodně,“ pokračuji v rozhovoru s Tarou Grimmovou.

„Ale nezaslechla jsem ani slovo o Kathleen nebo její minulosti. Takže ve zprávách nebylo ani to, co se stalo Jackovi, když byl malý. Aspoň o tom nic nevím.“

„Nedokážeme vždy zabránit všemu,“ pronese Tara záhadně. „Chodí sem na návštěvy členové rodin. Právníci. Někdy i mocní lidé, jejichž motivy nejsou tak docela zřejmé, něco nadhodí, někoho očerní, a než se nadějete, ta daná osoba ztratí pár svých privilegií a s nimi i mnohem víc. Nedokážu vám ani vypovědět, kolikrát se nějaký liberální bojovník za něčí práva rozhodne dát věci do pořádku, a přitom napáchá mnohem víc škody a ohrozí spoustu lidí. Možná byste se měla sama sebe ptát, proč se sem vydá někdo až z New Yorku a začne se do věcí míchat.“

Zvedám se ze židle navržené ve vězeňském stylu. Je tvrdá a tuhá jako ředitelka, která nařídila její výrobu. Otevřenými okenicemi vidím venku ženy v šedivých uniformách vězeňkyň, pracují na záhoncích a sekají trávu podél chodníčků, plotů a volných ploch. Nebe nabírá výbušně ocelovou barvu a já se ředitelky ptám, o kom z New Yorku to mluví. Koho má na mysli?

„Jaime Bergerovou. Já myslela, že jste kamarádky.“ Vystoupí zpoza stolu. To jméno jsem neslyšela už dlouhé měsíce, připomíná mi bolest a rozpaky.

„Vede nějaké vyšetřování, ale neznám žádné podrobnosti a vlastně bych je ani neměla znát,“ řekne ředitelka o proslulé šéfce oddělení pro vyšetřování sexuálních zločinů v kanceláři manhattanského státního zástupce. „Má velké plány a hodně si dává pozor, aby nic neprosáklo do médií ani k nikomu k jinému. Takže se mi o tom s vaším právníkem moc mluvit nechtělo. Ale napadlo mě, že o zájmu Jaime Bergerové o GPFW stejně budete vědět.“

„O tom vyšetřování nic netuším.“ Dávám si pozor, abych nedala najevo svoje pocity.

„Zdá se mi, že říkáte pravdu,“ prohodí s pohrdavým a povýšeným zábleskem v očích. „Mám dojem, že to slyšíte ode mě poprvé, a to je dobře. Nemám ráda, když mi lidé tvrdí, že mají pro své jednání jiné důvody, než jaká je skutečnost. Nerada bych brala vaši návštěvu u Kathleen Lawlerové jako záminku k tomu, že zakryjete své spojení s jinou osobou, za niž jsem v GPFW zodpovědná. A že tu jste ve skutečnosti kvůli tomu, abyste pomohla s případem Jaime Bergerové.“

„S tím, co dělá, nemám nic společného.“

„Možná máte, jenom to nevíte.“

„Nechápu, jak by moje návštěva Kathleen Lawlerové mohla mít něco společného s čímkoli, co dělá Jaime.“

„Zajisté dobře víte, že tu máme i Lolu Daggetteovou,“ řekne Tara. Je to zvláštně vyjádřeno, vyznívá to, jako by zdejší nejslavnější vězeňkyně byla nějaká nová akvizice: jako zachráněný závodní chrt nebo jezdec rodea anebo možná zvláštní kultivar rostliny vypěstovaný ve skleníku o kus dál.

„Doktor Clarence Jordan s rodinou, ze 6. ledna 2002, tady v Savannah,“ pokračuje. „Přepadení doma uprostřed noci, ale motivem nebyla krádež. Tím bylo zabíjet. Byli pořezáni a pobodáni k smrti, zatímco leželi v posteli, až na tu malou holčičku, na jedno z dvojčat. Tu honili po schodech, dostala se až k hlavním dveřím.“

Vzpomínám si, jak lékařský vyšetřovatel ze Savannah doktor Colin Dengate prezentoval tento případ na každoročním sjezdu Národní asociace lékařských vyšetřovatelů před pár lety v Los Angeles.

Hodně se spekulovalo, co se doopravdy v domě obětí stalo a jak se tam pachatel dostal, ale vzpomínám si, že si tam vrah udělal sendvič, vypil pivo, odskočil si na záchod a nespláchl za sebou. Měla jsem tehdy dojem, že místo činu víc otázek vyvolává, než zodpovídá, a že důkazy si protiřečí.

„Lola Daggetteová byla přistižena, když si prala zakrvácené oblečení, a pak si vymýšlela jednu lež za druhou,“ říká Tara. „Drogově závislá, má problémy zvládat vztek a za sebou dlouhou historii zneužívání a problémů se zákonem.“

„Pokud vím, spekulovalo se, že pachatelů bylo víc,“ odpovídám.

„Tady se zase říká, že spravedlnosti bylo učiněno zadost a že Lola se musí zodpovídat bohu.“

„DNA nebo snad ani otisky prstů nebyly nikdy identifikovány,“ začínám si připomínat podrobnosti.

„To otvíralo možnost, že tam byl víc než jeden útočník.“

„Na tom stavěla obhajobu, ale to byla jen málo uvěřitelná historka, kterou si vymyslel její právník a která se snažila vysvětlit, jak by se krev obětí ocitla na jejích šatech, když by to ona sama neudělala. Tak si vymysleli imaginárního komplice, aby to Lola měla na koho svést.“ Tara Grimmová mě vyprovází chodbou. „Byla bych nerada, kdyby se Lola dostala ven mezi lidi, ale taková možnost tu je, přestože svá práva o odvolání už vyčerpala. Byly ovšem prý nařízené nové forenzní testy původních důkazů, jde tam nějak o DNA.“

„Pokud je to pravda, pak musejí mít příslušné orgány a soud určitě přesvědčivý důvod.“ Dívám se chodbou k bezpečnostní hlídce, kde si strážní povídají. „Nedokážu si představit, že by georgijští vyšetřovatelé, policie, prokuratura nebo soud povolily nové testování důkazů, pokud by pro to neměly zákonně podložené důvody.“

„Je ovšem možné, že její trest bude odvolán. A je možné, že jiné tresty se zmírní za dobré chování, když už jsme u toho. V GPFW může dojít prostě k pořádné změně situace.“ Ředitelka se tváří přísně, v očích se jí nyní blýská už neskrývanou zlobou.

„Jaime Bergerová se nesnaží dostávat lidi z basy,“ odpovídám.

„Mně se zdá, že teď ano. Rozhodně do Brava nejezdí jen na společenskou návštěvu.

„A kdy přesně tady byla?“

„Jak jsem vyrozuměla, má v Savannah nějaké zájmy. Tedy, něco jsem zaslechla.“ Podává tuto informaci jako klep, ale jsem si jistá, že v tom je něco víc.

Jestli Jaime přijela do GPFW vyslechnout někoho v cele smrti, neudělala to bez toho, že by prošla vším, čím procházím nyní i já. Napřed ji vyzpovídala Tara Grimmová. Nejezdí sem, nikoli nepřijela. A jaké zájmy tu má? K newyorské prokurátorce, kterou jsem znávala, to vůbec nesedí.

„Jezdila sem a teď jste tady vy,“ řekne ředitelka. „Mám tušení, že nepatříte k lidem, co věří na náhodu. Dám vědět strážím, že je v pořádku pronést tu fotografii, co jste přivezla, a nechat ji Kathleen.“

Vejde zpátky do své kanceláře a já se vydávám dlouhou modrou chodbou až k bezpečnostní hlídce, kde mě strážný v šedivé uniformě a kšiltovce požádá, ať vyndám všechno z kapes. Mám vložit všechno do plastového košíku. Předávám mu řidičák a klíče od dodávky a vysvětluju, že tu fotografii mi paní ředitelka schválila. Muž na hlídce říká, že to ví a že si ji můžu vzít s sebou. Proskenují mě, osahají a dají mi připínací červenou kartičku, která říká, že jsem oficiální návštěvník číslo sedmdesát jedna. Na pravou ruku mi natisknou razítkem tajné kódové slovo, které se ukáže jen pod ultrafialovým světlem, až budu později zařízení zase opouštět.

„Můžete vejít dovnitř, ale nemáteli na ruce razítko, ven se nedostanete,“ vysvětluje mi dozorce. Nevím, jestli se snaží být přátelský, vysmívá se mi, nebo je v tom ještě něco jiného.

Jmenuje se M. P. Macon, jak říká jeho visačka se jménem, a volá do vysílačky na centrální kontrolu, aby otevřeli bránu. Ozve se hlasitý bzučák, těžká zelená kovová vrata se rozjedou a pak za námi zase zaklapnou. Potom se otevřou druhá a červený nápis mě varuje, že vstupuju do zóny nulové tolerance. Dlážděná podlaha je tu navoskovaná a pod mokasíny mi mlaská, když následuju Macona šedivou chodbou s plechovými zamčenými dveřmi, kde na každém rohu a křižovatce visí konvexní bezpečnostní zrcadla.

Můj doprovod má robustní postavu a čiší z něj ostražitost hraničící s bojovou připraveností. Hnědé oči neustále sledují vše kolem, jak se blížíme k dalším dálkově otevíraným dveřím. Vynoříme se do žáru na dvoře, nad hlavou se nám jako příslib nebezpečí ženou nízké cáry mraků. V dáli se zablýská, zazní hrom, na beton plesknou první dešťové kapky veliké jako čtvrťák. Cítím ozón a čerstvě posekanou trávu, déšť se mi vsakuje do tenké bavlny košile a my spěcháme dál.

„Myslel jsem, že to ještě vydrží.“ Macon vzhlédne k temnému vířícímu nebi hrozícímu se každým okamžikem přímo nad námi otevřít. „V tuto roční dobu to máme denně. Začne to jako slunný den s modrou oblohou jako z pohádky. Pak přijde ošklivá bouřka, obvykle tak ve čtyři nebo v pět odpoledne. Aspoň to vyčistí vzduch. Dneska večer bude příjemný chládek. Tedy aspoň na tuhle roční dobu a tohle místo. Nechtěl bych tu být v červenci nebo v srpnu.“

„Dřív jsem žila v Charlestonu.“

„Tak to znáte. Kdybych mohl na léto zmizet, jezdil bych tam, odkud jste právě přijela. V Bostonu je o dobrých pět stupňů míň,“ dodá a mně se vůbec nezamlouvá, že ví, kde jsem byla ještě toto ráno.

Ale vždyť není zas tak těžké na to přijít, napomínám sama sebe. Kdokoli, kdo si dá trochu práce, zjistí, že pracuju v Cambridgi, a nejbližší letiště je Loganovo v Bostonu. Hlídač odemkne vnější bránu a vede mě podél vysokého plotu se smyčkami ostnatého drátu na druhé straně. Bravo se na první pohled od jiných věznic neliší, ale ve chvíli, kdy se otevře vnější brána a my vejdeme dovnitř, cítím jakési kolektivní zoufalství a tíhu, která jako by čišela přímo z šedivých kamenů a lesklého šedivého betonu i těžké zelené oceli. Kontrolní místnost na druhém podlaží se nachází za jednostranným zrcadlem, je přímo naproti vchodu, pak je tu prádelna, výrobník ledu, kuchyňka a místnost pro soukromí při špatných zprávách.

Napadá mě, jestli je to pravda, jestli tu Jaime Bergerová byla právě proto. Napadá mě, o čem s Lolou Daggetteovou mluvila a jestli se to nějak týkalo přesunu Kathleen Lawlerové do ochranné vazby, nebo jak to může souviset se mnou. Jaime není podobné, aby sama od sebe někomu uškodila. Proto si nedokážu představit, že by mohla zrovna ona být zdrojem těch řečí o minulosti Kathleen Lawlerové,

a ohrozila tak její bezpečnost mezi ostatními vězeňkyněmi. Jaime je chytrá, přímočará a mimořádně opatrná. Dává si hodně veliký pozor, aby neudělala chybu. Nebo to tak aspoň bývalo. Už půl roku jsem ji neviděla. Nemám tušení, co se jí v životě zrovna odehrává. Moje neteř Lucy nemluví nikdy ani o ní, ani o tom, co se stalo, a já se neptám.

Macon odemkne malou místnost s velkými okny naproti ocelovým dveřím. Uvnitř stojí bílý umakartový stůl a dvě modré plastové židle.

„Počkejte tady, prosím, slečnu Lawlerovou přivedu,“ řekne. „Ale varuju vás, moc ráda mluví.“

„Já umím docela dobře poslouchat.“

„Vězeňkyně zbožňují, když jim někdo věnuje pozornost.“

„Mívá návštěvy často?“

„Přesně tak. Publikum v jednom kuse. To vlastně všechny.“ Na mou otázku neodpovídá.

„Můžu si sednout?“ zeptám se.

„Jistě, madam.“

Pokud je ve výslechové místnosti skrytá kamera, bývá umístěna diagonálně od subjektu, což v tomto případě bude vězeňkyně, ne já. Tady žádná kamera není, tím jsem si poměrně jistá. Posadím se a pátrám po skrytém nahrávacím mikrofonu. Mou pozornost upoutá kovový sprinkler požárního hasiče na stropě, který je přímo nad stolem vedle malého otvoru s bílým vystouplým kroužkem. Můj rozhovor s Kathleen Lawlerovou bude nahráván. A poslouchat ho bude Tara Grimmová a možná i někdo další.

4

Od chvíle, co Kathleen Lawlerovou přesunuli do ochranné vazby, byla zavřená třiadvacet hodin denně v cele o velikosti záchodové kabinky, z níž měla výhled přes drátěnou mříž v okně na trávu a ocelový plot. Nevidí betonové stoly, lavice ani záhony, které mi popisovala v emailech. Málokdy zahlédne spoluvězeňkyni nebo zachráněného psa.

Jedinou hodinu, kdy smí jít v rámci rekreace ven, se prochází v „nudně dokonalých čtvercích“ uvnitř malé oplocené oblasti, zatímco ji z židličky nedaleko jasně žlutého čtyřicetilitrového barelu s vodou sleduje hlídač. Když se chce Kathleen napít vody, dostane malý papírový kelímek podaný okem drátěného plotu. Zapomněla, co to je lidský dotek, jak o její prsty letmo zavadí jiná ruka, nebo co to je objetí, jak dramaticky tvrdí. Jako by v Bravu strávila většinu života, a nikoli pouhé dva týdny. Být v ochranné vazbě se rovná pobytu na cele smrti, jak říká, když novou situaci, v níž se ocitla, popisuje.

Už nemůže na email, vysvětluje, ani se nemůže stýkat s jinými vězeňkyněmi, pokud na sebe nekřičí z cely do cely nebo si neposílají kradmé motáky podávané pode dveřmi, což je výkon, který si žádá zručnost a pozoruhodnou odvahu. Má dovoleno napsat každý den omezený počet dopisů, ale nemůže si koupit známky, tak je velmi vděčná, když se „zaměstnaní lidé jako vy obtěžují myslet na lidi jako já a věnovat mi trochu pozornosti“, jak zdůrazňuje. Když si nečte nebo nepíše, dívá se na zabudovanou třiatřiceticentimetrovou televizní obrazovku z průsvitného plastu, kterou není možné jakkoli rozebrat. Televize nemá sluchátka, signál je tu slabý, vůbec je tu špatný příjem v téhle její nové

rakvi, zatím úplně nejhorší. Za všechno podle ní může „všechno to elektromagnetické vlnění v Bravu“.

„Špehování,“ tvrdí. „Všichni ti chlapi, co nás hlídají a snaží se mě zahlídnout nahatou. Jsem tady zamčená dočista sama a kdo se kouká na to, co se tu doopravdy děje? Musím se vrátit tam, kde jsem byla.“

Má povoleny jen tři sprchy týdně, proto jí dělá starosti hygiena. Přemýšlí, kdy si bude moci zase nechat upravit vlasy a nehty od jiných vězeňkyň, které nejsou zrovna nejzdatnější stylistky. A rozčileně mi ukazuje krátké vlasy spálené příliš silným odbarvením. Hořce si stěžuje, jak ji vězení poznamenává, co dělá s jejím vzhledem, „protože takhle vás tady srážejí do kolen, takhle z vás dělají poslušnou myš“. Zrcadlo z leštěné oceli nad umyvadlem v cele jí neustále připomíná, co je doopravdy trestem za porušení zákona, jak říká. Jako by jejími oběťmi byly jen zákonné normy, a ne lidské bytosti, kterým ublížila nebo které zabila.

„Snažím se držet nad vodou tím, že si říkám: Hele, Kathleen, tohle není opravdické zrcadlo,“ prohlašuje z druhé strany bílého umakartového stolu. „Všechno, co tady něco odráží, je nějak pokřivené, nemyslíte? Stejně jako někdo poškozuje ten televizní signál. Takže možná i ten můj obraz bude nějak poničený. Možná takhle ve skutečnosti ani nevypadám.“

Čeká, až jí potvrdím, že krásu doopravdy neztratila a to ocelové zrcadlo odráží vše zkresleně. Já místo toho poznamenám, že podle jejích slov to tu musí být velmi těžké a že za obdobné situace bych jistě řadu jejích obav sdílela. Chyběl by mi dotek čerstvého vzduchu ve tváři, slunce i oceán. Chyběla by mi horká vana a zkušené kadeřnice. Polituju ji především kvůli jídlu, protože to je pro mě víc než plnidlo a mluvím o něm ráda. Jídlo je rituál, odměna, útěcha pro moje nervy a způsob zlepšení nálady po tom všem, co vídám.

Kathleen Lawlerová mluví dál a stěžuje si a obviňuje ostatní za to, jak je teď potrestaná, a já zatím

myslím na večeři a těším se na ni. Nebudu jíst ve svém hotelovém pokoji. To by bylo to poslední po dni, kdy jsem byla lapená v páchnoucím špinavém autě a pak ve vězení s neviditelným razítkem na ruce. Až se vrátím do hotelu v historické části Savannah, vydám se po River Street a najdu si nějakou cajunskou nebo řeckou restauraci. Nebo ještě líp: italskou.

Ano, italskou. Dám si pár sklenic plného červeného – takové Brunello di Montalcino by bylo prima, anebo Barbaresco – a přečtu si na iPadu noviny nebo emaily, aby nikoho nenapadlo se dát se mnou do řeči. Nikdo se mě tak nepokusí sbalit, jak se to stává, když cestuju sama a jím a piju sama a dělám sama spoustu dalších věcí. Budu sedět u stolku u okna a psát zprávy Bentonovi, popíjet víno a vyprávět mu, že měl pravdu, když říkal, že je tady něco hodně špatně. Nastražili to na mě nebo mě zmanipulovali, nejsem tady vítaná. Už se hraje bez rukaviček, to mu řeknu. Chystám se popadnout pravdu holýma rukama.

„Jen si to představte, že ani nevíte, jak vypadáte,“ říká ta zničená žena, která sedí naproti mně a kterou nejvíc trápí, jak vypadá, nikoli to, že Jack Fielding je mrtvý nebo že opilá zajela kluka.

„Měla jsem ohromnou šanci, propásla jsem příležitost někým být,“ říká. „Herečka, modelka, slavná básnířka. Taky sakra dobře zpívám. Možná bych si mohla skládat vlastní texty a být jako ta Kelly Clarksonová. Jasně, když jsem byla mladá, tak Superstar ještě nebyla, a taky bych asi byla spíš jako Katy Perry, dokud jsem ještě bývala blondýnka. Asi bych pořád ještě mohla být slavná básnířka. Ale úspěch a uznání jsou mnohem víc na dosah, když jste krásná, a to já jsem. Za starých časů se za mnou na ulici otáčeli a auta zastavovala. S tím, jak jsem tehdy vypadala, jsem mohla mít, co jsem jenom chtěla.“

Kathleen Lawlerová je nepřirozeně bledá, jak byla léta zbavena slunečního svitu, tělo má měkké a beztvaré. Nemá nadváhu, spíš je strhaná a rozbředlá z života, který trávila takřka celý neaktivně a vsedě. Prsa jí klesla, horní část stehen se na plastové židli roztéká, postava, která dřív budila pozornost, je teď beztvará jako bílá vězeňská uniforma, kterou ona i ostatní na samotce nosí. Jako by už nebyla ani člověk, vyvíjí se pozpátku, vrací se do primitivního stadia existence jako ploštice, říká kousavě a s výrazným táhlým georgijským přízvukem, který mi připomíná karamelku.

„Určitě si teď říkáte, o čem to melu,“ vykládá a já si připomenu obrázky, co jsem viděla, včetně policejních záznamů z doby jejího zatčení v roce 1978, kdy ji přistihli při sexu s Jackem.

„Ale když jsem ho na tom ranči kousek od Atlanty poznala…,“ pokračuje. „No víte, byla jsem kočka. Klidně to řeknu, protože je to pravda. Dlouhé vlasy jako hedvábí, velká prsa, zadek jak broskvičku a nohy až k uším, a k tomu obrovské zlatohnědé oči. Jack tomu říkal tygří oči. Je to zvláštní, jak se některé věci předávají, jako byste je měla naprogramované v děloze nebo možná už při početí a nemohla jste tomu uniknout. Kola rulety se roztočí a zastaví, objeví se vaše číslo a vy jste prostě taková, ať se třeba stavíte na hlavu. Jste to, co jste, a něco být nemůžete. A vnější události nebo ostatní lidé už potom jenom posílí toho andílka nebo ďáblíka, toho vítěze nebo lůzra ve vás. Záleží jenom na tom, jak se to kolo roztočí a jestli padne výhra v loterii nebo totální krach. Rozhoduje se za vás, vy na tom nic nezměníte. Vy jste vědkyně. Neříkám vám o genetice nic, co byste nevěděla.

Určitě se mnou souhlasíte, že přírodu změnit nemůžeme.“

„Důležité je rovněž to, co lidé prožívají,“ odpovídám.

„Koukněte na psy,“ pokračuje Kathleen, kterou můj názor nezajímá, pokud mi ho neurčuje sama.

„Máte třeba chrta, se kterým nakládali špatně, a tak bude na určité věci reagovat určitým způsobem a na něco bude přecitlivělý. Ale v zásadě je to dobrý, nebo špatný pes. Vítěz na trati, nebo ten na chvostu. Dá se vycvičit, nebo to nepůjde. Můžu posílit to, co v něm už je, povzbudit to, tvarovat. Ale

nemůžu toho psa změnit na něco, co v něm od narození není.“

Skončí tím, že s Jackem byli jako dva hrášky v jednom lusku a že ona mu provedla přesně to, co dělal on jí, ale tehdy to nepoznala, nepochopila to, přestože byla sociální pracovnicí a terapeutkou. Když jí bylo deset, zneužil ji metodistický pastor, jak tvrdí.

„Bral mě na zmrzlinu, ale lízala jsem nakonec něco jiného,“ říká tvrdě. „Byla jsem šíleně zamilovaná. Cítila jsem se s ním tak nadšeně a mimořádně. Jen teď při zpětném pohledu si nemyslím, že bych ten pocit měla nazývat zrovna mimořádný.“ Zachází do podrobností jejich erotického vztahu. „Stud, strach. Skrývala jsem se. Dneska už to chápu. Nekamarádila jsem se s dětmi svého věku, trávila jsem spoustu času o samotě.“

Nespoutané ruce drží v klíně napjatě, neklidné má jen nohy, na kterých zachrastí řetěz a zaskřípe o beton, kdykoli Kathleen nervózně pošoupne nohu dál.

„Po čase všecko vidíte jasně, jak se říká,“ pokračuje. „Ve skutečnosti jsem nikomu nemohla říct, co se děje, nemohla jsem mluvit o tom lhaní, vkrádání se do motelů a k budkám a všechny ty věci, o kterých by malá holka vědět neměla. Vlastně jsem tou malou holkou být přestala. Připravil mě o to. Pokračovalo to až do mých dvanácti, pak dostal práci ve velkém kostele v Arkansasu. Když jsem se dala dohromady s Jackem, neuvědomila jsem si, že mu v podstatě provádím totéž, protože jsem byla povzbuzována a formována k takovému chování, a on byl zase povzbuzovaný a formovaný tak, aby to přijímal a chtěl to. A to on teda chtěl. Ale tohle vidím až dneska. Říkají tomu pochopení. Trvalo mi celý život, než jsem pochopila, že jsme nepropadli peklu, stavěli jsme na základech, které už pro nás byly připravené. Vystavěli jsme si peklo, které se zdálo lákavé jak palác.“

Prozatím mi jméno toho pastora neřekla. Jen sdělila, že byl ženatý, měl sedm dětí a potřeboval si

plnit své bohem dané potřeby. Kathleen považoval za svou duchovní dceru, svou děvečku, spřízněnou duši. Bylo správné a dobré, že byli spojeni posvátným poutem, vzal by si ji a vyjevil svou oddanost otevřeně, ale rozvod byl hřích. Kathleen mi to vše vysvětluje hluše a ploše. Nemohl opustit svoje děti. To by bylo proti božímu nařízení.

„Doprdele s tím,“ pronese nenávistně.

Tygří pohled neuhne, kdysi pěkná tvář je strhaná, kolem dříve plných špulících se úst se táhne pavučina vrásek. Chybí jí několik zubů.

„Samozřejmě to byly všechno kecy a nejspíš sáhl po další malé holce, jakmile jsem se začala na těle holit a skrývat se před ním, když jsem to dostala. Být krásná, nadaná a chytrá mi nepřineslo nic dobrého, to je jasný jak facka,“ zdůrazní, aby bylo jasné, že ta troska, co sedí naproti mně, není to, kým bývala Kathleen, vlastně ani to, kým je dnes.

Mám si Kathleen Lawlerovou představovat jako mladou, krásnou, moudrou a volnou, a také s dobrými úmysly, když si začala sexuální poměr s dvanáctiletým Jackem Fieldingem na ranči pro problémovou mládež. Ale já před sebou vidím jen trosku, která páchala jeden zločin za druhým. Jestli je pravda to, co mi povídala o pastorovi, a jestli jí ubližoval stejně, jako ona ublížila Jackovi, tak to ničení ještě neskončilo a nejspíš neskončí nikdy. Tak všechno začíná a pokračuje. Jediným činem, jedinou zradou. Chronická lež, která nabírá na velikosti, životy se ničí, pokřivují, likvidují, roste peklo, rozsvěcí se v něm, až působí vlídně a jako motel, který Kathleen popsala v básni, co mi

poslala.

„Vždycky jsem se ptala, jestli by se mi život vyvinul jinak, kdyby se některé věci nestaly,“ přemítá

smutně a lítostivě. „Ale možná bych taky seděla tady. Možná bůh rozhodl už tehdy, když mě máma čekala. Tahle ztratí úplně všechno. Někdo přece musí, tak ať je to klidně ona. Určitě mi rozumíte. Viděla jste toho v márnici dost.“

„Nejsem fatalistka,“ namítám.

„To je dobře, že pořád věříte v naději,“ ušklíbne se.

„To ano.“ Ale nevěřím tobě, říkám si.

Vytáhnu ze zadní kapsy obyčejnou bílou obálku a posunu ji přes stůl ke Kathleen. Vezme ji do drobných rukou s průsvitnou kůží, jíž prosvítají modré žilky. Neupravené nehty má růžové a krátké. Když skloní hlavu, aby se na ten snímek zadívala, všimnu si v odbarvených krátkých vlasech šedivých myších odrostů.

„Ta je asi z Floridy,“ řekne, jako by mluvila o vícero snímcích. „To v pozadí by mohla být gardénie, to za tou sprchou z hadice? Ne, moment, chviličku.“ Mhouří oči. „Tady je starší. Ta fotka je novější a tyhle malé bílé kytičky, to je tavolník. Tavolníků tady rostou mraky. Nemůžete ujít blok, abyste na nějaký nenarazila. Takže je to asi ze Savannah. Žádná Florida, ale tady v Savannah.“ Odmlčí se a pak napjatým hlasem dodá: „Nevíte, kdo to fotil?“

„Nevím, kdo ani kde,“ odpovídám.

„Chtěla bych to vědět.“ Pohled se jí změní. „Jestli je to v Savannah nebo někde poblíž, a mně se to tak zdá, tak by to mohlo vysvětlovat, proč mi tu fotku ukazujete. Abyste mě rozrušila.“

„Nemám tušení, kde je to vyfocené ani kdo to fotil, a nesnažím se vás rozrušovat,“ říkám. „Jenom mám kopii a napadlo mě, že byste se na to ráda podívala.“

„Možná přímo tady. Jack sem přijel tím svým autem a já to nevěděla.“ Bolest a zlost jí ostří tón.

„Když jsem ho poznala, říkala jsem mu, jak moc by se mu v Savannah líbilo. Jaké je to krásné místo. Říkala jsem mu, že by měl jít k námořnictvu, aby mohl být v té nové ponorkové posádce na základně, co stavěli v Kings Bay. Moc dobře víte, že Jack byl dobrodruh, měl se plavit do exotických míst po celém světě nebo lítat a stát se druhým Lindberghem. Měl se dát k námořnictvu a jezdit po světě na lodích nebo v letadlech, ale neměl dělat doktora mrtvým lidem. Kdo za to asi může?“

Zamračí se na mě.

„Kdo sakra fotil tohleto a proč nevím, že tu byl?“ pokračuje kysele. „Nevím, co máte za lubem, když sem takhle nakráčíte a vnutíte mi myšlenku, že by mohl být někde tady poblíž a přitom za mnou nepřijít. Teda, vlastně to už vím.“

Napadá mě, kde byla Dawn Kincaidová před pěti lety, někdy v době, kdy podle mého názoru ten snímek vznikl, a jak často jezdívala do Savannah za Kathleen na návštěvu. Mohl Jack dorazit za Dawn, ale nemít zájem vidět její matku, když už tady byl? Když teď sedím přímo proti Kathleen z masa a kostí, proti té ženě, o které jsem tolik slyšela, ale do této doby se s ní nesetkala, vážně pochybuju, že by Jack odjel svým mustangem sem nebo vůbec kamkoli, aby ji v posledních pěti či rovnou deseti letech navštívil. Nedokážu si ani představit, že by kdysi mohl Kathleen Lawlerovou milovat nebo se s ní vůbec zahazovat. Nezná výčitky ani slitování, naprosto jí chybí schopnost s někým cítit, a desetiletí zneužívání různých látek a sebedestruktivního života a uvěznění si na ní vybraly svou daň. Už hodně dlouho není okouzlující ani krásná, a to by mému marnivému zástupci

opravdu vadilo.

„Nevím, kde ten snímek vznikl, ani k němu nemám žádné podrobnosti,“ opakuju. „Měl ho v kanceláři, tak mě napadlo, že byste mohla chtít kopii. Tuhle si můžete nechat. Za těch víc než dvacet let, co jsem s ním střídavě pracovala, jsem nikdy nevěděla, kde zrovna je.“ Nabízím jí příležitost říct mi o něm víc.

„Jacku, Jacku, Jacku,“ vzdychne si. „Pořád se někam stěhoval. V jednu chvíli byl tady a v příští zase jinde, zatímco já trčela pořád v té samé černé díře. Tady jsem v jedné nebo druhé cele většinu života, a to všechno proto, že jsem Jacka milovala.“

Dívá se na fotografii, potom zvedne oči ke mně a má v nich víc tvrdosti než smutku.

„Venku nějak dlouho nevydržím,“ dodá, jako bych sem dnes přijela poslouchat její životní příběh.

„Stejně jako ostatní závislí, kteří pořád propadají své neřesti. Akorát u mě nejde o abstinenci. U mě je to o úspěchu. Nikdy jsem si nedovolila být úspěšná tak, jak bych byla schopná, protože nemám dáno toho úspěchu dosáhnout. Pokaždé jsem se předem nastavila na prohru. Tohle jsem myslela tou genetikou. Do mé DNA patří prohra, takhle to bůh nastavil pro mě i pro všechny, kdo přijdou po mně. Jackovi jsem udělala to, co udělali mně, ale on mi to nikdy nevyčítal. Je mrtvý a já jako bych byla mrtvá taky, protože věci, na kterých záleží, si žijí vlastním životem. Oba jsme byli oběti, možná přímo oběti všemohoucího.

A Dawn?“ pokračuje Kathleen. „Od prvního dne mi bylo jasné, že není v pořádku. Nikdy neměla šanci. Narodila se předčasně, byl to malý uzlíček, který napojili na přístroje a tubičky v inkubátoru, jak mi řekli. Neviděla jsem to. Nikdy jsem si ji nepochovala. A jak se má to maličké naučit něco o poutu s jinou lidskou bytostí, když stráví první dva měsíce života někde v děcáku? A pak přišla řada pěstounských rodin, se kterými nevycházela, až skončila u jednoho páru v Kalifornii, co se zabil při bouračce. Sjeli z útesu nebo něco podobně strašného. Naštěstí Dawn už byla v té době na Stanfordu, kde měla plné stipendium. A pak Harvard, takhle skončila.“

Dawn Kincaidová byla na Berkeley, nikoli na Stanfordu, a odtud přešla na MIT, ne na Harvard. Ale její matku neopravuju.

„Stejně jako já mohla dělat cokoli, ale život jí skončil dřív, než vůbec začal,“ říká Kathleen. „Je jedno, jak se to u soudu vyvrbí, už jenom to, když jste podezřelá, znamená, že si to všichni budou pamatovat. Je poznamenaná. Nemůžete dělat práci, jakou měla v těch super tajných laborkách, když jste podezřelá ze zločinu.“

Dawn Kincaidová je víc než podezřelá. Byla odsouzená za několik zločinů, včetně vraždy prvního stupně a pokusu o vraždu. Ale neříkám ani slovo.

„A pak to, co se jí stalo s rukou.“ Kathleen zvedne pravou ruku a zaboří do mě pohled. „Ta technologie, co dělá, si žádá, aby pracovala s nanonástroji, ne? Teď je navždycky ze hry, protože ztratila ten prst a nemůže používat celou ruku. To už by jako trest mělo stačit. Určitě se kvůli tomu cítíte dost bledě, když jste někoho takhle poznamenala.“

Dawn nepřišla o prst. Přišla o jeho špičku a utrpěla poškození šlachy. Její chirurg si myslí, že Dawn znovu nabude stoprocentní funkčnosti v pravé ruce. Ze všech sil tu vidinu zaháním. Rozšklebený černý čtverec, kde bývalo okno, závan větru, prudký poryv ledové temnoty, jak do mě něco tvrdě narazí mezi lopatky. Vzpomínám si, jak jsem ztratila rovnováhu, prudce jsem máchla kovovou baterkou a ucítila, jak narazila na něco pevného. Pak se v garáži rozsvítilo a Benton mířil pistolí na

mladou ženu ve veliké černé bundě, která ležela tváří k zemi na gumové krytině a u odříznuté špičky ukazováčku s bílou francouzskou manikúrou se hromadily jasné, mokré kapky krve. Kousek dál ležel zakrvácený ocelový nůž, který se mi Dawn Kincaidová pokusila vrazit do zad.

Připadala jsem si ulepeně, cítila jsem pach a chuť krve, jako bych prošla jejím oblakem, a vzpomněla jsem si na líčení vojáků z Afghánistánu, kteří zažili, jak jejich kamarády roztrhala bomba. V jednu minutu byl tam. A v příští jen krvavá mlha. Když Dawn Kincaidové sklouzla ruka z ostří jako břitva, které bylo vybaveno injekcemi ke vstřikování, vycházel z nože se sykotem stlačený oxid uhličitý a mě postříkala její krev, připadalo mi, jako by mě to pošpinilo i na místech, na která nikdy nedosáhnu.

Kathleen Lawlerovou však neopravuju ani nenabízím sebemenší informaci, protože poznám, když mi někdo lže a vodí mě za nos. V myšlenkách se znovu vracím k varování Tary Grimmové. Kathleen bude předstírat, že s dcerou nemá nic společného, přestože jsou si hodně blízké.

„Zdá se, že víte hodně podrobností,“ prohodím místo toho. „Určitě jste spolu v kontaktu.“

„To teda ani náhodou. Já se s ní kontaktovat nemíním,“ vrtí Kathleen hlavou. „Nic dobrého by z toho nevzešlo, když si vezmete ty trable, v jakých je. Já už rozhodně další potíže nepotřebuju. Všechno, co vím, jsem se dověděla ze zpráv. V počítačové místnosti můžeme pod dozorem na internet a v knihovně jsou vybrané noviny a časopisy. Než mě přesunuli sem, v té knihovně jsem pracovala.“

„Tam vám to muselo vyhovovat.“

„Ředitelka Grimmová nevěří na to, že se lidi napraví, když se jim upřou informace a nechají se v informačním vakuu,“ říká, jako by to ředitelka mohla slyšet. „Když nevíme, co se děje ve světě, jak se do něj máme vracet? Tohle ale samozřejmě není žádné rehabilitační centrum.“ Myslí Bravo. „Tohle je skladiště, hřbitov, místo, kde shnijete.“ Jako by jí teď už bylo jedno, kdo to slyší. „Co ode mě vlastně chcete? Nebyla byste tu, kdybyste nic nechtěla. Nejspíš je jedno, kdo se ptal první. Stejně to byli právníci.“ Kathleen se na mě dívá jako had, co se chystá k útoku. „Nevěřím, že jste jenom tak

hodná.“

„Napadlo mě se zeptat, kdy jste svou dceru viděla poprvé,“ odpovím.

„Narodila se 18. dubna 1979 a já ji poprvé uviděla, zrovna když jí bylo třiadvacet.“ Kathleen začíná historii recitovat, jako by se jí naučila nazpaměť. Je v tom něco mrazivého, už nevidím ani stopu po snaze o přátelskost. „Vzpomínám si, že to bylo krátce po 11. září 2001. Říkala, že mě chtěla najít částečně i kvůli těm útokům. A taky protože umřeli ti lidi z Kalifornie, u kterých skončila, když si ji předávali jako horký brambor. Život je moc krátký. Dawn to říkala hned tehdy poprvé, když jsme se viděly, a pak ještě mockrát. Prý na mě myslela, co si pamatuje, a přemýšlela, jaká jsem a jak vypadám.

Prý si uvědomila, že nebude mít klid, dokud nenajde svoji pravou matku,“ pokračuje Kathleen. „Tak mě našla. Přímo tady v GPFW, ale ne kvůli trestu, co mám teď. Tehdy šlo o drogy. Byla jsem chvíli venku a hned zase zpátky tady a bylo mi z toho mizerně, prostě jsem si zoufala, protože to bylo tak beznadějné a nefér. Když nemáte prachy na právníky nebo nejste nějak slavná tím, že uděláte něco fakt strašlivého, jste každému ukradená. Strčí vás do klece a já v ní byla zas a jednoho dne jsem zničehonic dostala žádost od mladé ženy jménem Dawn Kincaidová z Kalifornie, že by za mnou ráda přijela na návštěvu. Nikdy na to překvapení nezapomenu.“

„Věděla jste, že je to vaše dcera, kterou jste dala k adopci?“ Už se nebojím se zeptat.

„Neměla jsem tušení. Samozřejmě jsem předpokládala, že ten, kdo dítě adoptuje, mu dá taky jméno,

jaké chce. Dawn si asi jako první vzali nějací Kincaidovi.“

„Jméno Dawn jste jí dala vy, nebo oni?“

„Já jí samozřejmě jméno nedávala. Jak už jsem řekla, nikdy jsem si ji ani nepochovala, nikdy jsem ji neviděla. Začala jsem rodit předčasně, přímo na cele v GPFW, a oni mě kvapem odvezli tady do obecní nemocnice v Savannah. Když bylo po všem, vrátila jsem se zase hned na celu, jako by se nic nestalo. Nikdo mi pak už nic neříkal.“

„To vy jste se rozhodla dát ji k adopci?“

„A měla jsem snad jinou možnost?“ vykřikne. „Svoje děti dáte pryč, protože jste zavřená jak zvíře, tak to prostě je. Vezměte si, jak jsem tu žila.“

Mračí se na mě a já mlčím.

„Povídejte mi něco o plození v hříchu nebo o tom, jak se hříchy rodičů přenášejí na děti,“ ušklíbne se.

„Je zázrak, že za těchhle okolností chce vůbec někdo přivádět na svět děti. Co jsem asi tak měla dělat? Dát je Jackovi?“

„Dát je Jackovi?“

Zatváří se zmateně a jako by se chystala rozplakat, pak řekne: „Bylo mu dvanáct, sakra. Co by si asi tak počal s Dawn nebo se mnou nebo vůbec s čímkoli? Právníci by to nedovolili, ale měli. My dva bychom byli v pohodě. Samozřejmě jsem pořád přemýšlela, jaký život jsme to spolu stvořili, ale říkala jsem si, že by stejně nikdo matku, jako jsem já, nechtěl. Takže si dokážete představit, jak jsem reagovala, když se mi o třiadvacet let později ozvala nějaká Dawn Kincaidová. Napřed jsem tomu nechtěla věřit, mohl to být nějaký trik, nebo někdo na vysoké dělá nějakou práci a výzkum. Jak mám vědět s jistotou, že je to moje dítě? říkala jsem si. Ale stačilo mi se na ni podívat, byla celá Jack,

aspoň jak jsem si ho pamatovala z těch prvních let. Bylo to jako přízrak, jako by se vrátil, vypadal jako holka a zjevil se přede mnou.“

„Zmínila jste, že nějak zjistila, kdo je její skutečná matka. Co otec?“ ptám se. „Když jste ji poprvé uviděla, věděla už o Jackovi?“

Tento kousek skládačky nikdo zatím nenašel, ani Benton s kolegy v FBI, na Národním bezpečnostním úřadě, ani místní policejní oddělení, která jednotlivé případy vyšetřovala. Víme, že několik měsíců před Jackovou vraždou žila Dawn Kincaidová ve starém kapitánském domku, který Jack v Salemu rekonstruoval. Dnes už víme, že s ní byl v kontaktu nejméně několik posledních let, ale netušíme, jak dlouho se doopravdy znali, kdy se poznali nebo do jaké míry se znali.

Pátrala jsem v paměti, vracela se k prvním dnům v Richmondu, kdy jsem s Jackem dělala na forenzní patologii. To jsem ještě netušila, že by měl nemanželskou dceru, ani nenaznačoval nic o ženě, která ji porodila. Věděla jsem, že ho jako malého na jednom speciálním ranči zneužíval člen tamějšího týmu, ale to bylo všechno. S Jackem jsme se o tom nebavili, musela jsem to z něho postupně vytáhnout.

Měla jsem se snažit víc v době, kdy jsem mu ještě mohla pomoct. Už ve chvíli, kdy mi tato myšlenka běží hlavou, však nějaká hlubší část mozku dobře ví, že bych ničemu nezabránila. Jack nechtěl, aby se mu pomohlo, a nemyslel si, že to potřebuje.

„Věděla o něm, protože jsem jí to řekla,“ odpovídá Kathleen. „Byla jsem k ní upřímná. Řekla jsem jí všechno, co jsem mohla – kdo byli její praví rodiče a tak. Ukázala jsem jí jeho fotky z dávné doby a

taky pár novějších, co mi poslal. My dva byli během let v kontaktu. Na začátku mi psával i dopisy.“

Pamatuju si, jak jsem po Jackově smrti probírala jeho osobní věci. Nevzpomínám si, že bych tam zahlédla nějaké dopisy od Kathleen Lawlerové, ani zmínku o nich.

„Později jsme si chvíli psali přes email, což mi teď asi chybí úplně nejvíc,“ říká nazlobeně. „Email je přece zadarmo a pošle se okamžitě. Nikdo mi nemusí shánět dopisní papír a známky. Stejně to bylo smetí, co nikdo nechtěl, a my za to ještě měli být vděční.“

Benton a jeho kolegové z FBI pročetli emaily staré víc než deset let. Popsali mi je jako flirtující a nedospělé a taky plné vulgarity. Není pro mě těžké to pochopit, jak byste si možná mysleli.

Předpokládám, že Kathleen byla Jackova první láska. Nejspíš do ní byl blázen, když ji zatkli za sexuální zneužívání, a během let spolu ty pomatené a poškozené části jejich duší komunikovaly prostřednictvím dopisů a emailů, které nakonec ustaly. Neobjevilo se nic dalšího, co by naznačovalo, že Jack byl s Kathleen v kontaktu poté, co jsme, já i on, odjeli z Virginie. Ale to neznamená, že by nebyl ve styku se svou biologickou dcerou Dawn Kincaidovou. Vlastně s ní být ve styku musel. Jenom je otázka kdy. Možná před pěti lety, jestli ho fotila ona.

„Pošta je příšerně pomalá,“ stěžuje si dál Kathleen. „Pošlu něco poštou a někdo zvenčí na svobodě mi odpoví a já dřepím v cele dlouhé dny, než to přijde. Email je hned, ale na Bravu k internetu nemůžeme,“ připomíná vyčítavě. „A taky nemůžu mít svoje psy. Nemůžu je cvičit ani mít chrta v cele. Zrovna jsem cvičila Trail Blazera, ale teď ho nemám.“ Zajíká se. „Jsem zvyklá mít ty krásné psy u sebe, ale teď jsem tady. Vlastně na samotce. Nemůžu pracovat ani na Tušitelích. Nemůžu dělat ani jednu zatracenou věc, co jsem dělala dřív.“

„Aha, to je ten časopis, co vězení vydává,“ vzpomenu si.

„A já jsem redaktorka,“ říká. „Teda, byla jsem,“ dodává hořce.

5

„Tušitelé jako Tolkien, C. S. Lewis, prostě ta jejich skupina,“ vysvětluje Kathleen. „Setkávali se v Oxfordu v hospodě a bavili se o umění a idejích. Teda ne že bych se o umění a idejích bavila tady často, většině ženských je to putna. Ty se starají jenom o to, jak se prosadit, jak získat pozornost a uznání. Prostě cokoli, co by prolomilo tu nudu a dalo jim malou naději, že z nich možná pořád ještě může něco být.“

„Tušitelé jsou jediná věc, co tady vychází?“ zajímá mě.

„Jediná, co se dostane do města.“ Je evidentní, jak je na to pyšná, ale tady nejde o literární úspěchy. Jde jí o moc. „Není tu na co se těšit. Něco zvláštního za odměnu k jídlu, pravidelně testuju věci v jídelně a bývají to věci, jakých bych se normálně ani nedotkla. A pak vydávání Tušitelů. Žila a dýchala jsem pro ten časopis. Ředitelka Grimmová umí být štědrá, dokud dodržujete pravidla.

Chovala se ke mně vážně mile, ale nechci být už v ochranné vazbě, vždyť to přece ani nepotřebuju. Musí mě přestěhovat zpátky na druhou stranu,“ říká, jako by ji Tara Grimmová mohla slyšet.

Kathleen má v GPFW velkou moc. Nebo měla. Rozhodovala, koho budou ostatní „brát“ a koho odmítnou, koho budou vězeňkyně uznávat a kdo zůstane v příšeří. Napadá mě, jestli některé spoluvězeňkyně po ní nejdou právě proto – pokud mi tedy řekli pravdu. Napadá mě, jestli to není ten pravý důvod, proč ji přestěhovali, a vzpomenu si, co Tara Grimmová říkala o té zavražděné rodině v Savannah z 6. ledna 2002, a na to, že Bravo nedávno navštívila Jaime Bergerová.

„Na vysoké jsem měla jako hlavní obor angličtinu, chtěla jsem se stát profesionální básnířkou, ale místo toho jsem začala dělat v sociálních službách a nakonec mám titul z tohohle oboru,“ říká mi Kathleen. „Tušitelé byli můj nápad a ředitelka mě nechala to udělat.“

V lednu 2002 přijela do Savannah Dawn Kincaidová a poprvé se s Kathleen setkala, jak to aspoň Kathleen tvrdí. Možná byla Dawn tady v Savannah zrovna v době, když byl zavražděný ten doktor a jeho rodina. Ubodáni k smrti. Benton takovou smrt popisuje jako osobní věc, vrah si ušpiní ruce, často to obsahuje i sexuální prvek. Pachatel je vzrušený a stimulovaný fyzickým aktem pronikání do těla oběti ostřím nebo, jako v nedávném případu toho chlapce v Salemu, pronikáním železných hřebů do lebky.

„Schůzky redakce máme v knihovně, kde probíráme příspěvky a s grafiky se podíváme na layout,“ vypráví Kathleen o tom svém časopisu. „Mám poslední slovo, co se vydá, ale všechno schvaluje ještě ředitelka. Potom každá, která přispěla originálním článkem, dostane svoji fotku na obálku. Je to velká věc a vyvolává tady dost zlé krve.“

„Co je s tím vaším magazínem teď?“ zajímá mě. Mohla Lola Daggetteová znát Dawn Kincaidovou a ví, že Kathleen je Dawnina matka?

„Samozřejmě mi to nedovolí dělat,“ stěžuje se Kathleen. „Takže to pochopitelně dělá někdo jiný. Pracovala jsem v knihovně, jak jsem říkala, ale to teď taky dělat nemůžu. Tak jsem si vydělávala. Dvacet čtyři dolary měsíčně, sem tam jsem si něco koupila: papír, známky, ale nebylo to moc dlouho. Kdo mi bude zvenku posílat prachy, až mi to, co mám, dojde? Kdo mi může pomoct? Jak si mám koupit podělanej šampon, abych si umyla hlavu?“

Neodpovídám. Ode mě nic nedostane.

„Pravidla jsou v Bravu stejná pro každého, ať jste drobný zlodějíček, nebo masová vražedkyně. Tuhle cenu asi musíme platit za to, že jsme v bezpečí,“ říká a mě překvapí, jako tvrdě přitom vypadá – jako by se v ní dralo na povrch něco hodně ošklivého. „Jenomže já v bezpečí nejsem. Trčím tady a nebezpečí mi hrozí na každém kroku.“

„Jaké nebezpečí?“ ptám se.

„Nevím, proč mi to dělají. Musejí mě přestěhovat zpátky.“

„Jaké nebezpečí?“ opakuju.

„Je za tím Lola,“ řekne a kruh se uzavře.

Jaime Bergerová jezdila do GPFW za Lolou Daggetteovou, která je napojená na Kathleen Lawlerovou, která je zase napojená na mě. Nedávám najevo, že vím, kdo je Lola Daggetteová, a dál zvažuju možnost, že ta má něco společného i s Dawn Kincaidovou. Nevím, jak a proč, ale všechny jsme v jednom kruhu.

„Chtěla, aby mě přestěhovali, protože mě má takhle blíž,“ zlobí se Kathleen. „Nemáme tu uzavřené oddělení pro odsouzené na smrt. Lola je v těch posledních celách teď jediná. Poslední ženou byla Barrie Lou Riverová, co zabila ty lidi v Atlantě arzénem, který dala do tuňákových sendvičů.“

Ďábel z lahůdek. Ten případ znám, ale nedávám to najevo.

„Stejní lidi si chodili pro stejný tuňákový sendvič den za dnem, a ona se na ně usmívala jako milius. A jim bylo blbějc a blbějc,“ vykládá dál Kathleen. „Těsně předtím, než jí měli píchnout smrtící injekci, se v cele udusila tuňákovým sendvičem. Tomu říkám pořádná ironie.“

„Oddělení odsouzených na smrt je nahoře?“

„Je to jenom cela s maximální ostrahou, ale stejná jako jiné, stejná jako ta moje teď.“ Kathleen mluví čím dál hlasitěji a nazlobeněji. „Lola je nahoře a já jsem tady, jedno patro pod ní. Takže na mě neječí přímo a nestrká mi motáky do ruky, ale její slova se ke mně dostanou.“

„Jaká slova máte na mysli?“

„Výhrůžky. Vím, že mi vyhrožuje.“

Nepřipomínám to, co je zřejmé: Lola Daggetteová je zavřená třiadvacet hodin denně, stejně jako Kathleen, a ty dvě se fyzicky setkat nemůžou. Nevidím způsob, jak by Lola mohla někomu ublížit.

„Věděla, že když ostatní popíchne a zařídí, abych byla v nebezpečí, že mě určitě přesunou do stejné části, v jaké trčí sama. A přesně to taky udělali,“ ušklíbne se pohrdavě. „Lola mě chce mít pod svým dohledem,“ dodá Kathleen, ale já nevěřím, že by ji do Brava nějak dostala právě Lola Daggetteová.

To udělala Tara Grimmová.

„Měla jste někdy podobné problémy s jinými odsouzenými?“ zajímá mě. „Problémy, které by vyžadovaly vaše přemístění?“

„Myslíte, jestli mě už šoupli do Brava?“ zvýší Kathleen hlas. „Sakra, to ne. Nikdy jsem na samotce nebyla, proč taky? Musejí mě pustit ven. Chci zpátky svůj život.“

Za okny návštěvní místnosti prochází strážný Macon. Vím, že se na nás dívá, ale neohlížím se. Myslím na tu básničku, co mi Kathleen poslala, a na vězeňský časopis, který vedla ještě před pár týdny. Napadá mě, jak často publikovala svoje věci a texty od ostatních nechávala stranou. Podívám se kradmo na hodinky. Naše hodina už téměř uplynula.

„Díky, že jste mi přinesla tu Jackovu fotku, to bylo od vás hezké.“ Kathleen drží snímek na délku paže od sebe a mhouří oči. „Doufám, že vám ten soud dobře dopadne.“

Způsob, jakým to řekne, mě zneklidní, ale nereaguju.

„Soudy nejsou žádná legrace. Jasně, já obvykle přiznám vinu výměnou za nižší trest, když to jde. Ušetří to prachy daňových poplatníků. Měla jsem i pár podmínek, protože jsem na rovinu řekla, jo, udělala jsem to a je mi to fakt líto. Když si nemusíte hlídat dobré jméno, prostě přiznáte vinu. Je to lepší, než se nechat soudit vašimi bližními,“ ušklíbne se. „Protože ti vás chtějí potrestat exemplárně.“

Nemá na mysli Dawn Kincaidovou, která by se nikdy k ničemu nepřiznala. Začíná se mi svírat

žaludek.

„Vy dobré jméno máte, paní doktorko. Doktorka Kay Scarpettová. Máte jméno veliké jak ta vrata venku, že jo? Takže to pro vás zase tak jednoduché nebude, co?“ Chladně se usměje, v očích má led.

„Jsem rozhodně ráda, že jsme se konečně setkaly, abych sama viděla, kvůli čemu bylo tolik povyku.“

„Nevím, jaký povyk myslíte.“

„Už se mi zvedal žaludek, jak jsem o vás v jednom kuse slyšela. Ty dopisy jste asi nečetla, že?“ Neodpovídám, dopisy, které si údajně s Jackem vyměňovali, jsem nikdy nečetla.

„Poznám, že jste je nečetla,“ pokývne Kathleen a ušklíbne se, až vidím mezery místo zubů. „Vážně to nevíte, že jo? No, dává smysl, abyste to nevěděla. Hodně bych se divila, že byste za mnou jinak přijela. No, možná jo, ale nebyla byste tak povýšená. Nemyslela byste si, že jste o tolik lepší.“

Mlčím. Dokonale se ovládám. Nedávám nic najevo. Žádnou zvědavost. Ani zlost, kterou cítím.

„Před časem emailů jsme si psali skutečné dopisy na papíře,“ říká. „Vždycky mi psal na linkovaný papír z bloku, jako školák. To byl začátek devadesátých let a Jack pro vás pracoval v Richmondu a celou dobu příšerně trpěl. Psával mi, že byste potřebovala hlavně pořádně vošukat. Že jste frustrovaná kráva a že kdyby se našel někdo, kdo by vám to pořádně udělal, možná byste se začala chovat líp. Hodně o tom vtipkovali s tím detektivem z vražd, co s vámi dělával. Smáli se v márnici i

na místech činu, že jste v té lednici strávila už moc času a viděla moc mrtvých těl, takže by vás někdo měl konečně rozehřát. Že by vám někdo měl ukázat, co dokáže chlap, kterýmu se ještě postaví.“

Pete Marino dělal detektiva na vraždách v Richmondu v době, kdy jsem tam byla vrchní koronerkou, a já si teď uvědomuju, proč jsem žádné takové dopisy neviděla. Měla by je totiž FBI. Benton je analytik kriminálního chování, forenzní psycholog, který asistoval bostonské kanceláři. Vím zcela jistě, že četl emaily, které si Kathleen s Jackem vyměnili. Benton mi také řekl, co v nich v zásadě bylo, proto nepochybuju, že četl i dopisy napsané na papíře. Nechtěl, abych v nich viděla, co mi právě Kathleen Lawlerová popsala. Nechtěl, abych věděla o krutých poznámkách, které Marino na mou adresu učinil, nebo o tom, jak se mi za zády vysmíval. Benton mě ochrání od všeho zraňujícího, protože říká, že by to stejně ničemu neprospělo. Jsem klidná a vyrovnaná. Nebudu reagovat. To potěšení Kathleen Lawlerové nedopřeju.

„Tak jsme se k tomu dostaly. Konečně vás vidím na vlastní oči,“ říká. „Velkou šéfku. Náčelnici. Legendární doktorku Scarpettovou.“

„Řekla bych, že vy jste pro mě taky svým způsobem legenda,“ opáčím klidně.

„Miloval mě víc, než kdy miloval vás.“

„Nemám důvod o tom pochybovat.“

„Byla jsem jeho životní láska.“

„Nemám důvod o tom pochybovat.“

„Vás nesnášel do morku kostí,“ říká. Čím jsem klidnější, tím nechutněji útočí. „Říkával, že nemáte ani ponětí, jak jste na lidi tvrdá. Prý kdybyste se podívala někdy do zrcadla, třeba byste konečně

pochopila, proč nemáte žádné přátele. Říkával vám doktorka Pravdivá a on byl doktor Omylný. A policajti byli detektiv Omylný nebo policista Omylný. Všichni kromě vás se pletli. Špatně, Jacku. Musíš to udělat takhle. Špatně, Jacku!“ Pokračuje a nedokáže skrýt, jak ji to těší. „Pořád jste mu nařizovala, co má dělat a jak to má dělat správně. Jako by celej podělanej svět byl místo činu nebo soud, stěžoval si mi.“

„Občas mě nesnášel. To není žádné tajemství,“ odpovím souhlasně.

„To je teda sakra pravda.“

„Nikdo o mně netvrdí, že se se mnou pracuje snadno.“

„Lidi jako vy se nedostanou na vaše místo, když se s nimi pracuje snadno. Šlapou po druhých a odkopávají je z cesty a vysmívají se jim, protože je to prostě baví.“

„To nedělám. Je mi líto, pokud to snad o mně tvrdil.“

„Vždycky to vyčítal vám, když se něco pokazilo.“

„To dělal často.“

„Ale nikdy nic nevyčítal mně.“

„A vy mu vyčítáte, co se stalo s vámi?“ zeptám se.

„Bylo mu dvanáct, ale nebyl žádný malý kluk. To teda rozhodně ne, to mi věřte. To on si začal. Všude mě sledoval. Vymýšlel si důvody, aby se mohl se mnou bavit, dotýkat se mě, říkat mi, co cítí a jak je do mě blázen. To se prostě stává.“

Ano, to se stává, říkám si. I když se to stávat nesmí.

„Zlomilo mu srdce, když mě odvedli v poutech, a potom později, když se na mě musel dívat u soudu, ho to málem zabilo,“ říká a její nepřátelství vůči mně se rozplývá stejně náhle, jako se objevilo.

„Rozdělili nás, roztrhli naše těla, ale ne naše duše. Pořád jsme měli svoje duše. Jack vás obdivoval. Bolelo mě, když jsem to musela poslouchat, ale opravdu vás respektoval. Vím to. Ale víte, Jack nikdy k nikomu nedokázal cítit jenom jednu věc. Když vás miloval, zároveň vás nenáviděl. Když vás respektoval, taky se vám vzpíral. Když s vámi chtěl být, utíkal. Když vás našel, zase vás ztratil. A teď je pryč.“

Sklopí pohled ke svým rukám v klíně, řetězy zarachotí o podlahu, když pohne nohama a roztřese se. Obličej má rudý, je na pokraji pláče.

„Musela jsem to ze sebe dostat. Vím, že to nebylo hezké.“ Na mě se nedívá.

„Rozumím.“

„Doufám, že mě kvůli tomu neodstřihnete. Ráda bych od vás měla další zprávy.“

„Je v pořádku to ze sebe dostat.“

„Nevěděla jsem, jak mě to po celé té době, co je mrtvý, sebere,“ říká a dál klopí oči. „Vlastně to ani

nechápu. Nebyl už přece součástí mého života, ale patřil do mé minulosti. On je ten důvod, proč jsem tady. A teď je ten důvod už pryč, ale já jsem tady pořád.“

„Je mi to líto,“ říkám.

„Připadám si tak prázdná. Přesně tohle slovo se mi pořád vrací. Prázdná. Jako holá, zpustošená pláň.“

„Vím, že to bolí.“

„Kdyby nás aspoň lidi nechali na pokoji.“ Zvedne oči, jsou podlité krví a přetékají slzami. „Neublížili jsme si. Kdyby nás nechali na pokoji, nic z toho by se nestalo. Komu jsme tím ubližovali? Ubližovali nám jenom všichni ostatní.“

Nic neříkám. Není co říct.

„Doufám, že zbytek času v Savannah strávíte produktivně.“ Ta volba slov vyznívá hodně zvláštně. Za oknem v ocelových dveřích znovu projde strážný Macon a ujistí se, že je všechno v pořádku.

Kathleen se na něj nedívá, ale vím, že ho vnímá.

„Jsem ráda, že jste přijela a mohly jsme si promluvit. Jsem ráda, že nám to váš právník a všichni další právníci umožnili, a cením si jakýchkoli fotek a vůbec všeho, co mi laskavě dáváte,“ dodá. I tohle zní divně, jako by mi ve skutečnosti chtěla říct něco úplně jiného, co mi ovšem není jasné. Čeká, až se strážný Macon zase ztratí.

Sáhne si do výstřihu bílé uniformní košile a vytáhne něco z podprsenky. Přes stůl ke mně hodí papírek složený do malého čtverečku.

6

Z dubů a palem na kraji parkoviště kape voda, ve vzduchu cítím déšť a sladkou vůni rozkvetlých keřů. Lístky květin pokrývají zemi jako jasně zbarvené konfety. Vzduch je těžký a horký, slunce se dere skrz převalující se tmavé mraky a klesá k západu. Nasedám zpátky do dodávky a divím se, že mě nikdo nezastavil.

Strážný Macon mě vyprovodil z Brava a odvedl mě po chodníčku zvlhlém po bouřce, ale za celou dobu ani nenaznačil, že by něco bylo v nepořádku nebo jen nezvyklé. Přesto jsem mu nevěřila.

Neuměla jsem si představit, že by on nebo kdokoli, možná sama ředitelka, netušili, že mi Kathleen Lawlerová podsunula lísteček, který jsem mít neměla. Když jsem zase procházela kolem kontroly, kde mi ruku projeli UV skenerem a odhalili razítko hesla sníh na kůži, nikdo nic neříkal. Jen Macon mi poděkoval, že jsem přišla, jako by moje návštěva ve zdejší ženské věznici byla pro toto místo poctou. Řekla jsem mu, že se Kathleen obává o své bezpečí, on se usmál a prohlásil, že vězeňkyně moc rády „povídají“ a že ji přestěhovali právě proto, aby jí bezpečí zajistili. Rozloučila jsem se a

odešla.

Začínám mít pocit, že mé původní podezření bylo správné. Rozhovor s Kathleen možná zaznamenali na zvukový pásek, ale na videokameru nás nenahráli. Jinak by ten rychlý pohyb, kdy jsem dostala zprávu, stráže přinejmenším zachytily. Nejspíš by mě pak odvedli rovnou do zarostlé ředitelčiny kanceláře, kde bych byla přinucená ten poskládaný papírek, který cítím v zadní kapse jako rozpálený kámen, odevzdat. Taky si říkám, že by mi Kathleen nic nepodstrčila, kdyby se bála, že ji u toho chytí. Začíná ve mně narůstat podezření, že je snad součástí manipulace zrádnější, než jsem si dokázala kdy představit. Ačkoli nevím, jestli ze mě dostala, co chtěla, začínám si to myslet.

Nastartuju a vytáhnu papírek, co mi Kathleen dala. Ujistím se, že mě nikdo nesleduje. Vnímám úzká okýnka se sítí v modrých hranatých domcích s plechovou střechou i administrativní budovu z červených cihel s ozdobnými sloupy, kterou jsem právě opustila. Z vlhkého dláždění stoupá pára, těžký teplý vzduch ji nese otevřeným okýnkem do auta. Ve vzdáleném konci zaplněného parkoviště postřehnu černý mercedes, který připomíná pohřební vůz. Uvnitř sedí žena, motor vypnutý, mluví do mobilu. Musí jí být horko, je určitě celá ulepená v autě bez klimatizace, ale okna má pootevřená jenom na škvírku. Nezdá se, že by mi věnovala pozornost. Jsem neklidná a nesvá a v tuto chvíli už jsem také přesvědčená, že je to oprávněný pocit.

Od chvíle, co mě ráno Benton vysadil na Loganově letišti, jsem měla pocit, že mě někdo sleduje nebo si se mnou zahrává, ale neměla jsem žádný hmatatelný důkaz. Ten pocit ve mně však narůstal, protože se děly všelijaké zvláštnosti. Ta směšná dodávka, kterou jsem si nikdy nezamluvila, špinavá a páchnoucí, s přihrádkou plnou ubrousků a brožurek propagujících pronájem člunů. Když jsem se opakovaně snažila volat Bryceovi, abych si postěžovala, nechala jsem mu nakonec důrazný vzkaz, jak je možné, že uznávaná špičková nájemní společnost má ve svém vozovém parku něco takového.

Neodpověděl mi. Celý den se mi neozval, jako by se mi vyhýbal. Potom ty zvláštní informace, co jsem dostala. A teď tohle.

Otevřu a uhladím bílý lístek, který byl poskládaný do čtverečku o velikosti pastilky. Modrou propiskou je na něm napsáno telefonní číslo, které se mi zdá na první pohled nějaké známé, aby mě vzápětí poznání přímo udeřilo. „VOLEJTE Z BUDKY,“ píše se tam drobným hůlkovým písmem. Nic dalšího tam není, jen ten podtržený vzkaz a číslo na mobil Jaime Bergerové. Pozdní odpoledne tmavne, zase začíná pršet, déšť klape na plechovou střechu dodávky a já pouštím stěrače. Při pomalém a hlasitém pohybu zanechávají na skle mastné šmouhy. Vytáhnu kabelku zpod sedadla.

Dívám se, jak černý mercedes vyjíždí z parkoviště, a všimnu si vzadu samolepky se znakem námořních potápěčů. Mám z toho divný pocit. A vzápětí si uvědomím proč.

Někdo se mi hrabal v kabelce. Určitě? Myslím, že ano. Ano, jsem si tím jistá, usoudím, když si v duchu projdu, co jsem udělala před několika hodinami po příjezdu. Poslala jsem Bentonovi esemesku a uklidila telefon do zadní kapsičky kabelky na zip, tam mám vždycky peněženku, doklady, klíče a další cennosti. Ale teď mám telefon v boční kapsičce. Prohledat dodávku, když jsem byla uvnitř vězení, bylo snadné a bezpečné. Klíče měli strážní, já byla zamčená v Bravu, mluvila s Kathleen a nenapadlo mě, že by tu někdo mohl najít něco důležitého. Svůj iPhone i iPad chráním hesly, nikdo by se do nich nedostal, a nic jiného mi důležité nepřipadá. Co tu mohl kdo hledat? Možná poznámky k případu, napadne mě. Nebo spíš něco, co naznačuje, že jsem dnes přijela z jiných důvodů, než jsem uvedla Taře Grimmové. Odemknu telefon.

První impulz mě nutí zavolat neteři Lucy a rovnou se jí zeptat, jestli je v kontaktu s Jaime Bergerovou. Je možné, že má Lucy informace, které by mi naznačily, co se tady děje a do čeho jsem se to dostala, ale nedokážu se k tomu přinutit. Lucy o Jaime nemluvila od chvíle, co jsme se před nějakým půlrokem sešly všechny dohromady na dovolené. Ještě mi ani neřekla, že se rozešly,

přestože o tom vím. Moje neteř by se nestěhovala z New Yorku do Bostonu, pokud by k tomu neměla osobní důvod.

Nešlo tady o peníze. Lucy peníze nepotřebuje. Nešlo ani o to, že by tak toužila věnovat své mimořádné počítačové znalosti Cambridgeskému forenznímu centru, které začalo loni brát případy. Nepotřebuje pracovat pro mě ani pro CFC. Její rozhodnutí přesunout celý život jinam mělo spíš co do činění s pocitem ztráty, o jejíž nevyhnutelnosti byla přesvědčená. Tak udělala to, co jí vždycky šlo moc dobře. Agresivně se vyhnula bolesti a odmítnutí. Nejspíš jejich vztah ukončila dřív, než k tomu dala šanci Jaime. A když to udělala, měla už zařízený nový život v Bostonu. Moje neteř má totiž ve zvyku oznámit vám, že odchází, až když je už pryč.

Odjíždím od GPFW stejnou cestou, jakou jsem přijela, kolem školky a vrakoviště, a přemítám, kde najdu telefonní budku. Dneska už ji nemáte na každém rohu. Nevím navíc, jestli bych Jaime měla volat. Nebo komukoli jinému. Benton se obával, že na mě někdo nastražil past, a já začínám mít pocit, že měl pravdu. Ale kdo a proč? Možná obhajoba Dawn Kincaidové. Možná někdo, kdo zdaleka není tak nebezpečný. Dawn Kincaidová se mě pokoušela zavraždit a nevyšlo jí to, teď třeba chce dílo dokonat. Ta myšlenka mnou projede jako závan ledově mrazivého vzduchu, v hlavě mi začne tepat, jako by se mi vrátila kocovina.

Koukej odsud zmizet co nejdál. Je příliš pozdě, abych stihla let z letiště SavannahHilton Head, ale mohla bych dojet do Atlanty, odkud určitě večer něco do Bostonu poletí. A ta zatracená dodávka? Představuju si, jak bourám někde ve škarpě u bažiny vprostřed nicoty. Takže bude asi nejrozumnější dojet zase do Savannah, jak jsem plánovala původně. Neukvapuj se. Postupuj promyšleně a logicky, říkám si, když jedu deštěm a dodávka tančí po silnici, jak chce. Zpomaluje a zrychluje si podle vlastního rozumu, unavený stěrač roztírá s hlasitým vrzáním gumy šmouhy po skle. Hlava mě bolí jako zkažený zub, prášky mi došly, poslední jsem si vzala ráno po cestě.

Projíždím kolem prodejny náklaďáků a náhradních dílů, všechno mi připadá opuštěné, neproniknutelné a hrozivé, jako by se svět ocitl v karanténě. Celé kilometry jsem nepotkala jiné auto. Mám takový ten divný pocit, který vás přepadne, než se stane něco zlého. To zmrtvělé jiné vnímání reality, výhrůžné tušení, které vždycky předchází oznámení nějaké tragédie, blížící se brutální případ, hororovou scénu v místnosti, do které se chystáte vstoupit. Myšlenky mi zalétnou zpátky k Lole Daggetteové.

Nepamatuju si toho o vraždě doktora ze Savannah a jeho rodiny moc, jenom že to bylo hodně brutální a že dodnes zůstávají otázky, jestli tam byl jeden pachatel nebo dva a jestli ten, kdo to spáchal, měl s oběťmi něco společného. Vzpomínám si, že jsem se o rodině vyvražděné „ve spánku“, jak to líčili ve všech zprávách, doslechla poprvé v hotelu v connecticutském Greenwichi. Bylo to 6. ledna 2002. Tehdy se mi v životě měnilo všechno, co se jenom změnit může. Kariéra, vztahy, bydlení i svět. Bylo to po 11. září, dni, který změnil svět, jak ho známe. Příšerné období, to mi věřte, destabilizované a depresivní, jak jsem snad ještě nezažila. Dívala jsem se na večerní zprávy a večeřela na pokoji, když jsem se doslechla o řádění v Savannah, které měla údajně spáchat dospívající dívka. Vzpomínám si, že na obrazovce opakovaně ukázali její tvář a také cihlový dům ve federálním slohu, kde žily obět i. Přední veranda byla obehnaná žlutou policejní páskou.

Lola Daggetteová.

Pamatuju si, jak se při zatýkání usmívala do televizních kamer a jak mávala lidem v soudní síni, jako by neměla ponětí, co jí hrozí. Zarazila mě stříbrná rovnátka na zubech a pubertální vyrážka na baculatých tvářích. Vypadala jako neškodné děcko oslněné vší tou pozorností a dramatem, ale užívající si to. Říkala jsem si, že málokdo vypadá na to, co dělá. Bez ohledu na to, kolikrát jsem se o

tom přesvědčila, mě pořád překvapovalo a šokovalo, jak je snadné dělat si úsudek jenom na základě vzhledu. Většinou se totiž pleteme.

Zpomalím a sjedu ze silnice na parkoviště u prvního otevřeného podniku, který potkávám, je to železářství True Value, je tady taky lékárna, obchod se zbraněmi a střelivem, před kterým stojí několik dodávek a SUV, a je tu i bankomat a veřejný telefonní automat. Pochopitelně, že najdu bankomat a telefon na místě, kde rudý reklamní nápis hlásá Nebuďte oběť, kupte si zbraň. Skrz výlohu vidím stěnu plnou pušek a pistolí, několik mužů se shluklo kolem jedné vitríny a nalevo od vchodu je v ocelovém boxu na stěně pověšený černý veřejný telefon.

Vytáhnu z kufříku iPad. Na plechovou střechu mi vytrvale bubnuje déšť, vypínám monotónní stěrače a světla, ale nechávám běžet motor a pootevřu okýnka. Připojím se na internet a hledám jméno Loly Daggetteové. Čtu si článek, který vyšel loni v listopadu v The Atlanta JournalConstitution:

VRAŽEDKYNĚ ZE SAVANNAH PROHRÁLA U POSLEDNÍHO ODVOLÁNÍ

Žena usvědčená a odsouzená před necelými devíti lety k trestu smrti za brutální vraždu lékaře, jeho ženy a dvou malých dětí v Savannah, prohrála u přelíčení poslední instance Georgijského nejvyššího soudu. Tím už nic nebrání její popravě.

Lola Daggetteová byla obviněna z toho, že se vloupala do třípatrového domu doktora Clarence Jordana v historické čtvrti města Savannah v brzkých ranních hodinách dne 6. ledna 2002. Podle prokurátora i policie zaútočila na pětatřicetiletého lékaře a jeho třicetiletou manželku Glorii, když leželi v posteli, opakovaně je bodala a řezala do nich nožem, než se vydala chodbou do pokoje jejich dvojčat, chlapce a dívky. Pětiletou Brendu nejspíš probudil bratrův křik a pokusila se uniknout po schodech dolů. Její tělo v pyžamku našli u předních dveří. Stejně jako bratr Josh byla ubodána a pořezána tak zuřivě, že jí vrah téměř odřízl hlavu.

Několik hodin po spáchání těchto vražd se osmnáctiletá Lola Daggetteová vrátila do domu na půl cesty s volným režimem, kam byla přesunuta za zneužívání návykových látek. Zaměstnanci objevili Daggetteovou v koupelně, kde si prala zakrvácené oblečení. DNA ji posléze spojila s vraždami.

Rozhodnutím Nejvyššího soudu z dnešního dne Daggetteová vyčerpala všechny možnosti státního i federální systému odvolání a zákonů. Její poprava smrtící injekcí v Georgijské ženské věznici se očekává na jaře.

V dalších článcích, které prolétávám, její obhájce tvrdil, že Lola měla komplice a že vraždy ve skutečnosti spáchal někdo jiný. Lola Daggetteová nikdy v domě Jordanových nebyla, prý čekala venku, až její komplic spáchá krádež, tvrdili právníci. Jediné opodstatnění pro tuto obhajobu měli v údajné existenci komplice, který nebyl nikdy popsán ani identifikován a který si vypůjčil Lolino oblečení a po činu jí nařídil, aby se šatů zbavila nebo je vyčistila – patrně se záměrem svalit vinu za zločiny na ni. Lola nikdy u soudu nevypovídala. Je docela pochopitelné, proč se porota o její vině neradila ani tři hodiny.

Na smrt ji poslali už loni v dubnu, ale poprava se odložila, protože při jiné musela být podána druhá dávka smrtící látky a odsouzenci trvalo dvakrát tak dlouho, než zemřel. Federální soudce proto popravu Loly Daggetteové a pěti mužských vězňů ve státním nápravném zařízení Coastal odložil s

odvoláním na to, že je třeba prošetřit, zda georgijský systém smrtících injekcí nevystavuje odsouzené prodlužované a bolestivé smrti, čímž by se trest stával krutým a neobvyklým. Popravy v Georgii by se měly obnovit v říjnu, Lola Daggetteová by nejspíš měla jít na řadu jako první.

Sedím v dešti v dodávce a jsem zmatená. Kdyby Lola Daggetteová ty vraždy nespáchala, ale věděla by, kdo je má na svědomí, proč by celé ty roky skutečného vraha chránila? Do její popravy zbývají měsíce, a ona by pořád mlčela? A co když ano? Jaime Bergerová byla v Savannah. S Lolou Daggetteovou mluvila. Možná mluvila i s Kathleen Lawlerovou, které mohla přislíbit brzké propuštění. Jenomže proč by s těmito případy měla mít něco společného asistentka státního návladního z Manhattanu, pokud by vraždy Jordanových a možná i Dawn Kincaidové nebyly nějak spojeny se sexuálními zločiny ve městě New York?

A co je důležitější: Jestliže se Jaime zajímá o Kathleen a její ďábelskou dceru Dawn, proč se neobrátila na mě? No, vlastně to zrovna udělala, připomenu si, když se podívám na zmačkaný papírek na vedlejším sedadle. A pak si připomenu divoké události z února, kdy mě málem zabili. Jaime se neozvala. Nezavolala. Neposlala mi email. Nezajímalo ji, jak jsem na tom. Nikdy jsme nebyly blízké přítelkyně, ale takový nezájem mě překvapuje a dotýká se mě.

Vracím iPad do kufříku, vytáhnu z peněženky kartu Visa a vystoupím. Na nezakrytou hlavu mi dopadají velké studené kapky. Zvednu sluchátko veřejného telefonu, zmáčknu nulu a číslo, které mi Kathleen Lawlerová dala na papírku. Projedu kartu přístrojem a hovor je spojen. Jaime Bergerová to zvedne při druhém zazvonění.

7

„Tady Kay Scarpettová…“ začnu, ale utne mě svým silným úsečným hlasem.

„Zůstaneš tu přes noc, doufám.“

„Co prosím?“ Musela si mě s někým splést. „Jaime? Tady Kay…“

„Hotel máš kousek pěšky ode mě.“ Jaime Bergerová mluví jako ve spěchu, není to nezdvořilé, ale neosobní, úsečné. A nechce mě pustit ke slovu. „Napřed se ubytuj, pak se skočíme najíst.“

Je zřejmé, že se nechce bavit, možná není sama. Je to absurdní. Přece nesouhlasíte, že se s někým setkáte, když nevíte proč, říkám si.

„Kde?“ zeptám se nahlas.

Jaime mi udá adresu několik bloků od nábřeží v Savannah. „Těším se,“ dodá. „Za chvíli nashle.“

Pak volám Lucy a ze zaprášeného zlatého suburbanu vyleze muž v ustřižených džínách a kšiltovce. Ani se na mě nepodívá, ale míří mým směrem. Z kapsy vytáhne peněženku.

„Musím se tě na něco zeptat,“ vyhrknu, když neteř zvedne telefon, a snažím se neznít moc zoufale.

„Víš, že se ti nikdy do soukromí nepletu a nevyptávám se.“

„To není otázka,“ namítne Lucy.

„Nevím, jak se na to mám zeptat, ale opravdu musím. Asi pro tebe není žádné tajemství, kde teď jsem. Chápeš, do čeho se řítím?“ otočím se k muži v kšiltovce zády, vybírá si vedle mě z bankomatu peníze.

„Možná bys nemusela být tak tajemná. A slyším tě, jako bys mluvila z plechového sudu.“

„Volám z budky před obchodem se zbraněmi. A prší.“

„Co krucinál děláš u krámu s puškama? Děje se něco?“

„Jaime,“ řeknu. „Nic se neděje. Tedy nic, o čem bych věděla.“ Neteř se po dlouhé odmlce zeptá: „Co se stalo?“

Podle jejího zaváhání a tónu hlasu je mi jasné, že mi neřekne, co potřebuju vědět. Neví, že je Jaime v Savannah. Lucy není ten důvod, proč Jaime ví, že jsem tady a proč a kde zůstávám.

„Chci se jenom ujistit, že ses před ní třeba náhodou nezmínila, že jedu do Savannah,“ odpovím.

„Proč bych to dělala? Co se děje?“

„Nevím jistě, co se tu děje. Vlastně přesnější by bylo říct, že nevím vůbec nic. Ale ty jsi s ní poslední dobou nemluvila, je to tak?“

„Nemluvila.“

„Měl by Marino nějaký důvod se s ní bavit?“

„Proč by měl? K čemu by ji proboha měl kontaktovat zrovna on?“ opáčí Lucy, jako by od Marina byla obrovská zrada, kdyby s Jaime, pro kterou dřív pracoval, o čemkoli mluvil. „Přátelsky si pokecat a vyklopit přitom soukromou informaci, co máš za lubem? To ani náhodou. Nedávalo by to smysl,“ dodá a já tu její žárlivost přímo cítím.

Je jedno, nakolik je moje neteř atraktivní a úžasná, pořád nevěří, že by pro někoho mohla být tím nejdůležitějším člověkem na světě. Říkávala jsem jí moje zelenooká příšerka, protože má ty nejzelenější oči, jaké jsem kdy viděla, a dokáže být extrémně nezralá, nejistá a žárlivá. A když se takhle rozjede, není radno se jí plést do cesty. Do cizích počítačů se nabourává stejně snadno, jako vy otevřete zásuvku, a nezastaví se před špehováním a ničením lidí, u kterých má dojem, že se provinili vůči ní nebo vůči někomu, koho má ráda.

„Rozhodně doufám, že by nic neprozradil jí ani nikomu jinému,“ odvětím a zatoužím, aby ten muž v kšiltovce byl konečně hotový. Napadá mě, že mě poslouchá. „Jestli Marino něco řekl,“ pokračuju,

„stejně se to brzy dozvím.“

Slyším, jak Lucy ťuká do klávesnice. „Uvidíme. Už jsem se dostala do jeho emailu. Ne. Nevypadá to, že by si psali.“

Lucy je správkyní systému CFC a dokáže se dostat do jakékoli elektronické komunikace nebo složky na serveru, včetně těch mých. Dokáže se dostat v podstatě kamkoli, kam se jí zachce.

„Aspoň ne v poslední době,“ dodává a já ji úplně vidím, jak pátrá ve složkách Marinových emailů.

„Tenhle rok jsem tu nic nenašla.“

Nevidí tedy žádný důkaz, že by snad Marino psal Jaime email od doby, co se s ní Lucy rozešla. Ale to neznamená, že by si Marino a Jaime nevolali nebo nekomunikovali jinak. Marino není naivní. Ví, že Lucy si dokáže na počítači CFC najít cokoli. A také ví, že Lucy se dostane, kam jen chce, i když to není legální. Stačí, že po tom zatouží. Jestli je ovšem Marino s Jaime v kontaktu a nezmínil se mi o tom, dost mě to trápí.

„Mohla by ses ho na to zeptat?“ požádám Lucy a přetřu si spánky, protože mi v hlavě tepe. Nemohla, jak slyším z jejího tónu, když říká: „No jistě, promluvím si s ním, ale ještě má dovolenou.“

„Tak ho na tom jeho výletě na ryby prosím tě vyruš.“

Zavěsím, když muž v kšiltovce zmizí v obchodě se zbraněmi, a usoudím, že mi pozornost nevěnoval, protože já za žádnou pozornost nestojím a jenom začínám být paranoidní. Jdu po chodníku kolem železářství a zahlédnu patrně tentýž černý mercedes s nálepkou zaparkovaný před Monckovou lékárnou. Je malá a přecpaná, nikde žádní zákazníci, připomíná venkovský obchůdek s uličkami zboží pro domácí péči, kde vidíte chodítka, stahovací punčochy a zvedací židličky. Všude visí přátelské nápisy, které slibují, že tady seženete ty správné léky na míru a ještě ten den vám je dodají až domů, a já pátrám v policích po analgetikách a snažím se vymyslet možný důvod, proč by se Jaime Bergerová měla zajímat o Lolu Daggetteovou.

Nepochybuju, že Jaime je neklidná. Jestliže má Lola Daggetteová nějakou informaci, která je z určitého důvodu důležitá, Jaime udělá všechno, co je v její moci, aby si to usvědčená vražedkyně neodnesla do hrobu. Neumím si Jaiminu přítomnost v GPFW jinak vysvětlit, jen netuším, proč tam byla. No, však to zjistíš, říkám si a odnáším si k pokladně lahvičku gelových kapslí Advil, jenže za pultem nikoho nevidím. Za pár hodin budeš vědět všechno, co se tu zdá zjistit. Napadne mě, že by se mi mohla hodit voda, tak se vrátím k části, kde jsou chladicí boxy, a vyberu si nakonec ledový čaj.

Vrátím se s tím k pultu s pokladnou a čekám.

Postarší muž v laboratorním plášti je vzadu zaměstnán přepočítáváním pilulek a vypisováním receptů. Nikoho jiného ovšem nevidím, a tak čekám. Otevřu prášky, vezmu si tři gelové kapsle a netrpělivě je spláchnu ledovým čajem.

„Promiňte?“ ohlásím se.

Lékárník se po mně sotva podívá a zavolá někoho za sebou: „Můžeš ke kase, Robbi?“ Když se nikdo neozve, vyjde k pultu sám.

„Velmi se omlouvám, neuvědomil jsem si, že jsem tu sám. Ostatní asi venku přejímají zboží anebo mají už zase přestávku. Kdoví.“ Usměje se na mě a vezme si mou Visa kartu. „Budete si přát ještě něco dalšího?“

Než se vrátím k dodávce, přestane pršet. Všimnu si, že ten černý mercedes je pryč. Odjíždím a skrze mraky se dere slunce. Mokré dláždění se v jeho svitu leskne. Pak se přede mnou zjeví staré město, s nízkými cihlovými a kamennými budovami, které se táhnou podél řeky Savannah. V dáli vidím proti

temnému nebi známý kabelový most Talmadge Memorial, který by mě dovedl do Jižní Karolíny, kdybych tam teď měla namířeno. Kochám se nádherným výhledem na Hilton Head a Charleston a představuju si ten domek u oceánu, který míval Benton v Sea Pines, a také historický dům s bujnou zahradou, který jsem tu mívala já.

Tady na jihu jsem prožila hodně času, a tak projíždím kolem celnice a radnice se zlatou kopulí nostalgicky a rozjitřeně. Pak zamířím ke svému hotelu, solidnímu Hyatt Regency u řeky, kde kotví výletní čluny. Na druhém břehu stojí luxusní Westin Resort a o kousek dál vidím jeřáby, které připomínají gigantické kudlanky tyčící se nad doky a skladišti, vodní hladina je šedozelená jako stará tráva.

Vystoupím z dodávky a omluvím se za ni zřízenci, který v bílém saku a černých bermudách vypadá velmi karibsky. Varuju ho, že tohle pronajaté auto je nevypočitatelné a náladové, a cítím povinnost dodat, že tohle jsem si neobjednala a že auto si jezdí ze strany na stranu a špatně brzdí. Mezitím vyndám příruční tašku a další náležitosti. Horký vánek rozhýbává větve dubů, magnolií a palem, auta jedoucí po cihlovém dláždění šumí jako déšť, který už ustal, na nebi se prodírají modrá místa, slunce klesá a stíny se prodlužují. Tato část světa, kde jsem byla už tolikrát, by mi měla připadat jako vítající náruč hojnosti. Ale nezdá se mi najednou bezpečná. Jako bych se měla čeho obávat. Kéž by tu byl Benton! Kéž bych sem vůbec nejela, kéž bych ho byla poslechla. Musím okamžitě najít Jaime Bergerovou.

Recepce je jako ve většině hotelů sítě Hyatt, v nichž jsem kdy bydlela, – luxusní atrium obklopené šesti patry s pokoji. Když jedu proskleným výtahem vzhůru, přehrávám si v hlavě rozhovor, který jsem vedla s mladou ženou za recepčním pultem, jež mi tvrdila, že moje rezervace byla před několika hodinami zrušena. Když jsem řekla, že to není možné, odpověděla, že sama ten hovor krátce po poledni, kdy nastoupila do práce, přijímala. Volal muž a zrušil to. Ať to byl kdokoli, měl k dispozici číslo mé rezervace a všechny správné informace a velmi se omlouval.

Zeptala jsem se té recepční, jestli to byl někdo z mé kanceláře v Cambridgi, ale říkala, že podle ní nikoli. Tak jsem se zeptala, jestli se představil jako Bryce Clark. Nebyla si jistá. Potom jsem nadhodila, že třeba volali z mé kanceláře, aby to potvrdili, nikoli zrušili. Ne, zavrtěla hlavou. To určitě ne. Ten člověk, co volal, rezervaci rušil s vysvětlením, že doktorce Scarpettové je velice líto, že nemůže v Savannah zůstat, protože je to jedno z jejích oblíbených měst, ale on prý doufá, že jim nebudou nic účtovat, když to musí zrušit takto na poslední chvíli. Prý jsem nestihla let z Atlanty,

tudíž jsem se nemohla dostavit včas na domluvenou schůzku. Ten muž byl hodně upovídaný, říkala recepční, což mě přesvědčilo, že to byl můj extrovertní vedoucí Bryce, který mi ještě pořád neodpověděl na volání.

Zrušený pokoj je jako ta dodávka, jako vzkaz od Kathleen Lawlerové a telefonní budka, jako všechno, co se dnes stalo. Říkám si, že už brzy zjistím, o co tady jde. Odemykám dveře a vstupuji do pokoje s výhledem na řeku, po které tiše pluje nákladní loď vysoká jako hotel, míří na moře. Snažím se dovolat Bentonovi, ale nezvedá to. Pošlu mu esemesku, abych mu řekla, že jdu na schůzku, a udám mu adresu, kterou mi nadiktovala Jaime, protože někdo, komu věřím, musí vědět, kde budu. Ale nic dalšího mu neřeknu, ani s kým se setkám, ani že jsem podezřívavá a neklidná ze všech kolem sebe.

Vybalím si. Zvažuju, jestli se převléknu, ale usoudím, že mi to za to nestojí.

Jaime Bergerová se sem vydala za určitým cílem a musela s Kathleen Lawlerovou domluvit, jak mě dostanou na schůzku, když už tu budu. Možná ji Jaime dokonce k tomu využila. Ale ať si rozebírám, co vím, jakkoli, všechno se mi zdá přitažené za vlasy. Přesto to přemílám pořád dokola a doufám, že to začne nějaký smysl dávat. Jenže je to všechno nesmyslně nelogické. Jestliže stojí za mou dnešní cestou do GPFW Jaime a ví, že noc hodlám strávit v tomto hotelu, proč by potřebovala vězeňkyni,

která mi podstrčí papírek s číslem jejího mobilu? Proč by mi prostě nezavolala sama? Číslo na mobil se mi nezměnilo. Ani to její. A email na mě má taky.

Mohla mě oslovit přímo hned několika způsoby, tak proč telefonní budka? O co tady jde? Ta dodávka, zrušená rezervace, to, co mi vykládala Tara Grimmová… Náhody. Já na ně nevěřím. Měla pravdu, přinejmenším o událostech z poslední doby. Těch náhod je příliš, aby byly opravdu náhodné a bez významu. Někam směřují, jenom si ještě nedokážu představit kam. Radši bych měla přestat, než z toho začnu šílet. Vyčistím si zuby a opláchnu obličej. Mám chuť dát si dlouhou horkou sprchu, ale na to teď nemám čas.

Studuju svůj odraz v zrcadle nad umyvadlem a docházím k názoru, že jsem přešlá horkem a deštěm, hodinami ve vězení a jízdou špatně fungující dodávkou bez klimatizace. Nechci, aby mě Jaime viděla takhle. Nedokážu přesně definovat, jaké pocity ve mně probouzí, ale rozpoznávám mezi nimi nerozhodnost a rozpaky, jistý neklid, který mě neopouští ani po všech těch letech, co ji znám. Je to iracionální, ale nemůžu si pomoct. Neumím ani popsat, jaké to bylo, když jsem sledovala Lucy, která ji zbožňovala tak nepokrytě.

Pamatuju si, jak jsme se před víc než deseti lety setkaly poprvé, jak byla Lucy rozzářená, jak visela Jaime na rtech při každém slově a na každém jejím gestu. Nemohla z ní spustit oči. Když se po několika letech stalo to, co se stát muselo, udivilo mě to a taky potěšilo. Vyplašilo a znejistělo. A především jsem tomu nevěřila. Lucy to bude bolet, říkala jsem si celou dobu. Bude ji to bolet víc než cokoli jiného za celý život, bála jsem se. Žádná žena, se kterou kdy měla vztah, se nemohla Jaime rovnat – ta je stará skoro jako já a nepopiratelně mocná a přitažlivá. Je bohatá. Je chytrá. Je krásná.

Prohlížím si přísně své krátké světlé vlasy a prohrábnu je kapkou gelu. Dívám se do tváře, kterou vidím v zrcadle. Stropní světlo nelichotí, vytváří stíny, které zdůrazňují mé ostré rysy, prohlubují jemné vrásky v koutcích očí a rýhy táhnoucí se od nosu k ústům. Vypadám utahaně. Vypadám starší. Jaime to všechno obsáhne stručným konstatováním, že na mně události, které jsem prožila, zanechaly stopy. Svou stopu zanechalo to, že mě málem zavraždili. Stres je jako jed. Zabíjí buňky.

Vypadávají vám z něho vlasy. Extrémní stres naruší i spánek, takže nikdy nevypadáte odpočatě. Nevypadám vlastně tak strašně. To je tím světlem tady. Vzpomenu si na to, jak si Kathleen Lawlerová stěžovala na špatné osvětlení a špatná zrcadla, a rozpačitě si připomenu i Bentonovu poznámku.

Začínáš vypadat jako tvoje matka, prohodil nedávno, když ke mně přistoupil zezadu a objal mě, zatímco jsem se oblékala. Říkal, že to je tím účesem, možná protože mám vlasy kratší. Myslel to jako kompliment, ale já to tak nevzala. Nechci vypadat jako moje matka, protože nechci mít se svou matkou společného vůbec nic. A nechci vypadat ani jako moje jediná sestra Dorothy. Obě jsou pořád ještě v Miami a neustále si stěžují na všechno možné. Na vedro, sousedy, psy od sousedů, divoké kočky, politiku, zločinnost, ekonomickou situaci a pochopitelně i na mě. Jsem špatná dcera, špatná sestra a špatná teta pro Lucy. Nikdy za nimi nepřijedu a málokdy zavolám. Zapomněla jsi na své italské dědictví, vyčetla mi matka nedávno, jako by vyrůstat v italské čtvrti v Miami ze mě dělalo pravověrnou Italku.

Před hotelem se už slunce sklonilo za kamenné a cihlové stavby na Bay Street. Vzduch je pořád horký, ale už není takové vlhko. Zazní zvon na radniční věži, jeho hutný kovový řinkot odbil půl hodiny, když scházím po příkrých žulových schodech k River Street, dozadu pod hotel. Osvětlenými lomenými okny ve spodním patře vidím, jak se na večer chystá taneční sál. A pak už mám před sebou řeku. V uvadajícím světle blížící se noci nabrala temně indigovou barvu, nebe se jasní, měsíc stoupá, obrovský a šišatý jako vajíčko. Ulice a chodníky jsou plné turistů, kteří se chystají na řeku na projížďku při západu slunce a do restaurací a obchodů. Staříci prodávají tuhé žluté květiny zapletené se sladkou trávou, vzduch vanilkově voní z těch dlouhých tenkých lístků a já jako z dáli slyším

sentimentální nápěv indiánské flétny.

Ostře si uvědomuju všechno kolem sebe. Všímám si každého člověka, ale přímo se na nikoho nedívám. Kdo ještě ví, že jsem tady? Kdo se o to zajímá a proč? Kráčím rozhodně, přestože rozhodnost necítím a nejradši bych teď seděla v některé z těch restaurací a na Jaime Bergerovou a

na to, co po mně může chtít, zapomněla. Kéž bych mohla zapomenout i na Kathleen Lawlerovou a její příšernou biologickou dceru a tu hrůzu, co se stala Jackovi Fieldingovi – ta byla horší než smrt.

Zdegeneroval v cosi, co jsem nepoznávala, když jsem se vrátila po těch šesti měsících strávených na letecké základně Dover, kde jsem získávala certifikát v radiologické patologii, abychom mohli začít s CT skeny a virtuálními pitvami na mém novém působišti v Cambridgi. Dala jsem Jackovi životní příležitost, věřila jsem mu, že to místo povede, zatímco budu pryč.

A on ho vedl. Od desíti k pěti.

Možná za to mohly drogy, na kterých byl, protože z něj dcera udělala šílence. Možná to dělal i pro peníze. Nikomu jsem nepřiznala, že je lepší, když je Jack mrtvý, a jak jsem vděčná, že už jsem ho nemusela konfrontovat přímo a definitivně ho vyhodit. Nedokážu si představit, co ho to vůbec napadlo. Asi už mu to bylo jedno. Ušetřil nás oba nejošklivějšího a nejbrutálnějšího závěru, protože přesně ten by nás čekal. Srážka, k níž celý náš letitý vztah směřoval a ve které by byl definitivně poražen. Musel vědět, že po návratu domů zjistím, jaké šílenosti napáchal, jakých zlotřilostí se dopustil, jaké nemorální a sobecké představení odehrál. Jack Fielding věděl, že skončil. Věděl, že teď mu už neodpustím. Už ho nevezmu zpátky ani ho už nebudu chránit. Když ho Dawn Kincaidová zabila, byl už vlastně mrtvý.

A svým zvláštním způsobem jsem cítila nečekané uspokojení a trochu víc úcty sama k sobě, když jsem si to uvědomila. Změnila jsem se, a to k lepšímu. Doopravdy bezpodmínečně milovat nemůžete. Lidi tu lásku z vás vypálí a vymlátí. Skutečně ji dokážou zabít, a není vaše chyba, že ji dál necítíte a že se vám uleví, když si to konečně uvědomíte. Láska neznamená v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví. Nebo by sakra neměla. Kdyby Jack ještě žil, už bych ho ráda neměla. Ve chvíli, kdy jsem ve sklepě toho domu v Salemu prohlížela jeho tělo, necítila jsem k němu lásku. Pod mýma rukama byl ztuhlý a chladný, tvrdohlavě nepoddajný, skrýval svá špinavá tajemství do smrti stejně jako za života a jedna moje část byla ráda, že už je pryč. Ulevilo se mi. Byla jsem za to vděčná. Díky za tu svobodu, Jacku. Děkuju ti, že jsi odešel navždy a já nemusím cítit povinnost ztrácet s tebou ještě víc času.

Chvíli se ještě procházím, abych ho dostala z hlavy, zklidnila se, otřela si oči a doufala, že nejsou zarudlé. Zatočím na Houston Street směrem od řeky, když na radnici devětkrát zazní zvon. Vstupuji hlouběji do historické části města, doprava na East Broughton a zastavuju se na Abercorn Street před OwensThomasovou budovou, dvě stě let starým sídlem z vápence a s jónskými sloupy, kde je dnes muzeum. Kolem stojí další ušlechtilé stavby z doby před občanskou válkou a já si vzpomenu na starý třípatrový cihlový dům, který jsem před devíti lety viděla ve zprávách. Přemítám, kde mohli bydlet Jordanovi a jestli je to někde tady blízko. Vybral si vrah nebo vrahové tu rodinu předem, nebo to byly náhodné oběti? Většina lidí v okolí má alarmy proti vloupání. Taky si říkám, jestli ho Jordanovi vůbec měli. S tím se neobtěžují ani bohatí lidé, kteří by měli tušit, že jim něco hrozí.

Jestli máte v plánu vloupat se do drahého domu nad ránem, když rodina spí, nepředpokládali byste, že tam bude alarm a že bude zapnutý? V článcích, které jsem prolétla očima na parkovišti před krámem se zbraněmi, jsem si všimla, že Clarence Jordan byl v sobotu odpoledne 5. ledna pryč, pomáhal jako dobrovolník v místním mužském útulku pro naléhavé případy a domů se vrátil večer v půl osmé. Nebyla tam jediná zmínka o alarmu nebo o tom, že by ho nastavoval na noc. Evidentně se nic takového nestalo. Alarm zapnutý být nemohl, když se tam mezi půlnocí a brzkým ránem někdo vloupal.

Vrah – patrně Lola Daggetteová – rozbil sklo v kuchyňských dveřích, sáhl dovnitř okénkem, odemkl si a vešel dovnitř. Kdyby alarm nereagoval na rozbíjení skla nebo na pohyb, musel by být propojený kontakty. Takže by se rozječel, jakmile by se otevřely dveře – zvonilo by to, pípalo nebo houkalo.

Neumím si moc představit, že by to čtyři lidé zaspali. Možná má odpověď Jaime. Možná jí Lola Daggetteová řekla, co se stalo doopravdy, a já teď zjistím, proč tu jsem a co s tím mám společného.

Stojím na chodníku v přítmí, světlo vrhají jen vysoké železné lampy, a zkouším volat svému právníkovi Leonardu Brazzovi. Miluje steak housy, takže ve chvíli, kdy hovor přijme, mi rovnou oznámí, že je v Palmu a že je tam narváno.

„Počkej, půjdu ven,“ zní mi jeho hlas v bezdrátovém sluchátku. „Jo, to je lepší,“ dodá a já slyším troubit auta. „Jak to šlo? Jak je na tom?“ Myslí Kathleen Lawlerovou.

„Zmínila se o nějakých dopisech, které jí Jack psal,“ odpovím. „Nevzpomínám si, že by se našly nějaké dopisy, a neviděla jsem je, ani když jsem probírala jeho osobní věci u něj doma v Salemu. Ale je možné, že se mi o nich jenom nikdo nezmínil,“ říkám a dívám se na budovu přes ulici, je z bílých cihel, má osm pater a veliká zastíněná okna. Tento dům mi určila Jaime Bergerová.

Pohrdal vámi do morku kostí.

„To nemám potuchy,“ odpoví Leonard. „Ale proč by měl Jack dopisy, co psal jí?“

„To nevím.“

„Pokud mu je někdy teda nevrátila. Omlouvám se za ten vítr, doufám, že mě slyšíš dobře.“

„Jenom ti říkám, co mi pověděla.“

„FBI,“ prohodí. „Nepřekvapilo by mě, kdyby měli soudní příkaz prohledat její celu nebo prostě místa, kde může skladovat osobní věci, a kouknout se tam po dopisech nebo nějaké jiné komunikaci mezi ní a Jackem Fieldingem nebo Dawn Kincaidovou.“

„A my bychom o tom vědět ani nemuseli,“ dořeknu.

„Ne. Policie ani obhajoba by nebyli povinováni nám ty dopisy ukázat. Pokud vůbec existují.“

Samozřejmě by nebyli povinováni. Mě tady za vraždu nebo pokus o vraždu nesoudí, to je ta ironie. Dawn Kincaidová a její tým právníků měli právo vidět veškeré důkazy, které prokuratura získala, včetně jakýchkoli výsměšných dopisů, které mohl Jack o mně psát Kathleen Lawlerové. Ale mně by o nich neřekli ani by mi nepověděli, co je v nich, pokud by je nevytáhli u soudu a nechtěli je použít proti mně. Oběti nemají práva, i když na ně někdo útočí, a i při případném pomalém, zdlouhavém procesu kriminálního práva mají těch práv jen maličko. Zranění se neléčí, naopak do ran dál sypou sůl: právníci, média, porota, svědci, kteří svědčí, že člověk jako já si to přivolal sám nebo za to může.

Říkal, že nemáte tušení, jak tvrdě se k lidem chováte…, čubka, co potřebuje vošukat…

„Dělá ti starosti, co by v těch dopisech mohlo být?“ ptá se mě Leonard.

„Nejspíš mě nevykreslují zrovna růžově, jestli je to pravda. Což by jí pomohlo.“

Pomohlo by to Dawn Kincaidové, naznačuju, aniž vyslovím její jméno nahlas, když stojím na chodníku

ve tmě a kolem mě proudí lidé a auta, jejichž světla mě bodají do očí. Čím víc mě očerní, tím méně důvěryhodná pro porotu budu a tím míň se mnou budou soucítit.

„S dopisy si poradíme, až se nějaké objeví.“ Leonard nenabádá, abych se netrápila něčím, co se nestalo.

„Taky mě napadlo, jestli se ti třeba neozvala Jaime Bergerová,“ dostanu se k věci.

„Ta prokurátorka?“

„Přesně ta.“

„Ne, neozvala. Proč by měla?“

„Curtis Roberts…“ právník, o kterém se mi zmínila Tara Grimmová, „co o něm víš?“

„Působí jako dobrovolník pro georgijský Projekt nevinnosti, jinak dělá u jedné firmy v Atlantě.“

„Takže Kathleen Lawlerovou zastupuje pro bono.“

„Evidentně.“

„Proč by se o ni Projekt nevinnosti měl zajímat? Existují nějaké oprávněné pochyby o jejím odsouzení za to zabití pod vlivem?“ zajímá mě.

„Jenom vím, že mi volal jejím jménem.“

Usoudím, že se dál vyptávat nebudu, když si vzpomenu na lísteček od Kathleen Lawlerové a její instrukce, že volat mám z budky. Proč? Jestli je to přímé číslo na Jaime, pak to naznačuje, že nechtěla, abych volala z vlastního mobilu. Tak Leonardu Brazzovi řeknu, že si víc povíme později, a popřeju mu dobrou chuť. Ukončím hovor, přejdu ulici a chystám se čelit tomu, co mě tam čeká. Která okna jsou asi Jaimina? Dívá se na mě a na svět, do kterého už Lucy nepatří? Já bych o svou neteř přijít nechtěla. Nechtěla bych zažít to trápení, že ji znám a už ji nemůžu mít.

Budova nemá servis, není tu ani dveřník. Tak zmáčknu zvonek od bytu 8SE, zabzučí elektronický zámek a klapne, jako by ten, na koho zvoním, věděl, koho pouští. Podruhé tento den se rozhlížím po bezpečnostních kamerách, jednu zahlédnu v bílém plechovém pouzdře, které splývá s bílými cihlami v rohu nade dveřmi. Napadá mě, že mě Jaime mohla vidět na monitoru, a pak tady tu kameru pro uzavřený okruh nainstalovala sama a vybrala si takovou, která vidí i ve tmě.

Nevidím žádnou další známku, že by budova byla nějak chráněná. Jsou tu jen elektronické zámky a interkom. Zvědavost ve mně narůstá. Savannah není jen útočiště před světem – zvlášť pokud si Jaime dala tu práci, že instalovala bezpečnostní systém. Otevírám dveře a něco za sebou vycítím. Vyplašeně se otočím. Z bicyklu sleze člověk v rozzářené přilbě a opře kolo o lampu u ulice.

„Jaime Bergerová?“ řekne ten člověk. Uvědomím si, že je to žena. Sundá si batoh, otevře ho a vytáhne z něj velkou bílou tašku.

„To nejsem já,“ odpovím, když se ke mně vydá s donáškovou taškou se jménem restaurace. Zmáčkne zvonek a ohlásí se: „Donáška pro Jaime Bergerovou.“

Držím dveře. „To je v pořádku, já tam jdu,“ řeknu. „Můžu to vzít. Kolik to dělá?“

„Dvě tekka maki, dvě unagi maki, dvě kalifornské rolky, dva saláty z mořských řas. Už to je připsané na kreditce.“ Podá mi balíček a já jí předám desetidolarové spropitné. „Její obvyklá čtvrteční dodávka. Hezký večer.“

Zavřu za sebou a vyvezu se výtahem do horního patra, kde se vydám prázdnou halou s kobercem k bytu na jihovýchodním konci. Zazvoním na zvonek a vzhlédnu k čočce další kamery. Těžké dubové dveře se otevřou a já údivem ztratím řeč.

„Doktorko,“ řekne Pete Marino, „nebuď naštvaná.“

8

Zve mě dál, jako by to byl jeho byt, a vážný výraz v jeho očích za nestylovými brýlemi s kovovými obroučkami i přísně sevřené rty mě znervózní.

„Jaime by měla být každou chvíli zpátky.“ Zavírá dveře.

Můj šok se najednou mění ve zlost, když si ho změřím od temene lesknoucí se oholené hlavy přes širokou zvrásněnou tvář až k plátěným botám na gumové podrážce, které si vzal naboso.

Zaznamenám, že má na sobě havajskou košili, přes ramena napjatější než dřív a taky břicho se mi zdá plošší. Volné zelené rybářské šortky s nakládanými kapsami mu visí na bocích, je tmavě opálený až na místo pod bradou, kde ho slunce ušetřilo. Byl na lodi nebo na pláži, prostě někde na slunci, kůži má bronzovou s načervenalým nádechem. I lebku a špičky uší má v barvě koňaku, ale kolem očí je bledý. Nasadil si sluneční brýle, ale hlavu nechal holou. Před očima mi vyvstane bílá dodávka a brožury o loďkách k pronajmutí v přihrádce. A ubrousky z rychlého občerstvení.

Marino miluje smažené kuře a sušenky a často si stěžuje, že v Nové Anglii se smažené jídlo nepovažuje za „skupinu potravin“ jako tady na jihu. Zrovna nedávno se taky zmiňoval o dodávkách z druhé ruky a člunech prodávaných za hubičku a jak mu chybí teplo. Vzpomínám si, že mě dost překvapilo, když se za mnou počátkem měsíce zničehonic stavil v kanceláři. Prý dostal báječnou nabídku na dovolenou. Chtěl jet rybařit a v kalendáři zrovna nic nemá. V CFC byl v práci naposledy

15. června.

Zmizel v půli měsíce a ve stejnou dobu se odehrály ještě další věci. Kathleen Lawlerová mi přestala posílat emaily. Přemístili ji do Brava. Najednou po mně chtěla, abych za ní do věznice přijela a promluvila si s ní o Jacku Fieldingovi. Leonard Brazzo to považoval za dobrý nápad, a pak jsem zjistila, že je tu i Jaime Bergerová. Když se teď na všechno dívám zpětně, přímo se to nabízí. Marino mi lhal.

„Šla pro večeři,“ říká a bere si ode mě dodávku suši. „Pro normální jídlo. Návnadu na ryby fakt nejím.“

Všimnu si pracovního stolu, malého stolku a dvou židlí u zdi, na stole dva laptopy, tiskárna, knížky a

typické právnické bloky, na zemi spousta složek a šanonů.

„Asi by nebylo nejlepší, kdybychom si my tři podebatovali někde v podniku,“ dodá Marino a položí tašku na linku.

„Nevím, jestli by to bylo nejlepší, protože netuším, co tu děláš. Nebo přesněji co tady dělám já,“ odpovím.

„Dáš si něco k pití?“

„Teď ne.“

Projdu kolem monitoru na stěně, kolem věšáku, a ucítím cigarety.

„Nedivím se, že nechápeš,“ řekne Marino. Zašustí papír, jak otvírá zásilku jídla. „Tohle bych měl asi strčit do ledničky. Nebuď naštvaná, doktorko…“

„Neříkej mi, co mám dělat! Ty už zase kouříš?“

„Sakra, to ne.“

„Cítím cigarety. Někdo kouřil i v té dodávce, kterou jsem si nerezervovala. Taky to tam páchlo jak leklá ryba, po starém nezdravém jídle. A v přihrádce byly podezřelé brožurky. Doufám, že zase nekouříš, proboha.“

„Po tom všem, čím jsem si prošel, abych s tím seknul, se cigár ani nedotknu.“

„Kdo je kapitán Link Michaels?“ Mluvím o jedné brožurce z přihrádky. „Rybařte celý rok s kapitánem Linkem Michaelsem,“ odcituju.

„To je charterová půjčovna lodí z Beaufortu. Prima chlápek. Párkrát jsem si s ním vyrazil.“

„A neměl jsi čepici a nejspíš ses ani nenamazal proti slunci. Co rakovina kůže?“

„Tu už nemám.“ Rozpačitě se dotkne temena zarudlé holé hlavy, kde mu před několika měsíci vyřízli několik bazálních buněk karcinomu.

„To, že ti odstranili pár skvrn, neznamená, že se už nemusíš mazat. A čepici bys měl mít pořád.“

„Sfouklo ji to, když jsme vyrazili plnou parou vpřed. Trošku mě to přismahlo.“ Znovu se dotkne temene.

„No, asi si nemusíme povídat, jakou dodávkou jsem to dneska jela, že? A taky asi víme, že ji nebudu vracet do té půjčovny. Kdo tam tedy kouřil?“ dodám.

„Důležité je to, jestli tě cestou sem nikdo nesledoval,“ odpoví. „A dodávku nikdo sledovat nebude. Zapomněl jsem vyčistit tu přihrádku. Mělo mě napadnout, že se tam koukneš.“

„Ten kluk, co mi ji přivezl, co to bylo zač? Protože nevěřím, že by pracoval pro luxusní půjčovnu. To sis pronajal ty a dovezl mi ji kluk od nějakého toho tvého kapitána?“

„Není pronajatá,“ řekne Marino.

„No, asi už tuším, proč mi Bryce dnes neodpovídal na volání. Mám pocit, že ho někdo ovlivnil. Jako by se to už nestalo dřív. Za mými zády ho donutíš spolupracovat, protože mu namluvíš, že ti jde jenom o moje největší dobro. To ty jsi mu nařídil, aby mi zrušil rezervaci pokoje?“

„Na tom nesejde, když to všechno vyšlo.“

„Propána, Marino,“ zaskuhrám, „proč by mi měl Bryce rušit rezervaci? Co to s tebou je, prosím tě? Co kdyby neměli jiný volný pokoj?“

„Věděl jsem, že ho mít budou.“

„V té zatracené dodávce jsem se mohla klidně zabít. To se nedá řídit.“

„Tuhle byla v pohodě.“ Zamračí se. „Co vyváděla? Nepustil bych tě za volant ničeho, co není bezpečné. A věděl bych, kdyby s ní něco bylo.“

„Co není bezpečné…, jak mírně řečeno,“ opáčím. „Zrychluje si, zpomaluje, poskakuje po celé silnici, jako by měla záchvat epilepsie.“

„Včera v noci tu dost pršelo, v Jižní Karolíně byla veliká bouře a tady to bylo ještě horší. Lilo jak z konve a to auto bylo venku. Potřebuje novou kapotu.“

„V Jižní Karolíně?“

„Možná se tam něco namočilo. A přiteklo tam, když jsi to postavila před věznicí. Možná Joey vlítl do nějaké jámy nebo něco a trošku se mu rozhodila osa. Je to fajn kluk, ale trošku tupej. Měl mi zavolat, jestli to auto vyvádělo. Sakra, je mi to líto. No, mám tu takové místečko, co jsem si akorát pronajal. Domeček v Charlestonu kousek od akvária, je tam molo a úvaziště na čluny. A na motorce jsem tu za chviličku. Chystal jsem se ti o tom říct, ale pořád se něco dělo.“

Rozhlížím se kolem sebe a snažím se pochopit, co mi to tu Marino vypráví. Co se dělo? Co to vůbec znamená?

„Musel jsem se ujistit, že tě nikdo nesleduje, doktorko,“ řekne pak. „Nebudeme si nic nalhávat, Benton tvoje plány zná a ví, kde máš kdy být, protože mu to Bryce všecko poslal v kopii emailem. Posílají to z počítačů v centru.“

Říká tím, že v itineráři je zaznamenáno auto, které jsem měla v půjčovně rezervované, ale není tam mizerná dodávka se špatnou kapotou. A můj pokoj v Hyattu byl oficiálně zrušený. Jenom nechápu, co s tím má mít společného Benton.

„Víš co?“ pokračuje Marino. „Na parkovišti té půjčovny dřepí Toyota Camry se jménem doktorky Kay Scarpettové. Kdyby se tam někdo poflakoval a čekal, až nastoupíš, mohl se dostat k tvému itineráři nebo tvým mailům anebo to zjistit nějak jinak. Jenže ty ses tam neobjevila. Kdyby zavolali do hotelu, dověděli by se, že jsi rezervaci pokoje zrušila, protože ti ulítlo letadlo z Atlanty.“

„Ale proč by mě měl Benton sledovat?“

„Možná ne on. Ale někdo by mohl ten itinerář zahlídnout po cestě z tvého mailu do jeho. Možná má

nějaké tušení, co by se mohlo stát, a tak nechtěl, abys sem vůbec jela.“

„Jak víš, že nechtěl, abych sem jela?“

„Protože nechtěl.“

Neodpovídám, ani se Marinovi nedívám do očí. Místo toho se rozhlížím kolem sebe. Vnímám podrobnosti kouzelného Jaimina loftu se stěnami z odhalených starých cihel, s borovými podlahami i vysokými bílými sádrovými stropy s trámy z neohlazených dubů. Je to přesně podle mého vkusu, nikoli však jejího. Obývací část je zařízená prostě koženou sedačkou, odpovídajícím křeslem a břidlicovým konferenčním stolkem, přechází do veliké kuchyně s kamenným pracovním ostrůvkem a zařízením v nerez oceli jako u profesionálního kuchaře, což Bergerová rozhodně není.

Nejsou tu žádná umělecká díla, a já náhodou vím, že je sbírá. Nevidím žádné stopy po osobních věcech, kromě toho, co je na pracovním stole a na zemi u zdi pod velkým oknem, za kterým už vládne noc. Měsíc je daleko, malý a bílý. Nevidím tu žádný nábytek nebo koberce, co by odpovídaly jejímu vkusu. Současné a minimalistické, přednostně od luxusních italských a skandinávských výrobců, hodně světlého dřeva jako javor nebo borovice. Jaimin vkus je nekomplikovaný, protože komplikovanosti si užije dost a dost v běžném životě. Připomenu si, jak moc se jí nelíbil Lucyin loft v Greenwich Village, v nádherné stavbě, kde dřív bývala továrna na sladkosti. Pamatuju si, jak mě urazilo, když jsem ji o tomto místě slyšela mluvit jako o „Lucyině stodole, kde strašně táhne“.

„Pronajala si to,“ říká Marino. „Proč?“ Posadím se na hnědou koženou pohovku, která je reprodukcí známé značky. To není Jaimin styl. „A jak do téhle rovnice vůbec zapadáš ty? Co s tím máš společného? Proč jsi přesvědčený, že by mě někdo měl sledovat, kdyby k tomu dostal příležitost?

Jestli sis dělal starosti, mohl jsi mi zavolat. O co tu jde? Chceš změnit šéfa? Nebo jsi už zase začal pro Jaime pracovat a pozapomněl mi to říct?“

„Práci vlastně neměním, doktorko.“

„Vlastně? No, do něčeho tě evidentně natáhne. Natolik už ji snad znáš.“

Jaime Bergerová kalkuluje, až to téměř děsí, a Marino s ní nemůže hrát rovnocennou partii. Nehrál ji, když dělal vyšetřovatele pro newyorskou policii a byl určen pro Jaiminu prokurátorskou kancelář, nehraje ji ani teď a nebude ji hrát nikdy. Ať ho sem nalákala pod jakoukoli záminkou, která zmanipulovala pak i mě, byla to vykalkulovaná machinace, ne nějaká pravda. Té se to ani neblíží.

„De facto děláš pro ni, protože jsi tu na její zavolání,“ dodám. „Rozhodně neděláš pro mě, když mi vyměníš auto a zrušíš pokoj v hotelu a vymýšlíš plány za mými zády.“

„Dělám pro tebe, ale taky pomáhám jí. Já neodešel, doktorko,“ říká překvapivě něžně Marino. „Přece bych tě takhle nepodrazil.“

Neříkám, že to udělal už mockrát za těch víc než dvacet let, co ho znám a pracuju s ním. Do hlavy se mi derou slova Kathleen Lawlerové. Bez ustání. Jack Fielding jí počátkem devadesátých let psal, psal jí na linkovaném papíru z bloku jako školák – jako nezralý druhák, co nemá za lubem nic dobrého a co mnou pohrdá. Oba s Marinem si mysleli, že potřebuju rozehřát, polidštit, pořádně vošukat. A v tu chvíli před sebou vidím Marina té doby.

Vidím ho v jeho tmavě modré neoznačené Crown Vic, se všemi těmi anténami a bezpečnostními světly a zmačkanými pytlíky od jídla z rychlého občerstvení, s přetékajícím popelníkem, vzduchem

zhoustlým pachem z cigaret, který nedokázal rozehnat ani voňavý stromeček na zadním skle. Vzpomínám si na jeho vzpurný pohled, jak na mě zíral zcela nepokrytě a dával mi najevo, že jsem možná první ženská, která se stala šéfem lékařských vyšetřovatelů ve Virginii, ale pořád jsem v jeho očích jenom obyčejná baba. Vzpomínám si, jak jsem se každý den vracela v tom hlavním městě Konfederace domů s pocitem, že sem rozhodně nepatřím.

„Doktorko?“

Richmond. Kde jsem neznala živou duši.

„Co je?“

Jak jsem byla osamělá.

„Hej! Je ti něco?“

Soustředím se na Marina, který od té doby zestárl o dvacet let. Tyčí se nade mnou, hlavu holou jako baseballový míček a zpraženou sluncem.

„A kdyby Kathleen Lawlerová odmítla tu divnou hru, co tu máme, hrát?“ zeptám se. „Co kdyby mi nedala ten papírek s Jaiminým číslem? Co pak?“

„Toho jsem se bál.“ Dojde k oknu a zadívá se do noci. „Ale Jaime si byla naprosto jistá, že ti Kathleen ten vzkaz předá,“ řekne zády ke mně. Dívá se ven na ulici, nejspíš vyhlíží Jaime.

„Byla si tím naprosto jistá,“ opakuju. „To se mi nelíbí.“

„Je mi to jasné, ale máme své důvody.“ Dojde ke mně. „Jaime tě nemohla v téhle fázi oslovit přímo. Nejbezpečnější bylo, abys zavolala první, a udělala to tak, že to nikdo nevypátrá.“

„Tohle má být nějaká právnická strategie, nebo se chrání z nějakých konkrétních důvodů?“

„Nesmí se dohledat, že tuhle schůzku iniciovala Jaime, že by se tě teď pokoušela oslovit sama. A basta,“ řekne. „Oficiálně se setkáte zítra, v kanceláři lékařského vyšetřovatele a pracovně, ale tady jsi nikdy nebyla. Tady a dneska.“

„Počkej, já si to ujasním. Mám se tvářit, že tady teď nejsem a že jsem Jaime dneska vůbec neviděla.“

„Přesně.“

„Mám hrát tu lživou hru, co jste si vy dva vymysleli.“

„Je to nutné a je to pro tvoje vlastní dobro.“

„Nemám v plánu něco hrát s kýmkoli a nemám ani tušení, o jaké pracovní schůzce zítra to mluvíš.“ Ale mám pocit, že něco přece jen tuším, když si vzpomenu na záznamy z pitvy rozsekané rodiny Jordanových a na důkazy z tohoto případu, které se ukrývají v kanceláři lékařského vyšetřovatele a v kriminalistických laboratořích. „Ráno odjíždím,“ dodám a přesunu pozornost k tlustým svazkům na podlaze vedle pracovního stolu. Mají různé barvy a jsou označeny iniciálami nebo zkratkami, které nepoznávám.

„Vyzvednu tě v osm ráno.“ Marino stojí uprostřed místnosti, jako by nevěděl, co má dělat. Vedle jeho velkého těla se všechno kolem scvrkává.

„Možná by mi pomohlo, kdybys mi laskavě prozradil, proč máme mít tu schůzku.“

„S tebou se nedá mluvit, když jsi tahle naštvaná.“ Dívá se na mě, sedám si, on zůstává stát. Nelíbí se mi to.

„Když jsem si to kontrolovala naposledy, dělal jsi pro mě, ne pro Jaime. Takže bys měl stát na mojí straně, ne na její, nebo na straně kohokoli jiného.“ Mluvím rozzlobeně, ale nejvíc ze všeho se cítím raněná. „A sedni si, prosím tě.“

„Kdybych ti řekl, že chci Jaime trochu pomoct a že to chci udělat trošku jinak, než jsme zatím dělali, odmítla bys to.“ Kůže hlasitě zapraská, když se Marino složí do hlubokého křesla.

„Nechápu, o čem to mluvíš nebo jak můžeš vědět, co bych řekla.“ Podle mého názoru mě obviňuje, že se nedá se mnou mluvit.

„Nemáš nejmenší tušení, o co tu jde, protože ti to nikdo nesmí prozradit.“ Nakloní se kupředu, opře se velkými pažemi o holá kolena, která svou velikostí připomínají půlmíče. „Někteří lidi by tě rádi zničili.“

„Myslím, že jsme se už shodli, že tady…“ Nenechá mě domluvit.

„Ne.“ Vrtí holou hlavou, strniště na opálených těžkých silných čelistech připomíná písek. „Možná si namlouváš, že všechno víš, ale není to pravda. Dawn Kincaidová může být mimo hru, když je zavřená v klícce, ale jsou i jiné cesty a jiní lidé. Plánuje tě zničit.“

„Nedokážu si představit, jak by mohla osnovat něco nelegálního nebo násilného, aniž by to v Butleru věděli. Nebo aniž by to věděla policie a FBI,“ říkám chladně a logicky. Snažím se udržet emoce a žár stranou, snažím se necítit se raněná do morku kostí kvůli tomu, o čem Jack s Marinem před dvaceti lety vtipkovali a co ke mně doopravdy cítili, jak mě zesměšňovali a jak se ode mě odtahovali.

„To je přece hračka,“ zadívá se mi pevně do očí. „Pro začátek tu jsou ti její vypečení právníci. Můžou s ní komunikovat soukromě, stejně jako Jaime komunikovala s Kathleen Lawlerovou. Jestli ti dělá starosti, že to někdo sleduje nebo nahrává, můžeš si psát. Předáváš si lístečky. Píšeš do právnického bloku a tvůj klient si to přečte, jenom nic neřekne.“

„Vážně pochybuju, že by právníci Dawn Kincaidové najali zabijáka, jestli se mi snažíš naznačit něco takového.“

„Nevím, jestli by najali zabijáka,“ zamyslí se, „ale chtějí tě zničit a dostat do basy. Jseš v pořádném průšvihu, ať to bereš, jak chceš.“

Poznám, že tomu opravdu věří, a napadá mě, nakolik za jeho přesvědčením stojí Jaime. Co to ukula a proč?

„Řekla bych, že ta dodávka byla nebezpečnější než nějaký zabiják,“ odseknu. „Co kdybych se uprostřed nicoty rozsekala?“

„To bych se dověděl. Celý den jsem měl přehled, kde jsi, až k tomu krámu s puškami dva a čtvrt

kilometru na sever od Dean Forest Road. Mám v dodávce GPS a na mapě Googlu tě můžu sledovat.“

„To je k smíchu. Kdo to celé vymyslel a o co tady doopravdy jde?“ chci vědět. „Nevěřím totiž, že by to bylo z tvé hlavy. Jaime si sem přijela promluvit s Lolou Daggetteovou? Co to má společného se

mnou? Nebo s tebou? Co chce opravdu?“

„Asi přede dvěma měsíci volala Jaime do CFC,“ říká. „Byl jsem náhodou zrovna u Bryce v kanceláři a mluvil s ní. Říkala, že sleduje informaci, která je spojená s Lolou Daggetteovou, která je náhodou ve stejné věznici jako Kathleen Lawlerová. Jaime se tvářila, že ji zajímá jenom to, co vím o Lole Daggetteové a jestli existuje nějaký důvod, proč by se její jméno mělo objevit v případu Dawn Kincaidové…“

„A tys mi to nikdy neřekl!“ přeruším ho.

„Chtěla mluvit se mnou, ne s tebou,“ odpoví, jako by snad Jaime byla ředitelkou CFC. Nebo to tam patřilo Marinovi. „Rychle mi došlo, že nevolá kvůli tomu. Jednak se na identifikaci neobjevilo číslo kanceláře prokurátora. Stálo tam neznámé číslo. Volala v půli dne ze svého bytu, což mi přišlo dost divné. A pak řekla: ‚Všechno jde tak hluboko, že to chce dekompresi, než se dostanu na hladinu.‘ Když jsem pro ni dělal, byl to náš kód, který znamenal, že se mnou potřebuje mluvit soukromě, a ne přes telefon. Tak jsem zamířil rovnou na South Station a naskočil do vlaku do New Yorku.“

Marino se neomlouvá, je si zcela jistý tím, co dělá a co říká. Ani v nejmenším mu nevadí, že přede mnou všechno tajil dva měsíce, protože si s ním vychytralá a zkušená Jaime Bergerová hrála jako s panáčkem na šachovnici. Věděla moc dobře, co dělá, když mu zavolala a řekla ten kód.

„Jenom nechápu,“ pokračuje Marino, „jak můžeš žít v jednom baráku s FBI a nevědět, že máš napíchlé telefony.“

Zavrtí se v tom koženém křesle, aby seděl pohodlněji, dá si jednu tlustou nohu přes druhou a já vidím záblesky té staré síly, která bývala neuvěřitelná. Vzpomenu si na jeho fotky z doby, kdy boxoval.

Těžká váha, brutální zvíře, nebylo na něm nic civilizovaného. Kolik lidí mělo kvůli němu otřes mozku, kolik jich má ten mozek poškozený, kolik obličejů rozbil na kaši?

„Procházejí ti emaily,“ říká a já postřehnu bledé jizvy na jeho velkých kolenou a napadne mě, kde k nim přišel. „Možná tě i sledují.“

Vstanu z gauče.

„Vždyť to znáš.“ Jeho hlas mě následuje do zařízené kuchyně Jaime Bergerové, místo vypadá nepoužívané. „Získají si soudní povolení tě sledovat, a tobě to řeknou, až bude po všem.“

9

Nenabízím mu nic k pití. Nenabízím mu nic, ani když otevřu ledničku a zadívám se na skleněné police. Víno, sodovka, dietní kola, řecký jogurt, wasabi a nakládaný zázvor a sójová omáčka s nízkým

obsahem soli.

Otevřu skříňky, ale uvnitř toho moc není, jen nejzákladnější potraviny a nádobí, jaké čekáte v zařízeném pronajatém bytě. Sůl a pepř, ale jinak žádné koření, a malá lahvička Johnnieho Walkera Blue. Vezmu si láhev vody ze spíže, kde jsou další dietní nápoje, balení vitaminů, analgetik a prášků na trávení. Rozpoznávám v tom zbytky života, který se zastavil. Vím, co je ve skříňkách, ledničkách a spižírnách lidí, kteří jsou zlomení ztrátou. Jaime se ještě přes ztrátu Lucy nepřenesla.

„Jak ti může krucinál něco takového tajit?“ Marino o Bentonovi nepřestává mluvit. „Já bych to neudělal. A kašlu na protokol. Kdybych věděl, že po tobě jdou federálové, řekl bych ti to, napráskal bych ti, kdo přesně v tom jede, což mimochodem vlastně dělám, zatímco on si v klidu hraje na poslušného úředníčka, co hraje podle pravidel a je mu totálně putna, že ta podělaná agentura mu vyšetřuje vlastní manželku. Stejně jako mu bylo totálně putna, co se dělo tu noc. Dřepěl si u krbu a popíjel si, zatímco ty jsi bloumala tmou sama.“

„Takhle to nebylo.“

„Věděl, že Dawn Kincaidová a možná i další tam venku pobíhají volně, ale nechal tě jít samotnou do noci.“

„Takhle se to nestalo.“

„Je zázrak, žes to přežila. Jo, vyčítám mu to, hergot! V minutě mohlo být po všem, protože Bentonovi to bylo totálně ukradené.“

Vrátím se k pohovce.

„To mu neodpustím.“ Jako by měl Marino co odpouštět. Jak se Jaime povedlo ho tak proti Bentonovi popudit?

Nakolik povzbuzovala tu žárlivost, která tu byla odjakživa, připravená zaútočit a ožít při sebemenší provokaci?

„Nechtěl, abys jela sem, ale nenabídl se, že pojede s tebou, že jo?“ hřímá Marino a já si vzpomenu na ty dopisy a na to, jak dokáže být nejistý a sobecký.

Když mě jmenovali vrchní lékařskou vyšetřovatelkou státu Virginia a Marino byl hvězda mezi richmondskými detektivy, dělal, co mohl, aby mi házel klacky pod nohy. Snažil se mě o to místo připravit, než mu došlo, že by bylo lepší sloužit spolu se mnou jako můj spojenec a přítel. Možná ho nakonec motivuje právě tohle. Moje autorita a způsob, jakým jsem s ním odjakživa jednala. Je lepší mít mě na své straně. Lepší mít dobrou práci, zvlášť když se těch dobrých míst nevyskytuje přehršle a člověk nemládne. Kdybych ho vyhodila, měl by štěstí, pokud by ho vzali k Pinkertonům jako hlídače, říkám si rozzuřeně, ale vzápětí se mi chce brečet vyčerpáním.

„Nechtěla bych, aby sem Benton jel se mnou, a určitě by ho ani nepustili do toho vězení. To by nešlo,“ odpovím a napiju se vody z láhve. „I kdyby to, co říkáš, byla pravda a FBI mě z nějakého směšného nepodloženého důvodu vyšetřovala, Benton by to nemusel vědět.“

Sednu si zpátky na koženou pohovku.

„Neřekli by mu to,“ dovodím logicky. A přitom mi hlavou znovu prolétnou slova Kathleen Lawlerové

o mé pověsti – a že na rozdíl od ní bych ji ztratit ještě mohla.

Pamatuju si, jak jsem měla dojem, že mě snad varuje nebo že ji těší hrozba, která se nade mnou vznáší. Znovu si připomenu ty dopisy a co o nich říkala, a jsem v šoku nad tím, jak moc mě to ranilo. Po více než dvaceti letech by na tom nemělo záležet, ale opak je pravdou.

„Jak může dělat pro špiony toho pojebanýho úřadu a nevědět to?“ horlí dál Marino. V takových chvílích si uvědomuju, jak moc Bentona nesnáší.

Marino nikdy nepřijme, že jsme se s Bentonem vzali, že bych mohla snad být šťastná a že můj zdánlivě chladný manžel má pro mě kouzlo a dimenze, jaké Marino nikdy nepochopí.

„Začněme tím, jak to vůbec víš ty,“ opáčím.

„Protože federálové vydali příkaz, že CFC nesmí nic smazat ze serveru,“ odpoví. „A tak vím, že se v něm už chvíli hrabou. Probírají ti maily, a možná i jiné věci.“

„Proč nevím, že je na mou kancelář vydaný nějaký soudní příkaz?“ Uvědomím si, jak citlivé informace na serveru CFC jsou, některé jsou klasifikované ministerstvem obrany jako tajné, nebo dokonce přísně tajné.

„Hergot, jak to můžeš brát tak klidně?“ vybuchne Marino. „Neslyšela jsi mě? FBI tě prošetřuje. Jseš cíl.“

„Kdybych byla cíl, tak bych to nejspíš věděla. Hrozilo by mi obvinění z federálního zločinu a vyslýchali by mě. Posadili by mě před velkou porotu. Už by byli v kontaktu s Leonardem Brazzem. Proč mi nikdo o tom soudním příkazu neřekl?“ opakuju.

„Protože o něm nemáš vědět. Já o něm taky nemám vědět.“

„Lucy to ví?“

„Je to ajťačka, proto šel příkaz rovnou k ní. Má zajistit, že se nesmaže nic z elektronické komunikace, která tam proběhne.“

Marinovi to musela říct Lucy. Ale mně to nepověděla.

„Stejně nic nemažeme a ten soudní příkaz, že se to má uchovat, ještě neznamená, že si to někdo taky prohlíží.“ Jsou to pouhé taktické hry, říkám si. Marino není právník a Jaime ho určitě vyburcovala z nějakého důvodu, který se jí hodí.

„Ty se chováš, jako by o nic nešlo.“ Marino se tváří nevěřícně.

„Tak zaprvé, můj případ se projednával u federálního soudu,“ odpovím. „Je samozřejmé, že by federálové a FBI mohli mít zájem o jakékoli elektronické záznamy, zejména Jackovy složky, protože víme, že byl namočený do spousty ilegálních aktivit a ve spojení s nebezpečnými lidmi, zatímco jsem byla v Doveru. A kromě jiného i se svou dcerou Dawn Kincaidovou. FBI si už jeho komunikaci prozkoumala, dívali se na všechno, co našli, a ještě s tím neskončili. Takže by mě nepřekvapilo, kdyby byl vydán příkaz, že se má všechno uschovat. Ale ten ani není potřeba. Co bych mazala?

Itinerář cesty do Georgie? Vážně se divím, že si to Lucy mohla nechat pro sebe.“

„Všechny by nás mohli obvinit z maření spravedlnosti,“ řekne.

„Vsadím se, že tohohle brouka ti do hlavy nasadila taky Jaime. Mluvila o tom i s Lucy?“

„S Lucy ani o ní nemluví vůbec.“ Potvrdí mé přesvědčení, že Jaime s Lucy nejsou v kontaktu.

„Vysvětlil jsem Lucy a Bryceovi, že by tě do basy poslali oni, když by si nedali pozor a říkali ti něco, co nemáš vědět.“

„Oceňuju, jak se staráš o to, aby mě tam nedostali.“

„Hele, tohle není legrace.“

„To rozhodně není. Vůbec se mi nelíbí naznačování, že dostat se k jistým informacím, spáchám něco nelegálního jako třeba vymazání záznamů. Já jsem pod dohledem pořád, Marino. Každý den svého života, sakra. Co ti Jaime řekla, že tě to tak rozrušilo a vyděsilo?“

„Vyslýchají kvůli tobě jiné lidi. V dubnu za ní přišli dva agenti FBI až domů.“

Cítím se zrazená, jenže nezradila mě FBI, Benton, nebo dokonce ani Jaime, ale sám Marino. Nikdy jsem netušila, že se mi bude vysmívat a ponižovat mě před mužem, kterého jsem učila, před mým chráněncem Jackem. Já tehdy začínala a Marino mě shazoval před zaměstnanci za mými zády.

„Chtěli se jí vyptat na tvůj charakter, protože se osobně znáte a něco vás spojovalo, tehdy kdysi v Richmondu,“ říká Marino, ale já slyším jen to, jak Kathleen Lawlerová mluvila o dopisech. „Chtěli ji zahnat do kouta, než se ztratí v soukromém sektoru,“ dodá. „A možná taky jde o nějaké nevyřízené účty. O politiku. O ty její problémy s NYPD…“

„Ano, můj charakter.“ Vylétne to ze mě dřív, než to stačím zastavit. „Protože já jsem přece taková dračice, se kterou se nedá dělat. Jsem nepříjemná. Dokážu jednat jedině s mrtvými.“

„Cože…?“

„Možná mě obviní z toho, že jsem prostě hrozná. Příšerný člověk, který druhé likviduje a ztrpčuje jim život. Možná by mě za to měli radši zavřít.“

„Co to hergot plácáš?“ Zírá na mě. „O čem to mluvíš?“

„O těch dopisech, co Jack psal Kathleen Lawlerové,“ odpovím. „Hádám, že mi je nikdo nikdy ukázat ani nechtěl. Kvůli tomu, co jste o mě s Jackem tehdy kdysi v Richmondu říkali. O těch poznámkách, které pak opakoval v dopisech pro Kathleen.“

„Já o žádných dopisech nic nevím.“ Marino se předkloní v křesle dopředu a tváří se nechápavě. „V jeho domě se nenašly žádné dopisy od Kathleen Lawlerové ani pro ni. Nemám tušení, co od něj mohla mít, pokud je vůbec pravda, že jí psal. Ale o tom dost pochybuju.“

„Proč o tom pochybuješ?“ vykřiknu, protože se neovládám.

„Jack nikdy nebyl sám moc dlouho a žádná z jeho manželek nebo přítelkyň by asi nebyla odvázaná z toho, že si píše se ženskou, která ho zneužívala, když byl kluk.“

„Psali si emaily. To víme jistě.“

„Jeho manželky a přítelkyně mu do emailů nechodily, to bude asi tím,“ řekne Marino. „Ale dopisy končí ve schránce, schovají se do šuplíku a podobně. Nedokážu si představit, že by chtěl Jack takhle riskovat.“

„Nesnaž se mě uklidnit.“

„Já jenom říkám, že jsem nikdy žádné dopisy neviděl a že všechno o Kathleen Lawlerové pečlivě skrýval,“ říká Marino. „Celé ty roky, co jsem ho znal, se nikdy nezmínil ani o ní, ani o tom, co se tehdy na ranči dělo. A nepamatuju si, co jsem kdysi dávno v začátcích říkal. Upřímně řečeno, asi to nebyly vždycky jenom lichotky. Na začátku jsem byl dost prevít, když ses stala šéfkou. A ty bys zas neměla poslouchat, co ti nakuká nějaká kráva za mřížemi. Ať říká Kathleen Lawlerová pravdu nebo ne, chce ti každopádně ublížit. A povedlo se jí to.“

Nic na to neříkám, jen se na sebe díváme.

„Nevím, proč to Jaime tak trvá.“ Zprudka vstane a znovu se podívá z okna. „Nevím taky, proč jsi na mě tak naštvaná, pokud to ovšem není ve skutečnosti zlost na Jacka. Sviňáka jednoho. Jo, na něj bys naštvaná být měla. Na tu zahnojenou nulu. Po tom všem, co jsi pro něj udělala. Je moc dobře, že se k němu Dawn Kincaidová dostala první, protože jinak bych to asi udělal já sám.“

Dál se dívá z okna, stojí zády ke mně, já tiše sedím. Přehnalo se to jako divoká bouřka, která se zjeví zničehonic. Jsem zaskočená tím, co řekl Marino před chvílí o Jaime Bergerové. Když konečně promluvím k jeho širokým zádům, zeptám se, jestli to myslel vážně, když říkal, že se Jaime snad chystá zmizet v soukromém sektoru.

„Jo,“ řekne, ale neotočí se, „vážně.“

Pro kancelář manhattanského státního zástupce už nepracuje, říká mi Marino. Rezignovala. Odešla. Jako spousta jiných prokurátorů ostrých jak břitva přešla na druhý břeh. To udělá nakonec skoro každý, opustí špatně placenou nevděčnou práci v ošuntělé státní kanceláři svazovanou byrokracií, protože má už dost nekonečné přehlídky tragédií, parazitů, bezectných prevítů a podvodníků.

Špatných lidí, kteří dělají špatné věci jiným špatným lidem. I když si to veřejnost nemyslí, oběti nejsou vždycky jenom nevinné, nebo dokonce sympatické. Jaime říkávala, že mám štěstí, protože mi pacienti už nemůžou lhát. Když jí svědek nebo oběť řekli pravdu, byl to národní svátek. Podle mě je jednodušší, když už jsou mrtví, říkala mi, a v tomhle bodě měla určitě pravdu. Když jste mrtvý, lže se vám mnohem hůř.

Ale nikdy by mě nenapadlo, že by Jaime utekla do soukromé sféry. Nevěřím, že by za jejím rozhodnutím stály peníze, když slyším Marina, jak líčí, že odmítla party na rozloučenou, dokonce i prostý oběd s kolegy nebo pouhé kafe a koláče v místní hospodě večer po práci. Odešla potichu, bez fanfár, téměř nepovšimnutě, někdy v době, kdy volala do CFC, aby se vyptala na Lolu Daggetteovou, jak říká Marino. A já vím, že se něco stalo. Nejen Jaime, ale taky Marinovi. Cítím, že životy jich obou se přesměrovaly jinam, a jsem zklamaná, že jsem to až do této chvíle netušila. Je hodně smutné, že mi ani jeden nevěřil natolik, aby mi to řekl.

Možná jsem opravdu nakonec na lidi nemožně tvrdá. Slyším kruté poznámky Kathleen Lawlerové a vidím ten její vítězoslavný úsměv, když je pronášela, jako by na tento okamžik čekala celý život. Jsem odhalená na dřeň. Uvědomuju si to, protože teď už vím, že v těch Kathleeniných slovech zrnko pravdy bylo. Není to se mnou snadné. Vlastně jsem nikdy neměla opravdové přátele. Lucy, Benton, pár bývalých zaměstnanců. A celou dobu Marino. I když to mezi námi bývalo hodně špatné, je pořád tady. A já nechci, aby se to změnilo.

„Mám takový pocit, že to nebylo všechno, co Jaime chtěla, když volala do CFC,“ řeknu a v mém tónu nezní žádná výčitka. „Nejspíš to nebude žádná náhoda, že do CFC volala zrovna tehdy, když ty ses rozhodl odjet vlakem do New Yorku a začal mluvit o rybaření a loďkách a o tom, jak ti chybí jih.“

„Trošku jsme si porozuměli, když jsem pro tebe nedělal.“ Otočí se a dojde zpátky ke křeslu. „Když mě někdo povolával jako odborníka, připadal jsem si trošku líp. Vždyť víš, brala mě jako detektiva z vražd, detektiva seržanta ze špičkové jednotky. Nebyl jsem někdo, kdo dělá pro tvoji kancelář, nebo pro Jaiminu kancelář, a teď zas pro tu tvoji. Mám zkušenosti z vyšetřování vražd a jsem vycvičený ve zkoumání místa činu a smrti. Sakra, po tom všem, co mám za sebou? Nechci zbytek života strávit zavřený někde u stolu v nějaké kobce a čekat na rozkazy a až se něco stane.“

„Takže odcházíš,“ poznamenám. „Tohle se mi snažíš říct?“

„Ne tak úplně.“

„Zasloužíš si žít tak, jak chceš. Zasloužíš si to víc než kdo jiný, koho znám. Jsem zklamaná, že sis myslel, že o tom se mnou nemůžeš mluvit. To mi asi vadí nejvíc.“

„Já nechci odejít.“

„Mně to připadá, jako by se už stalo.“

„Chci jen změnit postavení a dělat jako soukromník,“ řekne. „S Jaime jsme se o tom bavili, když jsem byl v New Yorku. Sama si připadá jak v pasti, chápeš? A říkala, že bych o tom měl popřemýšlet, že by se jí moje pomoc občas hodila. A vím, že by se hodila i tobě. Ale nechci nikomu patřit.“

„Já to nikdy nebrala tak, že bys mi patřil.“

„Rád bych měl trochu nezávislosti, trošku sebeúcty. Vím, že tohle nechápeš. Jak by někomu, jako jsi ty, mohla chybět sebeúcta?“

„To by ses divil,“ odpovím.

„Chci mít domek u vody, jezdit na motorce, chodit na ryby a pracovat pro lidi, kteří si mě váží,“ řekne.

„Jaime tě najala jako konzultanta pro případ Loly Daggetteové?“

„Neplatí mě. Říkal jsem jí, že to nemůžu udělat, pokud se nezmění moje postavení v CFC, a chystal jsem se to s tebou probrat,“ řekne Marino a já slyším kovový zvuk otáčení klíče v zámku a dveře se otevřou.

Dovnitř vejde Jaime Bergerová, ucítím lákavě upravené maso. A taky hranolky a lanýže.

10

Odloží dvě velké modré papírové tašky na kamenný ostrůvek v kuchyni a chová se přitom pozoruhodně klidně a vesele – na newyorskou prokurátorku, nebo i bývalou, která se pustila do tajné operace na georgijském pobřeží, jež si žádá zapojení bezpečnostních kamer a patrně i zbraň ukrytou ve volné kabelce se vzorem kravské kůže, kterou má přehozenou přes rameno.

Tmavé vlasy má elegantně učesané a trochu delší, než si pamatuju, rysy ostré a velmi hezké. Štíhlá je jako žena polovičního věku, na sobě vybledlé džíny a přes ně volnou bílou košili. Nemá žádné šperky a je skoro nenalíčená. Většinu lidí by zmátla. Ale u mě se jí to nepodaří. Vidím stíny pod očima. A rozeznávám v jejím úsměvu nejistotu.

„Omlouvám se, Kay,“ řekne, jakmile odloží tu nepěknou, těžce působící tašku na opěradlo barové stoličky. Jestlipak za to může Marino, že začala nosit zbraň?

Anebo se to naučila od Lucy? Jestli Jaime nosí tajně zbraň, nejspíš to dělá protiprávně. Nevím, jak by mohla získat povolení v Georgii, kde si smí sice pronajmout byt, ale neuznali by jí tu občanství.

Bezpečnostní kamery a nelegálně držená zbraň. Možná jsou to jen normální bezpečnostní opatření, protože Jaime stejně jako já dobře ví, co všechno se může v životě přihodit. Anebo se jenom začala najednou bát a ztratila svou jistotu.

„Kdyby na mě někdo namířil tohle, šílela bych,“ řekne, „ale ono ti to začne dávat smysl, pokud už dokonce nezačalo.“

Přemítám, jestli mám vstát a jít ji obejmout, ale už otvírá tašky. Vyložím si to jako snahu udržet se ode mě v bezpečné vzdálenosti. Tak zůstávám na gauči a snažím se nevzpomínat na loňské Vánoce v New Yorku a na ty chvíle, kdy jsme byli všichni pohromadě. A nemyslet na to, co by udělala Lucy, kdyby věděla, kde teď jsem. Nechci přemýšlet o tom, jak by reagovala, kdyby viděla, jak to Jaime sluší, ale je strhaná a usmívá se dost napjatě, vybaluje hotové donesené jídlo ve starém loftu, který je pouhou nápodobou toho, jaký mívala sama Lucy v Greenwich Village, a po ruce má kabelku s pistolí.

Stoupá ve mně nedůvěra, která brzy dosáhne kritické hranice. Jaime je typ ženy, která je zvyklá dostávat, co chce, přesto se Lucy vzdala bez boje. A teď zjišťuju, že se stejně snadno vzdává i kariéry. Protože se jí to z nějakého důvodu hodí, proletí mi hlavou. Musím si připomínat, že na tom nezáleží. Na ničem nezáleží, jen na tom, že jsem teď z nějakého důvodu tady. Pokud se ukáže, že jsem ty důvody odhadla správně, pak mě oklamala a využila bývalá milenka mé neteře.

„Pamatuješ si na Il Pasticcio tady o pár bloků vedle?“ Jaime vytáhne kartonové krabičky s izolační vrstvou a plastovým víčkem, plastové misky, ve kterých je nejspíš polévka, a loft se zaplní vůní bylinek, šalotky a slaniny. „Teď je tam Broughton and Bull.“ Otevře šuplík a vytáhne příbory a papírové ubrousky. „Dělají báječné slané koláče s cibulkou. Dušeného králíka. Krevetovou polévku se zelenými rajčaty. Smažené hřebenatky s jalape?os papričkami ve slanině.“ Otvírá jednu krabičku za druhou. „Tak jsem si říkala, že si každý něco nabereme. Ale možná bude lepší, když to naservíruju sama,“ rozmyslí se a rozhlédne se kolem sebe, jako by čekala, že se tu najednou zjeví jídelní stůl.

Jako by místo, které si pronajala, sama neznala.

„Doufám, že jsi mi vzala tu barbecue omáčku,“ ozve se Marino z křesla.

„A hranolky,“ dodá Jaime, jako by s Marinem byli staří kamarádi. „A taky zapečené makarony se sýrem a lanýžovým olejem.“

„Ty si nech,“ zašklebí se Marino.

„Člověk by měl zkoušet nové věci.“

„Na lanýže, lanýžový olej a podobně zapomeň. Nebudu jíst nic, co smrdí jak zadnice.“ Marino vytáhne ze složky na podlaze u pracovního stolu hnědou obálku označenou štítkem, na kterém je černým fixem napsáno BLR.

„Chceš s něčím pomoct?“ nabídnu se Jaime, ale nezvedám se. Cítím, že mě nechce ve svém prostoru, anebo možná jsem tou nedotknutelnou a odtažitou já.

„Jen zůstaň sedět. Vždyť to jenom vyndám z tašky a naložím na talíře. Nejsem taková kuchařka jako ty, ale tohle ještě zvládnu,“

„To svoje suši máš v ledničce,“ ozve se Marino.

„Moje suši? Aha, no jo, proč ne.“ Otevře ledničku a vytáhne krabičky, které tam uložil Marino. „Mají číslo mojí kreditky, protože klidně přiznávám, že jsem na tomhle závislá. Dávám si to nejmíň třikrát v týdnu. Nejspíš bych si měla dělat starosti se rtutí. Ty suši pořád nejíš, Kay?“

„Pořád ne. Takže díky.“

„Jestli vám to nevadí, polévku dám do hrnků. Jak daleko ses dostal?“ Podívá se po Marinovi. „Kde jsi skončil?“

„Dost daleko, aby mi bylo jasné, že jste si dali pořádnou práci, než jste tohle vymysleli,“ odpovím za něj.

„Opravdu se ti moc omlouvám,“ opakuje Jaime, ale lítostivě to nezní. Spíš jako by si byla jistá, že má naprosté právo dělat to, co udělala.

„Upřímně řečeno, potřebuju, abys pochopila, co přesně se tu děje. Jenom si musím dát hodně velký pozor na to, jak ti to řeknu.“ Pohybuje se po kuchyni a sem tam se po mně letmo podívá. „Považuju za svou morální zodpovědnost tě ohlídat. Ale jak víš, občas nejsem úplně diskrétní. Tak se mi zdálo moudřejší ti radši nevolat, neposílat emaily a vůbec tě nekontaktovat přímo. Kdyby se někdo ptal, můžu tak popravdě říct, že jsem to neudělala. Tys zavolala mně. Ale kdo to zjistí, pokud o tom nebudeš mluvit sama?“

„Pokud o tom nebudu mluvit sama? O tom, že mi vězeňkyně podstrčila papírek s číslem a já se hnala najít nejbližší budku, jako když jsme na táboře hledali ukryté poklady?“ opáčím.

„Včera jsem mluvila s Kathleen a bylo mi připomenuto, že se na tebe dneska moc těší.“

„Bylo ti připomenuto?“ opáčím a podívám se po Marinovi. „Jsem si jistá, že jsi to věděla. Curtis Roberts stejně nejspíš dělá s tebou. Ten právník z georgijského Projektu nevinnosti, který volal Leonardu Brazzovi.“

„Můžu podle pravdy říct, že to ty jsi kontaktovala mě, když jsi tady v okolí měla nějaké svoje vyřizování,“ opakuje Jaime.

„Vyřizování, do kterého jsi mě navezla,“ odvětím. „Na tom všem není pravdivého vůbec nic.“

„Marino ti nic nevysvětloval ani ti neprozradil nic, co by neměl,“ pokračuje ve vysvětlování.

„Nevyřídil ti žádné pozvání, které by za daných okolností mohlo být považováno za nemoudré. Nikdo ti nepředal nic, co by mohlo mít negativní důsledky.“

„Někdo mi něco dal. Proto tady sedím,“ odpovím.

„V tajném rozhovoru, který jsem vedla se svědkem případu, na němž pracuji, jsem se svěřila, že doufám, že by ses mi mohla nějak ozvat,“ řekne a přinejmenším jí to zřejmě zní jako ospravedlnění.

„Vážně pochybuju, že by toho kamerám a nahrávkám v GPFW mohlo moc uniknout,“ zdůrazním.

„Napsala jsem do bloku prosbu, aby ti Kathleen dala moje číslo na mobil, a k tomu instrukce, abys volala z budky,“ říká Jaime. „Přečetla si to, když seděla u stolu. Nic nezaznělo nahlas. Nikdo nic neviděl, ten blok jsem si zase odnesla. Kathleen mi podle svých možností moc ráda pomůže.“

„Protože je přesvědčená, že se dočká snížení trestu, jak říkala ředitelka,“ poznamenám.

„Bylo by asi moudré, aby ses zbavila všech vzkazů, co ti kdo mohl dát.“

„Z čehož usuzuju, že ti nařídili, abys se mnou nemluvila, a ty se bojíš, protože mi prohlížejí veškerou komunikaci,“ dostávám se k jádru věci. „Telefony v kanceláři i doma, mobil i email.“

„Nenařídili mi zrovna, že s tebou nemám mluvit,“ odpoví Jaime. „Federální agenti vždycky nabádají svědky a další zúčastněné zájmové osoby, aby s předmětem vyšetřování nekomunikovali. Ale nenařídili mi, že s tebou mluvit nesmím, a dokud nevědí, že to dělám – a já bych byla ráda, aby to nevěděli i dál –, nemělo by to přinést žádný postih. Myslím, že tohle jsme už zvládli a danou překážku překonali. Zítra je další den a budou se dít další věci, přijdou další, nové úkoly. Pokud v určitou chvíli zjistí, že jsme spolu v kanceláři Colina Dengatea, nebude to nic znamenat. Nemůžou nám zabránit, abychom pracovali na případu společně, když už jsi náhodou poblíž.“

„Pracovali na případu,“ opakuju.

„Pitomci,“ ušklíbne se Marino. Od chvíle, co opustil řady vymahačů práva a nemá už pravomoc někoho zatknout, má FBI v ještě menší lásce. To jeho nepřátelství má ovšem také co dělat s Bentonem.

„Je moudřejší si FBI nerozzlobit, pokud se tomu dá vyhnout,“ dodá Jaime a vytáhne ze skříňky talíře a hrnky. „Kdybych je naštvala, tobě to nepomůže. A jde tady taky o Farbmana a o ty problémy, co způsobil a ještě způsobit může.“

Dan Farbman je zástupce komisaře pro informování veřejnosti u NYPD. Vím, že s Jaime v minulosti zkřížili zbraně. Když jsem před několika lety pracovala pro newyorskou kancelář hlavního lékařského vyšetřovatele, taky jsem s tím pánem moc nevycházela. Ale nevím o ničem z poslední doby ani netuším, co by mohl mít zástupce komisaře Farbman společného s potenciálními problémy, jež by mi mohly hrozit na ministerstvu spravedlnosti. A to také Jaime řeknu. Povím jí, že nechápu, co by se mnou mohl mít Farbman společného.

„To, co se stalo v Massachusetts, ani následné zatčení Dawn Kincaidové a její odsouzení neměly přece s NYPD nebo Farbmanem nic společného,“ dodám a dívám se, jak Marino vyklepává papíry ze složky, listuje jimi a nachází listinu, která vypadá oficiálně a má některé řádky zvýrazněné oranžovým fixem.

„Ten tvůj případ je federální,“ odpoví Jaime. „Útok na lékařského vyšetřovatele, který spolupracuje s ministerstvem obrany, to se bere jako přímý útok na federálního úředníka, tudíž to spadá pod federální jurisdikci a bude se to řešit u federálního soudu. Což je dobře. Ale taky to z tebe a z tvého případu dělá něco, co zajímá FBI.“

„To si uvědomuju.“

„Povídá se, že komisař může být příštím ředitelem FBI. Farbman si myslí, že půjde s ním a bude mít na starosti vztah s médii. To jsi věděla?“

„Něco jsem zaslechla.“

„Pokud ovšem nedokážu tomu Farbmanovu jmenování zabránit, a já se o to rozhodně hodlám pokusit. Nepotřebujeme, aby si někdo hrál i s národní statistikou zločinnosti nebo varováním před teroristickými útoky. A taky to není zrovna můj příznivec.“

„To nebyl nikdy.“

„Teď je to ještě horší. Řekla bych, že náš vztah dosáhl kritického obratu – ale já z toho míním vyjít jako ta, co přežila,“ řekne. „Neodpustí mi, že jsem ho obvinila ze lži o statistikách zločinnosti newyorského policejního oddělení a z falšování dat. Jak si asi vzpomínáš, taky jste se párkrát chytli ze stejného důvodu.“ Rozestaví talíře po ostrůvku.

„Ale já nikdy neobvinila jeho ani nikoho jiného z NYPD z falšování.“

„No, já jo, a dost bych se divila, kdyby tě něco takového překvapovalo.“ Štrachá ze šuplíku lžíce na servírování.

„Odjakživa prezentoval statistiky a případy tak, jak se to zrovna politicky hodilo. Ale neslyšela jsem, že by byl obviněný i z falšování dat,“ odpovím.

„Takže jsi to vážně nevěděla?“

„Nevěděla,“ potvrdím. Zdá se mi, že přemítá, jestli mi o tom Lucy mohla něco prozradit. Když se totiž Jaime Farbmanovi postavila, byly ještě s Lucy spolu.

Marino odloží papíry na konferenční stolek na místo, kde na ně dosáhnu. Vezmu si fotokopii dokumentu s razítkem DŮVĚRNÉ, který pochází z Georgijské ženské věznice.

Doporučený postup pro popravu injekcí smrtící dávkou látek Materiál:

sodium thiopental 5 gr/2 %, výbava: sterilní stříkačka 50 cc

pancuronium bromid v injekční formě (20 mg), jednoduchá intravenózní kanyla potassium chlorid v injekční podobě, USP (40 mEq), sterilní stříkačka 20 cc

Následují instrukce na přípravu látek a použití „výbavy“, instrukce na namíchání roztoku a jak zavést kanylu do žíly s pomocí osmnáctkové jehly a k tomu pytlík se solným roztokem, aby zůstala žíla otevřená. Neformální, takřka hovorový tón dokumentu, který je podrobným návodem, jak někoho zabít, mě šokuje.

Nezapomeňte odstranit z kanyly vzduch, aby byla připravená na injekci…

„Zachovala jsem se slušně a stěžovala si přímo komisaři, místo abych šla do médií,“ popisuje Jaime dál svůj konflikt s Danem Farbmanem a newyorským policejním oddělením.

Pamatujte, že máte vězně zkontrolovat těsně před podáním jakékoli látky, abyste se ujistili, že kanyla dobře vede a roztok není ničím kontaminován…

„Bohužel je komisař velký starostův kamarád. Bylo to dost ošklivé,“ vysvětluje Jaime. „Spojili se proti mně.“

„A FBI se rozhodla vlézt mi do emailů a napíchnout mi telefony, protože ty ses pustila do války s Farbmanem? Protože jsi ho obvinila z falšování dat? A protože já se s ním před lety taky párkrát střetla?“ Tomu nevěřím.

Marino odloží další papír a já ho opět zvednu a přečtu si zvýrazněný odstavec:

Po injekci thiopentalu sodného je látka „vplavená“ solným roztokem do těla. TENTO KROK JE NESMÍRNĚ DŮLEŽITÝ.

Jestliže thiopental sodný zůstane v kanyle a je zaveden bromid pancuronia, vznikne sraženina, která patrně ucpe kanylu.

„Když si naděláš nepřátele, bývá to ošklivé.“ Jaime neodpovídá na mou otázku a vybaluje hůlky. „V New Yorku to bylo tak ošklivé, že jsem odešla z kanceláře prokurátora. Byt prodávám. A uvažuju o jiných místech, kde bych mohla žít.“

„Opustila jsi svůj život v New Yorku kvůli hádkám s Farbmanem? To si moc nedokážu představit,“ odpovím a prohlížím si dokumenty týkající se nejslavnější georgijské vražedkyně, Ďáblice z lahůdek.

Mezi lety 1989 až 1996 Barrie Lou Riversová otrávila sedmnáct lidí, devět z nich to stálo život, arzénem, který získala ve výrobně pesticidů. Všechny její oběti chodily pravidelně do lahůdek v jednom atlantském mrakodrapu, kde sídlila řada firem. Barrie v nich pracovala. Den za dnem nic

netušící lidé vystáli frontu v atriu u jejího pultu, kde prodávala svůj tuňákový speciál za mimořádnou cenu: sendvič, brambůrky, nakládaná okurka a kola za 2,99 dolaru. Když byly její sadistické zločiny odhaleny, řekla policii, že už ji unavovalo, jak „lidi věčně remcají na jídlo, tak jim dala něco, kvůli čemu můžou remcat oprávněně“. Měla plné zuby „těch pitomců, co mě komandují jak nějakou černou otrokyni“.

„Jsou v tom i jiné věci,“ pokračuje Jaime, zatímco já čtu. „Bohužel dost osobní. Některé ty otázky agentů FBI, co se mi objevili u dveří, byly nanejvýš nevhodné. Je zřejmé, že napřed mluvili s Farbmanem, takže si dokážeš představit, na co nezapomněl upozornit. Že my dvě jsme prakticky rodina.“

Prohlížím si formulář o správě látek použitých k popravě Barrie Lou Riversové, vše je označeno jako DOC #121195. Předpis byl vyplněn v 15.20, 1. března 2009. Kathleen Lawlerová mi říkala, že se Barrie Lou Riversová udusila v cele tuňákovým sendvičem. Jestli je to pravda, musela se udusit po

15.20 v den své popravy. Předpis na její smrtící koktejl byl totiž vyplněn, ale léky nebyly vydány, protože odsouzená zemřela dřív, než ji zřízenci připoutali k lehátku v popravčí komoře. Její poslední jídlo tedy nejspíš byl takový sendvič, jaký nabízela svým obětem.

„Jezdila jsi do GPFW a mluvila s Lolou Daggetteovou, které neprošlo ani poslední odvolání,“ řeknu Jaime. „Předpokládám, že ti říkala něco důležitého, jinak bys ji nenechala přeložit do Savannah.

Tvoje problémy v New Yorku s tím, že jsi tady, nesouvisejí. Aspoň si to nedokážu představit.“

„Moc mi nepomohla,“ řekne Jaime. „Čekala bys to, ale ona se mnohem míň bojí jehly než Odplaty. To je člověk, o kterém tvrdí, že zabil Jordanovy.“

„A řekla ti, že ví, kdo ta Odplata je?“ zajímá mě.

„Odplata je ďábel,“ odpoví Jaime. „Nějaký ďábelský duch, který podstrčil ty zakrvácené šaty Lole do pokoje.“

„Popravená má být na podzim a pořád tvrdí tohle?“

„Je to 31. října, na Halloween,“ upřesní Jaime. „Podezřívám soudce, který tu popravu odsunul a pak zase nařídil, že chce dát všem dostatečně najevo, co si o Lole Daggetteové myslí. A chce, aby si za čtyři měsíce nevychutnala čokoládu, ale trest. Tenhle případ pořád vzbouzí hodně divoké emoce.

Hodně lidí by jí rádo dalo, co si podle nich zaslouží. Chtějí, aby umírala v co největších bolestech. Jako když se čeká s podáním thiopentalu sodného moc dlouho. Nebo se zapomene vymáčknout vzduch z injekce. Nebo se třeba ucpe.“

Marino položí na stolek štos barevných výjezdů, jsou to fotografie z pitvy. Zvednu je.

„Sodium thiopental účinkuje rychle a jeho účinek může stejně rychle zase vyprchat, jak samozřejmě víš,“ pokračuje Jaime. „Když blbě načasuješ podání dalších látek? Tady máme co? Pancuronium, které působí ve svalech? Co když s ním počkáš moc dlouho? Anestetikum v thiopentalu přestane působit. Když se ucpe kanyla a budou muset nasadit další, účinek thiopentalu se vyčerpá, než se to udělá.

Možná budeš vypadat, že spíš, ale mozek se probere,“ říká. „Nemůžeš otevřít oči, mluvit nebo vydat žádný zvuk, jak tam ležíš na tom lehátku a jsi připoutaná, ale jsi při vědomí a uvědomuješ si, že nemůžeš dýchat. Pancuronium, které působí dlouho, ti paralyzovalo svaly v hrudníku, takže se udusíš. Nikdo se na tebe nedívá, protože si všichni myslí, že spíš, a ty zatím modráš a dusíš se. Jednu

minutu, dvě, tři, možná i déle. A umíráš tichou, ale bolestivou smrtí.“

Pitvu Barrie Lou Riversové prováděl Colin Dengate. Dokážu si živě představit, co si myslí o někom, kdo otrávil nevinné oběti sendvičem s arzénem.

„Jenomže stráž to vědět musí.“ Jamie vytáhne láhev vína a dietní kolu z ledničky a zavře dveře bokem. „Popravčí to ví. Anonymní doktor s brýlemi to ví a sakra dobře vidí, jak jsi vyděšená, protože monitoruje tvůj srdeční tep, než ti přestane tlouct srdce. Jenomže někteří z nich přímo řeší vraždy a tresty smrti, jsou smrtící jednotka, a chtějí, aby odsouzený trpěl. Tajně se usnesli, že se pokusí vyvolat co nejvíc bolesti a hrůzy, aniž to právníci, soudci a veřejnost vědí. Takové věci se dějí celá staletí. Popravčí má tupou sekeru, nebo se netrefí a potřebuje další ránu. Provaz dobře nedrží, smyčka klouže a člověk se škrtí pomalu a zmítá se na laně před očima rozdivočelého davu.“

Jak poslouchám Jaime Bergerovou, která vše odříkává jako jednu ze svých slavných úvodních řečí u soudu, vím, že na většinu lidí v této sféře včetně jistých soudců a politiků a především Colina Dengatea, by nezapůsobila. Mám docela slušnou představu, co si Colin myslí o osudu rodiny Jordanových a také o osudu Loly Daggetteové. Ano, v tomto případě hrají velkou roli emoce, zejména emoce mého ohnivého irského kolegy, který vede Kriminální laboratoř FBI pobřežní oblasti se sídlem v Savannah. Jaime Bergerová, která přijíždí odjinud, by na něj dojem neudělala, dokonce by to mohl vnímat jako vměšování. A myslím, že jí tu možnost ani nedopřeje.

„Jak moc dobře víš, Kay, nevěřím, že by forma eutanazie, která se začala provádět původně v nacistickém Německu s cílem eliminovat nežádoucí osoby, měla být uplatňována i tady u nás ve Spojených státech. A neměla by rozhodně být legální,“ říká, když aranžuje suši a salát z mořských řas na talíř. „Doktoři nemají právo hrát při popravě jakoukoli roli, a to ani při prohlašování smrti. A látky do smrtících injekcí se shánějí čím dál hůř. Je jich nedostatek, protože američtí výrobci, kteří je dělají, si nesou stigma. V některých státech musejí tyto látky dovážet, takže je pak otázka, nakolik je taková látka kvalitní, nebo jestli byla získaná z oprávněných zdrojů. Léky samy by neměly být volně dostupné vězeňskému personálu, ale nic z toho neplatí. Doktoři se na tom účastní, lékárníci vyplňují předpisy a vězení dostávají svoje drogy. Ať si, kdo chce, myslí, co chce, Lol a Jordanovy nezabila.

Nezabila Clarence, Glorii, Joshe ani Brendu. Nikdy je ani neviděla. Nikdy nebyla uvnitř toho domu.“

Podívám se po Marinovi a přitom dál studuju kopie snímků. Pokud vím, býval příznivcem trestu smrti. Oko za oko. Jen ať ochutnají vlastní medicínu.

„Myslím, že Lola Daggetteová je pošahaná osoba, výbušná narkomanka, ale že nikoho nezabila ani zabít nepomáhala,“ řekne mi. „Spíš to na ni hodil ten, koho označuje za Odplatu. Možná to brala jako nějakou zvrácenou legraci.“

„Kdo to měl za legraci, prosím tě?“

„Ten, kdo to doopravdy spáchal. Dostala se jí do ruky holka z domu na půl cesty, která je v zásadě retardovaná.“ Marino se podívá po Jaime. „Kolik že má IQ? Sedmdesát? To je podle mě retardovaná i podle práva,“ dodá.

„Jí?“ zeptám se.

„Lola je nevinná, zločiny, za které byla souzená a odsouzená, nespáchala,“ řekne Jaime. „Nemůžu o tom, co se brzy ráno 6. ledna 2002 stalo, mluvit úplně přesně, ale mám nový důkaz, který dosvědčuje, že v domě Jordanových nebyla Lola. Nevím, co vylezlo z forenzního vyšetřování, protože na tohle odborník nejsem. Třeba ta zranění. Všechna způsobila stejná zbraň? A pokud ano, kde ta

zbraň je? Co opravdu znamenají ty skvrny od krve? Jak dlouho byli Jordanovi mrtví, než šel soused odvedle venčit psa a všiml si, že je u zadních dveří vyražené sklo a že nikdo nejde otevřít, když zvoní, ani nikdo nebere telefon?“

„Colin na tohle odborník je,“ poznamenám.

„Mám tu moc dobrý oregonský pinot,“ řekne Jaime. „Jestli ti to vyhovuje.“

Vytáhne korek z láhve vína a já dál studuju snímky Barrie Lou Riversové ležící na naleštěném nerezovém pitevním stole, ramena má podložená polypropylenovým podstavcem, hlava jí visí dozadu, dlouhé šedé vlasy má umaštěné a zakrvácené. Kůži na hrudníku má rozřízlou až po hrtan a hlasivky,

v dýchacích cestách nic nevázne. Detailní snímky malého otvoru u hlasivek ukazují, že tam nic nebrání.

Když se někdo dusí, pod úroveň hlasivek se nedostane nic, ať je to malé jako burák nebo zrnko vína anebo velké jako kus masa. Colin pečlivě pátral po zbytcích vdechnuté potravy, než se pustil do dalšího zkoumání. A také považoval tento případ za natolik důležitý, že zůstal v práci přes čas anebo se do ní i vrátil, aby pitvu provedl bez prodlevy. Datum a čas pitvy jsou uvedeny v protokolu, 21.17,

1. března.

Procházím další obrázky, hledám cokoli, co by mi potvrdilo, že Kathleen Lawlerová mi popsala smrt Barrie Lou Riversové pravdivě. Požádám Marina o zprávu zásahovky a policistů a o pitevní zprávu. Zalistuje ve složce a podá mi všechno, co najde. Dostane se mi potvrzení, že Barrie Lou Riversová snědla nedlouho před smrtí tuňákový sendvič na žitném chlebu s nakládanou okurkou. Gastrické nálezy tomu odpovídají: dvě stě mililitrů nestrávené potravy, která obsahuje částečky rybího masa, okurek, chleba a kmínu.

Ale není tu nic, co by potvrzovalo Kathleenino prohlášení, že se Barrie Lou Riversová udusila. Nikdo se nepokusil o Heimlichův manévr, tudíž se kus sendviče nebo cokoli, čím by se měla dusit, nemohlo dostat z dýchacích cest ven, ale při pitvě se tam nic neobjevilo. Neexistuje žádný oficiální dokument, ve kterém by stála zmínka o udušení jídlem nebo dušení obecně, ale vím, že to Colin kontroloval.

Poznám to podle fotografií z pitvy.

Potom si pročtu záznam, kde jsou i ručně psané poznámky, které zapsal ve 20.07. Zmínka o dušení jako příčině smrti padla z úst Tary Grimmové. „Barrie Lou měla potíže s dechem,“ řekla ředitelka Colinovi po telefonu, když převáželi tělo do márnice. Sama Tara u toho nebyla, jak přiznala, ale nahlásili jí, že Barrie Lou „ztěžka lapala po dechu a zdála se zpanikařená“. Strážní si mysleli, že je to úzkost, jak řekla Tara Grimmová Colinovi. „Zanedlouho ji měli odvést do popravčí komory. Barrie Lou měla sklony k emocionálním výbuchům a úzkosti. Tak mě napadá, jestli se třeba neudusila svým posledním jídlem.“

Colin si ty poznámky dělal do oficiálního dokumentu a na jejich základě pátral po stopách dušení, když za necelou hodinu po tomto telefonátu provedl první řez. Ředitelka u pitvy nebyla. Oficiálními svědky, uvedenými v protokolu, byli asistent z márnice, vyšetřovatel úmrtí a zástupce GPFW, důstojník M. P. Macon. Ten strážný, který mi dneska dělal doprovod.

11

Příčina smrti uvedená v předběžné pitevní zprávě byla nejasná a nejasný zůstával i způsob smrti. Nejasné a nejasné. Ve forenzní patologii to znamená, že jste v koncích, hra se táhla donekonečna bez skórování, až ji odpískali bez konce, protože začalo pršet nebo padla tma. Prostě jako by se nehrálo.

Každá smrt by se měla počítat. Nejsem ve své kůži, když nedokážu najít odpověď. Vím, že tam nějaká vždycky je. Ale občas forenzní patologové jako já nebo Colin Dengate musejí přijmout fakt, že prohráli. Smrt nám nepoví, co potřebujeme vědět, a my nemáme na vybranou a musíme se smířit s tím, co dává z lékařského hlediska nejvíc smysl, i když tomu tak docela nevěříme. Propustíme tělo ze své péče, aby ti, co přicházejí po nás, mohli dočistit právní záležitosti, vybrat pojistky, zařídit pohřeb a žít dál. Anebo jako v případě Barrie Lou Riversové ji vypsat ze stavu živých a pohřbít na veřejném pohřebišti, protože si její tělo nikdo nevyžádal a nikdo o ně nestál.

Colin nakonec do pitevní zprávy zaznamenal náhlou srdeční zástavu způsobenou infarktem myokardu, který byl vyvolán přirozenými příčinami. Tak to stojí v jejím úmrtním listu. Diagnóza vycházející z koronárního onemocnění arterií. Šedesát procent levé přední sestupné věnčité tepny bylo poškozeno. Dvacet procent pravé jeden centimetr od ostia. Levá věnčitá tepna v místě, kdy

obíhá do kruhu, byla čistá. Pacientka čekala na svou popravu a chvíli po posledním jídle, sestávajícím z tuňákového sendviče na žitném chlebu, brambůrků a pepsi koly, podle svědků trpěla dýchavičností, pocením, slabostí a extrémní únavou – což jsou symptomy, které byly vyloženy jako panický záchvat předcházející blížící se popravě. Panický atak odpovídá nestrávené potravě, kterou Colin našel, když při pitvě otevřel žaludek. Extrémní stres nebo strach, a trávení se vám zastaví.

Každopádně to vypadá, že v 19.15 podlehla masivnímu srdečnímu záchvatu, což bylo necelé dvě hodiny před plánovaným aplikováním smrtící injekce. Dál se probírám složkou a Jamie dál vykládá z kuchyně, kde chystá jídlo na bílé talíře, které patří k pronajatému vybavení. Mluví o rodině Jordanových. Chce, aby byla jejich zranění a všechny fyzické důkazy a informace z místa činu interpretována co nejpřesněji a nejnezvratněji. Potřebuje moji pomoc.

„Colin by ti měl být schopný o těch zraněních i všem ostatním povědět sám,“ připomenu. „Byl na místě činu a dělal pitvy. Je to velmi schopný forenzní patolog. Snažila ses ty případy probrat s ním?“

„Jeden pachatel. Lola Daggetteová. Případ uzavřen,“ odpoví místo ní Marino. „Tohle tady slýcháme pořád dokola.“

Jaime vytáhne skleničky na víno a já si vzpomenu, jak Colin vystupoval, když tento případ prezentoval před pár lety na setkání lékařských vyšetřovatelů v Los Angeles. Byl osobně rozhořčen, že smrt doktora Clarence Jordana a jeho manželky Glorie byla tak ošklivá, a viditelně rozrušen osudem jejich dvou dětí, Brendy a Joshe. Colin tehdy tvrdil, že tyto zločiny spáchal jediný člověk – dospívající dívka, která odstraňovala krev obětí z oblečení v umývárně domu na půl cesty jen pár hodin po vraždách. Jakékoli řeči o záhadném komplici Loly Daggetteové byly jen výmyslem její obhajoby, tvrdil, jak si vzpomínám.

„Byla jsem za ním v laboratoři jenom jednou, před pár týdny,“ řekne Jaime. „Nevyšel z kanceláře, aby mě přivítal. Když jsem šla za ním dovnitř, ani nevstal od stolu.“

„Nemůžeš ho donutit, aby se choval přátelsky, ale neumím si představit, že by záměrně bránil právníkovi získat potřebné informace,“ odpovím. Ale ve skutečnosti chci říct, že Jaime je prostě Jaime, navíc pochází z New Yorku, a tyhle agresory ze severu, kteří napochodují do malého jižanského městečka a čekají, že před nimi všichni padnou na zadek, přestože jsou tak bigotní, neupřímní a někdy i hloupí, tady nemají v lásce.

Předpokládám, že se tak chovala, když jednala s Colinem. A ten vyrůstal tady, žije podle místních tradic, k čemuž patří i účast na představeních bojů občanské války nebo pochody Irů na den svatého Patrika.

„Je povinován předat ti všechno, co lze nějak použít v řešení případu,“ dodám.

„Ale nic mi nedal sám od sebe.“

„To nemusí.“

„Myslí si, že jenom hledám někoho dalšího, kdo by podpořil teorii o druhém pachateli.“

„To je dost možné, že si to myslí, protože přesně to taky děláš,“ odvětím. „Děláš totéž, co dělá každý dobrý obhájce. Jenom ještě pořád nevím, jak a proč ses do toho zapojila. Odešla jsi z prokuratury a najednou stojíš v opačném táboře a zastupuješ Lolu Daggetteovou. A proč tě zajímá Barrie Lou Riversová?“

„Krutý a neobvyklý trest.“ Jamie nalije víno. „Barrie Lou byla hrozně vyděšená, když čekala v zadržovací cele na svou popravu, až umřela na infarkt. Čí to byl nápad jí jako poslední jídlo podat to, co používala k otrávení svých obětí? Přišla na to sama? Jestli ano, tak proč? Aby dala najevo lítost? Nebo naopak její pohrdavý nedostatek?“

„Na tohle ti nedá odpověď žádná forenzní analýza,“ řeknu.

„Vážně pochybuju, že si to jídlo zvolila sama,“ dostane se Jaime ke svému argumentu. „Mám podezření, že ji tím chtěli vyplašit ještě víc, aby jí ukázali, co ji čeká, až ji připoutají k tomu lehátku. Chtěli ji děsit, co pro ni má popravčí četa ještě připravené a jak moc se těší na to, až jí dají, co si zasloužila. Barrie Lou měla normální panický záchvat. Byla přece doslova vyděšená k smrti.“

„Nevím, jestli byla doopravdy mučená, a nemyslím, že to dokážeš zjistit, pokud by to někdo, kdo v tom byl zapojený, nepřiznal. Ale ráda bych věděla, proč tě to najednou tak zajímá,“ řeknu upřímně.

„Nechápu, proč najednou usilovně hájíš přesně ty lidi, které jsi zavírala a zahazovala jsi klíč.“

„Není to najednou. Už jsem to zvažovala nějakou dobu. Ty problémy s Farbmanem a vůbec jsem všeho už měla dost… No prostě trvá to dýl, než bys myslela. Joea jsem upozornila už na konci roku, že přemýšlím o jiných možnostech a že mě zajímají nespravedlivá odsouzení.“

„Náš starý dobrý Joe Pověste je všecky Nale,“ prohodí Marino, zatímco listuje další zprávou. „Škoda že jsem nebyl muška na zdi, když jsi mu to říkala,“ dodá k Jaime.

Joseph Nale je státní zástupce pro oblast Manhattan, bývalý Jaimin šéf a člověk, který není zrovna přátelsky nakloněn organizacím či jedincům, kteří si dali za cíl očistit lidi odsouzené mylně a neprávem. Většina prokurátorů, kdyby měli být upřímní, nemá ráda právníky, kteří se rozhodli bojovat proti nespravedlnostem spáchaným jinými právníky a těmi, koho si ti právníci najali jako experty.

„Informovala jsem ho, že jsem také mluvila s některými známými právníky, kteří pracují pro Projekt nevinnosti,“ vysvětluje dál Jaime.

„S projektem tady z Georgie?“ chci vědět.

„S národním projektem, který má sídlo v New Yorku. Ale Curtise Robertse taky znám a požádala jsem ho o pomoc.“

„Takže Leonard Brazzo nemohl vědět, kdo stojí za tou výzvou, abych navštívila Kathleen Lawlerovou. A tak jsem to nemohla vědět ani já,“ usoudím.

„Bavím se s různými firmami a zužuju výběr,“ pokračuje Jaime, jako by mě neslyšela. „Záleží hodně na tom, kde chci žít.“

„Jsem si jistá, že vývoj případu Loly Daggetteové bude hrát při tom tvém výběru právnické firmy docela roli,“ poznamenám natvrdo.

„Rozhodně by to měla být nějaká velká firma, která má kancelář i na jihu a jihozápadě,“ odpoví Jaime, podá mi sklenku vína a Marinovi dietní kolu. „Konzervativní státy moc rády lidi popravují. Ale nemíním si udělat domovskou základnu z Alabamy nebo Texasu. Ovšem abych ti odpověděla na otázku, jak jsem se dostala k případu neoprávněného odsouzení Loly Daggetteové. Napsala do Projektu nevinnosti několik dopisů a taky různým spolkům a právníkům, kteří berou případy, jako je ten její, pro bono. Ty dopisy byly napsané příšerně, to ti povím, a až do loňského listopadu se odkládaly stranou jako nezajímavé. Potom georgijský nejvyšší soud zamítl naléhavé zrychlení

popravy, protože se inspiroval právními přehledy od různých politických organizací. Začátkem tohoto roku se jedna poprava tady v Georgii nepovedla, a to vedlo k velké debatě, jestli byla tak krutá záměrně.

Zeptali se mě, jestli bych měla zájem o případ Loly Daggetteové, protože se zdálo moudré zapojit i nějakou ženu, jak mi vysvětlili,“ pokračuje Jaime. „O Lole se ví, že s muži nespolupracuje, vlastně jim nedokáže vůbec věřit, protože jako malá zažívala příšerné zneužívání ze strany nevlastního otce. Tak jsem řekla, že se na to podívám. Tehdy nebyl důvod si myslet, že by to mohlo mít nějakou spojitost s tebou. Lolinu složku jsem otevřela předtím, než na tebe Dawn Kincaidová zaútočila.“

„Nevidím pořád žádnou spojitost s Lolou Daggetteovou, až na to, že sedí ve stejném vězení jako biologická matka Dawn Kincaidové,“ odpovím. „I když, pokud se dá té Dawnině matce, Kathleen Lawlerové, věřit, je tu jisté spojení s ní. Nemají se s Lolou v lásce.“

„Většina případů, na které se znovu dívají ty veřejné organizace a různé spolky, se týká lidí uvězněných v Georgii, Virginii, na Floridě, prostě v konzervativních státech.“ Jaime nechává moje slova bez odpovědi. „Spousta těch lidí byla odsouzena na doživotí nebo k trestu smrti na základě zpackaného forenzního šetření, mylné identifikace nebo vynucených přiznání. Navíc na trest smrti nečeká zrovna moc žen. V současnosti je Lola jedinou ženou v cele smrti v Georgii, v celé Americe jich je pak pouhých šestapadesát. A není ani moc právniček s mými zkušenostmi a záznamy, které by se takovými případy zabývaly.“

„To mi neodpovídáš na otázku.“ Nenechám ji vyklouznout tím, že bude obhajovat sama sebe. „Pořád mě zajímá, proč se staráš o místní záležitosti a proč si myslíš, že by bylo moudré najít si práci u velké firmy, která má kanceláře všude po Americe.“

„Nemám jídelní stůl, jak sis určitě všimla, takže se musíme najíst v obýváku. Zůstaň sedět, já to přinesu.“ Jaime nám přináší jídlo a její temně modré oči se zabodnou do mých. „Jsem ráda, že ses sem dostala v bezpečí, Kay. Je mi líto, že to bylo tak zmatené nebo nepohodlné.“

Chce říct, že lituje těch lží. Lituje, že považovala za nutné mnou manipulovat, abych sem přijela a pomohla jí s případem, který jí udělá jméno mezi kriminálními obhájci, pokud by se jí povedlo

nejslavnější georgijskou vražedkyni a jedinou ženu v cele smrti v tomto státě osvobodit. Nechci tvrdit, že by v jejím chování nebyla ani špetka altruismu, ale jsem si jistá, že cítím i ctižádost a další

motivaci. Není v Jaimině stylu jenom napravovat zlo, nebo možná nejde jenom o tohle. Ona chce moc. Chce povstat z popela, když ji donutili opustit newyorskou kancelář, a chce mít dost vlivu, aby dokázala drtit nepřátele, jako je Farbman a dost možná i spousta dalších.

„Dietní kolu bych pít neměl,“ prohodí Marino, když se pustí do jídla. „Věřte si tomu nebo ne, ale po umělých sladidlech se tloustne.“

„Chci ti zdůraznit dvě věci,“ začne Jaime, když se usadí na gauč s talířem suši. „Raději bys měla být opatrná. My obě víme, že jde pokaždé o případ. Když se do něčeho zakousne policie a FBI, nechtějí jen spravedlnost. Chtějí mít případ. V prvé řadě a vždycky případ. Statistiky, titulky a povýšení.“ Natáhne se pro svou sklenku vína.

„Vážím si toho varování,“ odpovím, „ale tvoji pomoc nepotřebuju.“

„Ale ano. A já zas potřebuju pomoc od tebe.“

„Bílý cukr a umělý cukr.“ Marino se při jídle dívá na mě, lžíce mu hlasitě cinká o stěny hrnku. „Od toho se radši držím dál.“

„Mám dojem, že sis Colina znepřátelila,“ zkonstatuji to, co je zřejmé. „Dokáže být nepříjemný, ale v tom, co dělá, je velmi dobrý. Kolegové a svět práva ho dost uznávají. Je to typický jižanský gentleman, k tomu navíc Ir až do morku kostí. Musíš prostě vědět, jak se s takovými lidmi jedná.“

„Nejsem zvyklá stát stranou jako nula.“ S hůlkami nakládá obratně. „Myslím, že bychom klidně mohli říct, že jsem byla i rozmazlovaná. U koronera nebo detektivů je prokurátor za hvězdu. Takže všechny šokuje, že jsem najednou přešla do tábora nepřátel.“ Nabere si sousto nakládaného zázvoru a kořeněné tuňákové rolky.

„Nepřešla jsi do tábora nepřátel. Přešla jsi mezi obhájce. A není fér tvrdit, že pravdu hledají jenom ti, co stojí na straně prokuratury.“

„Colin je dotčený, že chci dostat Lolu z cely smrti a vůbec z vězení,“ řekne. „Taky ho ani v nejmenším nezajímá, že by případ Barrie Lou Riversové mohl být pádný argument proti tomu, jak se GPFW při popravách chová mimořádně krutě. Bolest a utrpení, přesně to by Lolu čekalo, přitom ji tam zavřeli jako těsně zletilou. A všechno je to o to barbarštější a děsivější, že je nevinná. Colin má pocit, že zpochybňuju jeho práci.“

„Což taky děláš. Ale my jsme přeci na zpochybňování zvyklí.“

„Jemu se to nelíbí.“

„Možná se mu nelíbí způsob, jakým to děláš.“

„Hodil by se mi nějaký kouč,“ usměje se, ale úsměv jí nedojde až k očím.

„Jsem moc ráda, že jsi považovala za nutné mě informovat, že o mně někdo možná šíří lži a snaží se mi zavařit u federálů,“ poděkuju jí, „ale tohle není půjčka za oplátku.“

„Nealko pivko tu asi nikde zašité nemáš, co?“ obrátí se Marino k Jaime. Už slupl krevetový koláček i

půlku hranolků, jako by celý den nejedl.

Jaime namočí další rolku do wasabi, než odpoví: „Mělo mě to napadnout, promiň.“ Pak pokračuje ke mně: „Chtěla jsem ti říct, co přesně se děje, než to zjistíš způsobem, který není po legální ani profesní stránce pro tebe zrovna nejvýhodnější. A nejbezpečnější to je za zavřenými dveřmi, zatímco svět plyne dál jako normálně.“

„Navedla jsi vězeňkyni, aby mi podstrčila tvoje číslo na mobil a nařídila mi volat z budky. Nejsem si jistá, že bych tohle označila za normální.“ Zkusím ochutnat hřebenatku.

„Ano, takové instrukce jsem Kathleen skutečně dala.“

„A co když to někomu poví?“

„Komu by to říkala?“

„Někomu ze strážných. Spoluvězeňkyni. Svému právníkovi. Vězni mluví v jednom kuse, když k tomu dostanou příležitost.“

„Každému by to bylo šumák,“ poznamená Marino, který bojuje s grilovanými krevetami. Když si otře ústa ubrouskem, zašustí to. „Lidí ve vězení se bát nemusíš,“ řekne mi a otevře další sáček s omáčkou, „ty se boj spíš FBI. Nebylo by dobré, kdyby zjistili, že tě Jaime informuje o všem, co dělají, protože by tak ztratili výhodu překvapení, až by se ti zjevili u dveří a chtěli tě vyslechnout. Jo a musím něco udělat s tou dodávkou. Možná bych si přitom mohl skočit i pro nějaké to nealko pivo.“

Marino má pravdu, FBI by se nezamlouvalo, kdyby zjistili, že jsem byla varovaná. Ale na to je příliš pozdě. Prvek překvapení se ztratil jednou provždy, i když nevím přesně, z čeho mě obviňují. Ale je dost možné, že Dawn Kincaidová a její právníci vymýšlejí proti mně nějaké falešné obvinění, které ani není moc uvěřitelné. Nebylo by to poprvé a není to naposledy, kdy mě někdo bez důkazů obviní z pochybení nebo porušení nějakých pravidel a nevhodného chování, ať už se to má týkat falšování úmrtních listů nebo výsledků z laboratoře či špatného označování důkazů. V mém oboru je vždycky nakonec někdo nespokojený. Takže existuje padesátiprocentní pravděpodobnost, že jedna nebo druhá strana bude hodně naštvaná.

„Příště mi to připomeň,“ řekne Jaime Marinovi. „Koupím ti, co máš rád. Sharp’s, Buckler, Beck’s. Kousek odsud na Draytonské je takový krám. Měli by mít i nealkoholické pivo. Promiň, že jsem na to nemyslela.“

„Nikdo ty vodnaté sajrajty nepije, jenom já, tak proč by tě to mělo napadnout?“ Vstane, kůže zase zapraská, jako by byla z pergamenu. „Můžeš mi dát parkovací lístek od dodávky?“ požádá mě. „Čím dál víc se mi zdá, že bude něco s alternátorem. Jenom kde v tuhle hodinu seženu mechanika?“ Podívá se na hodinky, pak na Jaime. „Radši vyrazím hned.“

Vylovím parkovací lístek z kabelky a podám mu ho. Marino zamíří ke dveřím, otevře a alarm hlasitě zapípá, jako když kouřové čidlo hlásí, že mu dochází baterka. Znovu si vzpomenu na dům Jordanových a přemítám, jestli opravdu tu noc měli alarm vypnutý. A proč. To byli tak důvěřiví?

Anebo vrah věděl, že si s alarmem nemusí dělat starosti? Nebo měl prostě štěstí?

„Když mi řekneš, kdy budeš chtít odjet, vyzvednu tě,“ řekne mi Marino. „Buď s dodávkou, jestli bude v pořádku, anebo vezmu taxík. Taky spím dneska v Hyattu. Jsme na stejném patře.“

Nemá smysl se ho ptát, jak ví, v kterém jsem patře.

„Mám pro tebe tašku,“ dodá Marino. „Pracovní oblečení a další věci, co jsem dal dohromady. Věděl jsem, že tu neplánuješ zůstat ještě další den nebo i dva. Můžu ti to dát na pokoj?“

„Proč ne,“ odpovím.

„Bylo by to snazší, kdybys měla ještě klíč navíc.“

Znovu vstanu a dám mu i ten klíč. Odejde, nechá mě s Jaime samotnou a já mám tušení, že přesně o to mu šlo. Nechtěl nealkoholické pivo ani sehnat opraváře na dodávku takhle navečer, kdy jsou autodílny už nejspíš zavřené. Jaime jej nejspíš požádala, aby nás nechal být, jakmile se nají. Anebo mu to možná teď tajně naznačila a já to jenom přehlédla. Marino nejspíš na tu svou údajnou dovolenou z Bostonu odjel už s taškou pro mě. Nepochybuju, že tato chvíle, kdy sedím v Jaimině bytě, byla pečlivě naplánovaná.

Jaime si zuje modré kožené lodičky, vstane z gauče a jen v punčochách přejde po borové podlaze do kuchyně pro láhev vína. Prohodí, že má i velmi slušnou skotskou, pokud bych chtěla něco silnějšího.

„Ani ne,“ odpovím, protože nevím, co přinese zítřek.

„Napadlo mě, že by to neškodilo.“

„Ne, děkuju. Ale ty si klidně dej.“

Dívám se, jak otvírá skříňku a vytahuje z ní láhev Johnnieho Wolkera Blue.

„Co si FBI nebo kdokoli myslí, že na mě má?“ zeptám se jí.

„Já věřím na to, že je třeba jednat proaktivně,“ odpoví, jako bych se ptala na něco úplně jiného.

„Nikdy neberu nic za hotovou věc.“

Odšroubuje plechové víčko ze skotské, která je tak dobrá, až si neumím představit, jak si ji Jaime kupuje jenom pro sebe. Možná myslela, že tu spolu prosedíme půl noci, oslabí moji obezřetnost a já budu souhlasit se vším, co bude chtít.

„Zdání může být smrtící,“ dodá. „Což si oni nejspíš myslí.“

„Kdo si to myslí?“ zeptám se, protože mám dojem, že na zdání tady dá jenom Jaime.

12

Štědře si nalije, bez ledu, čistou, a vrátí se z kuchyně s lahví vína v jedné ruce a se sklenkou skotské pro sebe v ruce druhé.

„K Dawn Kincaidové. Nebo k jejím právníkům,“ řekne Jaime. „Podle nich to byla sebeobrana. Ale ne tvoje. Bránila se prý Dawn.“

„To se dalo čekat, že to bude tvrdit,“ odpovím. „Že to Jack o Halloweenu rozsekal Wallyho Jamisona a pak natloukl hřebíky do hlavy šestiletého Marka Bishopa, než se vydal zabít toho postgraduálního studenta z MIT Eliho Waltze, aby se nakonec zabil sám vlastní zbraní. Všechno to udělal můj šílený zástupce, který už tu nebyl, aby se mohl bránit.“

„A pak ty, jeho šílená šéfová, napadneš Dawn Kincaidovou.“ Jaime se usadí pohodlněji, a když postaví drink na stolek, zavane ke mně vůně mechu a páleného ovoce.

„Nedivím se, že přišla s takovým výmyslem. Jen bych si ráda poslechla, jak vysvětluje, že byla na mém pozemku a přepadla mě v mé vlastní garáži uprostřed noci, když předtím vyřadila z provozu senzor pohybu na příjezdové cestě.“

„Přišla do toho tvého domu v Cambridgi, aby si tam vyzvedla svého psa,“ odpoví Jaime. „Měla jsi jejího zachráněného chrta, Socka, a ona ho přece chtěla zpátky.“

„Ale prosím tě.“ Stoupá ve mně zlost.

„Předtím jsi na místě činu u Jacka ve sklepě sebrala jeho injekční nůž…“

„Ten nůž tam už dávno nebyl, když jsem tam dorazila,“ skočím jí do řeči s narůstající netrpělivostí.

„Policie ti řekne, že našli prázdnou plechovou bednu a kanystr s CO2, to bylo všechno.“

„Policie chce, aby byla úspěšně odsouzená, nebo ne?“ Dolije mi víno. „Jsou přece vůči Dawn Kincaidové zaujatí, ne? A ten případ proti ní ještě komplikuje, že tvůj manžel je u FBI. Takže nejsou zrovna nestranní a objektivní, že?“

„Naznačuješ, že ten nůž mohl z místa činu vzít Benton, nebo že ví, že jsem ho vzala já, a bude o tom lhát? Že by si někdo z nás hrál s důkazy nebo bránil jakkoli spravedlnosti?“ obořím se na ni. Je těžké poznat, na které straně stojí, ale mám pocit, že moje strana to nebude.

„Nebavíme se tu o mně nebo o tom, co třeba naznačuju,“ namítne Jaime. „Bavíme se o tom, co řekne Dawn.“

„Nejsem si jistá, že chápu, jak můžeš vědět, co řekne.“

„Bude tvrdit, že jsi na ni tehdy u sebe doma čekala a že sis kvůli tomu vzala ochrannou vestu,“ odpoví Jaime. „Zajistila sis, aby baterka, kterou sis vzala, nefungovala, a uvolnila jsi žárovku ve světle senzoru pohybu u garáže, abys mohla později tvrdit, že jsi neviděla, co se stalo. Tvrdila jsi, že ses tou těžkou kovovou baterkou ve tmě rozmáchla poslepu, že to byl reflex, když na tebe údajně někdo zaútočil, přestože ve skutečnosti jsi ty vlákala do pasti Dawn.“

„Byla to stará baterka a já ji nevyzkoušela, než jsem vyšla z domu. Měla jsem. A tu žárovku v senzoru jsem rozhodně já neuvolnila.“ Těžko skrývám podráždění.

„Byla jsi připravená a čekala jsi na ni, když se tam objevila, aby si vyzvedla Socka.“ Jaime se usadí pohodlněji, položí si na klín polštář a opře si o něj ruce.

„Dává pak smysl, že mě zkontaktuje a zeptá se, jestli se může stavit pro psa, když ji hledá policie,

federálové a vůbec všichni?“ poznamenám. „Kdo myslíš, že uvěří něčemu tak nelogickému?“

„Prohlásí, že si nebyla vědoma, že ji policie hledá. Řekne, že netušila, že ji vůbec někdo hledá, protože neudělala nic špatného.“

Jaime sáhne po sklence. Drahá skotská v laciné skleničce zlátne, Jaime začíná mluvit jako lehce přiopilá.

„Řekne, že její milovaný zachráněný chrt, vytrénovaný její matkou a svěřený do její péče, byl v domě jejího otce v Salemu,“ pokračuje Jaime. „Dawn bude tvrdit, že sis toho psa vzala k sobě domů, ukradla ho a ona ho jenom chtěla zpátky. Řekne, že jsi na ni zaútočila, a ona ti dokázala vyrvat ten nůž, ale přitom se ošklivě pořezala, přišla o část prstu a utrpěla poškození nervů a šlach. A pak jsi ji

udeřila do hlavy tou těžkou kovovou baterkou. Řekne, že neobjevit se v té garáži Benton, dorazila bys ji. Byla by mrtvá.“

„Tohle všechno řekne, nebo to už řekla?“ Odložím talíř a zadívám se na ni. Chuť k jídlu mě definitivně přešla. Nedostala bych do sebe už ani sousto.

Kdybych nevěděla své, mohla bych si myslet, že Jaime Bergerová radí obhajobě Dawn Kincaidové a do Savannah mě vylákala proto, aby mi to prozradila. Ale vím, že to není pravda.

„Řekne to a už to taky řekla,“ odpoví Jaime a nabere do špiček hůlek salát z mořských řas. „Řekla to svým právníkům a napsala to v dopisech Kathleen Lawlerové. Vězni si můžou psát s jinými uvězněnými, pokud jsou z jedné rodiny. Dawn je dost chytrá, aby začala Kathleen oslovovat mami.

Milá mami, píše jí a podepisuje se tvá milující dcera,“ říká, jako by ty dopisy viděla. A možná je i viděla.

„Kathleen jí psala taky?“ chci vědět.

„Říká, že ne, ale lže,“ odpoví Jaime. „Jsem si jistá, že to nechceš slyšet, Kay, ale Dawn Kincaidová hraje svou roli moc dobře. Je to prý brilantní vědkyně, která nemůže používat jednu ruku a utrpěla mentální a emocionální problémy v důsledku traumatu a otřesu mozku, což je popsáno jako význačné zranění hlavy s trvalými následky.“

„Kecy.“

„Pěkná, okouzlující, a teď trpí disociativní poruchou. Deluzemi a narušenými kognitivními funkcemi, proto byla převezena do Butleru.“

„Hraje to.“

„Její právníci to všechno svádějí na tebe, takže můžeš čekat civilní žalobu,“ řekne Jaime. „A ta tvoje dnešní návštěva u její matky i předešlé kontakty byly podle mého názoru nemoudré. Jenom to vrhá další pochyby na tvé chování.“

„Kontakty, které byly naaranžované,“ připomenu, že nejsem hloupá. „Jsem tady kvůli tobě.“ Chce mě vidět oslabenou.

„Nikdo ti nelámal ruku, abys přijela.“

„Nikdo ani nemusel,“ odvětím. „Věděla jsi, že přijedu, tak jsi to na mě nastražila.“

„No, napadlo mě, že asi přijedeš, a doporučuju ti, aby ses nadále s Kathleen nestýkala. Žádným způsobem,“ nařizuje mi Jaime, jako by byla moje právnička. „Sice si myslím, že stavět proti tobě kriminální případ je nesmysl, ale občanského sporu bych se obávala,“ dodá černou vidinu.

„Lupič se zraní, když se ti vloupe do domu, a zažaluje tě,“ odseknu. „Všichni podávají žalobu. Občanské spory jsou nový národní sport a jsou nezbytným dovětkem snad každého kriminálního soudu. Napřed se tě někdo pokusí okrást, znásilnit nebo zabít. A třeba se mu to i povede. A pak ještě podá žalobu na tebe.“

„Nesnažím se tě rozčilovat nebo děsit, ani tě uvádět do kompromitující situace.“ Odloží hůlky a ubrousek na prázdný talíř.

„Ale jasně že ano.“

„Myslíš si, že blafuju.“

„To jsem neřekla.“

„Když za mnou přišli z FBI, chtěli vědět, jestli jsem u tebe nezaznamenala nějaké stopy nestability, násilností nebo jakékoli chování, které by ve mně probouzely starost. Mluvíš pravdu? Nezneužíváš alkohol nebo drogy? Není pravda, že ses vychloubala, jak by ti prošla dokonalá vražda?“

„Samozřejmě že bych se nikdy ničím podobným nechlubila. A to, co se stalo u mě v garáži, mělo k dokonalosti daleko.“

„Takže připouštíš, že jsi chtěla Dawn Kincaidovou zavraždit.“

„Připouštím, že tušit, že budu napadená, vyzbrojila bych se něčím víc než baterkou, kterou jsem vytáhla z šuplíku v kuchyni. Připouštím, že by se to celé nestalo, kdybych si dávala víc pozor, nebyla roztržitá a nevyspalá.“

„FBI chce vědět, jestli jsem znala tvůj vztah k Jacku Fieldingovi,“ říká Jaime. „Prý jestli jste vy dva někdy byli milenci, jestli ses třeba nechovala majetnicky nebo na něj nebyla nepřirozeně fixovaná, anebo jestli tě neodmítl a nevyvolalo to u tebe žárlivé záchvaty.“

Znovu se napije skotské a já mám sto chutí se zvednout a jít si nalít taky. Ale to by nebylo chytré. Nemůžu si dovolit, že bych před ní vypadala ještě zranitelnější anebo neměla zítra jasnou hlavu.

„A tuhle nádhernou pohádku o sebeobraně už vytáhli?“ zeptám se

„Ne. Nic takového jen tak nenabídnou. FBI umí zatraceně dobře získávat informace, ale nemá ve zvyku za to něco dávat. Neprozradili mi, proč se na tebe vyptávají.“

„Takže tady ruka ruku nemyje,“ řeknu.

„Myslela jsem si, že bys třeba chtěla pomoct někomu, kdo má být popravený za zločin, co nespáchal,“ řekne na to Jaime. „Možná, vzhledem k tomu, v jaké situaci se sama nacházíš, se můžeš líp vžít do kůže někoho, kdo je falešně obviněný ze zabití nebo pokusu zabít,“ dodá důrazně.

„Nemusím být falešně obviněná ze zločinu, abych věděla, co je správné a co špatné,“ odpovím.

„Lola umře příšerným způsobem,“ řekne. „Nepostarají se, aby to nebolelo nebo aby to bylo milosrdné. Doktor Clarence Jordan pocházel ze staré a bohaté jižanské rodiny, byl to dobrý křesťan, morální člověk, štědrý, až mu to bylo k neprospěchu. Bylo o něm známo, že poskytuje zdarma lékařskou péči lidem v nouzi a dělá dobrovolníka na pohotovosti, rozdává polívku, daruje jídlo do potravinové banky na Díkůvzdání nebo Štědrý večer a tak. Podle některých byl učiněný světec.“

Je docela možné, že člověk, který tak věří lidem, takový světec, alarm nenastaví, napadne mě. Instaloval alarm v domě vůbec on, nebo ho zdědil po předchozím majiteli toho historického domu?

„Víš něco o alarmu v domě Jordanových?“ zeptám se.

„Ráno v den vražd nastavený nebyl.“

„Nedělá ti to starost?“

„Je to zajímavé. Proč nebyl zapnutý?“

„Lola to nijak nevysvětlila?“

„Ona se tam nevloupala,“ připomíná Jaime. „Takže pro to nemám žádné logické vysvětlení.“

„Pokusil se někdo zjistit, jestli měli Jordanovi ve zvyku alarm nezapínat?“

„Nikdo, kdo by řekl, co měli ve zvyku, nežije,“ řekne Jaime. „Ale nechala jsem to zkontrolovat Marina, kromě jiných věcí.“

„Jestli byl alarm aktivní a propojený telefonem s bezpečnostní službou, měl by tam být záznam, jestli se to zapojovalo pravidelně,“ odpovím. „Měl by existovat záznam o falešných poplaších, potížích na lince, prostě o něčem, co by prozradilo, jestli Jordanovi alarm používali a pravidelně platili.“

„Velmi dobrá připomínka, která se v dokumentech, co jsem probírala, neobjevila,“ řekne na to Jaime.

„Ani ve výsleších.“

„Mluvila jsi s vyšetřovatelem?“

„Speciální agent GBI Billy Long odešel před pěti lety na odpočinek a říká, že jeho záznamy mluví samy za sebe.“

„Hovořila jsi s ním osobně?“

„Marino s ním mluvil. Podle Longa nebyl alarm té noci zapnutý. Jordanovi byli údajně dost důvěřiví lidé a na bezpečnost příliš nedbali,“ říká Jaime. „A už je unavovaly falešné poplachy.“

„Tak to přestali zapínat úplně, i na noc? To se mi zdá trochu výstřední.“

„Je to nerozumné, ale možná se to dá pochopit,“ odpoví. „Dvě pětileté děti, dokážeš si představit, co se děje. Otevřou dveře a alarm spustí. Párkrát přijede policie, až to všechny přestane bavit a začnou na alarm kašlat. Vždyť mají petlici, která se zamyká. Víc starostí ti pak dělá, že máš uvnitř dvě děti, kdyby začalo hořet. Takže si bohužel zvykneš nechávat klíč v tom zámku. Pachateli potom stačí rozbít sklo a odemknout si pohodlně zevnitř.“

„A tohle vysvětlení bezstarostnosti Jordanových zakládáš na čem?“

„Na názorech speciálního agenta Longa z té doby,“ odpoví Jaime, zatímco já se začínám nořit hlouběji do případu, s nímž bych neměla mít nic společného.

Protože jsem byla vlákána do pasti.

Jaime Bergerová zařídila, abych teď seděla v tomto obýváku a vedla tento rozhovor.

„Bohužel se k takovým závěrům dochází snadno, když věříš, že máš případ už vyřešený,“ poznamenám.

„Ano. Měli DNA Jordanových na oblečení, které Lola Daggetteová prala v umývárně domu na půl cesty,“ souhlasí Jaime.

„Chápu, proč georgijská výzvědná služba ani prokurátor nechtěli řešit detaily alarmu,“ poznamenám.

„Mě udivuje, že se to chce řešit tobě.“ Sáhne po sklence.

„Skutečnost, jestli pachatel věděl nebo nevěděl, zda je alarm zapojený, nám o tom člověku dost prozradí.“ Dostávám se hlouběji a Jaime věděla, že k tomu dojde. „Nevíš, jestli byl zvenku vidět číselník alarmu? Mohl pachatel přes sklo těch dveří na alarm vidět a zjistit, že není zapojený?“

„To se z těch fotografií nedá moc říct. Ale myslím, že někdo mohl skrz to sklo vidět a rozeznat, jestli je na alarmu červené nebo zelené světýlko, které prozradí, jestli je to zapnuté.“

„Tyhle detaily jsou důležité,“ vysvětluju. „Řeknou nám něco o uvažování vraha. Vybral si dům Jordanových záměrně? Byla to náhodná volba? Rozbil někdo sklo v kuchyňských dveřích a odemkl s tím, že prostě uteče, jestli se spustí alarm? Anebo měl pachatel důvod věřit, že by alarm zapnutý být neměl? Mohl ten člověk vidět na klávesnici? Předpokládám, že dům Jordanových ještě stojí, že?“

„Kuchyni předělali. Nejsem si jistá, co ještě, ale vzadu je teď přístavba, která tam nebývala. Původní kuchyňské dveře už jsou pryč, nahradily je pevnější. Současný majitel využívá bezpečnostní službu Southern Alarm. Jejich nálepky jsou na domě i na oknech.“

„To se vsadím.“

„Nezjistili jsme žádná fakta o alarmu, který používali Jordanovi, jenom víme, že to bylo přes firmu Southern Cross Security.“

„O té jsem nikdy neslyšela.“

„Malá místní firmička, která se specializuje na instalace alarmu v historických budovách, kde je hlavní prioritou nepoškodit původní dřevěné obložení a podobně.“ Jaime se znovu napije. „Před pár lety zbankrotovali, když šla ekonomika do háje a ceny nemovitostí se propadly – zvlášť ceny starých velkých sídel. Hodně těch sídel dneska slouží jako dvojdomky nebo prostory pro kanceláře.“

„A tohle zjistil Marino.“

„Proč tě zajímá, kdo to zjistil?“

„Ptám se, protože je to zkušený a pečlivý vyšetřovatel. Takže informace, které získá, jsou spolehlivé.“

Prohlíží si mě, jako bych tvrdila nepravdu. Snaží se přijít na to, jestli žárlím. Předpokládá, že nejsem z Marinovy přítomnosti nadšená, když navíc slyším, jak plánuje odejít ze stálého místa na plný úvazek u CFC. Možná taky cítí tajné uspokojení, že mi Marina ukradla, ale ve mně žárlivost není.

Nemám radost, že má na něj takový vliv, ale z jiných důvodů. Nevěřím jí, že jí bude záležet na jeho blahu nebo na blahu kohokoli jiného.

„Ptala ses Colina Dengatea, jestli o tom systému alarmu něco ví?“ zeptám se jí. „Ptala ses, jestli třeba neslyšel, jak se vyšetřovatelé baví, proč nebyl alarm nastavený?“

„Neprozradil mi nic, co se týká policejního vyšetřování,“ řekne. „Odkázal mě na svůj zdroj, což bylo podle předpisů, ale moc to nepomohlo. Žádná ochota ke spolupráci, abych řekla pravdu. Má sice dovoleno mluvit a vyjádřit vlastní názor, ale rozhodl se, že mi nic nepoví.“

„A mluví s Marinem?“

„Nenechala bych Marina, aby na něj nastoupil přímo. To by nebylo vhodné. Colin by měl mluvit se mnou. Nebo s tebou.“

Chyba, napadne mě. Marino je přesně ten typ drsňáckého poldy s nohama na zemi, v jehož přítomnosti by se Colin Dengate cítil dobře.

„Co byl Clarence Jordan za doktora?“ zeptám se, jako by se to, co se mu stalo, bylo mou odpovědností.

„Měl úspěšnou rodinnou praxi na Washington Avenue. Lidi jako Clarence Jordan nevraždíš. Ani jeho manželku.“ Jaime se na mě upřeně dívá, napije se a mluví dál. „A rozhodně nezabiješ jeho kouzelné malé děti. Lidi nepřijmou, že by Lola byla nevinná. Tady ji považují za druhého Jacka Rozparovače.“

„Tvůj způsob, jak mě přizvat ke spolupráci jako experta, taky není zrovna takový, na jaké jsem zvyklá,“ řeknu konečně.

„Ono je v tom toho víc. Když jsem tě nalákala sem na jih, pomáhám tím nám oběma.“

„Nějak ti nevím, jestli si to myslím taky. Myslím si ovšem, že víš, jak zmanipulovat Marina. Nebo přesněji, pořád víš, jak ho zmanipulovat,“ poznamenám.

„Jsi zájmová osoba ve federálním vyšetřování, Kay. To není žádná maličkost.“

„Ale je to jenom formalita a ty to víš líp než kdo jiný,“ namítnu. „Vzhledem k tomu, kdo jsem, a především díky tomu, že spolupracuju s ministerstvem obrany, se musí prověřit každé obvinění a propojení. I kdyby mě někdo obviňoval, že jsem velikonoční králíček, musí se to prošetřit.“

„Nechtěla bys, aby se ve zprávách objevilo, že jsi obviněná. Z čehokoli. A rozhodně ne z toho, že jsi někoho napadla a zmrzačila. Nebylo by moc hezké vidět po probuzení takové titulky.“

„Doufám, že mi nevyhrožuješ. Protože tahle poznámka vyzněla jako od nějakého právníka obhajoby,“ řeknu na to.

„Dobrý bože, to ne. Proč bych ti měla vyhrožovat?“

„To je snad jasné.“

„Samozřejmě že ti nevyhrožuju. Vlastně ti můžu i pomoct,“ řekne. „Možná jsem jediný člověk, který to může udělat.“

Nevím, o čem to mluví. Nechápu, jak mi může Jaime Bergerová pomoct, ale neptám se.

„Spousta lidí může s Dawn Kincaidovou sympatizovat,“ řekne. „Podle mého názoru by bylo pro tebe lepší, kdyby se ten tvůj případ pokusu o vraždu nikdy před porotu nedostal.“

„Takže jí to projde? Nějak nechápu, jak by mi to mohlo pomoct.“

„A záleží na tom, za co bude potrestaná, pokud ten trest dostane?“

„Bude souzená za jiné případy, než je můj. Za vraždu. Celkem čtyři.“ Předpokládám, že přesně to má na mysli.

„Škoda že má u těch vražd obětního beránka – Jacka Fieldinga. Vychytralé vraždy.“ Zamyšleně se zahledí na zbytek skotské. „Sveďme ty sadistické zločiny na mrtvého chlapa, který byl nestabilní, agresivní kulturista a expert na forenzní vědy a pouštěl se do aktivit, které průměrného porotce zaručeně rozohní.“

Mlčím.

„Když dojde k nejhoršímu a ty případy vražd se nebudou vyvíjet dobře, budeš v tom dost lítat. Pokud se Dawn povede svést ty vraždy na Jacka, podle mého odborného názoru jsi v průšvihu,“ říká Jaime, to už z ní zase mluví prokurátorka. „Pokud porotci uvěří, že vrahem byl Jack, bude to vypadat, že jsi napadla nevinnou ženu, která k tobě zašla, aby si vyzvedla svého psa. Když nic jiného, budeš obviněná a bude to drahé a ošklivé.“ A teď je z ní zase obhájkyně.

„Nebylo by dobře, kdyby se uvěřilo, že byl Jack vrah,“ připustím.

„Pomohl by ti malý zázrak, co?“ Usměje se, jako bychom si společně příjemně klábosily.

„Ano, vždycky můžeme doufat v zázraky. Jenže si nejsem jistá, jestli vůbec existují. Kromě bajek.“

„Občas se objeví,“ poznamená Jaime. „A my jeden máme.“

13

Spokojeně a sebejistě mi oznámí, že výsledky DNA z nedávno obnoveného testování důkazů spojují s vraždou Jordanových právě Dawn Kincaidovou.

„Stěry a vzorky získané z domu Jordanových včetně krve z držadla nože, vzorky, které v době vraždy přišly zpátky jako z neznámého zdroje, všechno souhlasí,“ vysvětluje Jaime, zatímco si na iPhonu

kontroluju vzkazy a nedopřávám jí reakci, kterou ode mě očekávala.

Vděk. Úlevu. Co můžu udělat, abych ti poděkovala, Jaime? Cokoli chceš. Jen si řekni.

„Dawn Kincaidová tam určitě byla,“ prohlásí Jaime, jako by o tom nebyly žádné pochyby. „Rozhodně byla uvnitř domu Jordanových v době vražd. Zanechala na toaletě pubické ochlupení a moč. Kožní a krevní buňky za nehty pětileté Brendy, která se evidentně bránila ze všech sil.“

Dopřeje mi okamžik, abych procítila závažnost toho, co mi právě prozradila. Odmlčí se pro efekt, zatímco já myslím na něco úplně jiného.

Jsi v pořádku? Kde jsi? píše mi zrovna Benton. Kdo nebo co je sakra Anna Copper LLC?

„Asi už chápu, proč tě zajímá Kathleen Lawlerová,“ řeknu Jaime a přitom Bentonovi odpovídám jediným otazníkem.

Nevím, co má na mysli. O Anna Copper LLC jsem v životě neslyšela.

„Kathleen určitě doufá, že dosáhne dohody, když s tebou bude spolupracovat,“ řeknu Jaime. „Možná bys pro ni mohla vyškemrat snížení trestu nebo nějak ovlivnit odvolací komisi.“

„Byla velmi nápomocná,“ potvrdí Jaime. „A ano, chce zpátky svůj život. Udělala by pro to cokoli.“

„Ví o té DNA? Že nové výsledky ukazují na její biologickou dceru?“

„Ne.“

„Jak si můžeš být tak jistá? Mám pocit, že GPFW se enormně zajímá o všechno, co se tady řekne a udělá.“

„Dávala jsem si pozor.“

„Měla Lola Daggetteová nějaká zranění, když ji policie krátce po těch vraždách zatýkala?“ zajímá mě. „Prohlédli ji, jestli není zraněná? Odřená, poškrábaná nebo nemá modřiny? Prošla forenzním lékařským vyšetřením?“

„Nevím o tom. Ale žádná viditelná zranění neměla, což by mělo sloužit jako vodítko,“ řekne Jaime a má pravdu. „Není sporu o tom, že Brenda s útočníkem zápasila a toho člověka poškrábala tak ošklivě, že krvácel. Takže by pro policii byl docela problém, kdyby se na Lole žádné škrábance nenašly.“

„Jestli neměla žádná zranění, mělo to být vodítko,“ souhlasím. „A jestli DNA biologických vzorků získaných zpod Brendiných nehtů neodpovídala Lolině DNA, mělo to být další vodítko. Hodně výrazné. A hodně velký problém.“

„Ano, mělo to naznačit, že to Lola neudělala.“

„Nebo že to neudělala sama.“

„Tomu se říká zabedněnost,“ prohodí Jamie. „Lidi tady chtějí, aby se vraždy vyšetřily. Potřebují, aby se vyšetřily, pro jejich vlastní klid a bezpečí, aby mohli mít dojem, že je všechno v pořádku a do jejich

krásného městečka se navrátila soudnost.“

„To se bohužel stává. Zvlášť u hodně emocionálních a sledovaných případů.“

„Jordanovy zabila Dawn, to ona byla poškrábaná a to ona si tam udělala sendvič a zašla na záchod,“ shrne to Jaime. „A já to ironií osudu vím jen díky tomu, co se ti stalo v Massachusetts. Profil Dawniny DNA byl uveden v CODISu, když ji zatkli za pokus o tvou vraždu. Když jsem tedy nechala znovu prověřit DNA z místa činu u Jordanových a zadalo se to do vyhledávacího systému, objevila se shoda. Je to šok, to chápu. Ohromující výsledek.“

„Možná ani ne šok,“ odmítám Jaime přiznat takové vítězství. „Kathleen Lawlerová naznačila, že Dawn mohla být v Savannah, když byli Jordanovi zavražděni. V lednu 2002, jak mi řekla, když jsem s ní dneska mluvila. Tehdy se patrně ty dvě setkaly poprvé. Myslíš, že by Kathleen mohla tušit, že to spáchala její dcera?“

„To si neumím představit. Proč by Dawn něco takového přiznávala, pokud by se nechtěla nechat chytit?“ odpoví Jaime. „Tohle je přece ohromný průlom hned v několika případech. Víme s jistotou, že Dawn Kincaidová byla tady v Savannah. Musela tu být. Je jedno, jestli bude dál lhát o tom, co se stalo 10. února u tebe doma. Jestli se jí dalo ještě nějak věřit, tím to končí.“

„A já bych pak měla hned dvojitou motivaci ti s tím případem pomoct,“ poznamenám.

„Spravedlnost, Kay. Na několika frontách.“

„Kdy jsi dostala ty výsledky DNA?“

„Asi před měsícem.“

„Pokud jde o můj případ, nic se mi nedoneslo. Aspoň o ničem novém nevím,“ prohodím. „Ale to neznamená, že o tom neví někdo jiný.“

„Dawn ani její obhájce neví, že byla její DNA spojená s případem Jordanových, s několikanásobnou vraždou, která byla spáchaná před devíti lety,“ řekne Jaime s jistotou, kterou já necítím.

„Která laboratoř to dělala?“ zajímá mě.

„Dvě různé nezávislé laborky, jedna v Atlantě a druhá v ohijském Fairfieldu.“

„A nikdo o tom neví,“ poznamenám skepticky. „FBI to neví? Předpokládám, že nové testy povolil státní žalobce Georgie.“

„Ano.“

„A ten výsledky nezná?“

„On i další klíčoví lidé chápou, jak je důležité tuto informaci neuvolnit, dokud nebude případ předložen. A já jsem zatím v přípravné fázi.“

„Každému vyšetřování nejvíc hrozí, že někde prosáknou informace,“ připomenu fakt, o jehož pravdivosti se sama nedávno přesvědčila.

Je si tak jistá sama sebou. Nebo možná zoufalá.

„Taky mám pocit, že v tomhle konkrétním případě únik informací hrozí docela dost,“ dodám.

„Mimořádně. O případ Jordanových se osobně zajímá spousta lidí, včetně vlivných členů georgijské státní správy, které by mohlo zahanbit, kdyby se tu objevil nějaký newyorský právník, který odhalí, že jeden z nejslavnějších případů vraždy, co tu kdy měli, byl vyřešený špatně a že puberťačka, která dostala trest smrti, to vlastně neudělala.“

„Hele, nespadla jsem z višně.“

„To ne, ale možná jsi trošku moc idealista. Jsi z toho případu nadšená, to chápu, ale moc bych ti nepomáhala, kdybych ti nepřipomněla, že tady nejspíš neoperuješ v naprostém utajení, takže se o tobě ví.“ Na mysli mi tane Tara Grimmová. Ví o těch nových výsledcích?

Ví, že bylo nařízeno obnovené testování. Kdo jí to řekl?

„Takže jsi ochotná mi pomoct. To ráda slyším,“ říká Jaime, ale moc potěšeně nevypadá.

Vypadá unaveně a ztrhaně, oči se jí lesknou nevyspáním a nejsou tak jasné, jak si je pamatuju z minulosti. Jako by se necítila ve své kůži, neustále si poposedává, zasouvá si nohy pod sebe, pak je zase dává na zem. Je neklidná, vrtí se a moc pije.

„Pomáhám ti teď, když ti připomínám, že někteří lidé můžou o těch nových výsledcích testů DNA vědět a můžou se pokusit do věci zasáhnout. Nebo už zasahují,“ řeknu. „Důkazy DNA, které jsi nechala znovu otestovat, se dostaly do Kombinovaného rejstříku DNA laboratoří FBI a našla se shoda s rejstříkem DNA zatčených osob. Takže se tím potvrdila identifikace Dawn Kincaidové. Proto nemůžeš tvrdit s jistotou, že by FBI nevěděla, že je Dawn Kincaidová, o kterou se eminentně zajímají, nějak spojená s devět let starými vraždami v Savannah. Pokud to ví státní žalobce, je docela možné, že to ví i zdejší guvernér, a guvernér si dal hodně záležet na tom, aby byla Lola Daggetteová popravená. Když jsem mluvila s Tarou Grimmovou, bylo jasné, že ví o nových testech důkazů. Taky říkala, že by to mohlo přinést revoluci v GPFW.“

„Všechno tam nahrávají,“ odpoví Jaime věcně, jako by jí moje slova nedělala žádné starosti. „Když jsem seděla v návštěvní místnosti v Bravu, sakra dobře jsem věděla, že se každé slovo nahrává. Proto jsem jenom psala poznámky do bloku, když jsem potřebovala probrat něco tajného. Kathleen má taky důvod dát si pozor, o čem mluví, ale uznávám, že s Lolou je to jiné. Je hodně intelektuálně omezená a špatně se ovládá. Má sklony se vychloubat a naparovat, udělá téměř cokoli, aby si získala pozornost. Ví, že jsme důkazy testovali nanovo, ale výsledky nezná.“

„Jenom mě napadlo, jestli by je opravdu nemohla znát. Mohlo by to vysvětlit to její nepřátelství vůči Kathleen, matce osoby, za jejíž zločiny Lola už devět let platí,“ naznačím.

„Mně dělá největší starost to, aby se to nedostalo do médií, než budu připravená,“ prohodí Jaime.

„Nemyslím, že by to byla tvoje největší starost. Všimla jsem si, že tu máš bezpečnostní kameru a alarm.“ Nedodám, že má možná i zbraň. „Třeba by ses měla víc starat o svoji profesní i osobní bezpečnost,“ dodám.

„A já si zase představuju, že ty bys tady měla nejšpičkovější bezpečnostní zařízení, kdybys tu dělala. Nebo by ti to sem nastavil někdo jiný,“ dodá a mě napadne, jestli se snaží mluvit o Lucy. „Jakmile budu mít víc potvrzených faktů a budu si svým případem naprosto jistá, podám žádost, aby byla Lola

osvobozena od trestu smrti. Předsudky vyměním za fakta. Touhu po pomstě vyměním za tvrdou vědu. A doufám, že mi přitom budeš pomáhat.“

Odmlčí se, jako by čekala, že přitakám, ale toto ujištění jí neposkytnu.

„Nikdy neexistoval důkaz, který by spojoval Lolu s těmito zločiny, až na to zakrvácené oblečení, které jí evidentně Dawn Kincaidová nařídila vyhodit nebo vyčistit. Anebo ho možná do jejího pokoje nastražila, aby to na ni hodila,“ říká Jaime. „Ale potřebuju znát podrobnosti. Chci být připravená na všechno, až s tím vyjdu na světlo.“

„Jak se Lola s Dawn mohly znát? Nebo víme, jestli se vůbec znaly?“ zajímá mě a Benton mi mezitím posílá další esemesku.

Kde jsi? V hotelu to nezvedáš. Jsem v pořádku, odepíšu.

Zavolej, až budeš moct. (Anna Copperová má špatnou pověst.)

Odpovím mu už potřetí otazníkem a Jaime povídá: „Nenarušuju tady žádné profesní tajemství, to říkám jasně. Lola mi dala svolení s tebou o těch podrobnostech diskutovat.“

„Proč? Kromě toho, že nejspíš udělá, co jí nařídíš.“

„U soudů tě berou vážně,“ odpoví Jaime. „Chybí nám uznávaný forenzní expert s dobrou pověstí, který se za ni postaví.“

Chce tím říct, že Colin Dengate se za nikoho stavět nebude. Nebo že je o tom přinejmenším přesvědčená.

„Nikdo se do toho zrovna nehrne, vzhledem k tomu, jaké vášně ty vraždy vyvolaly,“ dodá. „Veřejné mínění ji nesnáší, i po všech těch letech. A krása toho, když se nám povede dokázat, že Jordanovy zabila Dawn Kincaidová, spočívá v tom, že to pomůže i tobě,“ zdůrazní nanovo.

Snaží se mě podplatit, ať udělám správnou věc, a možná to mě na tom uráží nejvíc.

„Jestli Dawn Kincaidová pozabíjela celou rodinu, když spali, byla určitě schopná spáchat i ty zločiny v Massachusetts a nikdo jí neuvěří jediné slovo, které o tobě prohlásí,“ uzavře Jaime svou řeč, což není nutné ani mi to nelichotí.

„Zmínila se Lola někdy o Dawn Kincaidové? Přiznala nebo naznačila, že Dawn je ten tajemný komplic, kterého označuje jako Odplatu?“ ptám se.

„Ne.“ Jaime si pohrává se skleničkou a pozoruje mě z rohu gauče, kde neklidně poposedá a opíjí se.

„Tvrdí, že o tom vůbec nic neví. Probudila se ve svém pokoji v tom domě na půl cesty ráno 6. ledna a našla na zemi svoje oblečení, které bylo celé od krve. Vyděsila se, že bude mít potíže, a tak se to pokusila vyprat.“

„Věříš tomu?“

„Lola se bojí. Tomu věřím. Je vyděšená z toho člověka, kterého pořád označuje jenom jako Odplatu.“

„Vyděšená z člověka, nebo z nějakého ďábla či monstra? Možná si to jenom vyfantazírovala?“

„Podle mě je možné, že Lola potkala Dawn na ulici a nechala se zlákat vidinou peněz nebo drog. Je možné, že neznala pravé jméno té osoby, která ji do něčeho zapletla, a nakonec to vedlo k tomu, že se dostala do pasti a do vězení.“

„V době, kdy Dawn přijela do Savannah a kdy byly spáchány ty vraždy, byla Lola v domě na půl cesty,“ připomenu. V domě na půl cesty se člověk ocitne kvůli obvinění z užívání nebo držení drog – nejde do vězení, ale ani nesmí volně pobíhat po ulicích.

„V nehlídaném domě na půl cesty,“ upřesní Jaime. „Rezidenti získávali povolení pohybovat se volně. Lola chodila ven, nejspíš si hledala práci, dost možná se i občas zastavila v pečovatelském domě v Savannah, aby navštívila nemocnou babičku. Měla spoustu příležitostí potkat někoho jako Dawn, kdo nejspíš nepoužíval své pravé jméno. Možná jí ta osoba sama řekla, že je Odplata, takže Lola ani jiné jméno neznala. Skrývání identity by dávalo smysl, když si uvědomíš, co měla Dawn v plánu. Ale to je irelevantní. DNA nelže. DNA nezajímají nějaké přezdívky.“

„Zeptala ses Loly, jestli jí něco neříká jméno Dawn Kincaidová? Třeba to jméno jenom ze strachu v paměti potlačila.“

„To by nepřiznala – pokud by si to vůbec pamatovala. Ale zeptala jsem se, jestli to jméno zná, a říkala, že ne. Šla jsem na to opatrně. O výsledcích DNA jsem se nezmínila,“ opakuje Jaime.

„Bojí se té Odplaty, ať je to kdokoli. I po devíti letech.“

„Říká, že slýchá Odplaty hlas,“ dodá Jaime. „Slýchá Odplatu, jak popisuje strašlivé věci, které jí provede, jestli ji Lola někdy práskne. Lola nám dost možná nic neřekne, nebo aspoň neřekne, kdo je ta Odplata,“ říká Jaime a mně bleskne hlavou, jestli Odplata není celá vymyšlená.

Děsivá fantazie zrozená v hlavě emocionálně narušené mladé dívky s IQ sedmdesát, která má být o Halloweenu popravená.

„Nám stačí slyšet jenom hlas DNA,“ říká Jaime. „A Dawn Kincaidová je bezpečně pod zámkem a zůstane tam.“

„Ví Lola, že je Dawn Kincaidová zavřená a zavřená taky zůstane? Že půjde dřív nebo později k soudu?“ chci se ujistit.

„Ví, že Dawn byla obviněná z několikanásobné vraždy v Massachusetts,“ potvrdí Jaime. „Bylo to ve zprávách, já jsem se o tom taky zmínila. V GPFW není žádné tajemství, že dcera Kathleen Lawlerové čeká v Butleru na soud.“

„S Kathleen jsi o Dawn určitě mluvila.“

„Kathleen jsem vyslechla, jak víš. Samozřejmě jsme mluvili i o její dceři.“

„Dawn je zavřená, přesto se Lola dál bojí mluvit.“ Nedává mi to smysl, ať to Jaime vysvětluje, jak chce.

Jestliže Lola sedí v cele smrti skoro deset let za zločiny, které nespáchala, a skutečný vrah, tedy Dawn Kincaidová, je zavřený v Massachusetts, proč se jí Lola pořád bojí a proč se Kathleen

Lawlerová bojí zase Loly? Tady je něco špatně.

„Strach je hodně silná emoce,“ pronese Jaime sebejistě, už se jí začíná plést jazyk. „Lola se té osoby venku, tedy Dawn, bála hodně dlouho. Dawn pořád žije, je v pořádku a je nepředstavitelně krutá.

Viděla jsi sama, čeho je schopná. Na Jordanovy v jejich vlastních postelích zaútočila v pouhých třiadvaceti. Protože ji to prostě napadlo. Protože je to pro ni takový krvavý sport. Protože je to zábava. A pak si udělala sendvič, vypila pár piv a narafičila to na intelektově slabší osmnáctiletou holku v problémech.“

„Mohla ses mě jednoduše zeptat, Jaime,“ řeknu jí. „Všechno ostatní nebylo nutné. Nemusela jsi mnou manipulovat a lákat mě do pastí. Vadí mi, že si myslíš, že mě musíš podplácet. Dokážu svádět svoje bitvy s FBI i kýmkoli jiným sama a myslím, že po tom všem, co jsme prožily, bys měla už vědět, že bych ti pomohla, kdybys mě o to normálně požádala.“

„Přijela bys do Savannah a byla mým forenzním expertem v případu Loly Daggetteové?“ Zadívá se na sklenku, jako by přemítala, jestli ji má doplnit. „Promluvila bys do duše svému zarputile konzervativnímu kolegáčkovi Colinu Dengateovi, který mi odpovídal tak, aby nic neřekl? A tím by se to vyřešilo? Přesvědčila bys ho?“

„Colin není zarputilý konzervativec,“ namítnu. „Jenom je přesvědčený o svých názorech a pravdách.“

„Nevěděla jsem, co bys na to řekla,“ odpoví, ale netýká se to mého názoru na Colina Dengatea.

Jaime mě bere jako skoro rodinu. A tápe, jestli to, co se stalo mezi ní a Lucy, nějak ovlivní mou ochotu jí pomáhat nebo se chovat aspoň civilizovaně.

„Lucy podle mě neví, že tu jsi,“ odpovím na otázku, kterou Jaime nepoloží. „Byla nějak rozrušená, když jsem jí volala potom, co mi Kathleen odpoledne dala to tvoje číslo na mobil. Zeptala jsem se jí, jestli ti řekla, že jedu do Savannah, jestli ses to dověděla od ní. Říkala, že ne. Naznačila, že s tebou vůbec nemluvila.“

„Nemluvily jsme spolu šest měsíců.“ Jaime se dívá skrz mě, hlas má napjatý.

„Nemusíš mi říkat, co se stalo.“

„Pověděla jsem jí, že ji nechci už nikdy v životě vidět a že mě nemá z žádných důvodů kontaktovat,“ odpoví chladně.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ opakuju.

„Evidentně ti neřekla proč.“

„Přestěhovala se do Bostonu a o tobě se už nemluvilo ani ses tam neobjevovala. Nic dalšího nikomu nevysvětlovala,“ odpovím.

„No, není to nic, co by udělala záměrně, aby způsobila to, co se dalo zatraceně předvídat, kdyby si to trochu rozmyslela.“ Jaime vstane a zamíří zase do kuchyně pro láhev. „Určitě mi nechtěla ublížit. Ale to nemění nic na tom, že se jí podařilo zničit všechno, co jsem budovala, a že si tu škodu, co napáchala, uvědomuje snad ještě míň než tehdy Greg.“

Greg, Jaimin bývalý manžel.

„Ten aspoň rozuměl požadavkům mé práce,“ vykládá Jaime z kuchyně, kde si nalévá další skotskou.

„Jako právník a zralý a rozumný člověk věděl naprosto přesně, jak některé věci fungují a že existují určitá pravidla a skutečnosti, které se nedají jednoduše přehlížet jenom proto, že si člověk myslí, že na něj neplatí. Greg byl při tom všem aspoň diskrétní a chytrý, dokonce se choval jako profesionál, pokud se dá tohle slovo použít pro označení chování ve vztahu nebo při jeho rozpadu.“ Vrátí se na gauč a usadí se zase v rohu. „Nikdy nebyl tak neopatrný, že by pod záminkou, jak mi pomáhá, udělal něco, co by vedlo přímo k mojí zkáze.“

„Nemusíš mi říkat, co Lucy udělala. Nebo co podle tebe udělala,“ pronesu tiše a opatrně, abych nedala najevo, co doopravdy cítím.

„Jak myslíš, že vím o tom Farbmanově falšování dat?“ Jaime se mi zadívá do očí. Ty její jsou tmavé jako otevřené rány, panenky má veliké. „Jak myslíš, že to vím s takovou jistotou? Proč to neberu jenom jako podezření, které vychází ze statistik, co tak docela nesedí?“

Neodpovídám, protože už tuším, jak bude pokračovat.

„Lucy se nějak podařilo nabourat do centrály Real Time, na nějaký server nebo mainframe nebo úložiště dat.“ Jaime se láme hlas. Na zlomek okamžiku vidím, jak je z té ztráty zničená, i když to odmítá přiznat. „Dokážu pochopit, co si o Farbmanovi myslí, o všech těch stížnostech, kterých se za zavřenými dveřmi naposlouchala až až, když jsme byly samy. Ale nečekala jsem, že by se kvůli tomu měla vloupat do počítačového systému NYPD, jen aby mi pomohla dokázat, co si myslím.“

„A víš s naprostou jistotou, že to udělala?“

„Asi si za to můžu sama.“ Dívá se zase skrz mě. „Udělala jsem osudnou chybu, když jsem zapomněla na to, jak je do všeho hr, jak jí chybí jakékoli hranice, jak je, řekněme si to upřímně, sociopatická. Ze všech lidí na světě bych snad měla vědět nejlíp, jaká je, krucinál. Proboha, ty to přece víš taky. Víš, z čeho jsem ji musela vysekat a jak jsem se vůbec ocitla v jejích sítích…“

„V jejích sítích?“

„Požádala jsi mě přece, abych jí pomohla.“ Napije se. „Polsko a to, co tam provedla. Ježíši Kriste. Jak by se ti líbilo mít vztah s někým, o kom nemůžeš vědět všechno? S někým, kdo… Ne, neřeknu to.“

„Zabíjel lidi?“

„Vím víc, než bych chtěla. Vždycky jsem o ní věděla víc, než bych chtěla.“

Přemýšlím, co mohlo Jaime Bergerovou tak změnit. Nebývala tolik ponořená do sebe, neobviňovala všechny kolem kromě sebe.

„Kolikrát myslíš, že jsem jí říkala: ‚Už ani slovo!‘? Nechci to slyšet. Jsem právník. Jak jsem mohla být tak pitomá?“ koktá rozpačitě, protože ji už nejspíš jazyk neposlouchá. „Možná to zavinilo to, jak jsem nesnášela Farbmana. Chtěl se mě zbavit celé roky, ale já si neuvědomila, že to není jenom nenávist z jeho strany. Když mi Lucy poskytla ty informace a já věděla naprosto přesně, jaká data Farbman zfalšoval, šla jsem za komisařem, který chtěl samozřejmě nějaký důkaz.“

„Který jsi mu dát nemohla.“

„Nenapadlo mě, že si o něj řekne.“

„Proč by neměl?“

„Kvůli emocím. Podlehl jim a špatně si to spočítal, a to se už nedalo napravit. Tou obviněnou jsem byla já. Já měla být obětovaná. Nikdo neřekl nic přímo. Ani nemusel. Stačilo, aby jistí lidé ve strategickou chvíli zmínili Lucyino jméno. Věděli to. Forenzní počítačový expert, považovaný tak trochu za rebela, vyhozený z FBI i ATF. Všichni vědí, čeho je schopná, a já nemůžu nijak kontrolovat, co jí řekneš. Ale neradím ti…“ Nedořekla.

„Víš co? Možná mi neraď vůbec, co si s ní mám počít,“ odpovím.

„Nečekala jsem, že budeš souhlasit s…“

„Nejsem tady, abych souhlasila nebo nesouhlasila,“ skočím jí do řeči, vstanu z gauče a sbírám talíře.

„Ty jsi měla s Lucy svůj vztah, ten můj je jiný, vždycky byl jiný a vždycky jiný bude. Jestli se doopravdy stalo všechno to, co mi říkáš, byl to z její strany příklad strašlivě mylného úsudku, nehorázné pitomosti a sebedestruktivního chování.“ Odnáším nádobí do kuchyně. „Měla bych tě nechat o samotě, ať si trochu odpočineš. Vypadáš unaveně.“

„Tos řekla zajímavě.“ Nemotorně odloží vinné sklenky a prázdnou láhev do dřezu. „Sebedestruktivní. A já si myslela, že to ničí mě.“

Pustím horkou vodu a najdu téměř prázdnou láhev saponátu pod dřezem. Hledám houbičku. Jaime řekne, že ji zapomněla koupit, opírá se o kamenný ostrůvek a sleduje mě, jak umývám nádobí po jídle, které neuvařila – jen zvedla telefon a zavolala do restaurace, kam potom došla o pár bloků dál, aby nemusela být v bytě, až sem přijdu. Marino jí mohl připravit scénu. Mohla mít velkolepý nástup. A mohla se řídit připraveným scénářem.

„Bohužel já lidi moc ze života odepisovat neumím,“ poznamenám a umývám talíře holýma rukama.

„Možná když už jsou definitivně mrtví a já usoudím, že je načase, protože už toho bylo dost, a pak si řeknu, že je sakra dobře, že už jsou pryč. Ale ani to asi není tak docela pravda. Nejspíš to tak ani nemyslím. Nejspíš jsem v tomhle směru nějak narušená. Myslíš, že bys v tomhle pronajatém bytě, kde nikdo nežije, našla utěrku a pomohla mi to utřít?“

„Ty si musím koupit.“ Natáhne se pro roli papírových ubrousků.

„Tak to necháme uschnout na odkapávači,“ rozhodnu.

Prázdné krabičky hodím do pytle na odpadky. Zakryju aromatické makarony se sýrem a uložím je do prázdné ledničky. Usoudím, že Marino měl s těmi lanýži pravdu. Taky jsem je nikdy neměla v lásce.

„Nevěděla jsem, co mám dělat.“ Jaime nemluví o úklidu po večeři ani o svém útěku na jih. Mluví o Lucy. „Jak máš milovat někoho nestálého?“

„Mně to říkat nemusíš.“

„Jsi její rodina. Není to stejné. Ráno mě asi bude příšerně bolet hlava. Nejsem zrovna fit.“

„To není totéž. Já ji mám ráda, ať se děje cokoli, i když se to nehodí nebo to zrovna nepomáhá mojí politicky korektní image.“ Vrátím se ke gauči, vezmu si kabelu a zlobím se tak, až se bojím, co udělám. „A koho sakra můžeš považovat za stálou věc?“

„Jako když miluješ báječného koně, který ti jednou zlomí vaz.“

„A kdo to tak vyšponoval?“ Jsem zpátky v kuchyni. „Kdo to dohnal až k takovému nebezpečnému chování?“

„Snad si doopravdy nemyslíš, že jsem ji o to požádala, že ne?“ zadívá se na mě ospale.

„To jistě ne.“ Vyťukám na telefonu Marinovo číslo. „Jsem si jistá, že jsi ji nepožádala přímo, ať se nabourá do počítačů newyorské policie, stejně jako jsi přímo nepožádala ani mě, ať přijedu do Savannah.“

14

Marinova dodávka hučí a prská někde ve tmě směrem od řeky spoustu bloků odsud. Vynořím se z hlubokých stínů dubu, kde jsem čekala, protože jsem nesnesla být v přítomnosti Jaime Bergerové už ani o chvíli déle.

„Musím končit.“ Do tohoto okamžiku se mi dařilo držet vztek pod kontrolou a nedávat ho znát v tónu ani výrazech, které při rozhovoru se svou neteří volím. „Zavolám ti, až budu na pokoji. Asi tak za hodinu. Ještě musím něco zařídit.“

„Můžu ti brnknout na hotelové číslo, jestli nechceš používat svůj mobil,“ řekne Lucy.

„Už ho stejně používám. A používala jsem ho.“ Nerozebírám, co si myslím o Jaime a jejích názorech na placené telefony a naslouchající FBI.

„Vůbec o takových věcech nepřemýšlej,“ říká Lucy. „Tady nejde o tebe. Není to tvůj problém. A ani já to už nepovažuju za svůj problém.“

„Nemůžeš se přes něco takového přenést, jako by se to nikdy nestalo,“ namítnu a dívám se po Marinově dodávce, která určitě není ještě opravená.

Na náměstí se stromy, které leží přes silnici, se proti nočnímu nebi vypíná OwensThomasova budova, rozeznávám její bledý anglický štuk s vysokými bílými sloupy a portikem ve tvaru hada. Staré stromy se vlní, železné lampy vydávají chabé světlo a já zaznamenávám záblesk pohybu. Když však do těch míst upřu pohled, už nic nevidím. Asi představivost. Jsem unavená a vystresovaná.

Rozčilená.

„Dělá mi starost, kdo to ví a kdo to může zjistit. To máš pravdu,“ potvrdí Lucy, já vystoupím do ulice a rozhlédnu se kolem sebe a směrem k náměstí, ale nikoho nevidím. „Když jsem zjistila, že je na CFC vydáno to soudní nařízení o schraňování údajů, napadlo mě přesně tohle. Že jdou po mně za to hackerství. Dávala jsem si pozor. Ale je by určitě neskonale těšilo, kdyby se mi mohli dostat na zoubek kvůli té staré pitomosti s FBI a ATF.“

„Po tobě nikdo nejde, Lucy. Přestaň se tím pořád strašit.“

„Záleží na tom, co Jaime řekla jistým lidem a co říká dál a jak překrucuje fakta. Nestalo se to přesně tak, jak ti vylíčila. Dělá z toho mnohem horší věc, než to bylo,“ říká. „Jako by ze mě chtěla za každou cenu udělat padoucha, aby si mohla myslet, že měla právo udělat to, co udělala. A aby všichni chápali, proč to skončila.“

„Ano, řekla bych, že přesně tak to bude.“ Dívám se po dodávce, pořád ji slyším, ale nevidím. Je na Abercornské a blíží se a já se snažím nedávat najevo naprosté pohrdání někým, koho moje neteř, jak tuším, ještě pořád miluje.

„A právě proto jsem z New Yorku odjela. Věděla jsem, že se mluví o porušení bezpečnosti, i když mě nikdo neobvinil přímo. Nehodlala jsem tam proto dál dělat forenzní počítačovou práci.“

„Takže nejvíc tě zranilo to, jak se k tobě chovala, a proto jsi odjela z New Yorku a opustila úplně všechno, co sis vybudovala,“ namítám tiše, klidně. „Nevěřím ani na minutu, že jsi v Bostonu začala z čisté vody nanovo jenom kvůli nějakým řečem.“

Ohlédnu se po domě, kde má Jaime byt, v jejích oknech se svítí. Vidím její siluetu za zataženými závěsy, patrně to bude ložnice.

„Kéž bys mi to řekla. Nechápu, proč jsi mlčela,“ dodám.

„Myslela jsem si, že mě v CFC chtít nebudeš. Nebudeš mě tam chtít jako svoji ajťačku a ani osobně.“

„Myslelas, že tě odstřihnu jako ona?“ vyhrknu, než ta slova stačím spolknout. „Jaime tě požádala, aby ses dopustila trestného činu, i když věděla, jak jsi zranitelná… Promiň, takhle jsem to nemyslela.“

Lucy mlčí a já se dívám, jak se silueta Jaime Bergerové pohybuje za oknem v rozsvícené místnosti. Napadá mě, že má v ložnici monitor bezpečnostní kamery a kontroluje ho. Možná se na mě dívá, anebo je možná jenom rozčilená, protože jsem řekla, co si myslím, a odkráčela jsem, jako bych se už nikdy nemínila vrátit. Vzpomenu si na to staré rčení, že se lidé nemění. Ale Jaime se změnila. Vrátila se ke starší podobě sebe samé, která se ovšem zkazila jako špatně uskladněné víno. Žije znovu ve lži, jenom teď už ji neovládá. Připadá mi to k nesnesení.

„No tak teď už o tom vím,“ řeknu Lucy, „ale tím se u mě přece nic nemění.“

„Ale je důležité, abys věřila, že to nebylo tak, jak tvrdí.“

„Mně je to jedno.“ A v této chvíli mi je to opravdu jedno.

„Já jenom ověřila pár čísel tím, že jsem se podívala do elektronických záznamů původních stížností a na to, jak byly kódované, ale to jsem neměla.“

Ne, to dělat neměla, jenomže Jaime udělala něco horšího. Bylo to vykalkulované a chladné. Nemohlo to být zákeřnější. Zneužila moc, kterou nad Lucy měla, a zradila ji. Když zavěsím, napadne mě, kým bude Jaime manipulovat příště a koho se pokusí zkompromitovat dál. Lucy a Marino, a nejspíš bych na ten seznam měla přidat i sebe. Jsem v Savannah, ponořená do případu, o kterém jsem ještě před pár hodinami nevěděla v podstatě vůbec nic. Znovu se zadívám k jejímu bytu. Sleduju, jak se její silueta pohybuje za rozsvíceným oknem. Zdá se, že přechází sem a tam.

Je skoro jedna hodina ráno, dodávka vypadá v matném pouličním osvětlení jako bílý přízrak, jak se hlučně blíží ke mně – je jako nějaký ďábelský stroj z hororu, zpomaluje a zrychluje, poskakuje vpřed,

chvěje se. Marino, který odešel z Jaimina bytu před několika hodinami, mechanika nenašel. Jsem přesvědčená, že odešel záměrně, aby mě s ní nechal o samotě, aniž bych to chtěla nebo potřebovala. Zaskřípou brzdy, zpomalí, pak zastaví před činžákem, dveře na místě spolujezdce zakvílejí, když je otevřu. Světlo uvnitř se nerozsvítí, ale to je Marinova práce – odmontuje ho v každém svém autě, aby se nestal snadným cílem nebo rybou v sudu, jak tomu říká. Na zadním sedadle vidím tašky.

„Tys byl nakupovat?“ prohodím a sama slyším, jak mám napjatý hlas.

„Vzal jsem nějakou vodu a pár dalších maličkostí, abychom to měli na pokojích. Co se stalo?“

„Nic, z čeho bych měla dobrý pocit. Proč jsi mě tam s ní nechal samotnou? Takhle ti to nařídila?“

„Myslel jsem, že jsem ti říkal, že ti zavolám, až sem dorazím,“ připomene mi. „Jak dlouho tady venku stojíš?“ Zapnu si pás, dveře znovu zasténají, když je zavírám. „Potřebovala jsem trochu na vzduch.

Bože, to vydává příšerné zvuky. Jako umírající zvíře, které někdo dlouho mučí.“

„Snad jsem ti říkal, že není nejrozumnější, aby ses tu potulovala sama. Zvlášť takhle v noci.“

„Jak vidíš, nešla jsem nikam daleko.“

„Chtěla s tebou být chvíli sama. Myslel jsem, že ty to budeš chtít taky.“

„Tak za mě prosím tě nemysli,“ odseknu. „Ráda bych si trochu zajela a podívala se k domu Jordanových, jestli tam tohle auto zvládne vůbec dojet, než se rozpadne. Myslím, že problém vážně nebude v navlhlém zapalování.“

„Jsem si docela jistý, že to bude alternátor,“ řekne Marino. „Možná se i uvolnily nějaké hadičky. Třeba se ucpalo těsnění. Najdu mechanika, který mi s tím pomůže.“

Vzhlédnu k Jaimině bytu. Vrátila se do obýváku, kde jsou závěsy roztažené. Vidím ji jasně, jak stojí u okna a dívá se za námi, jak odjíždíme. Převlékla se do něčeho béžového, nejspíš je to župan.

„Trochu z toho mrazí, co?“ prohodí Marino, když míříme k jihu a temné stíny stromů a křovin se v horkém větru zmítají. „Ptal jsem se Jaime, jestli si ten byt vybrala, protože je blízko toho místa, kde se to stalo. Prý ne, ale je to odsud tak dvě minuty.“

„Je posedlá. Chce svůj životní případ,“ poznamenám. „Jenom si nejsem moc jistá, jaký případ vlastně řeší. Jestli ten v Savannah, nebo svůj vlastní.“ Burácíme kolem starých sídel s rozzářenými okny i zahradami, s fasádami různých textur a designů. Italský styl, koloniální, federační, štuky, cihly, dřevo i kámen. Pak se pravá strana ulice rozevře do čehosi, co vypadá jako malý park obklopený plotem z krouceného železa, a když se přiblížíme, rozeznám i náhrobky a krypty a bílé křižující se uličky, které jsou mírně nasvícené lampami. Na jižním okraji hřbitova je East Perry Lane, kde stojí velké staré domy na rozlehlých pozemcích zarostlých stromy. Rozeznávám sídlo z fotografií, které jsem si dnes prohlížela a o kterém jsem na internetu četla, když jsem na parkovišti před obchodem se zbraněmi hledala informace k Lole Daggetteové.

Horký noční vzduch přináší sladkou vůni oleandrů a já se dívám na tři patra savannažských šedých cihel s dvojitými, symetricky rozmístěnými okny a velkým centrálním portikem neseným nekonečnými bílými sloupy. Střecha je z červených tašek, na ní tři impozantní komíny. Na jedné straně je kamenný přístřešek pro auta, dřív býval otevřený a měl zdobné oblouky, teď je zasklený.

Zaparkujeme přímo před pozemkem, který bych nikdy nechtěla vlastnit. Bez ohledu na to, jak je to tu

pěkné. Nežila bych nikde, kde byl někdo zavražděný.

„Nechci tu trčet moc dlouho, protože sousedi mají zvláštní radar a podezřívají každého cizího člověka a cizí auto, jak asi chápeš,“ prohodí Marino. „Ale koukni se doprava, je to skoro až na konci. Za tím parkovacím místem jsou kuchyňské dveře, kterými se dovnitř vloupal vrah. Ta velká vila napravo patřila sousedovi, co šel ráno 6. ledna vyvenčit psa a všiml si, že sklo ve dveřích do kuchyně Jordanových je rozbité a všude se svítí, přestože je tak brzy. Podle toho, co jsem dokázal zrekonstruovat, se ten soused, jmenoval se Lenny Casper, probudil kolem čtvrté ráno, když začal štěkat jeho pudl. Casper říká, že psisko bylo rozčilené a nechtělo se uklidnit, tak si myslel, že chce asi jít ven.“

„Ty jsi s ním mluvil osobně?“

„Po telefonu. Tehdy ho také vyslýchali lidi z médií. Dneska říká v podstatě totéž co tehdy.“ Marino se dívá za mě, otevřeným okýnkem na mé straně, na dům v italském stylu, o kterém mluví. „Asi ve čtyři třicet jeho pudl konal potřebu přesně tam u těch palem a keřů.“

Ukáže na osvětlené místo osázené palmami a oleandrem, oba pozemky odděluje živý plot ze žlutého jasmínu.

„A on si náhodou všiml, že je sklo ve dveřích u Jordanových rozbité,“ pokračuje Marino. „V kuchyni se prý svítilo a hodně světla bylo i nahoře, jak mi říkal. Proto se napřed vylekal, že se tam někdo pokusil vloupat, což probudilo jeho psa. Vrátil se teda domů a Jordanovým zavolal, ale ti telefon nebrali. Pak zavolal policii. Ta se objevila kolem páté, našla kuchyňské dveře odemčené, alarm vypnutý a pod schody blízko vchodu tělo té malé.“

Prohlížím si bývalý domov Jordanových, je to podle mého odhadu akr zahrady se stromy, která je ozářená lucernami ve tvaru pouličních lamp. Ty vrhají temné dlouhé stíny. Příjezdová cesta je štěrková a ohraničená cihlami, od zastřešeného parkovacího místa vedou břidlicové kameny jako cestička ke kuchyňským dveřím, které bych neviděla, kdybych nevylezla z dodávky a nevstoupila na pozemek.

„Nedlouho po těch vraždách se přestěhoval do Memphisu,“ řekne Marino. „Odstěhovali se sousedé z obou stran, podle toho, co jsem slyšel, ta událost dost pošramotila cenu nemovitostí. Ono tu vlastně v okruhu několika bloků nežije už skoro nikdo z té doby, kdy se to stalo. Podle toho, co jsem slyšel, se dům Jordanových stal oblíbenou zastávkou na turistických výpravách za duchy, zvlášť proto, že je to hned naproti nejslavnějšímu hřbitovu v Savannah, kde spousta těchhle výprav začíná a končí. Ten roh Abercornské a Oglethorpské jsme míjeli před pár minutami.“

Marino sáhne dozadu, zašustí papíry a vyloví dvě láhve vody.

„Na,“ podá mi jednu. „Mám pocit, že se dneska celý den v jednom kuse potím. Víš, co myslím, ty procházky s průvodcem,“ mluví zase o zvrácené atrakci a davech, které láká. „Některé se konají za tmy při svíčkách, tak si dokážeš představit, jak by ti asi bylo, kdybys tu žila a každou chvíli ti do baráku čučeli nějací turisti, co poslouchají, jak tu byla vyvražděná celá rodina. Nechci si to ani představovat. Všecko se to rozjelo nanovo, když se objevily zprávy o popravě Loly Daggetteové.

Všem v okolí se ty vraždy Jordanových připomněly.“

„Byl jsi tu během dne?“ zajímá mě.

„Uvnitř ne.“ Napije se, hlasitě polkne. „Nejsem si jistý, že by ti prohlídka uvnitř řekla, co se tu stalo

před devíti lety. Dům byl od té doby několikrát prodaný, žili v něm různí lidé a nejspíš se hodně změnil. A taky mi připadá, že je docela jasné, co se stalo. Dawn Kincaidová rozbila sklo v těch zadních dveřích, sáhla dovnitř a hravě si odemkla. Jaime ti nejspíš řekla, že klíč byl v petlici, což je jedna z nejhloupějších věcí, jakou lidi dělají. Nainstalují si petlici u skleněného panelu nebo okna a pak nechávají klíč v zámku. Chápeš to? Prostě si vyber. Budeš v pasti, když začne hořet, nebo někomu moc usnadníš, aby se vloupal dovnitř a zabil tě, když spíš.“

„Jaime taky říkala, že sis prověřoval, proč nebyl zapnutý alarm. Kdo ho instaloval? Používali ho Jordanovi pravidelně? Prý ho přestali zapínat, protože spouštěl falešný poplach.“

„Tak se to povídá.“

„Něco ti můžu říct rovnou,“ dodám. „Tady, kde stojíme, nemůžeš vidět na dveře od kuchyně. Kdybys šel nebo jel kolem, při letmém pohledu bys nevěděl, že tam nějaké dveře vůbec jsou. Nejsou vůbec vidět kvůli té garáži.“

„Ale vidíš, že ta kamenná cestička míří dozadu, takže tam dveře můžeš tušit,“ namítne Marino.

„Anebo ta cestička vede na zadní dvorek. Musíš se tam podívat, abys to zjistil.“ Odšroubuju víčko láhve. „Důležité je to, že ty kuchyňské dveře nejsou z ulice vidět, což mi říká, že ten, kdo se sem před devíti lety vloupal, věděl, že tam vzadu je druhý vchod, že mají ty dveře skleněnou výplň a že je tam petlice, ve které často zůstává klíč. Anebo to ten člověk nějak zjistil předem.“

„Dawn Kincaidová je docela určitě ten typ, co si věci sakra zjišťuje,“ prohodí Marino. „Nejspíš věděla, že tam žije bohatý doktor. A nejspíš si to tam vyhlídla předem.“

„A měla štěstí, že klíč zůstal v zámku a alarm byl vypnutý?“

„Možná.“

„Víme, kde bydlela, když byla před devíti lety v Savannah, nebo jak dlouho tu vůbec byla?“

„Jenom že podzimní semestr na Berkeley končil 7. prosince a jarní začínal 15. ledna,“ odpoví Marino.

„Podzimní semestr tam určitě dokončila a na jarní se už taky zapsala.“

„Takže mohla strávit volno klidně tady,“ usoudím. „Mohla tu být několik týdnů, než poprvé navštívila svou matku.“

„A za tu dobu mohla poznat Lolu Daggetteovou,“ nadhodí Marino.

„Nebo se o ní doslechnout,“ dodám. „Nejsem tak úplně přesvědčená, že se znaly. Možná Lola ví teď, kdo je Dawn Kincaidová, a to kvůli těm massachusettským případům, nebo jí třeba i něco řekla Jaime. Lola možná dokonce ví, že Dawn měla něco společného s vraždami Jordanových, protože mně je jedno, co tvrdí Jaime. Nemůžeš vědět, co o výsledcích DNA prosáklo ven a co ne. Ale bez ohledu na to, co Lola ví zrovna teď, nemůžeme předpokládat, že si nějak spojí Dawn Kincaidovou s kýmkoli před devíti lety, když byli Jordanovi zavražděni. Rozhodně ji aspoň tehdy neznala jménem. Víme, co Dawn v té době studovala?“

„Jenom vím, že to mělo co dělat s nanotechnologiemi.“

„Nejspíš katedra materiálových věd a inženýrství.“ Dívám se na velké sídlo, kde byli čtyři lidé

zavražděni ve spánku, jak to popisovaly noviny. A jsem zmatená.

Proč nenastavili alarm? Proč nechávali klíč v zámku petlice, zvlášť v době dovolených, kdy vloupání a obecně zločinů přibývá?

„Bylo o Jordanových známo, že jsou neopatrní nebo příliš nad věcí?“ zajímá mě. „Byli třeba beznadějně idealističtí a naivní? Když nic jiného, pak lidi, co žijí v historickém domě ve staré čtvrti, bývají na svůj majetek a na svoje soukromí hodně opatrní. Mívají zamčené brány a alarmy zapnuté. Když nic, rozhodně nechtějí, aby se jim po verandě promenovali turisti.“

„To je mi jasné. Tahle část mě taky parádně štve,“ řekne Marino.

Jeho tmavý stín v dodávce se ke mně nakloní, když se Marino zadívá na sídlo, které by se zdálo jako nevinnost sama, kdybyste netušili, co se tady někdy v tuto hodinu před devíti lety stalo. Bylo po půlnoci. Nejspíš mezi jednou a čtvrtou hodinou ráno, jak jsem četla.

„Bezpečnost se dneska vnímá úplně jinak než v roce 2002. Zvlášť tady v Savannah,“ pokračuje Marino. „Garantuju ti, že lidi, co tehdy kašlali na alarmy a na to, že mají klíč v zámku, nic takového už dneska nedělají. Všichni se zločinnosti bojí o moc víc a rozhodně nezapomínají, že v baráku za milion tady někdo povraždil celou rodinu v jejich vlastních postelích. Je mi jasné, že lidi dělají všelijaké pitomosti, to vidíme v jednom kuse, ale přijde mi hodně divné, že se o Clarenci Jordanovi vědělo, že má prachy a že je hodně pryč kvůli té vší dobrovolničině, zvlášť o svátcích. Na Díkůvzdání, na Vánoce, na Nový rok, to je na klinikách, pohotovostech, v útulcích pro bezdomovce a vývařovnách nejrušněji. Takže bys čekala, že si bude dělat aspoň trochu starosti o bezpečí své ženy a dvou malých dětí.“

„Nevíme, že si je nedělal.“

„Vypadá to, že ten večer šel spát, aniž zapnul alarm,“ opakuje Marino podrobnost, která mě nepřestává trápit.

„Co záznamy té bezpečnostní firmy?“

„Skončili na podzim roku 2008.“

V bývalém domě Jordanových se v patře rozsvítí.

„Mluvil jsem s bývalým majitelem té Southern Cross Security, s Darrylem Simonsem,“ říká Marino,

„a ten tvrdí, že staré záznamy už neexistují. Prý byly v počítačích, co daroval charitě, když skončil s podnikáním. Jinými slovy, záznamy byly smazané nebo vyhozené před třemi lety.“

„Každý rozumný a zodpovědný podnikatel si záznamy schovává nejméně sedm let přinejmenším kvůli auditu z berňáku,“ zavrtím hlavou. „A on ti tvrdí, že to nemá zálohované?“

„Blbec,“ řekne Marino a vzápětí se rozsvítí světlo na verandě.

S hlukem nápadně odjíždíme, když se otevřou přední dveře a na verandu vyjde svalnatý chlap v kalhotách od pyžama. Dívá se za námi.

„Už chápeš, proč ten Darryl Simons nechce, aby někdo volal a vyptával se na bezpečnostní systém Jordanových?“ poznamená Marino a dodávka se přískoky hlasitě dere vpřed. „Kdyby byl ten systém

zapojený a funkční, nebyli by teď mrtví.“

„Tak proč nefungoval?“ ptám se. „Neříkal ti, jestli ten alarm instaloval doktor Jordan, nebo už předchozí majitel?“

„To si nepamatoval.“

„Jasně. Takové věci se pamatují těžko, když někdo zavraždí čtyři lidi.“

„Nechce si to pamatovat,“ upřesní Marino. „To máš jako ten, co postavil Titanic. Kdo se k tomu bude hlásit? Pořídí si amnézii a záznamy se někam ztratí. Nebyl zrovna nadšený, že mu volám.“

„Musíme zjistit, co se stalo s počítači té jeho firmy, kam je daroval. Třeba ještě někde existují, anebo má nějaké diskety se záznamy,“ nadhodím. „Pomohlo by nám, kdybychom viděli jeho měsíční vyúčtování. A záznamy. Řekl bys, že to vyšetřovatelé tehdy prohlédli. Co přesně ti řekl ten Long, který na tom dělal? Jaime tvrdí, že jsi s ním mluvil.“

„A dodala, že ten chlap je starý jako Metuzalém a měl od té doby mrtvici?“ Výfuk dodávky vystřelí, když se kodrcáme kolem kin, kaváren, cukráren a cyklistických obchodů poblíž Koleje umění a designu.

„Rok 2002 přece není tak daleko,“ dodám. „Podle mě to ještě nemůže být vychladlá stopa. Chladná, budiž, vlažná, třeba, ale ne vychladlá. Nebavíme se tu o nevyřešených vraždách starých padesát let. Měla by přece existovat spousta dokumentace a zástupy lidí s dobrou pamětí, kteří na tak velký a nechvalně známý případ nezapomněli.“

„Ten Long, co to vyšetřoval, říkal, že všechno je v jeho hlášeních,“ řekne Marino. „Tak jsem poznamenal, že tam se o alarmu Jordanových nic nepíše. Tvrdí, že měli trable s falešnými poplachy, tak to přestali zapínat.“

„Jestli to věděl, musel o tom mluvit s firmou, co alarmy vyráběla,“ odpovím, když objíždíme tmavé náměstí Reynolds Square, s lesíkem, lavičkami a sochou kázajícího Johna Wesleyho před starou budovou, která kdysi sloužila jako špitál pro pacienty s malárií.

„Jo, musel, ale nepamatuje si to.“

„Lidi zapomínají. Mívají mrtvičky. A nemají zájem otvírat staré vyšetřování, které by mohlo dokázat, že se spletli.“

„Souhlas. Ten záznam bychom měli vidět,“ přitaká Marino.

„V okolí muselo být poměrně dost lidí, co si nechali nainstalovat systém firmou Southern Cross Security. Co se stalo s těmito zákazníky?“

„Evidentně si je přebrala nějaká jiná firma.“

„A ta firma možná má také původní záznamy. Možná dokonce harddisk nebo zálohy z počítačů,“ nadhodím.

„To je dobrý nápad.“

„Možná by ti mohla pomoct Lucy. Staré elektronické záznamy, které se údajně kamsi vypařily, nalézat umí.“

„Ale Jaime nedovolí, aby nám pomáhala.“

„Taky nenavrhuju, že by měla pomoct Jaime. Navrhuju, aby Lucy pomohla nám dvěma. A Benton by možná taky mohl něco zjistit. Podle mě bychom měli využít všech informovaných zdrojů, které máme, protože se zdá, že důkazy naznačují různými směry. Taky je dobře, že nejsme moc daleko, protože tohle auto vypadá, že každou chvíli kiksne, nebo snad i vybuchne,“ dodám, zatímco se dodávka kodrcá hlučně na sever k řece.

Většina restaurací a barů, které míjíme, má už zavřeno, na chodnících je pusto. Pak se vpravo před námi zjeví Hyatt, veliký a osvětlený, až ozařuje celý blok.

„Jako bychom naráželi do zdi,“ poznamená Marino. „Lidi zapomínají a záznamy se ztrácejí.“

„Jaime je v Savannah teprve chvíli, ta firma s alarmy ale skončila a o záznamy údajně přišla už před třemi lety,“ řeknu. „Takže ani nemám pocit, že byste naráželi do zdi, nebo aspoň ne přímo, protože ten případ teď ožil.“

„No, rozhodně to vypadá, že někdo nechce, aby se v tom moc rejpalo.“

„Ale ani tohle nevíš jistě,“ namítnu. „Je přece normální, že lidé, kteří prošli namáhavým vyšetřováním vraždy, soudem a zájmem médií, který to doprovází, chtějí většinou už mít klid. Zejména v tak děsivých případech, jako byl tenhle.“

„Asi by bylo jednodušší, kdyby Lola Daggetteová dostala tu injekci a bylo po všem,“ prohodí Marino.

„Pro některé lidi by to bylo jednodušší a také by jim to poskytlo uspokojení,“ souhlasím. „Kdo je Anna Copperová?“ zeptám se pak.

„Já teda fakt netuším, proč se ti o ní Jaime nezmínila,“ odpoví Marino, když se skřípáním zastavíme před hotelem.

„Chci vědět, kdo je Anna Copperová anebo Anna Copper LLC,“ opakuju.

„Společnost s ručením omezeným, kterou používala v poslední době, když nechtěla, aby u něčeho bylo její jméno.“

„Jako třeba u bytu, který si pronajala v Savannah.“

„Vážně nechápu, proč ti to neřekla. Asi jsi podle ní ta poslední, kdo by takovou s. r. o. ocenil,“ řekne Marino.

K okénku řidiče váhavě přistoupí zřízenec, jako by si nebyl jistý, co si má o štěkající, skřípající dodávce myslet, nebo jestli ji vůbec touží zaparkovat.

„Radši to odvezu do garáže sám,“ řekne mu Marino.

„Omlouvám se, pane, ale nikdo nesmí vjet dovnitř. Do podzemních garáží má přístup povolen výlučně autorizovaný personál.“

„Hele, vy tohle auto řídit nechcete. Tak co kdybych ho postavil tamhle pod tu velkou palmu a hned ráno s ním odjel do opravny?“

„A vy jste zde ubytován?“

„Jsem pravidelný VIP host. Bugatti jsem dneska nechal doma. Měl jsem moc bagáže.“

„Opravdu bychom neměli…“

„Chystá se chcípnout. Asi nechcete, aby chcípla, když budete za volantem.“

Marino přískoky a s řevem motoru zaparkuje na straně cihlové cestičky. „Anna Copper je s. r. o., kterou Lucy vytvořila asi před rokem, řekl bych,“ pokračuje Marino. „Byl to její nápad a nedělala to zrovna z lidumilných důvodů. Stalo se to potom, co se s Jaime dost nepohodly. No, to se jim vlastně stávalo často.“

„A je to Lucyina firma, nebo Jaimina?“ zeptám se, když vypne motor a my zůstaneme sedět ve tmě a tichu. Vzduch vanoucí otevřenými okny je pořád teplý, i když jsou skoro dvě hodiny ráno.

„Jaimina. Lucy v podstatě vytvořila něco jako kouřovou clonu, za kterou se Jaime mohla schovat. Vlastně to měla být tak trochu legrace. Lucy šla na jednu z těch internetových právnických stránek, a vzápětí už existovala Anna Copper LLC. Pak jí přišly poštou dokumenty, ona je dala do krabice s mašličkou a takhle to Jaime předala.“

„Tak to líčí Jaime? Nebo ti to vyprávěla Lucy?“

„Lucy. Už mi to říkala dávno, někdy v době, kdy se stěhovala do Bostonu. Proto mě překvapilo, když jsem zjistil, že Jaime tu firmu opravdu používá.“

„A jak jsi to zjistil?“

„Přes papíry a účtovací adresu. Když jsem jí pomáhal zařídit bezpečnostní systém, potřeboval jsem určité informace,“ řekne Marino. Vystoupíme. „Tohle jméno používá na všem tady na jihu.

Připouštím, že je to dost neobvyklé. No, aspoň myslím. Je sakra dobrá právnička. Trvalo by jí asi tak pět minut, než by si zařídila novou firmu. Tak proč používá tu, která je spojená s nějakými vzpomínkami? Proč nezapomenout na minulost a nepohnout se dál?“

„Protože nemůže.“

Jaime se nedokáže Lucy vzdát, nebo přinejmenším představy o Lucy, a mě napadne, jestli Benton uvažuje stejně. Když mi poslal esemesku, že Anna Copperová nemá dobrou pověst, to odkazoval na Jaime? A jestli ano, musel si její byt proklepnout a najít v seznamu obyvatel firmu Anna Copper LLC, pak stačila další prověrka, a věděl, o koho se jedná. Nejspíš by nebral jako shodu náhod, že se nám Jaime vrátila do života, a možná ví i něco o potížích, do kterých se dostala a které ji donutily opustit New York.

Projdeme jasně osvětlenou recepcí, kde je v tuto hodinu jen osamělý recepční u pultu a v baru několik hostů. Dojdeme ke skleněnému výtahu a Marino několikrát zmáčkne tlačítko, jako by se tím dveře mohly otevřít rychleji.

„Sakra,“ zakleje, „nechal jsem nákup v autě, hergot.“

„Prozradila ti Lucy někdy, co má ta Anna Copperová znamenat? Kde na to jméno přišla?“

„Pamatuju si jenom, že to mělo něco společného s Groucho Marxem,“ řekne. „Mám ti donést nějakou vodu?“

„Ne, díky.“ Vlezu si do vany. Vyřídím pár telefonátů. Nechci, aby za mnou Marino chodil. Nastoupím do výtahu a řeknu Marinovi, že se uvidíme ráno.

15

Horko bylo, už když slunce zase vyšlo. V osm hodin ráno se potím v černém oblečení do terénu a černých kotníčkových botách, sedím na lavičce před hotelem a piju ledovou kávu, kterou jsem si koupila kousek odsud ve Starbucks.

Zvony na radniční věži odbíjejí první červencový den, hluboké, melodické vyzvánění, rozléhající se v řinčivé ozvěně. Pozoruju řidiče taxíku, který pozoruje zase mě. Je hranatý a ošlehaný, má ošuntělé vousy a kalhoty vytažené nad břicho. Připomíná mi postavy z fotografií z dob občanské války.

Předpokládám, že jeho předkové žili někde tady a on je jim pořád něčím podobný, jako tolik lidí, které vídám v městech a městečkách odříznutých od vnějšího světa.

Připomenu si, co říkala o genetice Kathleen Lawlerová. Ať se snažíme v životě stát čímkoli, pořád jsme tím, k čemu nás dovedly biologické síly. To její vysvětlení je fatalistické, ale není tak docela nesprávné. Vzpomenu si také na to, co říkala o predeterminaci a DNA, a mám pocit, že nemluvila jenom o sobě. Narážela i na svou dceru. Kathleen mě varovala – možná se mě pokoušela i zastrašit – před Dawn Kincaidovou, s níž údajně není v žádném kontaktu, přestože to podle mnoha dalších zdrojů není pravda. Kathleen ví víc, než prozrazuje, a tajemství, která skrývá, jsou nejspíš nějak spojená s tím, proč ji Tara Grimmová přesunula na samotku zrovna v době, kdy mě sem začali lákat. Věřím, že Jaime Bergerová vzbudila hodně obav.

Neví, s čím si zahrává, protože ji nevedou racionální motivy ani neslyší svou intuici tak dobře, jak si namlouvá. Její sobecké uvažování může být vyvoláno srážkami s newyorskou policií a politiky, ale nejvíc její chování teď ovlivňuje rozchod s mou neteří. A teď nikdo z nás neskončil na dobrém místě a rozhodně ne na bezpečném. Ani Benton, ani Marino, ani Lucy, ani já, a ze všech nejmíň právě Jaime, přestože ta to nevidí a nevěřila by mi, kdybych ji na to upozornila. Obalamutila sebe sama a já se jenom vezu na vlně a vzpomínám si, co mi v dobách, kdy jsem v Richmondu začínala, říkával starý Diener: Musíte žít tam, kde se ráno probudíte, i když vás tam dostal sen někoho jiného.

Když jsem se dnes ráno po tom krátkém spánku probudila, uvědomila jsem si, že ve svém rozhodnutí nemůžu váhat. V sázce je příliš a já nevěřím Jaimině analýze většiny věcí, o které tu jde, ani nevěřím jejímu přístupu. Ale udělám, co budu moct, abych pomohla. Jsem v tom zapojená, i když to nebylo dobrovolné. Natáhli mě sem, prakticky mě unesli, ale to už je teď jedno. Připadá mi to naléhavé, i když za to nemůže Lola Daggetteová nebo Dawn Kincaidová ani její matka Kathleen Lawlerová.

Nemůžou za to devět let staré vraždy ani ty, které se nedávno odehrály v Massachusetts, ačkoli tyto případy a ti, kdo v nich byli zapojeni, jsou nesmírně důležití a já se jim ze všech sil pokusím přijít na

kloub. Nad tím vším ovšem převažuje skutečnost, že Jaime svým jednáním ovlivnila lidi, kteří jsou mi nejbližší. Mám pocit, že ohrozila Lucy, Marina i Bentona. Ohrozila naše vzájemné vztahy, které byly vždycky složité a komplikované a poněkud křehké. Tu síť, která je silná jenom tehdy, když jsme silní i my všichni v ní.

Lidé, se kterými si Jaime zahrává, jsou moje rodina, vlastně má jediná rodina. Do té nepočítám svou matku ani sestru, to bohužel musím přiznat. Na ty se nemůžu spolehnout a upřímně řečeno, ani bych se jim nikdy nesvěřila do péče, dokonce ani v jejich lepších dobách, pokud vůbec nějaké kdy měly.

Bývaly časy, kdy jsem do svého vnitřního kruhu ráda přizvala i Jaime, ale nedovolím jí, aby teď brouzdala po jeho okraji a narušovala jeho soudržnost nebo měnila to, kým pro sebe navzájem my ostatní jsme. Opustila Lucy chladně a neférově a teď to vypadá, že se chystá Marinovi změnit kariéru i samu jeho identitu. Během krátké doby v něm dokázala znovu rozdmýchat žárlivost na Bentona a nasadit mu do hlavy, že mě manžel zradil a že mu nezáleží na mém bezpečí a štěstí.

I kdyby tu nebyly ty staré vraždy, které nějak souvisejí s novými, s nimiž mají společného jmenovatele v Savannah, nemohla bych hned odjet. Prodloužila jsem si rezervaci hotelu a zamluvila pokoj i pro Lucy, která s Bentonem za úsvitu vyrazila vrtulníkem. Řekla jsem, že potřebuju její pomoc. A připomněla jsem jí, že obvykle o nic nežádám, ale teď je tady chci mít.

Na cihlové příjezdové cestě před hotelem se objeví Marinova dodávka, která pořád hlasitě řve, ale už se aspoň netřese a neskáče. Vstanu z lavičky. Dojdu k taxikáři s rozcuchaným vousem, usměju se na něj a hodím kelímek ze Starbucks do koše.

„Dobré ráno,“ pozdravím a on dál jenom zírá.

„Můžu se vás zeptat, co jste zač?“ Měří si mě od hlavy k patě, opírá se o svoje modré taxi zaparkované pod stejnou palmou, kde před sedmi hodinami nechal Marino stát churavou dodávku.

„Vojenské lékařské vyšetřování,“ odpovím taxikáři nicneříkajícími slovy, která jsem použila i pro ostatní, co se dnes ráno divili, že mám na sobě černé kalhoty s mnoha kapsami, černou košili s dlouhým rukávem a s vyšitým zlatým odznakem CFC a na nohou pevné boty.

Kabela, kterou jsem našla na pokoji, kam jsem se ve dvě ráno dostala, obsahovala všechny nezbytnosti, jaké potřebuju, když vyšetřuju případ někde v terénu, ale nebylo tam nic, co by se

hodilo do světa civilistů. A rozhodně ne v subtropech. Poznávám v tom Marinovu práci. Nepochybuju, že kabelu balil sám, věci posbíral v mé kanceláři ve skříni a v koupelně, a také ve skříňce v šatně pitevny. Jak si tak rekonstruuju těch uplynulých pár měsíců a především ty dva týdny, kdy byl pryč, připomínám si, že jsem občas nemohla něco najít. Myslela jsem si, že mám víc košil uniformy. Byla jsem si jistá, že jsem měla ještě jedny pracovní kalhoty do terénu. Přísahala bych, že jsem měla dva páry pevných bot. Obsah kabely naznačuje, že podle Marina strávím všechen čas tady v laboratořích nebo v pracovně lékařského vyšetřovatele, a především s ním.

Kdyby mi kabelu balil Bryce, což bývá obvyklý rutinní postup, když jsem z naléhavých důvodů mimo město nebo někde zůstanu, přidal by ještě jednu tašku se saky, blůzami a kalhotami, všechno vyložené hedvábným papírem, aby se to nezmačkalo. Zabalil by mi boty, ponožky, pracovní šaty i toaletní potřeby a vybíral by promyšleněji a s větším vkusem, než když si balím sama. Nejspíš by taky zašel k nám domů. Bryce by neváhal vzít všechno, o čem by si myslel, že to můžu potřebovat, a to včetně prádla, které ho osobně nijak nezajímá – nanejvýš okomentuje různé značky a tkaniny a přidá názor, který prášek nebo aviváž má rád on. Ale určitě by mě neposlal uprostřed léta do Georgie se třemi sadami pracovního oblečení do chladného počasí, třemi páry pánských bílých ponožek,

bundou, pevnými botami, jedním deodorantem a repelentem.

„Nevěděl jsem, jestli jsi už jedla,“ řekne Marino, když otevírám dveře dodávky a okamžitě si všimnu, že je uvnitř uklizeněji, než když jsem v autě seděla naposledy. Cítím citronový osvěžovač vzduchu a také máslo a smažený steak a vajíčka. „Pár kiláků odsud je Bojangles’, kousek od vojenského letiště Hunter. Aspoň jsem měl důvod auto otestovat. Je jak nové.“

„Až na maličkou drobnost zvanou klimatizace.“ Zapnu si pás a všimnu si na zemi mezi našimi sedadly objemné tašky. Stáhnu okénko až dolů.

„To bych napřed potřeboval nový kompresor, ale na to kašlu. Hele, nevěřila bys, za jakou cenu to autíčko mám. Na to, že nemáš vzduch, si zvykneš. Je to jako za starých časů. Když jsem byl mladý, klimošku neměla spousta aut.“

„Nebo taky bezpečnostní pás přes rameno, airback, brzdy, co nezamrznou, anebo navigaci,“ dodám.

„Vzal jsem ti vajíčkové sendviče, ale jsou tam taky nějaké se steakem, vajíčky a sýrem, jestli máš hlad,“ řekne. „A v chladicí tašce je voda.“ Ukáže palcem k zadním sedadlům. „Olivový olej v Bojangles’ nemají, tak to jednou přežiješ. Vím, co si myslíš o másle.“

„Já máslo miluju, proto se od něj držím co nejdál.“

„Ježíši. Já fakt nechápu, jak někdo může tak toužit po tuku. Ale to teď řešit nebudu. Učím se, že proti některým věcem nemá smysl bojovat. Když se s nimi nepereš, nepřeperou tě.“

„Máslo mě přepere ve chvíli, kdy se pokouším zapnout kalhoty. Musel jsi být celou noc vzhůru. Kdy jsi stačil odvézt tu dodávku do servisu a vykoupat se?“ zajímá mě.

„Jak jsem říkal, našel jsem mechanika a na internetu objevil jeho číslo domů. Čekal na mě v servisu v pět ráno. Vyměnili jsme alternátor, vybalancovali kola, vyčistili ložiska, utáhli šrouby, a když už jsme byli v tom, vyměnili jsme i stěrače a taky trochu uklidili,“ prohodí cestou po West Bay, která nabízí restaurace a obchody v domech ze štuku, cihel i žuly. Ulice je lemovaná duby, magnoliemi a myrtou.

Marino má na sobě oděv do terénu, ale sobě vybral rozumněji: je to letní uniforma CF s khaki kalhotami s kapsami a béžovým tričkem s límečkem z lehké bavlny. Na nohou má speciální nylonové tenisky ze síťoviny a semiše. Temeno holé hlavy a špičku spáleného nosu mu chrání kšiltovka, na nose má tmavé brýle a natřel se opalovacím krémem, který se mu v záhybech na zpoceném krku slévá do bílé vodnaté směsi.

„Děkuju, že jsi mi zabalil věci do terénu,“ řeknu. „Kdy jsi k nim vlastně přišel?“

„To ještě před odjezdem.“

„Jo, to jsem taky pochopila.“

„Měl jsem ti vzít pláťáky. Musí ti být příšerné vedro. Nevím, co mě to napadlo.“

„Nejspíš jsi bral, co ti přišlo pod ruku, a v Massachusetts bylo ještě docela chladno, takže jsme neměli venku letní uniformy, protože ty jsme v tomhle nevídaně chladném jaru nepotřebovali. Pláťáky mám ve skříni doma. Kdyby ses zeptal Bryce…“

„Jo, já vím. Ale nechtěl jsem ho do toho zatahovat. Čím víc by věděl, tím hůř by držel jazyk za zuby, a znáš ho sama. Balil by ti jak na módní přehlídku a já bych se sem táhl s loďákem.“

„Zabalil jsi mi, než jsi odjel,“ opakuju. „A kdy to bylo přesně?“

„Když jsem byl naposledy v kanclu, vzal jsem pár věcí. Nevím, mohlo být čtrnáctého nebo patnáctého. Ale netušil jsem, co mě tady čeká.“

Zatočí na US17, která míří k jihu, otevřenými okny vane do auta rozpálený vzduch jako z pece.

„Podle mě jsi to tušil až moc dobře,“ opravím ho. „Proč si to neřekneme rovnou?“

Otevřu přihrádku, abych si vzala další ubrousky, a rozložím si je na klín, než vytáhnu z tašky mezi našimi sedadly snídani.

„Docela by pomohlo, kdybys přiznal, že jsi ve chvíli, kdy ses rozhodl pro tu naléhavou dovolenou, věděl moc dobře, že sem jedeš pomoct Jaime,“ řeknu. „A taky jsi věděl, že sem brzy přijedu taky, i když nebudu znát pravý důvod, a budu mít jenom pár maličkostí na přespání.“

„Snažil jsem se ti přece vysvětlit, proč jsi to nemohla vědět předem.“

„Ano, to ses snažil a já jsem si jistá, že jsi o svých argumentech přesvědčený, přestože já si jimi tak jistá nejsem. Vlastně bych tomu ani neměla říkat tvoje argumenty. Jsou Jaiminy.“

„Já zas nechápu, jak to, že je ti jedno, že tě šmíruje FBI.“

„Nevěřím tomu. A jestli ano, musejí se už pořádně nudit. Který chceš?“ Zadívám se na teplé toasty ve žlutém papíru umaštěném od másla.

„Všechny jsou stejné, až na ten tvůj.“

„Tak jo, svůj asi poznám, je oproti těm ostatním poloviční.“ Rozložím další ubrousky a dám je Marinovi přes stehno. „Chci mít jasno. Ne o FBI, ale o tobě.“

„Nenaštvi se zas.“

„Žádám tě o vyjasnění. Nechci se hádat nebo se s tebou prát. Ten byt v Charlestonu jsi najal už předtím, než Jaime před dvěma měsíci zavolala do CFC a tys skočil do vlaku, aby ses s ní v New Yorku tajně setkal?“

„Uvažoval jsem o tom.“

„Na to se neptám.“

Rozbalím toast se smaženým kuřecím řízkem, vajíčkem a sýrem, Marino natáhne velkou tlapu a třetinu uhryzne jediným kousnutím. Máslové drobky se mu drolí na ubrousek v klíně.

„Koukal jsem se po něčem,“ řekne a žvýká. „Už nějakou dobu jsem se díval, jak a co se kolem Charlestonu pronajímá. Spíš to byl jenom takový sen, než jsem si promluvil s Jaime. Řekla mi o tom, jak pracuje na případu Loly Daggetteové a že by se jí hodila moje pomoc, mně to přišlo jako bomba, jako by to tak prostě mělo být. Je to v té části světa, kde jsem si chtěl něco pronajmout. Ono to dává smysl, když se nad tím zamyslíš. Většina míst, kde se dobře rybaří a jezdí na motorce, má taky trest smrti. No zkrátka jsem usoudil, že má pravdu a že je dobrý nápad dělat sám na sebe.“

„Její nápad, jak jinak.“

„Hele, je chytrá jak liška a dávalo to smysl. Můžu si líp organizovat čas, vybírat si, kde chci být, a třeba mi to hodí i víc prachů.“ Znovu se zakousne. „Říkal jsem si, že je to teď nebo nikdy. Tohle je tvoje šance. Když nezkusíš věci změnit tak, jak je chceš mít, ve chvíli, kdy tu šanci máš přímo před nosem, podruhé se sotva objeví.“

„Vylíčila ti Jaime podrobně, co se jí stalo v New Yorku? A proč odešla?“ zajímá mě.

„Nejspíš ti pověděla, co Lucy udělala.“

„Já myslela, že před tebou o Lucy nemluvila, nebo jsi to neříkal?“ Rozbalím svůj vajíčkový toast. Obvykle jídlo z fast foodu nejím a rozhodně nesdílím Marinovu vášeň pro cokoli smaženého, ale najednou mám hrozný hlad.

„Vlastně ne tak docela,“ odpoví Marino. Jsme na Veterans Parkway, projíždíme poměrně rychle mezi dlouhými pásy lesů, nebe je nad námi obrovské a bělavé, což předvídá další žhavý den. „Zmínila se jenom o Real Time, že má narušenou bezpečnost a že to sváděli na Jaime. Nikdo ji neobvinil oficiálně, ale prý se povídalo, jaká je to náhoda, že upozorní na falšování kriminálních statistik u newyorské policie zrovna ve chvíli, kdy se jim někdo naboural do počítačů, a má přitom zrovna vztah se známou hackerkou.“

„Takhle to Lucy nelíčila,“ řeknu. „Tvrdila, že nešlo o Real Time centrálu. Prý se jednalo o jeden okrsek, kde upravovali závažné zločiny na přestupky a vloupání měnili na stížnosti.“

„Už to je dost zlé.“

„Nevím přesně, k čemu se dostala nebo jak, ale jo, je to dost zlé. A je mi líto, že Lucy označují právě takhle, jako známou hackerku. Že si to o ní všichni myslí.“

„Do háje, doktorko, tohle se přece nabízelo,“ vybuchne Marino. „Když vidí, že se někam může dostat, vleze tam. A ona se zvládne dostat prakticky kamkoli. Vím, že to už dávno víš, tak proč se budem tvářit, že to tak není? Možná bych byl stejný, kdybych byl jako ona, dělal bych, co je třeba, abych dostal, co chci, protože můžu. Právo je jako boule na černé sjezdovce. Přejedeš je, objedeš, a čím víc jich je a čím těžší ta jízda je, tím víc se to Lucy zamlouvá.“

Dívám se otevřeným oknem na béžové bažiny, kanály a potůčky, horký vzduch dovnitř nese zápach bahna, který připomíná zkažené vejce.

„Lucy je stejně putna, co si o ní kdo myslí.“ Zašustí papír, jak Marino muchlá obal.

„Ona chce, aby si o ní lidi mysleli, že je jí to putna. Ale záleží jí na mnohem víc věcech, než bys řekl. Včetně Jaime.“ Kousnu si do toastu. „Je mi jasné, že toho budu litovat, ale je to vážně dobré.“

„Radši si dám ještě jeden, kdybychom nestihli oběd.“

„Mám dojem, že jsi trochu zhubnul. Jen nevím jak.“

„Jím jenom tehdy, když má hlad moje tělo, a ne já,“ řekne. „Trvalo mi polovinu života, než jsem na tohle přišel. Prostě čekám, až mám hlad na nějaké buněčné úrovni, jestli mi rozumíš.“

„Nechápu ani slovo.“ Podám mu další toast.

„Vážně to funguje. Nekecám. Hlavní je nemyslet. Když potřebuješ jídlo, buňky tě na to upozorní, a pak se o to postaráš. Ale na jídlo už nemyslíš v jednom kuse.“ Mluví s plnou pusou. „Neplánuju si, jak si dám tohle nebo tamto, nebo jak nesním to a to, ani nemám pocit, že musím jíst v určité hodiny.

Nechávám na svých buňkách, aby mi řekly, kdy mají hlad, a řídím se tím. Za pět týdnů jsem zhubnul sedm kilo a říkám si, že bych o tom mohl napsat knížku. Netvrdím, že si lidi mají myslet, jak jsou štíhlí. Já jim říkám, že na to nemají myslet vůbec. Věřím, že by se to ujalo. Možná bych to mohl někomu diktovat a nechat si to sepsat.“

„Trápí mě, že jsi zase začal kouřit.“

„Vážně nevím, proč to pořád vytahuješ.“

„Někdo v té dodávce kouřil.“

„Podle mě to tady docela voní.“

„Včera to nevonělo ani náhodou.“

„Pár kamarádů rybářů. Může za to vedro, kdy jezdíš se staženými okny. Lidi mají pocit, že můžou klidně kouřit.“

„Možná by ses nemusel tak vykrucovat,“ nadhodím.

„Proč máš pořád tolik keců kvůli cigáru? To se z tebe stala členka protikuřácké hlídky nebo co?“

„Vzpomínáš si snad, čím si prošla Rose.“ Připomenu úděsnou smrt mé sekretářky Rose, která podlehla rakovině plic.

„Rose nekouřila, za celý život si nedala jedinou cigaretu. Neměla žádné zlozvyky, a stejně dostala raka, nebo možná právě proto. Došel jsem k názoru, že se nesmíš snažit moc usilovně, protože pak se všecko pokazí. A proč si mám něco odpírat jen proto, abych umřel předčasně v dobrém stavu? Stýská se mi po ní. Už to není jako dřív. Sakra, nesnáším, když mi někdo chybí. Přijdu k tobě do kanclu a čekám, že ji tam najdu u starého IBM. Byla svéráz. Někteří lidi by neměli umírat, a ti, co by klidně mohli, tu straší navěky.“

„Nedávno ti diagnostikovali bazální buněčný karcinom a odstranili ti několik lézí. To poslední, co bys měl udělat, je začít zas kouřit.“

„Kouření rakovinu kůže nezpůsobuje,“ namítne.

„Ale zvyšuje riziko na trojnásobek.“

„Tak fajn. Sem tam si teda zapálím, když kouří někdo další. O nic nejde.“

„Přestaň kouřit cigarety. Prostě je zahoď. Třeba bys mohl napsat ještě jednu knížku, tu by si lidi nejspíš taky kupovali.“

„To, čeho se Lucy bojí, se nikdy nedokáže.“ Vrátí se k tématu, protože nechce poslouchat kázání.

„Nikdo nebyl obviněný ani obviněný nebude. Jaime odešla z kanceláře návladního jednou provždy, a

přesně tohle lidi jako Farbman chtěli. Je to jednoduché. Musí si připadat, jako by vyhrál v loterii.“

„Jaime si tak rozhodně nepřipadá, přestože tvrdí opak.“

„Mně se zdá docela spokojená s tím, co teď dělá.“

„Tomu nevěřím.“

„Jenom se jí nelíbí, jak se to stalo, protože ji k tomu donutili. Jak by ses cítila, kdyby tě někdo vyhnal z postu a zrušil ti kariéru po tom všem, co jsi udělala, aby ses dostala tam, kde jsi?“

„Ráda bych věřila, že bych nedonutila někoho, koho údajně miluju, dělat věci, které by ho zničily, jenom proto, abych se z toho vztahu dostala,“ odpovím.

„Jo, ale rozchod s Lucy nemá s tím, že Jaime odešla z kanceláře prokurátora, nic společného.“

„Má s tím společného úplně všechno. Jaime prostě zrušila svůj život,“ namítnu. „Nelíbilo se jí, co viděla, a tak to rozbila, rozdrtila to, aby mohla začít nanovo. Ale takhle to nefunguje. Nikdy to takhle nejde. Nemůžeš si znovu všechno postavit na základně ze lží. Pomáhal jsi jí s bezpečnostním systémem. Má teď taky zbraň?“

„Dal jsem jí pár lekcí střílení na uzavřené střelnici.“

„Čí to byl nápad?“

„Její.“

„Většina Newyorčanů zbraň nenosí. To prostě není součást jejich kultury. Není to pro ně přirozené. Proč si Jaime najednou myslí, že potřebuje pistoli?“

„Třeba proto, že teď žije tady, kam tak docela nepatří. A řekněme si otevřeně, že všechno, co souvisí s Dawn Kincaidovou, působí dost strašidelně. Myslím, že se Jaime vyděsila z toho, co teď vlastně dělá, a na zbraně si zvykla u Lucy, která má něco u sebe v jednom kuse. Ta si nejspíš ten svůj glock bere i do sprchy! Třeba si Jaime na zbraně zvykla, když s nimi žila.“

„Stejně jako si zvykla na Anna Copper LLC, která vznikla jako nepovedený vtípek, když byla Lucy namíchnutá? Jasně, Groucho Marx přece hodně investoval do Anaconda Copper, té těžařské firmy, která se za velké krize potopila ke dnu a kterou obviňovali, že ničí životní prostředí. Ty nechápeš, co se tady děje?“

„Ne, nebo možná jo.“

„Investuješ do něčeho, co se zdá nesmírně hodnotné, ale je to toxické, a o všechno přijdeš. Málem tě to zabije.“

„Posloucháš někdy ty jeho staré pořady v rádiu? Vsaďte se. Znáš to, jakou barvu má Bílý dům nebo kdo je pohřbený v Grantově mauzoleu a tak podobně. Groucho je k smíchu. A ty by sis neměla dělat hlavu s Jaiminými trably.“

„Měla bych si s nimi dělat hlavu a ty by sis ji měl dělat taky. Jedna věc je nabídnout objektivní asistenci v případu a něco docela jiného je nechat se do věci vtáhnout, zvlášť když jde o vyrovnávání

naprosto osobních účtů v dysfunkčním vztahu. Jaime má všechny možné důvody, proč z toho dělat velký případ a při té své pomstě se znovu zrodit jako Fénix z popela. Roli v tom totiž hrají i jiné faktory. A myslím, že dobře víš, o čem mluvím.“

Marino zabručí, když zahrabe v tašce z Bojangles’ a vytáhne další ubrousky. Přejíždíme přes most spojující břehy řeky Little Ogeechee.

„Jen doufám, že si dáš pozor,“ pokračuju a už ho zase kárám. „Nebudu se do ničeho plést, jestli se rozhodneš dělat konzultanta i jiným nebo jestli změníš svůj zaměstnanecký poměr u CFC. Ale na Jaime si dávej hodně velký pozor. Je ti jasné, proč pro tebe může být těžší vnímat ji naprosto jasně?“

Otře si ústa a prsty, když přejíždíme nad řekou Forest, kde kotví uvázané čluny na lov krevet a na dlouhém dřevěném molu trůní v řadách racci.

„Je nebezpečné, když se lidi nechávají vést motivací, kterou si ani neuvědomují. Víc říct nechci.“ Nečekám, že mi porozumí nebo se nechá přesvědčit.

Jaime přikrmuje jeho ego tak, jak to já nedělám, protože jím odmítám manipulovat. Neokouzluju ho ani mu nelichotím, abych ho přesvědčila, že má dělat, co chci. Jsem otevřená a upřímná a to ho většinu času štve.

„Poslyš,“ řekne, „nejsem žádný idiot. Vím, že jí jde i o něco jiného a že Lucy všechno zkomplikovala. Je až moc otevřená. Pamatuju si, jak přišla do kanceláře prokurátora a chovala se, jako by to, co se mezi nimi děje, nejen nebylo tajemství, ale byla to věc, kterou je třeba se vyloženě chlubit.“

Před námi je Savannah Mall, tržnice, kde jsem si dávala mořské plody s Colinem Dengatem, když jsem tady byla naposledy. Snažím se vzpomenout, kdy to bylo. Možná tak před třemi lety, to jsem byla ještě v Charlestonu a on bojoval s vlnou zločinů z nenávisti na pobřeží Georgie.

„Nemělo by to být tajemství,“ odpovím. „Vlastně by se lidi měli opravdu pochlubit, když se milují.“

„Hele, řekněme si to upřímně,“ namítne Marino, „všichni to neberou jako ty. Ty dvě netvořily zrovna pohádkový pár. Nejsou jako princ William a Kate. Každý nebyl nadšený z toho, že tu má mít Jaime a Lucy. Je to jenom můj názor, ale myslím, že Jaime z toho chtěla pryč, protože jí to způsobovalo velké problémy. Všechno to svinstvo na internetu, jako by ji najednou obsadili do nějaké reality show nebo co. Proteplalá prokurátorka, zákony z Lesbu a tak podobně. Bylo to ošklivé, tak z toho odešla a teď lituje, i když to nepřizná.“

„Proč myslíš, že toho lituje?“

Jsme na úzké jednoproudé silnici zvané Middle Ground Drive, která se klikatí mezi státními pozemky porostlými křovinami a borovým lesem, nikde ani stopa po lidském osídlení. Georgijská výzvědná služba drží kancelář lékařského vyšetřovatele a forenzní laboratoře co nejvíc izolované od světa, a má k tomu důvod.

„Ale sakra, myslíš snad, že je s tímhle životem, co si vybrala, spokojená?“ vyjede Marino. „Myslím osobně.“

„Radši bych věděla, co si o tom myslíš ty.“

„Když se rozešly, Jaime začala randit s chlapama, včetně jednoho typa z NBC, toho Bakera

Thomase.“

„Ona ti to říkala?“

„Pořád mám nějaké kámoše na NYPD. Když jsem před pár měsíci za Jaime zajel, s pár kamarády jsem se sešel a poslechl si drby. Ale o to nejde. Může se snad chovat okatěji? Chodí s novinářem z televize, který je považovaný za nejžádanějšího newyorského svobodného mládence? Ačkoli, určitou teorii o něm mám. Není žádná náhoda, že se nikdy neoženil. Lucy ho vídávala ve Village v barech, jaké by se zamlouvaly Bryceovi.“

Kriminální laboratoř pobřežního regionu je schovaná v lesích a obklopená vysokým plotem s ostny, které brání jeho přelezení. Vchod hlídá kovová brána, nalevo má kameru a interkom.

„Kdy se máme s Jaime setkat?“ zajímá mě.

„Říkala, že by bylo dobré ti napřed dát čas, aby ses na ty případy mohla podívat.“

„Ty jsi s ní dneska mluvil?“

„Ještě ne. Ale takový byl plán.“

„Aha. Takže já si to napřed projdu a ona se tu nemusí ukázat, dokud se jí to nebude hodit. Pokud se tedy bude vůbec obtěžovat.“

„Záleží na tom, co najdeš. Mám jí zavolat. Hergot, tohle místo je zabezpečené skoro stejně jako u nás.“

„Zločiny z nenávisti,“ poznamenám. „Dějí se tu dlouhé roky, už od dob, kdy tady laboratoř vznikla. Colin se o tom vyjadřoval dost výmluvně. Zvlášť o jednom případu, který byl všude ve zprávách, když jsme ještě měli kancelář v Charlestonu. Možná si na to budeš pamatovat.“

Marino zpomalí a zajede k interkomu.

„Okres Langer v Georgii. Afroameričan Roger Mosbly, učitel na penzi, který se zasnoubil s běloškou,“ pokračuju. „Jel jednou pozdě v noci domů, a když vjížděl ke svému domu, stoupli si mu před auto dva běloši.“

Marino vytáhne ruku z okénka. Zmáčkne tlačítko interkomu a ozve se hlasité zabzučení.

„Ubili ho k smrti lahvemi a baseballovou pálkou. Na Colina byl vyvíjen nátlak, aby pomohl obhajobě prezentovat případ jako férovou rvačku,“ říkám. „Neshodu na silnici. Mosbly to začal. Přestože ti dva neměli žádná zranění a on měl po těle mnoho odřenin a modřin, které dokazovaly, že ho vytáhli z auta, když měl ještě připnutý bezpečnostní pás.“

„Bílé nacistické supersvině,“ poznamená Marino.

„Colinovi vyhrožovali, protože řekl pravdu, a krátce před procesem jednou v noci někdo vystřílel přední okna laboratoře. Potom postavili ten plot.“

„Nepřipadá mi jako chlapík, který by chtěl popravit někoho za zločin, co nespáchal.“ Marino znovu stiskne tlačítko.

„Kdyby takový chlapík byl, nepotřeboval by tady takové zabezpečení.“ Nedodávám, že Jaime Bergerová se v Colinu Dengateovi pletla, že mu neporozuměla. Nepřipomínám Marinovi znovu, že tato právnička, se kterou se bude podle něj tak skvěle pracovat, si hraje na vlastním písečku a není zrovna nejpřímější nebo nejlaskavější člověk.

V reproduktoru se ozve ženský hlas: „Dobrý den, co si přejete?“

„Doktorka Scarpettová a vyšetřovatel Marino přijeli za doktorem Dengatem,“ oznámí Marino a já zkontroluju iPhone, jestli nemám zprávy.

Benton s Lucy zrovna přistáli v Millville ve státě New Jersey, aby nabrali palivo, psala mi Lucy před jedenácti minutami. Jsou v příšerném skluzu, protože od jihozápadu vane silný vítr přímo jim na čumák. A pak tam mám i zneklidňující vzkaz od Bentona: D. K. už není v Butleru. Víc až dorazím.

Dávej si pozor.

Kovová brána se s hlasitým hukotem pomalu rozevře a odhalí asfaltovou cestu. Vidím cihlovou budovu se štukem, má jen jedno patro, ale je rozložitá. Před ní parkují bílá SUV s zlatomodrým znakem GBI na dveřích a také bílý landrover s plátěnou vojensky zelenou střechou, kterým Colin Dengate jezdí, co ho znám.

„Povíš doktoru Dengateovi o těch nových výsledcích testů DNA?“ zeptá se Marino a já myslím na to, co mi Benton právě napsal. Na nic jiného se nesoustředím.

Na stožárech zplihle visí vlajky, nehne s nimi jediné zavanutí, cesta je lemovaná červeně kvetoucími štětkovci, které tak milují kolibříci. Skrápí je rozstřikovače, které kropí i okraj trávníků. Zaparkujeme na místě pro návštěvy před reflexním sklem odolným proti kulkám i roztříštění a navrženým tak, aby vydrželo i teroristický útok. A já dokážu myslet jenom na to, že Dawn Kincaidová uprchla z Butlerské státní nemocnice pro odsouzené trestance.

Jestli je to pravda, někdo zemře. Možná víc než jeden člověk. Jsem si tím jistá. Je neskutečně chytrá. Je sadistická a dokázala získávat, co chtěla, celý svůj šílený predátorský život, aniž ji kdo zastavil.

Nikdo to nedokázal, ani já. Zpomalila jsem ji, ale rozhodně jsem ji nezastavila. Jediný důvod, proč jsem ještě tady, se jmenuje štěstí. Mlha z rozprašovačů mi dopadá na tvář a já si vzpomenu na mlhu její krve. Vzpomínám si na chuť soli a železa na jazyku, na zubech, v ústech. Na krvavou mlhu na obličeji, v očích, ve vlasech. Tara Grimmová naznačila, že Kathleen Lawlerová by mohla být brzy propuštěná. A mně vytane na mysli, že Dawn Kincaidová plánuje dorazit sem.

„Hej? Tváříš se, jak bys viděla ducha.“ Uvědomím si, že na mě Marino mluví.

„Promiň,“ odpovím a otevřu dveře dodávky.

„Řekneš mu o té DNA?“ zeptá se znovu.

„Ne, to určitě ne. To mu musí říct někdo jiný. Radši bych se na ty případy dívala, jako bych nic nevěděla. Chci k nim přistupovat s otevřenou myslí.“ Vytáhnu z chladicí tašky láhve, ze kterých kape.

„Nevím, kdy jsi do toho dával led,“ dodám, „ale jestli si chceš udělat čaj, je to tak akorát.“

„Aspoň to teče.“ Vezme si jednu láhev.

„Hned budu vevnitř,“ řeknu, „jenom si potřebuju zavolat.“ Vstoupím do horkého stínu pod stromem a volám Bentonovi. Doufám, že s Lucy znovu neodstartovali.

„To jsem ráda, že to ještě bereš,“ vydechnu s úlevou, když hovor přijme. „Je mi líto, že vám tak fouká. Je mi líto, že jsem po tobě chtěla, abys přijel do Savannah, a ukazuje se, že je to tak těžké.“

„Ten vítr mě trápí nejmíň. Jenom nás zpomaluje. Jsi v pořádku?“

„Nemám to správné oblečení na tohle počasí.“

„Dávám si kafe, než Lucy dotankuje. Kriste, tady v New Jersey je taky na padnutí.“

„Co se stalo?“

„Nevím nic oficiálně a nejspíš bych tě neměl plašit, když k tomu třeba není důvod. Ale vím, co je zač a čeho je schopná, a ty to víš taky moc dobře. Dokázala přesvědčit stráže a další personál v Butleru, že potřebuje do nemocnice na pohotovost.“

„Kvůli čemu?“

„Má astma.“

„Jestli ho neměla předtím, teď už ho má určitě,“ poznamenám rozzlobeně.

„Měl ho i Jack. Buďme fér, astma je dědičné.“

„Je to jenom další její manipulace.“ Nemíním být fér.

„Sanitka ji odvezla dnes ráno asi v sedm. Jeden můj kontakt v Butleru, který nemá s jejím případem nic společného a nemá ani přímý přístup k informacím, se o tom doslechl a nechal mi asi před půl hodinou vzkaz. Jsem moc rád, že jsi tisíc kilometrů daleko, ale buď opatrná. Jsem z toho nervózní.

Ničemu nevěřím.“

„To se dá pochopit, když si vezmeš, o kom se bavíme.“ Po hrudi i po zádech mi stéká pot, vzduch stojí a houstne jako pára. „Je pořád pod dohledem?“

„Předpokládám, ale podrobnosti neznám.“

„Předpokládáš?“

„Kay, já jenom vím, že ji transportovali do Massachusettské všeobecné. Stalo se to před chvílí. Nemůžeme automaticky předpokládat, že jí nic není. I ona má svoje práva.“

„Samozřejmě má svoje práva. Víc než my ostatní.“

„Jelikož vím, čeho je schopná a jak dokáže s lidmi manipulovat, pochopitelně ji podezřívám, že je to nějaká léčka,“ dodá Benton.

„Oni nejspíš nemají ani ponětí, co je zač.“ Myslím tím Massachusettskou všeobecnou nemocnici.

„Když nic jiného, může to být další trik jejích právníků, jak vytřískat víc sympatií, nebo naznačit, že

se s ní špatně zacházelo. A přidat to k těm kecům o škodě, kterou jsi napáchala na jejím duševním a fyzickém zdraví. Astma se přece stresem zhoršuje.“

„Kterou jsem napáchala já?“ Vzpomenu si na Jaimina slova včera v noci.

„Takhle teď staví tvůj případ.“

„Netušila jsem, že mám podle tebe případ.“

„Já jenom říkám, že si ho staví. Neřekl jsem, že ho má nebo že si myslím, že nějaký má. Vážně se mi zdáš dost rozčilená.“

„Jestli jsi věděl, že se snaží proti mně vystavět případ, mohl jsi mi něco říct,“ stěžuju si.

Uvnitř jsem celá roztřesená. Vzpomenu si na Marinovo obvinění, že můj vlastní manžel ví, že jsem vyšetřovaná. Jak může žít ve stejném domě jako já, vědět něco takového, a přesto mě nechal tu noc jít ven samotnou? Jako by mu na mně nezáleželo. Jako bych pro něj nic neznamenala. Jako by mě nemiloval. Marino a ta jeho žárlivost, připomenu si.

„Promluvíme si o tom, až se tam dostanu,“ řekne Benton. „Ale jestli jsi netušila, že se bude hájit tím, že hodí všechnu vinu na tebe, tak jsi asi jediná na světě. Lucy už jde k helikoptéře, musím končit.

Zavolám ti, až zase sedneme.“

Řekne mi, že mě miluje, a já zavěsím. Vedro tvoří mihotavou stěnu, která se zvedá z černé země, rozprašovače stříkají a voda ve vlnách zalévá zeleň. Dojdu ke vchodu do budovy laboratoře, vstoupím do haly s pohodlnými modrými látkovými křesílky a pohovkami postavenými na velkém perském béžovorůžovém koberci, s palmami v květináčích a tisky s alejemi stromů a zahradami na bílých stěnách. V rohu sedí sama jedna starší žena, nepřítomně se dívá z okna, na tomhle elegantně zařízeném místě, kde nechce nikdo být. Zkouším zavolat Jaime Bergerové.

K čertu s placenými telefony a předstíráním, že jsme spolu nemluvily! Je mi srdečně jedno, kdo to slyší, stejně jí nevěřím. Mobil jí zvoní, až se dostanu do hlasové schránky.

„Jaime, tady Kay,“ nechávám vzkaz. „Na severu došlo k vývoji a já se nemůžu zbavit podezření, že o tom víš.“ Sama slyším, jak obviňujícím tónem mluvím, jako by to, co se stalo, byla její chyba. A možná je.

Dawn Kincaidová má něco za lubem, protože ví o té DNA, tím jsem si jistá. A Jaime byla příliš naivní nebo popírá, že by to bylo možné. Může o tom vědět spousta lidí, kteří způsobí problémy. Nevěřím, že je to takové tajemství, za jaké to Jaime považuje. Spustila tady něco příšerně nebezpečného.

„Zavolej mi, až si to poslechneš,“ dodám tónem, který jasně říká, že to myslím smrtelně vážně. „Když to nevezmu, zkus zavolat do Colinovy kanceláře a někoho požádat, aby mě našel.“

16

Colin Dengate má šedivějící rusé vlasy, upravené do módního účesu. Zastřižený knírek mu zdobí horní ret jako rezavá šmouha. Je v ohromné formě, nemá ani špetku tuku navíc, a jako spousta koronerů, které znám, vyniká tím smyslem pro humor, který může hraničit s hloupostí.

Vede mě do hlubin své základny a já míjím kostru oblečenou na masopust a zavěšené dekorace z kostí, netopýrů, pavouků a upírů, kteří se lesknou a pomaličku otáčejí v chladném vzduchu vanoucím z větráků. Vyzváněcí děsivá melodie doprovázená chechtáním čarodějnice oznámí telefonát Colinovy manželky, která nemůže najít klíč k zámku kola jejich dcery. Colin navrhne, ať použije nůžky na kov. Míříme chodbou dál a vyšetřovatel GBI Sammy Chang, jehož volání ohlašuje Tricoder ze Star Treku,

Colinovi oznamuje, že opouští místo smrtelné dopravní nehody na Harry Truman Parkway a tělo je na cestě.

„A co tam máte pro mě?“ napadne mě, jaký vyzváněcí tón přisoudil Colin mně.

„Vy nikdy nevoláte,“ odpoví. „Ale počkejte, možná by to byli Grateful Dead. Dobrá je třeba Nikdy nevěř ženské. V mládí jsem je párkrát slyšel naživo. Dneska už taky nehrajou jako dřív. Vlastně ani nevím, jestli oni sami zůstali jako dřív.“

Nechávám Marina v odpočívárně, kde si dává kávu a flirtuje s toxikoložkou jménem Suze, která má na bicepsu tetování s okřídlenou ušklíbající se lebkou. Colin si se mnou chce promluvit o samotě.

Zatím se choval přátelsky, navzdory důvodům mé návštěvy.

„Dáte si kafe, nebo nějakou vodu?“ Vstupujeme do jeho rohové kanceláře, odkud je výhled na vykládací rampu za budovou. Zrovna tam přijel náklaďák. „V tomhle počasí se hodí kokosová šťáva. Nahrazuje draslík. V osobní ledničce mám zásobu. V některých balených vodách jsou elektrolyty, to v horku taky pomáhá. Dáte si něco?“

Jeho georgijský akcent se netáhne donekonečna jako u jiných. Na tuto část světa mluví Colin rychle a nesmírně energicky. Piju z láhve teplé vody, kterou jsem si vzala u Marina z chladicí tašky. Možná se mi to jenom zdá, ale už zase cítím rybinu.

„S floridským nebo charlestonským letním počasím jsem se nemusela popasovat už docela dlouho,“ prohodím, „a Marino nemá v dodávce klimatizaci.“

„Nechápu, proč jste oblečená zrovna takhle, jestli si teda záměrně nekoledujete o hypertermii.“ Prohlíží si moje černé ustrojení. „Mně obvykle stačí chirurgický oděv.“ Který má právě teď na sobě, bavlněný a v barvě mentolového krému. „Krásně chladí. V tuto roční dobu nemívám černého vůbec nic, leda snad náladu.“

„To je dlouhá historie, na kterou asi čas nemáte. A dala bych si studenou vodu, jestli můžu.“

„Víte, co je na klimatizaci v autech zvláštní?“ zeptá se, když otevře malou ledničku za ergonomickým křeslem, vytáhne dvě láhve vody a jednu mi podá. „Ani v téhle části světa ji nemá každý. Třeba můj landrover. Je z roku 1983 a od doby, co jste ho viděla naposledy, jsem ho totálně zrenovoval.“ Usadí se za zaplněným stolem v kanceláři zaplavené předměty na památku. „Nová aluminiová podlaha, nové sedačky, nové řízení i stěrače. Strhl jsem rám střechy a nanesl na ni černou vrstvu. Prostě co vás napadne. Ale s klimatizací jsem se neobtěžoval. Když tím autem jedu, připadám si jako kluk, co zrovna vyšel z lékařské fakulty. Okna máte otevřená a potíte se.“

„A taky si tím zaručíte, že se vám tam nikdo nepohrne.“

„To je další plus.“

Přisunu si židli blíž, dělí nás rozměrný javorový stůl pokrytý skleněnými nádobami s nábojnicemi, mosazné pláště střel velkého kalibru, které vypadají jako rozestavěné rakety, popelník tajné služby zaplněný náboji minié a knoflíky z konfederačních uniforem, miniaturní hračky dinosaurů a vesmírných plavidel a také zvířecích kostí, které si někdo nejspíš spletl s lidskými, model ponorky H.

L. Hunley, která zmizela z charlestonského přístavu za občanské války a byla objevena a vyzvednuta před asi deseti lety. Nedokázala jsem ani všechny ty excentrické připomínky rozložené všude možně spočítat nebo si jejich existenci vysvětlit, jsou na stole, v knihovnách, podél stěn. Nepochybuju, že mají každá svůj příběh a význam, ale mám podezření, že některé ty věci jsou docela obyčejně hračky, které odložily jeho děti.

„To vpravo je pochvala od CIA.“ Přistihne mě, jak se dívám na úhledný zasklený rámeček se zlatou medailí agentury, který visí na zdi nalevo. Zdobný doprovodný certifikát uvádí jako důvod udělení významný přínos výzvědné práci CIA, ale nezahrnuje jméno oceněného ani žádné datum.

„Asi před pěti lety jsem dělal na případu letadla zříceného do bažin tady nedaleko,“ vysvětluje Colin.

„Nějací agenti, ale to jsem netušil, dokud se neobjevila CIA a lékařští vyšetřovatelé z armády, jako jste vy. Mělo to něco společného s jadernou ponorkovou základnou v Kings Bay, víc toho říct nemůžu. Jestli o tom něco víte, taky mluvit nesmíte, že? No, bylo to prostě veliké, špioni a tak, a proto mě potom za čas pozvali do Langley na rozdávání medailí. Řeknu vám, mrazilo mě z toho.

Neměl jsem ani ponětí, kdo je kdo, nikdy mi ani neřekli, za koho tu medaili mám nebo co jsem vůbec udělal, že jsem si ji zasloužil. Teda kromě toho, že jsem se držel pěkně stranou a mlčel jako hrob.“

Zelenohnědé oči si mě bedlivě měří, když se znovu napiju chladné vody.

„Vážně nevím, proč byste se měla plést do vražd Jordanových, Kay.“ Konečně se dostává k tomu, proč tady teď sedím. „Zrovna onehdy mi volala ta vaše kamarádka Bergerová, aby mi oznámila, že přijedete, abyste se na ten případ podívala. Ze všeho nejdřív mě napadlo…,“ vysune šuplík stolu, „… proč mi nevoláte sama.“ Otevře malou krabičku s pastilkami proti bolesti v krku. „Zkoušela jste je někdy?“

Jednu si vezmu, protože mám v puse a krku úplně vyprahlo.

„Nejlepší vynález od dob krájeného chleba, kdyby se vás někdo ptal. Profesionální zpěváci je milují, tak jsem ty pastilky objevil.“ Vezme si krabičku ode mě zpátky a hodí si jednu pastilku do úst.

„Já vám, Coline, nevolala, protože jsem neměla tušení, že se s vámi mám sejít. To jsem zjistila včera v noci.“ Mluvím i s pastilkou v ústech, je drsná a má příjemnou javorovou příchuť.

Zamračí se, jako bych mluvila nesmysly, a křeslo pod ním zapraská, když se v něm opře. Nespouští ze mě oči, pastilka mu pod tváří dělá bouličku.

„Přijela jsem do Savannah na schůzku do Georgijské ženské věznice, abych si promluvila s

uvězněnou Kathleen Lawlerovou,“ pouštím se do vysvětlování, ale sama nevím, kde mám vůbec začít.

Colin už přikyvuje. „To mi Bergerová říkala,“ prohlásí. „Prý sem jedete za nějakou vězenkyní v GPFW, což je další důvod, proč nechápu, že jste mi nezavolala, abyste mě aspoň pozdravila. Skočili bychom si na oběd.“

„Jaime vám řekla, že přijedu,“ opakuju a přemýšlím, co dalšího jemu i jiným řekla a jak moc to

upravila, aby to vyhovovalo jejím záměrům. „Je mi líto, že jsem nevolala a ten oběd nenavrhla. Ale skutečně jsem si myslela, že přijedu jenom na otočku.“

„Ona volala dost za všechny,“ poznamená. „Všichni na recepci už moc dobře vědí, co je zač.“ Pastilka se přesune zpod jedné líce ke druhé, jako by se mu v ústech stěhovalo malé zvířátko. „Dobré, co?

Taky rozpouštějí hlen. Už jsem jich vyzkoušel dost, které tvrdily, že to dělají, ale nefungovaly. Tahle zabírá, vážně pronikne membránou hlenu. Bez sodíku a bez lepku. Žádná prezervativa a hlavně žádný mentol. To je oblíbený omyl. Že mentol léčí krk, když ve skutečnosti způsobuje dočasné poškození hlasivek.“ Vychutnává si pastilku a dívá se ke stropu jako sommelier ochutnávající náročné grand cru. „Začal jsem zpívat v kvartetu,“ dodá, jako by se tím všechno vysvětlovalo.

„Prostě, přijela jsem do Savannah nakrátko a z jiného důvodu a včera večer mi oznámili, že mi s vámi domluvili schůzku. Jak jsem pochopila, nespolupracoval jste tak, jak by se jí hodilo,“ řeknu.

„Vysvětlila jsem jí, že jste poněkud tvrdohlavý, nikoli zatvrdlý konzervativec.“

„Ale já jsem konzervativec,“ namítne. „Ale myslím, že chápu, proč jste mi nezavolala sama, a trochu mě to uklidnilo, protože se mě to vážně docela dotklo. Možná je to hloupé, ale opravdu jsem byl naštvaný, bylo to tak nečekané, když se ozvala ona a ne vy. Bez ohledu na nějaké osobní vztahy si myslím, že o tom, co se tu děje, vím víc, než vy si můžete představit. Jaime Bergerová je tak trochu hysterka. Když se jí to hodí, jsem bigotní konzervativec, který dělá koronera v Savannah, a sabotuju ji, protože chci vrazit jehlu do Loly Daggetteové za každou cenu. Zabte je všechny a bůh ať si to pak roztřídí, znáte to. Takhle o světě na jih od MasonDixonovy linie uvažuje snad každý. A taky na západ od ní.“

„Jaime říká, že jste ji nepřišel ani pozdravit, když tu byla. Že jste ji ignoroval.“

„Ani náhodou jsem ji nešel pozdravit, protože jsem měl zrovna na telefonu ubohou ženskou, která nechtěla slyšet, že smrt jejího manžela byla sebevražda.“ Přimhouří oči a mluví čím dál hlasitěji a ohnivěji. „Vysvětloval jsem jí, že jejímu muži nedopatřením nespustila zbraň, když se vydal s pivem spravovat nádrže na kraby. A to, že ji objal a zdál se v mimořádně dobré náladě a řekl jí, že ji miluje, než odešel ten večer ven, neznamená, že neměl sebevražedné myšlenky. A taky jak je mi líto, že slova, která jsem napsal do formuláře o pitvě a úmrtního listu, značí, že nedostane jeho životní pojistku. Zrovna jsem jí vysvětloval tyhlety věci, když se tu Bergerová zjevila v hadrech jak z Wall Street. Číhala mi ve dveřích, zatímco ta žena mi neutišitelně brečela do telefonu a já ani náhodou nemínil zavěsit a vařit kafe nějaké vnucující se panovačné právničce z New Yorku.“

„Je mi jasné, že vám do oka nepadla,“ poznamenám suše.

„Mám tu připravený ten případ Jordanových včetně fotografií z místa činu, které vám podle mého názoru pomůžou. Nechám vás to projít a udělat si vlastní názor a pak ochotně proberu, cokoli budete chtít.“

„Údajně máte být přesvědčený, že Lola Daggetteová ty vraždy spáchala a že to provedla sama. Jak si vzpomínám z vaší prezentace tohoto případu na setkání lékařských vyšetřovatelů v Los Angeles, byl jste si svým názorem dost jistý.“

„Stojím na straně pravdy, Kay. Stejně jako vy.“

„Musím přiznat, že mi připadá neobvyklé, když DNA, jež má údajně pocházet z krve a kůže pod nehty Brendy Jordanové, neodpovídá Lole Daggetteové. A neodpovídá ani její příbuzné. Jinými slovy, je to neznámý profil.“

„Klíčové je tady to slovo údajně.“

„Z výsledků DNA bych mohla vyvozovat, že tam byl víc než jeden útočník nebo lupič,“ dodám.

„Já výsledky z laboratoře nevykládám ani nerozhoduju o tom, co znamenají.“

„Jen mě napadlo, jestli na to nemáte nějaký vlastní názor.“

„Brenda Jordanová měla ruce samou krev,“ říká. „Ano, mým pitevním stěrům pod jejími nehty odpovídal neznámý vzorek DNA, ale nevím, co to má znamenat. Mohlo se to tam ocitnout z nějakého docela jiného zdroje. Pod nehty měla i vlastní krev. Měla tam i DNA svého bratra.“

„Bratra?“

„Ležel v posteli vedle té její, takže předpokládám, že se jeho krev ocitla na Brendině těle i jejích rukou, když ji útočník napadl. Nejspíš to bylo poté, co zavraždil nejprve Joshe. Anebo možná vrah nejprve bodl Brendu. Třeba si myslel, že je mrtvá, a pustil se do bratra, ale Brenda ještě žila a pokusila se utéct. Nevím přesně, co se stalo, a nejspíš to nikdy nezjistím. Jak jsem říkal, já výsledky z laboratoře nevykládám ani nerozhoduju, co znamenají.“

„Musím zdůraznit, že neznámý zdroj DNA na místě činu měl policii dovést k tomu, aby uvažovala o případném dalším útočníkovi.“

„V prvé řadě nebylo místo činu vůbec kontrolované, v tom domě se ocitla spousta lidí, kteří tam neměli co dělat.“

„A ti lidé, kteří tam neměli co dělat, se také dotýkali těl?“

„To naštěstí ne, díkybohu. Policajti vědí moc dobře, že nemají nikoho pouštět k mým tělům, jinak si

to ode mě ošklivě schytají. Ale k věci. V té době se zkrátka neuvažovalo o jiné možnosti, než byla Lola Daggetteová.“

„Proč?“

„Byla v domě na půl cesty kvůli nezvládání hněvu a problémům s drogami. Pár hodin po vraždě ji našli, jak si pere oblečení ušpiněné krví Jordanových. Byla místní. Vzpomínám si, že se tehdy povídalo, že mohla o doktoru Jordanovi někde číst nebo o něm slyšet ve zprávách, a došlo jí, že má spoustu peněz, je to úspěšný lékař ze staré savannažské rodiny, která vydělala jmění na bavlně. Sídlo má kousek cesty pěšky od toho domu na půl cesty, kde Lola žila už přes měsíc, když došlo k těm vraždám. Měla spoustu času nasbírat informace a také zjistit, že rodina si nedělá moc starostí se zapínáním alarmu.“

„Protože měli spoustu falešných poplachů.“

„Děcka,“ poznamená. „U alarmů je problém, že je děti často náhodou spustí.“

„Což je ovšem všechno jenom domněnka,“ upozorním. „A také je jenom domněnka, že motivem nebylo vloupání.“

„Nebyl pro to žádný důkaz, ale kdoví? Celá rodina je mrtvá. Kdo pozná, jestli něco chybí?“

„Byl dům zpřeházený?“

„To ne. Ale jak říkám, všichni jsou mrtví, takže nikdo netuší, jestli se něčím hnulo nebo to někdo prohrabal.“

„Takže ty výsledky DNA vás tehdy netrápily. Nechci na vás nijak tlačit. Jenom že mně těžkou hlavu dělají.“

„Jen si klidně tlačte. Děláte naši práci a já se s vámi prát přece nebudu,“ říká. „DNA byla pomíchaná. Jak dobře víte, nedá se pokaždé přesně zjistit, z jakého vzorku se ten výsledek vzal. Byla to neznámá DNA z krve, kožních buněk, nebo něčeho jiného? A kdy tam byla zanechána? Mohlo to být ze zdroje, který neměl s případem vůbec nic společného. Nedávný návštěvník v domě. Někdo, s kým byla Brenda v kontaktu během dne. Víte, co se říká. Případ nejsou jenom tabulky. DNA nemusí znamenat vůbec nic, když netušíte, jak a kdy se tam vzala. Já dokonce tvrdím, že čím citlivější testy uděláte, tím míň bude výsledek znamenat. Jenom proto, že se někdo v tom pokoji nadechl, nemusel ještě nikoho zabíjet. Ale tohle asi poslouchat nechcete. Nejela jste takovou dálku, abyste tu poslouchala moje filozofování a kázání.“

„Ale žádný z profilů DNA z místa činu nebo spojovaný s těly nepatřil Lole Daggetteové.“

„Správně. Ale já nemůžu rozhodovat, kdo je vinen a kdo ne, a vlastně mi to má být i jedno. Já jenom hlásím, co zjistím, a to ostatní je na soudci a porotě,“ říká. „Co kdybyste se napřed podívala na to, co jsem vám tu připravil, a pak si popovídáme?“

„Jak jsem pochopila, Jaime s vámi mluvila i o Barrie Lou Riversové. Tak mě napadlo, že bych se podívala i na její případ, když už jsem tady.“

„Jaime Bergerová má kopii složky. Požádala o ty záznamy někdy před dvěma měsíci nebo tak.“

„Kdyby vám to nevadilo, radši bych viděla originál, když se k němu můžu dostat.“

„Už to nemám v papírech, protože je to mladší. Vždyť víte, GBI se zbavuje papírování. Můžu vám to vytisknout, nebo se na to můžete podívat v počítači.“

„Počítač je v pohodě. Jestli je to tak jednodušší.“

„Zvláštní případ, to vám povím,“ dodá. „Ale nechtějte po mně, abych začal mluvit o tom, co je kruté a neobvyklé. Vím, proč to Bergerovou zajímá a jak jí to hezky zapadá do té úhledné skládačky, kterou

si dává dohromady. Vlastně úhledné…, to bych říkat neměl. Spíš šokující a odpudivé. Jako by si to už trénovala na tiskovku a chystala si výbušné argumenty o tom, jak jsou odsouzenci v Georgii před smrtí týraní.“

„Je dost neobvyklé, aby odsouzený náhle zemřel v cele smrti těsně před popravou,“ připomenu.

„Zvlášť když má být neustále pod dohledem.“

„Buďme upřímní, Kay, neustále pod dohledem nejspíš nebyla,“ řekne. „Tipnul bych si, že se jí po jídle udělalo zle. Možná se napřed předpokládalo, že je to trávení, ale ona přitom měla klasický infarkt.

Než byli strážní vyplašení natolik, aby zavolali doktora, bylo pozdě.“

„Odehrálo se to těsně předtím, než ji měli odvést do popravčí komory a připravit,“ odpovím. „Tak bych čekala, že tam nějací zdravotníci budou po ruce, včetně lékaře, který měl u popravy asistovat.

Člověk by v popravčí četě čekal doktora nebo aspoň někoho, kdo umí dát první pomoc a může zareagovat bleskově.“

„Klidně tomu můžeme říkat vrchol ironie. Popravčí četa nebo sám kat ji resuscituje, aby zůstala při životě, než ji popraví.“ Colin vstane od stolu a podá mi krabičku s pastilkami. „Kdybyste ještě měla chuť. Kupuju si jich tuny.“

„Doufám, že nevadí, když to uvidí i Marino.“

„Dělá s vámi a vy mu věříte, takže já s tím žádný problém nemám. Pošlu vám sem jednoho ze svých techniků.“

Colin tu musí se mnou někoho nechat, nejen kvůli své ochraně, ale také kvůli mojí. Musí být schopný pod přísahou potvrdit, že jsem dokument nebo složku nijak neupravovala ani z ní nic neodnesla.

„Taky by mě zajímalo to oblečení, jestli ho ještě tady v GBI máte,“ dodám, když mě doprovází chodbou kolem kanceláří dalších forenzních patologů, kanceláře forenzní antropologie a histologických laboratoří, kolem odpočinkové místnosti, umýváren až do konferenční místnosti, kterou máme po pravici.

„Mluvíte o oblečení, které Lola Daggetteová prala v umývárně v domě na půl cesty? Nebo o tom, co na sobě měly oběti v době vraždy?“

„O obojím,“ upřesním.

„Včetně toho, co bylo předloženo u soudu jako důkaz.“

„O všem.“

„Myslím, že bych vás mohl vzít i do toho domu, když budete chtít.“

„Viděla jsem ho zvenčí.“

„Možná by se dalo zařídit, abyste si to tam prošla. Nevím, kdo tam teď žije, ale pochybuju, že z toho budou nadšení.“

„Prozatím to není nutné, ale dám vám vědět, až si to všechno projdu.“

„Kdybyste se chtěla podívat na původní vzorky, zařídím vám mikroskop. Mandy se o to může postarat. Mandy O’Tooleová, která tu s vámi zůstane. Nebo můžeme vytvořit druhou sadu slajdů, protože vzorky tkání samozřejmě pořád máme. Ale tím vytvoříme i nové důkazy. Prostě záleží na tom, co potřebujete.“

„Napřed se podívám na to, co už máte.“

„Oblečení je uložené na různých místech. Většina je v naší laboratoři. Nenechávám si takové věci moc ztratit z dohledu.“

„To věřím.“

„Nevím, jestli jste se už někdy setkaly,“ řekne ve chvíli, kdy si všimnu ženy v modrém chirurgickém

oděvu a laboratorním plášti, která stojí přede dveřmi do konferenční místnosti.

Mandy O’Tooleová přistoupí ke mně a stiskne mi ruku. Je jí kolem čtyřiceti, jak odhaduju, je vysoká a nohy má nekonečně dlouhé. K tomu dlouhé černé vlasy svázané v týle. Je atraktivní neobvyklým způsobem, má asymetrické rysy, kobaltově modré oči a vypadá trochu nepřístupně, ale zároveň poutavě. Colin mi zasalutuje ukazováčkem a nechá mě samotnou jen s ní v nevelké místnosti se stolem a osmi koženými černými židlemi s polstrovaným sedákem. Abnormálně silná okna v pevných aluminiových rámech nabízejí výhled na parkoviště uzavřené vysokým drátěným plotem a za ním na tmavě zelený borový les, donekonečna se táhnoucí k bledému nebi.

17

„Jaime Bergerová s vámi nepřijela?“ Mandy O’Tooleová dojde na druhý konec stolu a obsadí židli u láhve Vitaminwateru a BlackBerry se sluchátky.

„Možná dorazí později,“ odpovím.

„Tomu říkám někdo, kdo se nikdy nezastaví! Asi je to v její práci dobře. Všichni vědí, na čem s ní jsou.“ Colinova technička z patologie se rozpovídá o Jaime, jako bych se na něco ptala. „Když tu před pár týdny byla, narazila jsem na ni v umývárně. Myla jsem si ruce a ona začala o Barrie Lou Riversové a její hladině adrenalinu. Jestli jsem si při histologii všimla něčeho, co by napovídalo, že došlo k uvolnění větší dávky adrenalinu, což by naznačovalo stres a paniku, jako by třeba byla tu noc před popravou znásilněná. Já jí řekla, že histologie nic takového neukáže, protože adrenalin v mikroskopu nevidíme. To by si žádalo speciální biochemické prostudování.“

„Které bylo nejspíš nařízené, jak Colina znám,“ poznamenám.

„Přesně tak. Nenechá jedinou maličkost neprozkoumanou. Krev, sklivec, mozkomíšní tekutina, možná to byly ty laboratorní výsledky, na které mohla slečna Bergerová narazit. Barrie Lou Riversová měla mírně zvýšenou hladinu adrenalinu. Ale lidé vidí v takových výsledcích hned kdovíco, že ano?“

„Lidé často vidí kdovíco ve výsledcích, které vůbec nic neznamenají,“ odpovím.

„Když někdo utrpí něco tak katastrofického jako srdeční záchvat nebo se udusí jídlem, určitě může dojít k panice a k předsmrtnému přívalu adrenalinu do systému,“ říká a modrý pohled se ani nehne.

„Kdybych se já dusila, určitě bych byla adrenalinu plná. Nic ve vás nevyvolá větší paniku, než když se nemůžete nadechnout. Bože, to je příšerná představa!“

„To ano.“

Znovu mě napadne, co tu o mně Jaime Bergerová povídala. Řekla Colinovi, že jsem včera byla za Kathleen Lawlerovou. Co ještě vyprávěla? Proč se na mě Mandy O’Tooleová dívá tak upřeně?

„Koukávala jsem na vás, když jste měla ten pořad na CNN,“ řekne potom a já si uvědomím, že to

může být vysvětlení jejího zájmu. „Je mi líto, že jste odešla, protože podle mě jste byla fakt dobrá. Aspoň jste do forenzní vědy vnášela zdravý rozum a netvářila se, jaká je to senzace, jak to dělají v jiných pořadech. Muselo být bezva mít vlastní pořad. Kdybyste někdy měla zase něco takového a potřebovala někoho, kdo vám tam bude mluvit o histologii…“

„To je od vás velmi laskavé, ale moje současná práce se s vystupováním ve vlastní televizní show příliš neslučuje.“

„Já bych po tom skočila, kdyby to někdo chtěl. Ale nikoho nezajímá, jak se zpracovává tkáň. Lidi asi chtějí spíš vidět, jak se ty vzorky odebírají z těla, to je jasné, co se děje. Ačkoli najít dokonalé fixativum a vědět, které použít, je přece taky vzrušující.“

„Jak dlouho už s Colinem pracujete?“

„Od roku 2003. Co GBI začalo přecházet na systém bez papíru. Takže s tím případem Jordanových máte štěstí. Nebo taky ne. Jak se to vezme. Všechno je teď elektronické, ale v lednu 2002 to ještě tak nebylo. Nevím, jak vy, ale já pořád dám radši přednost papíru. Vždycky se najde něco, co někdo zapomene skenovat, pokud to teda nedělá Colin. Ten je až kompulzivně obsedantní. Je mu jedno, jestli se mu do složky připlete papírový ubrousek. Jak tam jednou je, už do papírů patří. Vždycky tvrdí, že nejdůležitější jsou detaily.“

„A má pravdu,“ odpovím.

„Chtěla bych dělat vyšetřovatele. Pořád ho žádám, aby mě poslal do vyšetřovatelské školy, jako je ta u Úřadu soudního lékařství v New Yorku, kde jste bývala, ale jde tady o peníze. A ty nemáme.“ Sáhne po BlackBerry a sluchátkách na stole. „Měla bych vás nechat, ať můžete pracovat. Kdybyste něco potřebovala, řekněte.“

Sundám horní složku ze stohu čtyř desek na konci stolu u dveří a jeden rychlý pohled mi potvrdí, že je to to, v co jsem doufala, ale čekat jsem to nemohla. Colin mi nabídl kolegiální respekt a profesionální zdvořilost a k tomu ještě mnohem víc. Podle zákona je povinen odhalit všechny záznamy, které získal přímo, jako je zpráva z ohledání lékařským vyšetřovatelem při prvním průzkumu, předběžná i finální pitevní zpráva, fotografie z pitvy a laboratorní i zvláštní vyžádané studie.

Mohl by škudlit s osobními poznámkami a zápisy z akce, kdyby chtěl, a šikovně přehlédnout jakýkoli dokument, který by si vybral, čímž by mě donutil si je zvlášť vyžádat a dost možná se s ním dostat do křížku. Ještě hůř, mohl by se ke mně chovat jako k zástupci veřejnosti nebo médií, donutit mě napsat oficiální žádost, která by se nejprve musela schválit a pak by se na ni muselo odpovědět a k tomu vypsat fakturu za služby a náklady s nimi spojené. Platbu by bylo třeba uskutečnit předtím, než budou dokumenty odeslány poštou, a než by se tohle všechno vyřídilo, byla bych zpátky v Cambridgi a v kalendáři by se psala nejmíň polovina července.

„Toxikologii Barrie Lou Riversové dělala Suze,“ zaburácí Marinův hlas a vzápětí se ve dveřích konferenční místnosti objeví i sám Marino a vytřeští oči na Mandy O’Tooleovou usazenou na druhém konci stolu. „Nevěděl jsem, že tu někoho máš,“ dodá Marino a já jako vždy poznám, že se mu to, co vidí, zamlouvá.

Mandy si vyndá sluchátka. „Ahoj, já jsem Mandy,“ představí se.

„Jo? A co děláte?“

„Technika na patolce a tak.“

„Já jsem Marino.“ Přitáhne si židli vedle mě. „Můžete mi říkat Pete. Jsem vyšetřovatel a tak. Vy nás asi máte hlídat, co?“

„Mě si nevšímejte. Poslouchám muziku a vyřizuju maily.“ Nasadí si zase sluchátka. „Říkejte si, co chcete, jako bych tu nebyla.“

„Jo, to známe,“ poznamená Marino. „Ani netušíte, kolikrát nás někdo vypekl, protože někde jako nebyl.“

Skoro je nevnímám, probírám se tím, co mi tu Colin Dengate poskytl, a jsem mu vděčná. Ulevilo se mi. Mám sto chutí jít mu poděkovat. Částečně to je asi kvůli tomu, jak mě Jaime Bergerová oklamala a zmanipulovala a jak mě to ponížilo a rozčílilo. Colin mohl udělat spoustu věcí a připravit na mě pastičky, takže bych se k materiálům dostávala s obtížemi, pokud vůbec. Ale neudělal to.

Bez ohledu na svůj osobní názor, jaký může na vinu Loly Daggetteové mít, se nesnaží to, co považuje za spravedlivé, vnucovat také druhým. Podle toho, jak jsou ty složky, co mi poskytl, objemné, dělá přesný opak. Nic moc z nich nevyřadil, pokud vůbec něco. Jsou tu záznamy, které by mi ukazovat asi neměl, a ta myšlenka mě dovádí k další. Nechoval by se tak štědře, nebýt schválení od prokurátora chathamského okresu Tuckera Ridleyho. Ale nečekala bych, že Ridley udělá jen o fousek víc, než mu nařizuje zákon veřejné dostupnosti záznamů. Já bych nenabídla o nic víc než nejzákladnější zprávy z ohledání, přestože i mě nejvíc zajímá to další.

Policie, zprávy z incidentu a zatčení, kriminální a lékařské záznamy a prohlášení svědků – může to být naprosto cokoli, co se kdy dostalo do zprávy o zemřelém, protože nějaký detektiv předal kopie jakýchsi záznamů lékařskému vyšetřovateli. A když je daný koroner jako já, schraňuje každičký kousek papíru, každou elektronickou složku, na kterou narazí. Všechny podobné dokumenty by přitom byly ze složek odstraněny, jak předpokládám. Když mě Colin doprovázel do konferenční místnosti, čekala jsem, že tam toho bude hodně málo a já se za hodinku vrátím do jeho kanceláře, aby mi odpověděl na zbývající otázky. Pokud by se mu odpovědět chtělo.

„Stejně vím o všem, co se tu děje.“ Mandy si zase vyndá sluchátka.

„Vážně?“ Marino s ní flirtuje zcela otevřeně. „A co víte o Barrie Lou Riversové? Slyšela jste o ní něco? Dělala jste na jejím případu?“

„Nedělala jsem histolku, ale pendlovala jsem mezi pitevnou a laborkou se vzorky tkání, když Colin dělal post mortem.“

„To jste tu musela být po pracovní době,“ řekne Marino, jako by Mandy O’Tooleovou kvůli něčemu vyslýchal. „A nebyla jste uvedená jako oficiální svědek. Jenom nějaký strážný Macon a pár dalších. Ale vaše jméno si nepamatuju.“

„Protože jsem nebyla oficiální svědek.“

Upravím si židli, abych byla otočená proti vysokým borovicím a káňatům, která se nad nimi vznášejí jako černí papíroví draci. Možná by se dalo říct, že případ Jordanových je už uzavřený a všechny výsledky konečné. To by mohlo vysvětlovat, proč se oblastní prokurátor rozhodl kalkulovat a nic mi netajit. Když je vyšetřování ukončené, všechny dokumenty můžou být zveřejněné. Tato úvaha mě vede ještě dál, proto mě napadne, že Tucker Ridley dost možná už s Lolou Daggetteovou skončil. I

přesto, že Jaime testuje důkazy nanovo, podle Tuckera Ridleyho a možná i Colina Dengatea bylo vyšetřování skončeno, když Lola Daggetteová vyčerpala všechny možnosti odvolání a guvernér odmítl dál odsouvat provedení rozsudku její smrti.

„Vždycky je tak otravný?“ prohodí Mandy a já si uvědomím, že to mluví se mnou a o Marinovi.

„Jenom když se mu někdo líbí,“ odpovím a myslím na to, jak to vnímá veřejnost.

Jen kvůli ní se oblastní prokurátor nebude plést do cesty někomu s mým postavením a pověstí, proto otevřel krám a pozval mě do něj, ať si vyberu, co se mi zlíbí. Proč? Protože už na tom nezáleží. Pokud jde o Tuckera Ridleyho, Lola Daggetteová má o Halloweenu domluvenou schůzku v pekle. A on nemá žádný důvod věřit, že by se tam neukázala. Anebo možná právě naopak, napadne mě.

Třeba ty výsledky nových testů DNA prosákly ven a je už jedno, na co se dívám, protože Lolin trest bude brzy odložen. A třeba je i moje další obava oprávněná. Dawn Kincaidová ví, že ji v Georgii čeká další obvinění z vraždy, ale na rozdíl od Massachusetts může tady dostat trest smrti. Proto něco vymyslela a možná se pokouší utéct z bostonské nemocnice, která nenabízí takové zabezpečení jako forenzní zařízení v Butleru.

„Jenom se snažím zjistit, kdo byl u toho, když přivezli její tělo,“ griluje Marino dál Mandy O’Tooleovou. „Protože tenhle případ mi nedá spát. Něco mi tu pořád nesedí, víme? Je dost zvláštní, aby histolog pracoval v devět večer, to mě taky trápí.“

„Tu noc, kdy umřela Barrie Lou Riversová, jsem byla v laboratoři dlouho, protože jsem dodělávala článek do časopisu o různých fixativech,“ odpoví.

„Já myslel, že se takhle říká těm lepidlům na zuby.“

„Bylo to o výhodách glutaraldehydu v použití u elektronového mikroskopu a o problémech s rtuťovými látkami.“

„Rtuťovitost nemám rád ani u lidí. Je to pěkná otrava.“

„Zbavovat se tkání je pak dost velký problém, protože rtuť je těžký kov.“ I ona si s ním pohrává.

„Když chcete přesné detaily, bylo by možná lepší použít Bouinův roztok. Ale samozřejmě když dělám s Bouinem, mám pak žluté prsty, když se zapomenu a sáhnu na něco bez rukavic.“

„To se na rande asi vysvětluje dost blbě.“

„Když Colinovi volali z vězení, byla jsem ještě tady, hned o pár dveří vedle,“ vrátí se k věci, „tak jsem mu řekla, že tu počkám a připravím mu stůl a vůbec pomůžu, jak budu moct. Ale nebyla jsem svědek.“

„A co ty řeči?“ nadhodí znovu Marino. „Co se povídalo, že se jí stalo?“

„Původně se myslelo, že se Barrie Lou Riversová udusila svým posledním jídlem. Ale pro to nebyly žádné důkazy. Poslední dobou se o tom už vůbec nemluvilo. Bylo ticho, dokud se neobjevila Jaime Bergerová a nezačala do toho šťourat. Nabídla bych vám třeba vodu nebo kafe, ale nesmím odejít z místnosti. Jestli něco chcete, prostě si řekněte, a já pro to zavolám.“ To směřuje ke mně. „A jestli něco chcete vy,“ otočí se s úsměvem na Marina a nasazuje si zase sluchátka, „vezměte si to sám.“

„Suze se zmínila o tom, že Barrie Lou Riversová měla zajímavou hladinu CO,“ řekne mi Marino, ale pozornost mu dál ujíždí k Mandy. „Nějakých osm procent. Říká, že normálních je nanejvýš šest.“

„Nevím, jestli je to zajímavé,“ odpovím a procházím přepis od soudního přelíčení s Lolou Daggetteovou, když svědčil Colin Dengate a také vyšetřovatel GBI Billy Long. „Musím se na ten její případ pak podívat. Ale na kuřačku to není neobvyklá hladina.“

„Ve vězení se už kouřit nemůže. Pokud vím. Už roky.“

„Jo a taky tam nesmějí být drogy, alkohol, hotovost, mobily a zbraně,“ odvětím a probírám se faktografickým popisem událostí brzkých ranních hodin z 6. ledna 2002. „Cigaretu by jí mohli dát strážní. Pravidla se porušují podle toho, kdo má zrovna moc.“

„Ale kouření by sice vysvětlilo tu hladinu CO, jenže proč by jí někdo vůbec dával cigáro?“

„Nevíme s jistotou, jestli to někdo udělal. Ale je pravda, že oxid uhelnatý a nikotin z cigarety mohly být náporem na srdce, které bylo už poškozené zúžením arterií v důsledku srdečního onemocnění. Proto ti pořád opakuju, abys nekouřil.“ Přesunu listiny Marinovým směrem, když si je dočtu. „Její srdce bylo už tak ve stresu hodně namáhané, vystavit je kouři by znamenalo zatížit je ještě víc.“

„Takže možná proto měla ten infarkt,“ trvá na svém.

„Mohlo to k němu přispět, pokud budeme předpokládat, že jí někdo dal cigaretu nebo cigarety, zatímco čekala na popravu,“ poznamenám a čtu si o domě na půl cesty nazvaném Svoboda, nezabezpečeném a neziskovém programu pro dívky, na East Liberty Street, jen pár bloků od hřbitova Colonial Park, což je velmi blízko domu Jordanových, možná tak patnáct minut chůze, jak odhaduju.

Přibližně v šest čtyřicet pět ráno 6. ledna začala dobrovolnice ze zdravotnického personálu Domu na půl cesty Svoboda obcházet ubytovnu a nabírat vzorky moči na náhodné testování na drogy. Když přišla k pokoji Loly Daggetteové a zaklepala, nikdo se neozýval. Dobrovolnice vešla a uslyšela téct vodu. Dveře do koupelny byly zavřené. Zaklepala, zavolala Lolino jméno. Když se nedočkala odpovědi, začala si dělat starosti a vešla dovnitř.

Lolu našla nahou na podlaze ve sprchovém koutě, v němž tekla horká voda. Dobrovolnice dosvědčila, že Lola byla vyděšená a rozrušená a šamponem se snažila vyprat oblečení, které se zdálo velmi zakrvácené. Dobrovolnice se Loly zeptala, jestli se nezranila, ta řekla ne a žádala, aby byla nechána o samotě. Tvrdila, že si pere, protože nemá přístup k pračce, a že má dobrovolnice „nechat ten podělanej kelímek v umyvadle, že se do něj hned vyčurá“.

Podle přepisu v tu chvíli dobrovolnice zavřela horkou vodu a nařídila Lole vylézt ze sprchy. Na dlaždicích ležely „hnědé manšestrové kalhoty dámské velikosti čtyři, modrý rolák dámské velikosti čtyři a tmavě červená větrovka se znakem týmu Atlanta Braves, velikost M. Vše bylo velmi zakrvácené. Voda na podlaze sprchového koutu byla růžovočervená od krve,“ dosvědčila dobrovolnice. Když se Loly zeptala, čí je to oblečení, ta odpověděla, že v tomhle přišla, když ji před pěti týdny „zapsali“ a dostala uniformy. „Tohle jsem nosila na ulici a od té doby to mám ve skříni,“ vysvětlila Lola dobrovolnici.

Když se Loly ptala, jak se jí na oblečení dostala ta krev, napřed nevěděla. Potom prohlásila: „Dostala jsem to.“ A tvrdila, že měla nehodu ve spánku, jak svědčila ta dobrovolnice. „Měla jsem jednoznačný dojem, že si to vymýšlí v tu chvíli, když tam nad ní stojím, ale Lola tím byla v zařízení známá.

Vždycky jí to hodně povídalo a řekla cokoli, aby na někoho udělala dojem nebo se vymluvila z trablů. Říká a udělá prakticky cokoli, když jí to získá pozornost a ochrání ji to, anebo jí to poskytne službičku. Jako by si nikdy neuvědomila, jak to působí a jaké to může přinést následky.

Bohužel je průhledná jako sklo. Nemohlo být zřejmější, že ta krev není z menstruace,“ řekla dobrovolnice pod přísahou při slyšení. „Nedávalo by smysl, aby se menstruační krev dostala na stehna, kolena i lemy kalhot a na přední část a rukávy svetru a bundy. Hodně z ní ještě spláchnuté nebylo, protože to bylo zakrvácené velmi silně. Ze všeho nejdřív mě napadlo, že člověk, kterého ta krev byla, musel velmi krvácet. Pokud to byla tedy lidská krev.

Nevím také, proč by Lola měla spát ve svých šatech z ulice, které chovankyně nemají v rezidenci nosit.“ Dobrovolnice vypovídala dál tak, že to Lolu usvědčovalo. „Ty šaty mají na sobě, když k nám přijdou a když jsou pak propuštěné. Po zbytek času nosí uniformy. Nedává smysl, aby Lola spala v těchto šatech. Nic, co říkala, mi nedávalo smysl, když jsem s ní tehdy mluvila, a pořád ten svůj příběh měnila.

Říkala, že ty zakrvácené šaty našla v igelitovém pytli v koupelně. Chtěla jsem ten pytel vidět. A tak tu svoji historku změnila a prohlásila, že tam žádný pytel nebyl. Tvrdila, že vstala na záchod a ty šaty byly na podlaze v koupelně, prostě ležely uvnitř, nalevo ode dveří. Zeptala jsem se, jestli ta krev byla vlhká nebo suchá, a ona prohlásila, že krev místy lepila a jiné skvrny byly zaschlé. Tvrdila, že neví, jak se tam ty zakrvácené šaty dostaly, ale byla vyděšená a snažila se to vyprat, protože nechtěla, aby ji někdo z něčeho obviňoval.“

Dobrovolnice Lole připomněla, že podle jejího tvrzení by to znamenalo, že se jí někdo dostal do

skříně a ty šaty odtud odnesl, někde je zakrvácel, pak se s nimi vrátil do pokoje, zatímco Lola spala, a nechal je v koupelně na zemi. Kdo by to dokázal a proč to Lolu neprobudilo? Ten člověk, který to udělal, „je tichý jako myška a je to ďábel“, měla Lola říct dobrovolnici. „Je to odplata za něco, co jsem kdysi udělala, než mě sem zavřeli. Možná někdo, od koho jsem získávala drogy. Já nevím,“ prohlásila, rozzlobila se a začala křičet.

„Nesmíte to nikomu říct! Klidně si je vyhoďte, ale doprdele, nikomu to neříkejte! Nechci jít do basy! Přísahám, že jsem nic neprovedla. Přísahám bohu, že jsem nic neudělala!“ měla Lola podle svědectví dobrovolnice křičet. Čím víc to čtu, tím je mi jasnější, proč nikdo v té době neuvažoval o jiném podezřelém než o Lole Daggetteové.

18

Marino se sotva podívá po tom, co mu přisouvám, sahá po těch papírech tak ledabyle a bez zájmu, až mám podezření, že je prostudoval už dřív.

„Ty ten přepis znáš?“ zeptám se.

„Jaime to má v těch záznamech, co sbírá. Ale od něj to nedostala.“ Myslí tím, že záznamy nemá od Colina Dengatea.

„Nečekala bych, že jí to dá, protože to nepsal sám. Jaime pro to určitě musela až k nejvyššímu soudu chathamského okresu.“

„Myslela si, že tobě ukáže všechno.“

„To odhadla správně. Ale věci, které tu zatím vidím, jejímu případu nijak nepomáhají.“

„To ne,“ přitaká. „Lola Daggetteová podle toho vypadá jako ztělesnění viny. Není divu, že ji odsoudili. To je jasné na první pohled.“

„Matou mě ty uniformy,“ dodám. „Jaime zmínila, že Lola chodila z domova na pracovní pohovory a za babičkou do pečovatelského domu. Mohla přicházet a odcházet, jak se jí líbilo, dokud to měla povolené a byla tam na kontrolu před spaním, jak předpokládám. Co si oblékala, když šla ven?“

„Jak jsem pochopil, ty uniformy vypadaly jako normální oblečení, třeba džíny a denimové košile. Tohle chovanci – oni jim tak říkají – nosili všude.“

„Říkáš to v minulém čase.“ Napiju se vody, kterou mi dal Colin u sebe v kanceláři. Černé oblečení do terénu mi vlhne potem a klimatizace chladí.

„Lola Daggetteová moc neprospívala byznysu, zvlášť na místě závislém na soukromých darech,“ vysvětluje Marino. „Bohatí lidé ze Savannah se pak už nehrnuli s šekem pro domov, když Lolu odsoudili za vraždu Clarence Jordana a jeho rodiny. Zvlášť když o něm bylo známo, jak pomáhá v útulcích a na klinikách, pomáhá lidem s problémy, těm, co nic nemají a nemůžou si dovolit ani doktora.“

„Pomáhal někdy i v tom domově Svoboda?“ Vstanu, abych upravila teplotu v místnosti.

„Nevím o tom.“

„Dům Svoboda už je zrušený, jak jsem pochopila. Kdyby tu bylo moc horko, řekni.“ Posadím se zase zpátky a zaznamenám, že Mandy O’Tooleová si nás nevšímá – nebo se tak aspoň tváří.

„Je tam teď útulek pro ženy bez domova vedený Armádou spásy. Z těch starých zaměstnanců tam nikdo nezůstal. Ani to tam už nevypadá stejně,“ říká Marino. „Když si to přečteš, získáš dojem, že Lola Daggetteová nebyla dost chytrá na to, aby dokázala někoho zabít a prošlo jí to.“

„Taky jí to neprošlo. Ale nevíme, jestli někoho opravdu zabila.“

„Jasně, její šaty si vzal ďábel a pak jí je nechal v koupelně,“ prohodí Marino. „A ona nikomu nepoví, co byl ten ďábel zač, a řekne jenom, že se jmenoval Odplata?“

„Mám pocit, že ta Odplata ji napadla až ve chvíli, kdy ji načapali v koupelně doslova s rukama od krve, jak si pere zakrvácené oblečení,“ odpovím a rozložím před sebou další listiny. „Někdo jí něco oplácel, z dob, kdy se potýkala s drogami na ulici. Jako by si myslela, že to na ni nastražili. Možná začala tomu, kdo za to byl zodpovědný, říkat Odplata právě proto.“

„Vážně si myslíš, že s tím neměla nic společného a neví, kdo to udělal?“

„Nevím, co si mám myslet. Aspoň zatím.“

„Hele, mně je jasné, jak to vypadá,“ řekne Marino. „Stejně jako tehdy. Nedává to prostě smysl. Navíc, až se dostaneš k té části o DNA, uvidíš, že tam byl fakt každý. Na Lolině oblečení byla krev celé rodiny Jordanových, takže jak říkám Jaime hned od prvního dne, nevím, jak jinak to vysvětlit.“

„Jaime to vysvětlí stejně, jako to vysvětlovali obhájci Loly. Lolina DNA se nenašla v domě Jordanových, na jejich tělech ani na oblečení, které měli v okamžiku vraždy na sobě,“ odpovím, protože se dostávám k části přepisu, který obsahuje i fotografie. „Její DNA byla na oblečení, které prala ve sprše, ale nikde jinde. Jenom na manšestrácích, svetru a větrovce, ale tam byla i DNA obětí. Pro porotce je to dostačující důkaz, přestože z vědeckého hlediska vzbuzuje otázky.“ Neříkám jaké.

Ne před Mandy O’Tooleovou, která nedává najevo, že nás slyší nebo že ji to zajímá. Dál si píše na BlackBerry, sluchátka má v uších a vypadá, že poslouchá muziku.

„Je nahá ve sprše a pere si šaty,“ řekne Marino. „Svoji DNA na nich musí mít už jenom proto. Všeho se dotýká. A její DNA na tom oblečení byla nejspíš od samého začátku, protože to byly hadry, ve kterých přišla z ulice do domova.“

„Správně. Takže je jedno, odkud se to oblečení vzalo. Musela ho kontaminovat svou DNA, než ji vyhnali ze sprchy,“ přitakám. „Fakt, že na svém oblečení měla svou DNA, nemusí nic znamenat. Kdyby se tam našla DNA ještě někoho jiného kromě Loly, tak by to bylo něco jiného,“ dodám, protože si vzpomenu na Dawn Kincaidovou, kterou nehodlám jmenovat. „Kdyby měl její šaty někdo jiný a DNA té osoby by se našla na kalhotách, svetru a větrovce nalezených v koupelně?“ Dávám si pozor, aby to vyznělo jako přemýšlivá otázka.

Nechci riskovat, že by Mandy O’Tooleová zaslechla nějaké narážky na výsledky nových testů DNA. Podle Jaime to Colin Dengate neví. Ví to málokdo, ale já nechápu, jak si tím může být tak jistá, pokud si to ovšem jenom nenamlouvá a nevysnívá si to jako novou realitu. Podle mého názoru by měla

podat žádost o odložení Lolina trestu, který má být vykonán za několik týdnů. To už bude známa pravda a nebude mít co prosakovat. Bylo by to bezpečnější pro případ, ale nikoli bezpečnější pro Jaime. Kdybych věděla o její nové kariéře a tom velkém případu, co tu chystá, do Savannah bych se jí vlákat nenechala.

Svým způsobem měla včera v noci pravdu, když zapochybovala, že bych se jí nabídla jako forenzní expert, kdybych měla čas si to rozmyslet a kdyby mi to nabídla přímo, místo toho svého lhaní a manipulací a pastí, které mě dohnaly na tuto židli. Čím víc si v hlavě přemílám, co se odehrálo, tím jsem si jistější, že bych odmítla. Odkázala bych ji na někoho jiného, ale ne proto, že bych se obávala, jak Colin zareaguje na to, že chci prohlédnout jeho zjištění a možná je zpochybnit. Trápilo by mě, jak na to bude reagovat Lucy. Měla bych strach, že všechno, do čeho se s Jaime pustím, bude poznamenané jejich historií, takže je to špatný nápad ze všech možných důvodů, které vás jen napadnou.

„Kdyby si někdo půjčil Loliny šaty, aby mohl spáchat několikanásobnou vraždu, jak je možné, že by jeho DNA nebyla na těch kalhotách, svetru a větrovce?“ Marino mi tak potvrzuje, že z Loliných šatů nebyla získána DNA Dawn Kincaidové ani nikoho jiného.

„Kdyby se to vypralo v horké mýdlové vodě, DNA jiného zdroje by se tím odstranila – tedy mám na mysli pot a kožní buňky. Možná ne krev, to by záleželo na tom, kolik by jí tam bylo. Kdyby to bylo malé množství, třeba od škrábance od dítěte, krev by se mohla ve sprše spláchnout,“ přemítám nahlas. „Zvlášť na začátku roku 2002, kdy ještě nebyly tak citlivé testy jako dneska. Prohlížel někdo boty Loly Daggetteové?“

„Jaké boty máš na mysli?“

„Musela mít přece nějaké boty. Ty dostala v tom domě?“

„Myslím, že boty tam nedostávají. Jenom džíny a denimové košile. Ale určitě to nevím,“ odpoví mi Marino a dál se dívá na Mandy O’Tooleovou, která se nedívá na něj. „Nikdo o botách nikdy nemluvil, pokud vím.“

„Někdo se měl podívat po krvi na jejím obutí. Ale nevidím tu ani zmínku, že by Lola v té sprše čistila i boty. Nebo prádlo, když už jsme u toho. Pokud bylo oblečení krví nasáklé, musela by proniknout i na kalhotky, košilku, podprsenku nebo ponožky. Ale Lola prala jenom kalhoty, svetr a bundu.“

„Ty a ty tvoje boty,“ prohodí Marino.

„Ale vždyť jsou důležité.“

Boty mi ochotně prozradí, kde byly nohy člověka v inkriminovaný okamžik. Na místě vraždy. Na pedálu brzdy, nebo plynu. Na špinavém parapetu nebo balkonu, než člověk skočil, byl strčen nebo spadl. Na těle oběti, kterou kopali a dupali po ní, nebo jako v jednom případě, co jsem řešila, v mokrém cementu, zatímco vrah utíkal z místa činu přes staveniště. Boty, střevíce, sandály, všechny typy obuvi mají výrazné vzory a jedinečnosti, které zanechávají své stopy. A také zanechávají důkazní materiál nebo ho odnášejí.

„Ten, kdo zabil Jordanovy, by měl na botách krev,“ řeknu. „I kdyby to bylo stopové množství, něco by tam zůstat muselo.“

„Jak jsem řekl, o botách jsem nikdy neslyšel.“

„Pokud je Colin nemá v laboratoři uložené s dalšími důkazy, je už moc pozdě,“ odpovím a prohlížím si fotografie včetně té z odvolání Loly Daggetteové loni na podzim.

Prvních několik stránek jsou portréty a obrázky, které mají za úkol oběti polidštit a přesvědčit georgijského guvernéra Zebulona Manfreda, aby odvolání Loly Daggetteové definitivně zamítl, jak se také stalo. Citují ho v novinách, jejichž fotokopie je přiložena ve složce: snahy zachránit jí život vycházejí pouze z důkazů, které už byly předloženy dříve a odmítnuty porotou i odvolacími soudy.

„Můžeme o tomto bezbožném aktu lidské zvrácenosti mluvit do alelujá,“ prohlásil veřejně, „ale pořád se budeme vracet k témuž hrůznému činu, který spáchala Lola Daggetteová, jež v časném nedělním ránu 6. ledna 2002 zmasakrovala celou rodinu. A ona to udělala. Bez jakéhokoli zjevného motivu, kromě toho, že se jí zrovna zachtělo.“

Dokážu si jen představovat guvernérovo pobouření, když viděl snímek Jordanovy rodiny pořízený poslední Vánoce jejich života v ateliéru. Bylo to jen pár týdnů před jejich brutální vraždou. Clarence Jordan s plachým úsměvem a laskavýma šedýma očima byl oblečený ve svátečním tmavě zeleném obleku a kostkované vestě, jeho manželka Gloria seděla vedle něj, obyčejná mladá žena s tmavě hnědými vlasy rozdělenými uprostřed pěšinkou, v nenápadném zeleném sametu s volány. Jejich pětiletá dvojčata seděla každé na jedné straně, s růžovými tvářemi a velkýma modrýma očima, Josh byl oblečený přesně jako otec, Brenda zase jako matka. Jsou tam ještě další snímky, listuju jimi a dělám si dost přesný obrázek. Ty fotografie vtahují každého, kdo se na ně dívá, hlouběji do zlého snu, jenž začíná na stránce sedmnáct přepisu.

Dětská zakrvácená paže visí z postele plné krve. Na tapetách je medvídek Pú, na povlečení

westernové motivy las, kovbojských klobouků a kaktusů. Po všem protáhlé cákance krve, kulaté kapky i velké temné skvrny, které se mi zdají jako rozmazané šmouhy, jak se někdo otřel. Do mysli mi bez pozvání vstupuje Dawn Kincaidová, vidím ji uvnitř temného pokoje, kde se během svého zuřivého útoku zarazí, aby si otřela ruce i zbraň do povlečení. Cítím její chtíč a vztek, slyším její ztěžklý zrychlený dech, srdce jí buší a ona bodá a řeže. Nechápu, proč musela zavraždit dvě pětileté děti.

Dvojčata, chlapce a dívku, kteří byli v tom raném věku jeden jako druhý, kouzelní modroocí andílci. Potkala je někdy dřív? Sledovala je v minulosti, možná když sbírala informace o domě a zvycích rodiny? Jak věděla o Joshovi a Brendě a v jakém pokoji je najde? A věděla to vůbec? Co ji hnalo k tomu, že po nich šla a zuřivě na ně zaútočila, jak si její chování vykládám? Koho zabíjela doopravdy, když se do nich pustila, zatímco spali ve vlastní posteli?

Nebylo to nutné. Nemusela to udělat, neměla pro to žádný důvod ani cíl, protože nešla krást. Možná bylo třeba zabít rodiče, ale ne dvě malé děti, které se nemohly bránit a nejspíš by nikoho ani neidentifikovaly. Nemělo to žádný rozumný důvod, kromě ryze osobní touhy. Cítím nenávist Dawn Kincaidové. Krev jejích obětí pro ni byla jazykem, kterým vyjádřila svůj vztek. Věřím, že si je nevybrala náhodně ani impulzivně, stejně jako také po mně nešla jen z rozmaru. Bylo to promyšlené. Tady chtěla pozabíjet celou rodinu Jordanových. Včetně dětí. Proč?

Aby jim vzala, co sama nikdy neměla, bleskne mi hlavou. Aby je okradla o bezpečný domov a rodiče, kteří si je nechali, starali se o ně, nedali je pryč. Snažím se nezaplňovat si scénu ve své hlavě obrazy Dawn Kincaidové, obrazy ženy, která o devět let později zaútočila i na mě. Krev na podlaze v pokoji se změnila na krev v mé garáži, na tváři zase cítím tu teplou mlhu. Cítím železo. Cítím na jazyku železitě slanou chuť. Donutím Dawn Kincaidovou, aby odešla. Vyženu ji ze své hlavy a zakážu jí přístup do své duše. Vydám se po krvavých stopách na fotkách do chodby.

Částečné otisky bot, kapky, šmouhy, cákance krve na dřevěné podlaze. Otisky malé ruky a šmouhy ze zakrváceného oblečení a vlasů nízko na bílé sádrové stěně na úrovni zábradlí, pak rozstřik, jako by tady na někoho zaútočili, a větší kapky z arteriálního výstřiku, které se rozprskly po bílé zdi a stékaly po ní. Smrtelné zranění, které oběť přežila sotva pár minut. Karotida byla nejméně částečně přerušená, nejspíš zezadu. Vrah oběť pronásledoval. Pak ty arteriální výstřiky končí, jako by se vypařily. Další kapky a matoucí vzory krve na schodech, které vedou k velké kaluži, která se začíná srážet pod malým tělíčkem stočeným v poloze plodu u předních vchodových dveří. Rozcuchané blonďaté vlásky a růžové pyžamko s postavičkou SpongeBoba.

Kuchyně má černobílé dlaždičky na podlaze, vypadá to jako šachovnice, s částečnými krvavými otisky bot. V bílém umyvadle je zbytek krve a dvě zakrvácené utěrky. Na lince leží talířek z jemného porcelánu a na něm napůl snědený sendvič, všude jsou krvavé šmouhy. O kousek dál bloček žlutého sýra a otevřený balíček vařené šunky. Detail na rukojeť nože odhaluje patrně další krvavé šmouhy. Uvědomím si, že Marino vstává ze židle. Cítím, jak divoce mi buší srdce.

Venku zůstal bílý chleba, sklenice s hořčicí a majonézou a dvě prázdné láhve od piva Sam Adams. Následují fotografie z koupelny pro hosty, na šedém mramoru jsou kapky krve a otisky od bot. U umyvadla leží zmuchlané zakrvácené lněné ručníky v barvě broskví, lahvička s levandulovým mýdlem na ruce je převrácená na bok, na ní jsou vidět krvavé otisky prstů. V kaluži krvavé vody v umyvadle ve tvaru mušle leží kostka mýdla. Pak záběr na nespláchnutou toaletu. Listuju dokumenty a hledám zprávy z šetření otisků prstů. Laboratorní výsledky, kde můžou být? Zahrnul je Colin do složky?

Nalézám je. Analýza otisků prstů provedená v GBI. Krvavé otisky na lahvičce mýdla na ruce a na kuchyňském noži pocházely od stejného jedince, ale identifikovány nebyly. Žádná shoda s

Integrovaným automatickým identifikačním systémem otisků prstů neboli IAFIS. Ale shoda by se tam objevit měla v únoru o devět let později, když Dawn Kincaidové sebrali otisky po zatčení.

Neidentifikované otisky z lahvičky mýdla na ruce a z rukojeti nože v případu Jordanových by pořád měly být v databázi IAFIS, proč se tedy neukázala shoda po Dawnině zadržení? Dvě různé laboratoře zkoumající DNA ji s těmi vraždami spojily, ale otisky prstů nejsou její?

„Něco tady nesedí,“ zamumlám a prolistuju další stránky. Hledám další fotografie.

Úzké schodiště v zadní části domu, terakotové dlaždice na zasklené verandě, krvavé kapky a měřítko pro porovnání. Označené bílé plastové pravítko leželo vedle každé tmavé skvrny, je tu sedm detailních snímků skvrn, kapek a šmouh rozprostřených po dláždění v barvě cihel. Kapky s minimálně rozmazanými okraji, každá má víc než milimetr v průměru. Rozstřik o pomalé až střední rychlosti, pod úhlem přibližně devadesát stupňů. Každá kapka je obklopena spoustou maličkých kapiček. Krev se rozstříkla při dopadu na zem, protože podlaha tu je hladká, plochá a tvrdá.

Sleduju krev ven na dvorek, do zahrady s otisky nohou vedoucími k domečku z minulého století. Drolící se kamenné zdi jsou odhalené a zabudované do okolní zahrady, uvnitř je vyhloubený prostor a zbytky nějakého sklepa, jak se mi zdá. Zašedávající sošky, některé nazelenalé plesnivinou, květináč ve tvaru Apollóna, andílek s kyticí, chlapec s lucernou, dívka s ptáčkem. Seschlé krvavé kapky se tmavě třpytí na listech trávy a kamélií, olivovníků, zimostrázů, pak další tmavé kapky, blíž u sebe a v úhlu, jak dopadly na kamení, možná je to skalka pro jarní rostliny. Neukvapuju se se závěry.

Neukvapuju se, abych si v tom, co vidím, nevykládala něco víc.

K získání vzorce potřebujete víc než pár kapek krve, ale tohle není klasický výtrysk. Není to výtrysk dopředu nebo dozadu. Nikdo tu nikoho nesledoval na verandu nebo na dvorek a do zahrady a nezanechával tu krvavé šlápoty. Nevěřím, že ta krev kapala z oblečení nebo zakrvácené zbraně ani že útočník tak krvácel ze škrábanců, které mu způsobily nehty malého dítěte. Sedm kapek na terakotové podlaze je kulatých a rozmístěných po přibližně pětačtyřiceti centimetrech. Jedna z nich je rozmazaná, jako by do ní možná někdo stoupl.

Představuju si někoho, z koho kape krev, jak jde směrem k verandě, k zadním dveřím, které vedou na dvorek a dál do zahrady. Nebo možná šel ten člověk opačným směrem. Možná šel někdo, kdo

krvácel, do domu, ne z něj. Ale prozatím jsem na nic, co by tento důležitý bod dokazovalo tak či tak, nenarazila. Jaime se o tom včera večer nezmínila. Marino to také neříkal. Najednou si uvědomím, že tu mluví lidé. Zvednu hlavu a soustředím se na to, kde jsem. Marino stojí v otevřených dveřích s Mandy O’Tooleovou. Za nimi je Colin Dengate, drží telefon u ucha a tváří se divně.

„… poslouchají vás? Protože vážně nestojím o to, abyste mi neustále volali a já to musel opakovat pořád dokola. Řekněte jim laskavě, že je mi srdečně jedno, co chtějí. Ničeho se ani nedotknou a basta… Cože? Jo, přesně tak. Nevíte, jestli jeden z nich, jeden z těch strážných neudělal… Ano, na to nesmíme zapomínat, nemluvě o tom, že nemají ani tucha, co dělat na místě činu,“ říká Colin. Musí mluvit s vyšetřovatelem GBI Sammym Changem, který má v jeho mobilu jako vyzváněcí tón přidělen Tricorder ze Star Treku – ten zvláštní elektronický pulzující zvuk, který jsem slyšela před pár minutami.

„Jo, jasně… Určitě. Do hodiny… Ano, řekla mi to.“ Colinovy oči se upírají na mě, jako bych mu něco měla říct já. „Rozumím. Zeptám se jí… A ne. Aby bylo jasno, potřetí opakuju, že strážní tam nestrčí ani nos,“ řekne a já vstanu.

Colin ukončí hovor a obrátí se na mě: „Kathleen Lawlerová. Myslím, že byste tam měla zajet. Mohlo by to pomoct, jelikož jste tam už byla.“

„Kde jsem byla?“ Ale odpověď znám.

Otočí se k Mandy O’Tooleové. „Sežeň mi výbavu a postarej se, aby se doktor Gillian pustil do té smrtelné autonehody, co sem vezou. Možná mu budeš muset pomoct. Ubohá matka oběti čeká celé dopoledne na chodbě, třeba by ses jí zatím mohla trochu věnovat. Já se k tomu chystal, ale teď nemůžu. Zeptej se jí, jestli se nepotřebuje napít a tak podobně. Ten zatracený hlídač jí řekl, že má jet přímo sem, aby syna identifikovala. Podle toho, co mi řekli, jí ho ovšem nemůžeme ukázat ani náhodou.“

19

Colin Dengate přeřadí ve svém starém landroveru na čtyřku a veliký motor vyhladověle zařve. Ženeme se po úzkém pruhu cesty skrytém mezi neproniknutelnými lesy, silnička se ostře stáčí mezi borovicemi a vyrovnává na otevřené rovné pláni, kde stojí činžáky a praží slunce. Kriminální laboratoř pobřežní oblasti je před civilizací skrytá stejně dobře jako Batmanova jeskyně.

Horký vítr lomcuje olivově zelenou plátěnou střechou, déšť hlasitě bubnuje, když mi Colin líčí, co se stalo. Informace jsou překvapivě detailní na to, že Kathleen Lawlerová byla v posledních hodinách svého života sama. Ostatní vězeňkyně ji mohly slyšet, ale nemohly ji vidět, když umírala ve své cele patrně v důsledku srdečního infarktu, jak sdělil strážný M. P. Macon vyšetřovateli Sammymu Changovi, ještě než se tam Chang dostal. Než ho zavolali, věznice už Kathleeninu smrt měla vyřešenou: byla to jedna z těch smutných náhod, které lze nejspíš přičíst na vrub horkému létu tady na jihu. Úpal. Srdeční záchvat. Vysoký cholesterol. Kathleen se o sebe nikdy moc nestarala, řekli Changovi.

Podle strážného Macona si Kathleen během dne nestěžovala na nic zvláštního, nebyla nemocná ani

se necítila špatně, když zásuvkou v cele v pět čtyřicet ráno dostávala tác se snídaní, která se skládala z míchaných vajec z prášku, cibulky, bílého toastu, pomeranče a sklenice mléka. Vlastně se zdála veselá a chtěla si povídat, jak tvrdil strážný, který jí jídlo donesl a kterého později Macon vyzpovídal.

„Říkal Sammymu, že se ptala, co musí udělat, aby dostala texaskou omeletu s brambory. Žertovala,“ říká Colin. „Evidentně jí v poslední době začalo víc záležet na jídle. Sammy podle toho, co mu řekli, usuzuje, že patrně očekávala brzký odchod z GPFW. Možná se jí zdávalo, jak jí svoje oblíbené pochoutky, protože čekala, že si bude dopřávat, co chce. Tenhle syndrom jsem už viděl. Lidi vytěsní, co se jim odpírá, dokud neuvěří, že už to mají zase na dosah. Pak už nedokážou myslet na nic jiného. Ať je to jídlo, sex, alkohol nebo drogy.“

„Anebo tohle všechno dohromady, v jejím případě,“ ozve se nahlas Marino ze zadního sedadla.

„Podle mě žila Kathleen v domnění, že se dočká dohody, když bude spolupracovat,“ říkám Colinovi a píšu zároveň esemesku Bentonovi. „Sníží jí trest a ona se vrátí na svobodu.“

Vysvětlím Bentonovi, že mě s Lucy možná nezastihnou, až přistanou v Savannah, že mířím na místo činu a kdo je mrtvý. Požádám ho, aby mi dal okamžitě vědět, když bude něco nového s Dawn Kincaidovou a jejím údajným atakem astmatu.

„Obtěžoval se někdo zmínit Jaime Bergerové, že si to u zdejších prokurátorů a soudců rozesrala?“ Colin se dívá do zpětného zrcátka a obrací se s touto otázkou na Marina.

„V tomhle aerodynamickém tunelu blbě slyším!“ křikne Marino.

„Hele, okýnka byste zavřená nechtěli!“ odpoví Colin.

„Ať si Jaime znepřátelila zdejší lidi jakkoli, nepodceňovala bych moc organizovaného protestu, zejména v dnešní době, kdy máme internet,“ připomenu Colinovi, jakou škodu může Jaime napáchat.

„Může bez problémů rozjet kampaň, vytvořit společenský i politický nátlak, který se bude podobat tomu, co se dělo nedávno v Mississippi, když skupiny za občanská a lidská práva tlačily na guvernéra, aby zmírnil trest těm dvěma sestrám, co dostaly doživotí za vloupání.“

„To je prostě k smíchu,“ opáčí znechuceně Colin. „Copak se krucinál dává doživotí za vloupačku?“

„Já tady neslyším ani slovo!“ postěžuje si Marino, který sedí na krajíčku zadního sedadla, naklání se dopředu a potí se.

„Měl by sis zapnout pás,“ napomenu ho přes hukot horkého větru, který se do auta žene otevřenými okénky, motor řve a sténá, jako by se landrover zatoužil vrhnout do pouště či z kamenného srázu, protože ho krotká silnička už nudí.

Máme dobrý čas, už jsme na silnici 204 East, která se táhne přes Savannah Mall a míří k řece Forest a Little Ogeechee a pak k bažinám a nekonečným kilometrům krsů. Slunce máme přímo nad hlavou, žhne intenzivně jako velký fotografický blesk, oslepuje, jak se odráží od bílého hranatého čumáku landroveru a skel dalších aut.

„Přesně to mám na mysli,“ řeknu Colinovi. „Jaime s přehledem napochoduje do médií a z Georgie udělá pevnost bigotních barbarů. A ještě si to bude užívat. Pochybuju, že by Tucker Ridley nebo guvernér Manfred o něco takového stáli.“

„To je teď jedno,“ řekne Colin. „Je to čirá spekulace.“

Má pravdu, je to spekulace, přinejmenším v případu Kathleen Lawlerové. Té už nikdo trest nezruší, ani ho nesníží, a ona už nikdy neochutná jídlo na svobodě.

„V osm dnes ráno ji eskortovali do rekreační klece na hodinu cvičení,“ říká Colin a vysvětluje mi, že hodina cvičení je přes léto povolená jenom brzy ráno.

Kathleen údajně chodila po kleci pomaleji než obvykle, často odpočívala a stěžovala si, že je horko. Byla unavená, kvůli vlhkosti se jí špatně dýchalo. Když se vrátila na celu pár minut po deváté, stěžovala si dalším vězeňkyním, že ji to vedro vyčerpává a že měla radši zůstat dneska uvnitř.

Následující dvě hodiny si každou chvíli postěžovala, že se necítí dobře. Byla vyčerpaná. Těžko se pohybovala, lapala po dechu.

Strachovala se, že jí ta snídaně nesedla. A také že neměla chodit ven, když je takové horko a vlhko, jaké by zabilo i koně, jak měla údajně prohlásit. Kolem poledne tvrdila, že má bolesti na hrudi a prý doufá, že nemá infarkt. Pak už Kathleen nemluvila vůbec a vězeňkyně z okolních cel začaly volat o pomoc. Dveře Kathleeniny cely odemkli přibližně ve dvanáct patnáct. Objevili ji zhroucenou na kavalci, resuscitace nebyla úspěšná.

„Souhlasím, že je zvláštní, co vám řekla,“ poznamená Colin a proplétá se dopravou, jako by se hnal na místo, kde může ještě někoho zachránit. „Ale vězeňkyně z cely smrti se k ní prostě dostat nijak nemohla.“

Odkazuje na tvrzení Kathleen Lawlerové, že ji do Brava přesunuli kvůli Lole Daggetteové, které se bála.

„Já jen opakuju, co mi pověděla,“ odpovím. „Nebrala jsem ji v tu chvíli moc vážně. Nepřipadalo mi možné, aby ji Lola Daggetteová, a teď cituji, ‚dostala‘, ale zdálo se mi, že Kathleen skutečně věří, že jí Lola hodlá ublížit.“

„Je to divné načasování, a že jsem už něco viděl,“ prohodí Colin. „Zažil jsem případy, kdy oběť měla předtuchu nebo předzvěst, která nikomu nedávala smysl. A bum, bylo po ní.“

I já zažila dost rodinných příslušníků, kteří mi tvrdili, že jejich milovaný měl zvláštní sen nebo pocit, než zemřel. Někdo mu třeba řekl, ať do toho letadla nenastupuje nebo do auta nenasedá, nebo nejde tímto východem, nevydává se ten den na lov, na projížďku nebo si zaběhat. Takové historky nejsou nic nového, dokonce vám občas někdo tvrdí, že oběť varovala před blížícím se násilným koncem, vydala instrukce a ukázala i na viníka. A já nemůžu poznámky Kathleen Lawlerové dostat z hlavy ani se zbavit podezření, že nejsem jediná, kdo to slyšel.

Kdyby náš rozhovor tajně nahrávali, o Kathleeniných stížnostech, jak je nehorázné a nefér, že ji přestěhovali do cely, kde je v bezprostředním ohrožení, by věděli i druzí, přestože to pronesla před necelými čtyřiadvaceti hodinami.

„Taky si stěžovala, že je v Bravu izolovaná a že strážní by jí mohli něco provést, ale nikdo by to nemohl dosvědčit,“ říkám Colinovi. „Bála se, že tím přesunem na samotku je zranitelnější. Připadalo mi to upřímné, i když ne zrovna racionální. Ale jako by tomu skutečně věřila. Jinými slovy, neměla jsem pocit, že to říká jenom na efekt.“

„To je problém s vězni, zvlášť s takovými, kteří strávili většinu života za mřížemi. Snadno jim uvěříte. Dokážou vámi tak manipulovat, že už to vlastně ani manipulace není, přinejmenším pro ně,“ řekne Colin. „A pokaždé tvrdí, že po nich někdo jde, někdo jim ubližuje, chystá se je zabít a tak. A pochopitelně nic neudělali a nezaslouží si být zavření.“

Když sjedeme na Dean Forest Road a projíždíme místy, odkud jsem den předtím volala z veřejného automatu, zeptám se na ty kapky krve z fotografií, které jsem si prohlížela, než zavolal Sammy Chang. Ví Colin nebo Marino něco o té krvi na verandě Jordanových, na dvorku a v zahradě? Někdo tam krvácel a je možné, že ten člověk odcházel z domu, možná opouštěl jejich pozemek přes zahradu a ztratil se mezi stromy, které vedou k East Liberty Street. Anebo tam mohl být někdo zraněný a krvácet cestou zpátky do domu. Krev nebyla očištěna, dodám, proto by mě zajímalo, jestli tam ještě byla v době vražd.

„Setrvalé kapání,“ vysvětlím. „Někdo tam krvácel, když se pohyboval vzpřímeně, možná šel z domu nebo do něj. Například jako když si někdo pořeže ruku a drží si ji nahoře. Nebo po ráně do hlavy, anebo při krvácení z nosu.“

„Je to zvláštní, že se zmiňujete o té pořezané ruce,“ reaguje Colin.

„Myslím, že o tom nic nevím,“ křikne mi Marino do ucha.

„Čekala bych, že z krvavé skvrny, o jakých mluvím, by byl odebrán vzorek kvůli DNA,“ dodám.

„Nevím o žádné krvi na verandě nebo na dvorku,“ řekne Marino. „Myslím, že Jaime takové fotky nemá.“

„Mimo záznam?“ ujistí se Colin, když projíždíme místy, kterými jsem jela předešlý den. Od GPFW jsme jen pár minut jízdy. „Protože odpověď musíte získat jen ze zpráv o zkoumané DNA. Tehdy se nevěřilo, že ty krvavé skvrny mají s vraždami cokoli společného. Děláte přesně to, co jsem dělal tehdy já – motáte se kolem něčeho, co nakonec vůbec nic neznamenalo.“

„Ty fotografie vznikly v době, kdy bylo zkoumáno místo činu,“ připomínám.

„Fotil to vyšetřovatel Lang, jsou součástí složky případu, ale u soudu nebyly předloženy jako důkaz,“ řekne Colin. „Došlo se k závěru, že s případem nesouvisejí. Nevím, jestli jste už viděla snímky Glorie Jordanové.“

„Ještě ne.“

„Až se k nim dostanete, všimnete si, že má řeznou ránu na levém palci, mezi prvním a druhým kloubem. Čerstvá rána, která vypadá spíš jako obranné zranění, což mě zprvu mátlo, protože jiná obranná zranění jsem nenašel. Utrpěla celkem sedmadvacet bodných ran do krku, hrudníku a zad a měla prořízlé hrdlo. Byla zabita v posteli a nejsou žádné náznaky, že by se bránila, nebo i jen věděla, co se děje. Jak se ukazuje, DNA z kapek krve na verandě patřila Glorii Jordanové. Když jsem to zjistil, napadlo mě, že se možná do palce řízla dřív a nemělo to s její vraždou nic společného. Takové věci se dneska stávají dost často. Stará krev, pot, sliny, které nemají nic společného se zločinem, co vyšetřujete. Na oblečení, v autech, v koupelně, na schodech, na příjezdové cestě, na klávesnici počítače.“

„Měla ten palec od krve, když jste prohlížel tělo?“ zeptá se Marino, když projíždíme kolem vrakoviště s hromadami pokroucených plechů a vraků osobních i nákladních aut.

„Ježíši, krev byla úplně všude,“ reaguje Colin. „Ruce měla takhle.“ Sundá dlaně z volantu a chytí se pod krkem. „Možná to byla reflexivní reakce, zvedla je k hrdlu, když jí ho prořízli, nebo se schoulila do pozice plodu, když umírala. Anebo jí je tak možná nastavil ten vrah, který podle mého přesvědčení chvíli těla aranžoval a vysmíval se jim tak. Hlavní je ovšem to, že ty ruce měla od krve celé.“

„Bylo v koupelně něco, co by naznačovalo, že se řízla dřív a sama?“ zajímá Marina.

„Ne. Ale jeden jejich soused do prohlášení uvedl, že paní Jordanová byla odpoledne před vraždami na zahradě, patrně se věnovala zimnímu prořezávání stromů a keřů,“ pokračuje Colin a já mám před očima spící zahradu za domem Jordanových, pahýly větví, nové výhonky a šlahouny, kterých jsem si všimla na fotografiích, jež jsem před okamžikem prohlížela.

Gloria Jordanová moc velký zahradník nebyla, anebo se s tím prořezáváním nedostala moc daleko, než se řízla do prstu a musela skončit.

„Ten chlápek odvedle s pudlem?“ zeptá se Marino. „Lenny Casper, soused, co volal to ráno, kdy se vraždilo, na policii, když si všiml, že někdo rozbil sklo ve dveřích do kuchyně?“

„Ano, myslím, že tak se jmenuje. Jak si vzpomínám, viděl na zadní dvorek Jordanových z několika oken svého domu. Všiml si, že paní Jordanová ten den pracuje na zahradě, někdy odpoledne.

Teoreticky dává největší smysl, že se řízla, když prořezávala ty rostliny. Kapky krve tam zůstaly po ní, když se řízla do palce a pak se vracela do domu. Tipnul bych si, že ruku držela nahoře a kapky krve z ní padaly na zem, přesně tak, jak jste si všimla na snímcích. Došla zpátky do domu, zakrvácela podlahu na verandě a pár kapek se našlo i na chodbě u koupelny pro hosty.“

„Je to možné,“ řeknu pochybovačně.

„Byla to rána, která se smrtí nesouvisela,“ dodá Colin. „Uvidíte to ze snímků i z výsledků histologie. Měla ještě krevní tlak a tkáň jí v té chvíli reagovala.“

„Možná,“ přitakám, ale pochybuju dál. „Proč si to nepřelepila? Nějak si to nezakryla?“

„To nevím. Připadalo mi to trochu zvláštní. Ale lidé dělají divné věci. Vlastně se chovají spíš divně než normálně.“

„Možná chtěla, aby to dýchalo,“ křikne Marino. „Někdo to tak dělá.“

„Byla vdaná za doktora, který nejspíš věděl, že u otevřené rány je nejobvyklejší komplikací infekce,“ odpovím. „Jestli navíc neměla v dohledné minulosti protitetanovou injekci a pořezala se zahradním nástrojem, měli bychom brát v úvahu i tuto skutečnost.“

„Neexistuje žádné jiné logické vysvětlení té krve na verandě a v zahradě,“ řekne Colin. „Rozhodně byla její. Takže se evidentně stalo něco, co ji donutilo krvácet, a nebylo to spojené s tím, že ji někdo ubodal k smrti, s největší pravděpodobností když spala. Ona i manžel měli v krvi anxiolytika a sedativa. Klonazepam. Jinými slovy klonopin, který se používá k úlevě při úzkostech nebo panice anebo jako svalový relaxant. Někteří lidé ho používají taky na spaní,“ dovysvětlí kvůli Marinovi.

„Snad Jordanovi ani nevěděli, že na ně někdo útočí.“

„Tehdy jste vycházeli z teorie, že manžel byl zabitý jako první?“ zajímá mě.

„Nemůžeme poznat, v jakém pořadí byli zabíjeni, ale logické by bylo, aby vrah napřed dostal jeho, potom ji a nakonec děti.“

„Jestli byl manžel ubodaný k smrti hned vedle ní, jak to, že ji to neprobudilo? To musela mít toho klonazepamu pořádnou dávku,“ poznamenám.

„Řekl bych, že se to stalo neuvěřitelně rychle. Bleskový útok,“ řekne Colin.

„A co její boty? Jestli se vracela během dne do domu s krvácející rukou, patrně jí nějaké kapky dopadly i na boty, co měla v zahradě na nohou. Napadlo někoho hledat zakrvácené boty?“

„Mám pocit, že jsi na boty nějak zatížená,“ pronese mi Marino u ucha.

„Měla na sobě jenom noční košili a byla bosa, když byla zavražděná,“ řekne Colin, „proto se o boty nikdo nezajímal.“

„A během dne po sobě nechala krev na verandě a v hale?“ divím se, když projíždíme kolem skleníku s křovinami a stromky v nádobách před stěnou. „Kde ta krev byla celý zbytek dne i večera a nikdo ji neuklidil?“

„Nejspíš v zimě na verandu moc nechodili a ty dlaždice tam byly tmavě červené. Podlaha v hale byla

z tmavého tvrdého dřeva. Možná si toho nevšimla, anebo na to prostě zapomněla,“ řekne Colin. „Vím s určitostí, že ta DNA je její. Byla to její krev,“ zdůrazňuje. „Myslím, že se shodneme, že ta krev se dole a venku neocitla až nad ránem, když došlo k těm vraždám. Máme všechny důvody věřit, že z postele už nevstala.“

„Souhlasím, že se nezdá možné, aby na tu verandu a dvorek krvácela nad ránem, pak se zase vrátila do postele a tam byla opakovaně bodaná, když útočník uvnitř jejího domu vyvražďoval celou její rodinu,“ řeknu na to, protože si připomenu slepé uličky, kterými vyšetřování končí dřív, než začalo, jelikož všichni zúčastnění věří, že vrah byl chycen.

Když našli Lolu Daggetteovou, jak pere zakrvácené šaty ve sprše v domě na půl cesty, došlo se snadno k jasným závěrům. Záleží na tom, že byly mylné? Krev na podlaze verandy a řezná rána na palci Glorie Jordanové nebo ten nenastavený poplašný alarm i neidentifikované otisky prstů už nejsou důležité. Loliny nesmyslné lži a fantastická alibi – a případ byl uzavřen, vražedkyně souzená a usvědčená a teď čeká v cele smrti. Nejsou žádné další otázky, když lidé už našli svoje odpovědi.

20

Bereme si pracovní kufříky s výbavou na ohledání místa činu a vybavení pro osobní ochranu zezadu z landroveru a jdeme po betonovém chodníku mezi rozkvetlými keři a záhony, jejichž barevné květy působí v palčivém slunci vybledle. U bezpečnostní kontroly v cihlové budově s bílými sloupy na nás čeká Macon a ředitelka.

„Vidíme se za nešťastných okolností,“ uvítá nás Tara Grimmová pochmurně.

Neusmívá se, tmavé oči se na mě upírají bez přátelského výrazu, rty má pevně sevřené. Minule na sobě měla elegantní černé šaty, dnes nemůže vypadat odlišněji v pastelově modrém kostýmku se sukní, v křiklavé květované blůzce s vázačkou a v balerinkách s otevřenou špičkou.

„To bude doktor Dengate, že?“ dodá ke mně a já z ní vycítím zklamání. A nepřátelství. „Já myslela, že jste se už vrátila do Bostonu.“

Předpokládala, že jsem už daleko na severu, nebo aspoň na cestě. V očích i ve výrazu jejího obličeje vidím, jak v duchu rychle kalkuluje, jako by moje přítomnost měla nějak změnit, co se stane dál.

„Toto je můj vedoucí operací vyšetřování,“ představím jí Marina.

„A vy jste v Savannah z jakého důvodu?“ Ani se nepokouší o zdvořilost.

„Přijel jsem na ryby.“

„Na jaké ryby?“ zeptá se Grimmová.

„Většinou narazím jen na mřenky,“ řekne Marino.

Nedává najevo, jestli jeho urážku pochopila. „Jsme vám tedy velmi vděční, že nám věnujete svůj čas a pozornost,“ řekne Colinovi a Macon se dvěma dalšími uniformovanými strážnými prohlédnou naše kufříky a vybavení.

Když obrátí pozornost k ochranným kombinézám, Colin jim nakáže, aby toho nechali.

„Toho se dotýkat nesmíte,“ řekne. „Pokud nechcete, aby na všem zůstala vaše DNA, a to bych řekl, že asi nechcete. Protože my ještě přece s jistotou nevíme, co tu dámu zabilo.“

„Nechte je projít.“ Ředitelka zvýší hlas a zní jako vojenská velitelka. „A vy pojďte se mnou,“ nařídí Maconovi, „doprovodíme je do Brava.“

„Měl by tady být Sammy Chang s týmem z GBI,“ řekne Colin.

„Ano, myslím, že tak se jmenuje ten agent GBI, který prošel celu. Jak to chcete udělat?“ Teď už Colina oslovuje úplně jiným tónem, jako bych tam ani nebyla nebo jako bychom se jen stavili cestou kolem.

„Co udělat?“ Otevřou se první ocelové dveře a s ohlušující ránou se za námi nanovo zavřou. Pak se otevřou druhé dveře a zavřou. Macon je o deset kroků před námi a komunikuje vysílačkou s centrální kontrolou.

„Můžeme zařídit transport do vašeho zařízení,“ navrhne Grimmová.

„Abychom to všechno udrželi pěkně pod dohledem, postaráme se o to raději sami,“ odpoví Colin. „Už sem míří naše auto.“

Chodba, kterou nás ředitelka vede, působí jako labyrint, každý roh, zamčené dveře a spojující chodbička se odrážejí ve velkých vypouklých zrcadlech pověšených na stěnách, všude jen šedivý beton a zelená ocel. Vynoříme se do palčivého odpoledního slunce a žáru, ženy se po vězeňském dvoře plouží jako mlčenlivé šedivé stíny, postupují ve skupinkách mezi budovami, vytrhávají plevel u chodníčků, shlukují se ve stínu mimóz, na trávě leží a ztěžka oddychují tři šediví chrti. Vězeňkyně nás sledují, ale nedávají vůbec nic najevo. Určitě už všechny vědí, že Kathleen Lawlerová zemřela.

Známá členka komunity, kterou údajně donutily okolnosti pobývat v ochranné vazbě, jelikož panovaly obavy, že by ji jedna z nich mohla ohrozit. Pod maximální ostrahou vydržela sotva dva týdny.

„Nejsou venku nadlouho,“ osloví mě konečně Tara, když Macon otevře bránu k Bravu. Uvědomím si, že mluví o psech. „V tomto počasí tráví většinu času vevnitř, chodí se jen vyvenčit.“

Dokážu si představit, jaké pozdvižení musí ve věznici nastat, když některý ze zachráněných chrtů naznačí, že už je čas.

„Pochopitelně vedra snášejí poměrně dobře, vzhledem k tomu dlouhému čenichu a štíhlé stavbě těla. Nemají podsadu. Však si dokážete představit, že na závodech zrovna zimou taky netrpí. Takže jim to tady vyhovuje, ale dáváme přece jen pozor,“ pokračuje, jako bych se ji chystala obvinit z týrání zvířat.

Z dlouhého řetězu, který má Macon připnutý na opasku, cinkají klíče, když odemyká vchod do Brava a my vstupujeme do pochmurného šedivého světa. Přímo cítím, jak všichni zbystří, když procházíme druhým patrem prosklené věže se zrcadly, kde nás neviditelní strážní sledují a kontrolují vnitřní dveře. Nezahneme doleva k návštěvnické místnosti, kde jsem byla včera. Vedou nás napravo, kolem

kuchyně z nerez oceli, která je dočista prázdná, pak kolem prádelny s řadami průmyslových praček na maximální objem prádla.

Dalšími těžkými dveřmi vstoupíme do otevřené prázdné síně se stoly a stoličkami připevněnými k betonové podlaze. Po schodech se jde nahoru na ochoz a za ním jsou cely s maximální ostrahou se zelenými plechovými dveřmi, ze všech okýnek vykukuje nějaká tvář. Vězeňkyně na nás upírají naléhavé pohledy, jako na povel začnou všechny kopat. Kopou do kovových dveří a to dunění se rozléhá a ohlušuje, jako by někdo bušil na pekelné brány.

„Doprdele,“ vydechne Marino.

Tara Grimmová stojí jako socha, zvedá hlavu, očima pátrá po ochozu, až je upře na celu přímo nade dveřmi, kterými jsme právě vstoupili. Tvář, která tam vyhlíží, je bledá. Ze svého místa o patro níž ji nerozeznám, ale vidím dlouhé hnědé vlasy, upřený pohled velkých očí, rty bez úsměvu. Pak se k okýnku zvedne ruka a ukáže ředitelce vztyčený prostředníček.

„Lola,“ řekne Tara a pohled Loly Daggetteové opětuje. Ta dál buší a kope. „Ta křehká, neškodná, nevinná Lola,“ dodá kousavě. „Takže jste se seznámili. Ta neprávem odsouzená Lola, která podle jistých lidí patří zpátky do společnosti.“

Pokračujeme dál, procházíme kolem dveří se zakrytým okýnkem, kolem vozíku s knihami z knihovny stojícího vedle nedokončené skládačky s motivem Las Vegas, dílky jsou na kovovém stole rozdělené do hromádek. Macon odemyká cinkajícími klíči další dveře. Jen projdeme dál, kopání ustane a zavládne absolutní ticho. Před námi je šestero dveří na každé straně, jsou oddělené od zbytku zařízení. U některých visí z naleštěných ocelových zámků bílé igelitové pytle s odpadem. Tváře v okýnkách jsou mladé i staré, jejich napjatá energie mi připomíná zvířata, která mají být vypuštěna na svobodu a chystají se rozprchnout jako divoká vyplašená zvěř. Chtějí ven. Chtějí vědět, co se stalo.

Cítím strach a zlost. Cítím to přímo ve vzduchu.

Macon nás vede do cely na konci, k jediné cele s prázdným okýnkem a pootevřenými dveřmi. Marino začíná rozdávat ochranné obleky, my odkládáme pracovní kufříky a kamerové vybavení na zem.

Uvnitř cely Kathleen Lawlerové – v prostoru menším než stání pro koně – je už vyšetřovatel místa činu Sammy Chang a listuje notesem, který zjevně vytáhl z řad knih a dalších zápisníků, naskládaných na dvou našedo natřených kovových policích. Prsty v rukavicích hbitě listuje, od hlavy k patě je v bílém tyveku, kterému Marino říká nukleární hadry, což pochází z dob, kdy si on i spousta jiných vyšetřovatelů bohatě vystačili s chirurgickými rukavicemi a mentolovou tyčinkou před nosem.

Changovy tmavé oči přejedou od Marina ke mně, pak se podívá na Colina a řekne: „Vyfotil jsem tady snad všechno. Nejsem si jistý, co víc můžeme udělat, vzhledem k tomu, kdo tu byl.“

Říká, že v Kathleenině cele byli strážní i další vězeňský personál a také tu byla během doby zadržována celá řádka vězeňkyň. Sbírání otisků prstů a další rutinní forenzní procedury, které se obvykle dělají na místě podezřelého úmrtí, nám tady nejspíš moc nepomohou, protože místo činu je kontaminované. Smrt ve vězení se podobá vraždám v domácnosti: obojí je komplikované, protože otisky prstů i DNA nemají moc velký význam, jestliže měl vrah pravidelný přístup do domu nebo na místo, kde k úmrtí došlo.

Chang si dává velký pozor na slova. Nechce otevřeně říkat, že jeli za smrt Kathleen Lawlerové zodpovědný někdo, kdo pracuje ve vězení, nedokážeme to klasickým prověřením místa činu. Nechce před Maconem a Tarou Grimmovou říkat, že jeho hlavním cílem bylo zajistit Kathleeninu celu a dát pozor na to, aby s potenciálními důkazy nemohl nikdo – včetně jich dvou – manipulovat. Samozřejmě

než dorazil, bylo příliš pozdě na to, aby se dala zaručit neporušenost důkazů. Nevíme s jistotou, jak dlouho byla Kathleen ve své cele mrtvá, než upozornili GBI a Colinovu kancelář.

„Těla jsem se nedotkl,“ hlásí Chang Colinovi. „Takhle jsem ji tu ve třináct nula nula našel. Podle informací, které jsem dostal, byla mrtvá přibližně hodinu, když jsem přijel. Ale časové údaje, které mám, jsou poněkud nejasné.“

Kathleen Lawlerová leží na zmuchlané šedivé pokrývce a umolousaném prostěradle na úzké ocelové posteli připevněné ke zdi. Ta postel vypadá jako velká police zasunutá pod oknem zakrytým kovovou sítí. Kathleen leží napůl na zádech, napůl na boku, oči i ústa má pootevřené, nohy přečuhují přes okraj tenké matrace. Kalhoty bílé uniformy má vyhrnuté nad kotníky. Bílou košili zmuchlanou na prsou, patrně z marné snahy o resuscitaci. Anebo sebou mohla před smrtí zmítat, převalovat se v zoufalých pokusech najít pohodlí, ulevit si od příznaků, kterými mohla trpět.

„Pokusili jste se o oživování?“ ptám se Tary Grimmové.

„Samozřejmě, dělali jsme, co jsme mohli. Ale byla už mrtvá. Ať se stalo cokoli, bylo to hodně rychlé.“

Marino, Colin i já si natahujeme bílé overaly a já si všimnu vězeňkyně, která nás pozoruje okýnkem v protější cele. Má mateřský obličej, spadlou bradu, ústa dokořán, helmu pevně natočených šedivých kudrn. Dívám se na ni, ona se dívá na mě a začíná přes zamčené ocelové dveře něco vykládat.

„Rychlý? No sakra že rychlý!“ křičí. „Řvala jsem tu třicet podělanejch minut, než se někdo ukázal! Třicet podělanejch minut! A vona se tam zatím dusila. Dyť jsem to slyšela. Řvala jsem a nikdo nešel.

‚Nemůžu dýchat! Nemůžu dýchat! Já nevidím. Bože, pomozte mi někdo!‘ Sípala tam třicet podělanejch minut! A pak byla zticha. Už mi neodpovídala a já začala z plných plic řvát, ať někdo přijde…“

Tara Grimmová je třemi hbitými kroky u jejích dveří a klepe na sklo kotníky prstů. „Uklidni se, Ellenoro.“ Řekne to tónem, který mi naznačuje, že Ellenora něco takového povídá poprvé. Tara Grimmová je totiž evidentně zaskočená a rozzlobená. „Nech tyto lidi udělat, co dělat musejí, a my ti pak otevřeme a povíš jim, čeho přesně jsi byla svědkem,“ říká vězeňkyni.

„Nejmíň třicet minut! Proč to trvalo tak dlouho? Jestli někdo věděl, že se tu chcípá, je to sakra blbý. Kdyby hořelo nebo přišla voda nebo bych se dusila kostí vod kuřete, je to v háji,“ oznamuje mi Ellenora.

„Uklidni se, Ellenoro. Brzy na tebe budeme mít čas a pak můžeš říct, cos tu viděla.“

„Co jsem viděla? Já neviděla lautr nic. Nemohla jsem na ni vidět, ne? Dyť jsem vám i těm ostatním už povídala, že jsem nic neviděla.“

„Správně,“ opáčí Tara Grimmová chladně a shovívavě. „Podle původního vyjádření jsi nic neviděla. Rozmyslela sis to?“

„Ani jsem nemohla! Nemohla jsem nic vidět! Nestála u okna a nekoukala ven. Nemohla jsem ji vidět a vo to to bylo horší, když jsem ji jenom slyšela, jak prosí a úpí a křičí. Vydávala příšerný zvuky, jako trpící zvíře. Člověk tady může chcípnout, a nepřijde ani noha! Nemáme tu žádný poplašný tlačítko, co bysme mohly zmáčknout. Nechali ji chcípnout v cele!“ říká mi. „Nechali ji tam prostě chcípnout!“ Třeští na mě oči.

„Jestli nepřestaneš, budeme tě muset přestěhovat do bezpečné jednotky,“ varuje ji Tara. Je mi jasné, že si s ní neví moc rady.

Nečekala takové divadlo. Napadá mě, že vězeňkyně jménem Ellenora je jako divoký tvor jako spousta jiných uvězněných. Když ji vyslýchali poprvé strážní z vězení, držela se zpátky, protože chtěla mít možnost udělat přesně to, co provádí teď: vyvolat scénu, až dorazíme. Kdyby vybuchla dřív, nejspíš

by ji do té bezpečné jednotky už přestěhovali – bezpochyby je to eufemismus pro samotku nebo celu, kde jsou drženi vězni s psychickými problémy.

Colinovy boty podkluzují, když se vydává do cely Kathleen Lawlerové. Marino na naleštěné betonové podlaze otvírá kufříky s výbavou. Kontroluje kamery, já se opírám o stěnu, abych si natáhla na pevné černé boty s hutnou podrážkou ochranné návleky. Když si natahuju rukavice, cítím na sobě pohled té vězněné. Cítím, co je v něm: veliká dávka strachu, která se blíží hysterii. Tara Grimmová opět ťuká na okno, aby ji utišila. Ellenořina vyděšená tvář v malém obdélníku skla sebou škubne, když na panel zaklepou prsty strážné.

„Proč myslíš, že nemohla dýchat?“ zeptá se Tara Grimmová hlasitě kvůli nám.

„Určitě nemohla, protože to říkala,“ odpoví Ellenora zpoza bariéry. „A bylo jí divně a měla bolesti. Byla tak vyčerpaná, že se nemohla skoro hnout, a lapala po dechu. ‚Nemůžu dýchat. Nevím, co to se mnou je,‘ naříkala pořád.“

„Když někdo nemůže dýchat, obvykle nemůže ani mluvit. Nemohla ses splést? Když nemůžeš dýchat, nemůžeš křičet, zvlášť tak, aby to bylo slyšet přes ocelové dveře. K tomu potřebuješ mít plíce plné vzduchu,“ řekne jí Tara tak, abych to určitě slyšela.

„Říkala, že nemůže dýchat. Nemohla pořádně mluvit! Jako by měla voteklej celej krk!“ vykřikuje Ellenora.

„No ale to je přece protimluv, ne? Vždyť říkáš, že nemohla mluvit.“

„Ale takhle to říkala! Přísahám bohu všemohoucímu!“

„Říkat, že nemůžu mluvit, je stejné jako rozběhnout se pro pomoc, když se neudržím na nohou.“

„Přísahám bohu všemohoucímu a Ježíši Kristu, že to tak říkala!“

„To nedává smysl,“ kárá Tara Grimmová vězeňkyni na druhé straně tlustých ocelových dveří. „A ty se musíš uklidnit, Ellenoro, a ztišit se. Když ti pokládám otázky, musíš odpovídat, na co se ptám, a nedělat tu divadlo.“

„Já říkám jenom pravdu, nemůžu za to, že vám to vadí!“ Ellenora je čím rozrušenější. „Prosila o pomoc! Nic strašlivějšího jsem v životě neslyšela! ‚Já nevidím. Já umírám! Proboha! Doprdele! To se nedá vydržet!‘“

„To už stačí, Ellenoro.“

„Lapala po dechu a úplně přesně říkala: ‚Pomozte mi prosím!‘ Znělo to hrozně vyděšeně, prostě to byla hrůza. ‚Doprdele, co se to děje?! Proboha, pomozte mi někdo!‘“

Tara znovu zaklepe na sklo. „Pozor na jazyk, Ellenoro.“

„Takhle to říkala ona, ne já. Já to jenom opakuju. To ona řvala: ‚Kurva, pomozte mi někdo! Něco se se mnou děje!‘“

„Možná to byla nějaká alergie, alergie na jídlo, na hmyz,“ nadhodí ředitelka. „Třeba na včely nebo vosy, jenom o tom nikomu nikdy neřekla. Třeba ji něco bodlo, když byla venku cvičit? Jenom mě to napadlo. Když je horko a vlhko jako teď a všechno jenom kvete, lítá tady vos a včel spousta.“

„Anafylaktická reakce na hmyzí bodnutí nebo po vystavení mořským plodům, arašídům či jakémukoli jinému alergenu, na který člověk reaguje, je obvykle velmi rychlá,“ odpovím. „Nevypadá to, že by tato smrt byla rychlá. Trvala víc než pár minut.“

„Bylo jí blbě nejmíň hodinu a půl!“ zařve Ellenora. „Proč jim to trvalo tak dlouho?“

„Slyšela jste, že je jí nevolno?“ Podívám se na Ellenoru tlustým sklem. „Znělo to, jako by zvracela nebo měla průjem?“

„Nevím, jestli jí bylo takhle blbě, ale říkala, že je jí zle, že se jí zvedá žaludek. Neslyšela jsem, že by blila. Neslyšela jsem splachovat záchod nebo tak něco. Jenom křičela, že je otrávená!“

„Takže teď už je to otrava,“ prohodí Tara a významně se na mě zadívá, aby mi zdůraznila, z jakého zdroje informace pochází.

Ellenora je rozrušená, oči jí divoce planou. „‚Otrávili mě!‘ křičela. ‚Udělala to Lola! Udělala to Lola! Bylo to v tom jídle!‘“

„To už vážně stačí. Okamžitě s tím přestaň,“ pokárá ji Tara a já vejdu do cely Kathleen Lawlerové.

„Dávej si pozor na pusu,“ slyším ještě Taru za sebou. „Jsou tady lidi.“

21

V naleštěném ocelovém zrcadle, na které si Kathleen Lawlerová stěžovala, když jsem s ní včera odpoledne mluvila, se za mnou odráží obraz vyšetřovatele Sammyho Changa. Blíží se ke mně, zastaví se ve dveřích cely.

„Zůstanu tady, ať máte trochu místa,“ oznámí mi.

Toaleta a umyvadlo jsou spojené do nerez jednotky bez volných částí, oddělené je jen tlačítko splachování a kohoutek na pouštění vody. Nevidím ani necítím nic, co by naznačovalo, že Kathleen Lawlerové bylo před smrtí nevolno. Ale postřehnu mírný elektrický odér.

„Cítíte tu něco divného?“ zeptám se Changa.

„Nezdá se mi.“

„Jako elektřina, ale ne tak docela. Takový nepříjemný zvláštní pach.“

„Ne, myslím, že jsem nic necítil, když jsem se tu rozhlížel. Z té televize to nepůjde.“ Ukáže na malý televizor skrytý v průhledné plastové bedně na polici.

„Z toho to určitě nebude,“ odpovím a všimnu si, že v ocelovém umyvadle jsou skvrny po vodě a nepatrné zbytky křídy.

Nakloním se blíž, ten pach zesílí.

„Takový palčivý puch, jako by se něco přepalovalo, třeba když se přehřívá fén.“ Snažím se popsat to co nejlépe. „Nebo jako baterie. Něco takového.“

„Baterie?“ zamračí se Chang. „Žádné baterky jsem neviděl. Ani fén.“

Dojde k umyvadlu a skloní se k němu. „No, možná,“ připustí, „jo, něco tu možná je. Ale nemám zrovna nejlepší čich.“

„Možná by stálo za to vzít stěry z toho umyvadla,“ řeknu. „Máte ve výbavě SEM/EDX? Měli bychom se podívat na morfologii při vysokém zvětšení, jestli tam nebyly třeba rozpuštěné nějaké částice a co byly případně zač. Kovy a pár dalších materiálů. Jestli je to chemického původu, nějaká droga nebo něco, co by rentgenová spektroskopie nezachytila. Nevím, jaké další detektory v GBI ve skenovacím elektronovém mikroskopu máte, ale jestli je to možné, požádala bych o EDX a FTIR, abychom získali molekulární otisk toho, co tu bylo.“

„Uvažovali jsme, že si pořídíme takový ten FTIR přístroj do ruky, jako mají v HazMatu.“

„To je velmi dobrý nápad, to se hodí, když dneska můžete kdykoli narazit na výbušniny, zbraně hromadného ničení, nervové látky, různý bílý prášek a tak. Také by bylo dobré poprosit toho, kdo vede laboratoř rozborů stop, aby tu analýzu udělal hodně rychle, vlastně ihned. Dá se to zvládnout za pár hodin, když se do toho hned pustí. Ty symptomy, které tu byly popsány, se mi vůbec nelíbí.“ Mluvím tiše a slova volím pečlivě, protože nevím, kdo mě může slyšet.

Ale nepochybuju, že někdo poslouchá.

„Umím prosit dost dobře,“ prohodí Chang, drobný, štíhlý chlapík s krátkými černými vlasy. Mluví stroze a skoro monotónně, ale tmavé oči má přátelské.

„To je dobře,“ řeknu na to. „Hodilo by se nám, kdyby se nám začalo dařit.“

„Myslíte, že mohla zvracet?“

„Nic takového necítím,“ odpovím. „Ale to neznamená, že jí špatně nebylo, jak říká ta její sousedka Ellenora. Nausea.“

Vylučovací diagnóza pracuje s tím, co se nabízí a o čem mluví ti, kdo nemají žádnou kvalifikaci a nejsou objektivní. Kathleen Lawlerová byla ohrožená náhlou srdeční zástavou, jež byla vyvolána fyzickou námahou za podmínek nebezpečných pro ženu jejího věku, která se o sebe nikdy moc nestarala. Měla na sobě uniformu ze syntetického materiálu, s dlouhými kalhotami a dlouhým rukávem. Venku je podle mého odhadu skoro třicet stupňů a vlhkost je nejméně šedesátiprocentní a roste. Stres všechno zhoršuje. Kathleen se rozhodně zdála ve stresu a rozrušená, když ji přestěhovali na samotku. Neudivilo by mě, kdybychom zjistili, že trpěla i srdečním onemocněním způsobeným celoživotní špatnou stravou a zneužíváním drog a alkoholu.

„Co odpadky?“ zeptám se Changa. „Všimla jsem si na některých dveřích bílých igelitových pytlů s odpadky, ale tady nic takového nevidím. Ani prázdný, ani plný.“

„Dobrá otázka.“ Zadívá se mi do očí, rozumíme si.

Jestli tu byl pytel s odpadky nebo vůbec nějaké smetí, do jeho příchodu to někdo odstranil.

„Můžu se tu trochu porozhlédnout?“ zeptám se ho. „Ničeho se bez vašeho svolení nedotknu.“

„Kromě toho, co ještě budete chtít přidat k důkazům, jsem tady skončil. Takže si poslužte.“ Rukama v rukavicích otevře plastové balení sterilních aplikátorů a projde kolem mě k umyvadlu.

„Řeknu vám, až na něco narazím,“ informuju ho přesto, jelikož z právního hlediska je místo činu jeho. Jen tělo a s ním spojené biologické a stopové důkazy patří Colinu Dengateovi. Já jsem tu pozvaným hostem, expertem zvenčí, který potřebuje ke všemu svolení. Pokud případ nespadá do jurisdikce oddělení lékařských vyšetřovatelů ozbrojených složek – jinými slovy pod ministerstvo obrany –, nemám mimo stát Massachusetts žádná práva. Zeptám se, než provedu každou maličkost.

Do zdi naproti toaletě jsou zabudované dvě šedivé kovové police s knihami a notesy. Také tu je několik průsvitných plastových krabiček, které mají bránit ukrývání propašovaných věcí. Každou otevřu a rozpoznávám v nich vůni kokosového másla, Noxzemy, šamponu s kondicionérem, mátové ústní vody a pepermintové zubní pasty. V plastové misce na mýdlo je velký kus mýdla Ivory, v plastové tubě zase zubní kartáček a další plastová lahvička ukrývá cosi, co vypadá jako gel na vlasy. Vidím i plastový hřebínek, kartáč na vlasy bez držadla a velké pěnové natáčky, které tu nejspíš zůstaly z dob, kdy měla Kathleen Lawlerová delší vlasy.

Jsou tu romány, básničky i inspirační knihy a v průhledných plastových košících spousta dopisů, zápisníků i tabulek. Nevidím, že by tu bylo něco rozházeného a že by se zaměstnanci Kathleeninými věcmi prohrabali, ale ani bych viditelné známky takového vměšování nečekala. Jestliže jí to tu prohledali, než se sem dostal Chang, nehledali marihuanu nebo zbraně nebo něco dalšího, co je ve vězení zakázané. Pátrali by po něčem jiném, ale zatím nemám představu, co by to mohlo být. Co by mohla ředitelka věznice hledat? Nevím, ale nenapadá mě žádný legitimní důvod, proč by jinak odstranili pytel s odpadky, než se sem dostala GBI. Neblahý pocit ve mně zesiluje.

„Jestli vám to nevadí, podívala bych se ráda sem,“ ukážu na obsah košíků, protože Changa informuju o každém svém pohybu.

„Jistě.“ Sebere stěry z ocelového umyvadla. „Aha, tenhle pach máte na mysli. Ať je to cokoli, je to šedé. Mléčně šedé.“ Zasune tyčinky do plastové tubičky na vzorky a modré šroubovací víčko popíše speciální fixou.

Každý z těch bloků má pravítko, lepený hřbet a zadní stranu z lepenky. Možná se kupovaly ve velkém se slevou. Kroužkové bloky se sem nedodávají, protože drátek by se dal použít jako zbraň. Na stránkách bloků jsou básničky a próza doprovázené kresbičkami a čmáranicemi. Většinu zápisků tvoří deníček s daty. Kathleen byla nejspíš plodná a poctivá deníkářka, proto mě překvapí, že tam nevidím nic ze současnosti. Listuju jedním notesem za druhým a docházím k názoru, že si Kathleen dělala podrobné zápisky každý den o událostech před nějakými třemi lety, když se do GPFW vrátila za zabití pod vlivem. Ale po 3. červnu tu není nic, tehdy učinila poslední zápis svým jedinečným rukopisem:

Pátek 3. června

Svět, který jsem ztratila, skrápí déšť, včera v noci, když mi do ocelového pletiva v okně narážel vítr, to znělo jako skřípějící pila. Neladící, ječící, jako když se napínají ocelová lana. Jako nějaké monstrózní zvíře z kovu. Jako varování. Ležím tady, poslouchám hlasité sténání kovu a jeho vibrace a říkám si: „Něco přijde.“

V krmírně jsem to před pár hodinami při večeři cítila. Nedokážu popsat, co to bylo. Nebylo to uchopitelné, žádný pohled nebo poznámka, jen takový pocit. Ale rozhodně tam byl. Něco se blíží.

Všechny se krmí mletým masem záhadného původu a nedívají se na mě, jako bych tam nebyla, jako by přede mnou něco tajily. Nemluvila jsem s nimi. Neviděla je. Vím, kdy se nemám na nikoho dívat, a ony vědí, kdy to vím. Tady všichni všechno vědí.

Pořád myslím na to jídlo a pozornost. Lidé kvůli jídlu zabijí, i špatnému, a zabijí kvůli jménu, i když je to nezasloužené a hloupé. Zveřejnila jsem ty recepty v časopise a nepřidala k nim jméno, protože ta pocta nebyla ani v nejmenším zasloužená, a navíc jsem o tom stejně nerozhodovala já. Nemám poslední slovo a dělalo mi starosti, že mi to budou vyčítat. Špetka výčitek tady zmůže strašně moc.

Nevím, co jiného by to mohlo být. Můj časopis právě vyšel, a hned se něco změnilo.

Jedna mikrovlnka na jednotku, o kterou se dělíme v šedesáti lidech, a všichni děláme úplně totéž v té mojí Mámině zkušební kuchyni, jak mně a mým kulinářským pokusům říkají další vězeňkyně. Nebo říkávaly. Možná už to dělat nebudou, i když s nápadem na mlsky jsem přišla já. Mlsky byly vždycky můj nápad. Kdo by na ně pomyslel, když tu nemáte absolutně nic, s čím se dá pracovat, jenom samý sajrajt?

Sajrajt, který dostáváme ze zdejšího krámu. Sajrajt v krmírně. Hovězí, kousky sýra, tortily a kousky másla, které jsem je naučila proměnit v jídlo z jednoho hrnce. Lízátka, vanilkové sušenky a jahodové želé, ze kterých jsem vyrobila jahodový dort. Ano, teď to dělají všichni, protože jsem s tím začala.

Je mi jedno, kdo přišel s čím. Ty recepty jsou moje! Kdo koho naučil, jak seškrábat vanilkový krém ze sušenek a vyšlehat ho s želé, aby vytvořil růžovou polevu? Kdo jim ukázal, jak se rozpouštějí lízátka a drobí sušenky do vody (rekonstituuje a renovuje, jak jsem opakovaně vysvětlovala) a vaří se to v mikrovlnce, dokud to uprostřed nezačne být pružné?

Julia Childová ze slumu, kdo jiný. Já. NE VY! To já tohle všechno udělala, protože tu žiju dýl, než většina z vás je vůbec na světě, hergot, a moje recepty jsou tak legendární, že jsou jak citát nebo klišé nebo přísloví, u kterého se dávno zapomnělo, odkud se vzalo, a tak ho zná i ta vaše omezená ignorantská hlava. Na větu „dobrého chlapa jen tak nenajdete“ nepřišla Flannery O’Connorová, to byl název písničky. A „dům rozdělený proti své vůli“ taky není od Lincolna, to říkal už Ježíš. Nikdo si nepamatuje, odkud se co vzalo, a nemůžou si pak pomoct. Kradou.

Udělala jsem, co mi řekli, a vydala ty recepty – svoje recepty – a nepřipsala k nim žádné jméno, ani to svoje, to je fakt ironie. To mě tu podvedli, doprdele. Všichni se šklebíte, nemluvíte, cpete se za ledového mlčení, když jsem poblíž, jako by někdo ublížil vám. U vašeho stolu není nikdy místo, tu

židli držíte někomu jinému.

Nemyslete si, že nevím, odkud se to vzalo. Lumíci navedení do moře.

V pět se zhasíná. A zase přichází tma.

Uvědomuju si oči a uši za otevřenými dveřmi cely, a tak se k tomu, co jsem si právě přečetla, nijak nevyjadřuju. Nekomentuju, že tu nejméně jeden blok chybí, možná to byl deník, možná jich bylo i víc, když si je Kathleen psala od 3. června, a především pak v době, kdy ji přestěhovali do Brava.

Nevěřím, že by zničehonic přestala psát, rozhodně ne potom, co ji přesunuli na samotku.

Během uplynulých dvou týdnů bych od ní očekávala napsaného naopak víc, vždyť třiadvacet hodin denně jenom seděla v maličké cele bez výhledu a s příšerným televizním signálem, odstřižená od jiných vězeňkyň i od své práce v knihovně, neměla už ani časopisy nebo emaily. Co mohla do svých textů zaznamenat, že někdo nechce, abychom si to přečetli? Ale neptám se a nezmiňuju, jak mě zaráží to její přirovnání s lumíky naváděnými k moři.

Jsou ti lumíci ostatní vězeňkyně, a pokud ano, kdo je vede? Připomenu si, jak Lola Daggetteová vztyčila před chvíli na Taru Grimmovou prostředníček. Je docela dobře možné, že právě Lola má na svědomí i to kopání do dveří cel. Výbušná a nepřátelská, nekontroluje své impulzy, má nízké IQ a Kathleen se jí bála. Ale Lola Daggetteová není tím důvodem, proč leží Kathleen mrtvá na kavalci.

Lola není ten důvod, proč vězeňkyně z oddělení se střední ostrahou začaly Kathleen v jídelně ignorovat. Jak by mohly chovankyně z jiných oddělení vědět, co si Lola Daggetteová myslí a co říká, nebo jestli má s někým problém? Je izolovaná, uzavřená ve své cele nahoře, stejně jako byla Kathleen uzavřená tady.

Mám podezření, že se Kathleen obávala někoho jiného, připomenu si, jak Tara Grimmová vysvětlovala, proč Kathleen přestěhovali do ochranné vazby. Prý se začalo povídat, že je obviněná ze zneužívání dítěte. Kdo to začal povídat? Co vyšlo najevo? Informace, které ředitelka svede na někoho jiného, na něco v televizi, co zaslechla jiná vězeňkyně nebo někdo, ředitelka ani neví kdo. Já jsem tomuto jejímu vysvětlení nevěřila včera u ní v kanceláři a nevěřím mu ani teď.

Asi vím, kdo to vyvíjí vliv. Kdo provokuje vězeňkyně k výbuchu vzteku kvůli něčemu tak malichernému, jako je titulek se jménem v místních novinách. Tam se přitom nevytiskne nic, co by Tara Grimmová neschválila. To ona měla poslední slovo u těch receptů beze jména. Vězeňkyně se cítily dotčené a je pravda, že i malá křivda naroste do obrovských rozměrů, a tak Kathleen přestěhovali. Ta si možná ve své paranoidní a rozrušené mysli našla vysvětlení: za tou bezprecedentní ztrátou svobody, která jí musela připadat jako trest, určitě stojí Lola Daggetteová. Nebo to možná někdo Kathleen našeptal. Strážní jako Macon ji mohli informovat, nahlodat ji, dobírat si ji, až uvěřila, že jí Lola vyhrožuje. A ta možná i vyhrožovala. To je jedno. Lola ji nezabila.

Nedávám Marinovi najevo, že je tu něco neobvyklého, když kolem mě prošustí v bílém overalu a položí digitální teploměr do nohou postele, aby zaznamenal teplotu okolního prostředí. Druhý teploměr podá Colinovi, který změří teplotu těla. Svědectví sice tvrdí, že k úmrtí došlo přibližně ve dvanáct patnáct, ale my si to vypočítáme sami na základě posmrtných změn. Lidé dělají chyby. Jsou v šoku a traumatizovaní a podrobnosti pak uvádějí chybně. Někteří také lžou. V GPFW lže možná každý.

Rozhlížím se kolem sebe, doufám, že se červnový notes někde najednou objeví. Prohlížím si šedivé zdi olepené rukou psanými básničkami a prózou, o kterých se mi Kathleen zmiňovala v emailech. Báseň s názvem Osud, kterou mi poslala, visí přímo nad malou ocelovou římsou stolu ukotveného do zdi. Vedle ocelové stoličky připevněné k zemi stojí další průhledný plastový koš, tentokrát velký a plný prádla, je tam i úhledně složená uniforma a balíček nudlí a dvě medové bulky, které Kathleen

dostala z vězeňského krámku. Říkala mi, že nemá žádné peníze, protože už nepracuje v knihovně, přesto nakupovala. Možná nejsou nové. Připomenu si, že byla v Bravu na samotce teprve dva týdny. Dloubnu do sladkých housek prstem v rukavici. Nevypadají staře.

Na dně plastového koše jsou výtisky Tušitelů, je jich pár desítek, včetně toho červnového, o kterém se Kathleen zmínila v deníkovém zápisu, co jsem právě četla. Na obálce časopisu jsou umělecké karikatury přispěvatelek, jsou to portréty všech autorek v duchu Andyho Warhola. Tyto ženy jsou pro daný měsíc slavné, protože to, co napsaly, si přečtou vězeňkyně v GPFW i kdokoli jiný, kdo má k časopisu přístup. Na zadní obálce je tiráž: umělecká ředitelka, tým grafiků a samozřejmě šéfredaktorka, Kathleen Lawlerová, a také zvláštní poděkování ředitelce Taře Grimmové za její podporu umění, „její humanitu a osvícenost“.

„Ještě je docela teplá.“ Colin dřepí vedle ocelového kavalce a drží v ruce teploměr. „Třicet čtyři celých sedm.“

„Tady je dvacet dva celých sedm stupně,“ řekne Marino a v silných prstech v rukavicích třímá teploměr, který předtím položil do nohou postele. Podívá se na hodinky. „Ve dvě devatenáct.“

„Údajně má být mrtvá dvě hodiny a vychladla asi o čtyři stupně,“ poznamenám. „To je trochu rychlejší, ale v normálu.“ Lépe to vyjádřit nemůžu.

„Je oblečená a je tady relativně teplo,“ souhlasí Colin. „To nás nikam nedovede.“

Naznačuje, že jeli Kathleen mrtvá o třicet minut nebo i o hodinu déle, než nám tvrdili ti, co nám předávají informace, nepoznáme to podle posmrtných indikátorů, jako je teplota těla nebo posmrtná ztuhlost.

„Rigor jí sotva začal v prstech.“ Colin manipuluje s prsty Kathleeniny levé ruky. „A livor se ještě neprojevuje.“

„Třeba se mohla venku v té kleci přehřát,“ řekne Marino a rozhlédne se po nápisech přilepených na zdi, ty zabírají snad každý čtvereční centimetr cely. „Třeba byla vyčerpaná z vedra. To se stává, že jo? Vrátíš se dovnitř, ale už máš stejně problém.“

„Kdyby zemřela na hypertermii,“ narovná se Colin, „její tělesná teplota by byla vyšší, než nyní je. Byla by nad normální hodnotou i několik hodin po smrti a rigor by nejspíš postupoval rychleji a v nepoměru k livoru mortis. Symptomy, které popsala spoluvězeňkyně z protější cely, rovněž neodpovídají prodlouženému vystavení nadměrnému teplu. Srdeční zástava? To je docela možné. A po namáhavé aktivitě za horkého dne se to určitě stát může.“

„Ona jenom chodila v kleci. A každé kolečko nebo dvě si odpočinula,“ opakuje Marino, co se doslechl.

„Definice namáhavé aktivity se u lidí liší,“ odpoví Colin. „Někdo, kdo většinu doby sedí v cele, vyjde ven, kde je velké horko a vlhko, a ztratí příliš tekutin. Objem krve klesne, to zapříčiní stres pro srdce.“

„Venku pila vodu,“ řekne Marino.

„Ale vypila té vody dost? Pila, i když se vrátila do cely? Pochybuju. V průměrný den ztratí průměrný člověk asi dva a čtvrt litru vody. Za extrémně horkého a vlhkého dne můžete ztratit i jedenáct litrů, když se hodně potíte,“ namítne Colin.

Vyjde z cely a zeptá se Changa, jestli nemá námitky, abych prozkoumala, co je na policích a na stole. Ten naznačí, že smím. Vytáhnu průhledný plastový košík na poštu a zase se mi připomenou dopisy, které měl údajně napsat Jack Fielding a v nichž popisoval, jak jsem náročná a jak hrozně se se mnou pracuje. Hledám nějaké dopisy od něj nebo od Dawn Kincaidové, ale nic nenacházím. Nenalézám nic, co by mohlo být důležité, až na jeden dopis, který vypadá jako ode mě. Nevěřícně zírám na zpáteční adresu, na logo CFC vytištěné na bílé obálce, jaké Bryce objednává pro CFC po pěti tisících:

Kay Scarpettová, MD, JD COL USAF

Vrchní lékařská vyšetřovatelka a ředitelka Cambridgeské forenzní centrum

Samolepicí přehyb je rozříznutý, nejspíš to udělal personál věznice, který příchozí poštu kontroluje. Uvnitř je složený list s mou oficiální hlavičkou. Zpráva je napsaná na stroji a vypadá, jako bych ji černým inkoustem podepsala já.

26. června

Milá Kathleen,

velmi děkuji za Vaše emaily týkající se Jacka. Ani si nedokážu představit, jakou bolest a nepohodu cítíte, co Vás přesunuli do ochranné vazby. Těším se, až si s Vámi 30. června popovídám a podělím se o důvěrnosti o velmi jedinečném muži, který nás spojoval. Rozhodně měl ohromný vliv na život nás obou, proto je pro mě důležité, aby jste pochopila, že jsem pro něj chtěla jenom to nejlepší a nikdy bych mu záměrně neublížila.

Těším se, že Vás po těch letech konečně poznám a budeme v naší komunikaci pokračovat. Jako vždy napište, kdybyste něco potřebovala.

Zdravím, Kay

22

Cítím Marinovu přítomnost, a už je vedle mě, dívá se na dopis, který držím v nachových rukavicích, dívá se, co se v něm píše. Podívám se mu do očí a neznatelně zavrtím hlavou.

„Co to sakra?“ vydechne.

Ukážu na napsaná slova aby jste. Je to špatně. Má tam samozřejmě být abyste. Ale Marinovi to nedochází a já mu teď nemůžu vysvětlovat, že bych něco takového nenapsala a podobný dopis bych nikdy nepodepsala slovy „Zdravím, Kay“, jako bychom s Kathleen Lawlerovou byly přítelkyně.

Nedokážu si představit, že bych kdy napsala nebo řekla, že bych Jacku Fieldingovi „nikdy… záměrně neublížila“, protože by to naznačovalo, že jsem mu mohla ublížit nezáměrně. Připomenu si, co Jaime včera večer říkala. Kathleenina dcera Dawn Kincaidová staví svůj případ na tom, že jsem nestabilní, násilná osoba. Ale Dawn Kincaidová by tento podvrh připravit nedokázala. Nezvládla by to, protože byla v době, kdy tento dopis odešel, zavřená ve státní nemocnici v Butleru.

Přidržím si papír proti světlu a upozorním Marina, že tady není vodoznak CFC. Chci, aby mu bylo jasné, že je to podvrh. Pak papír uložím zase na stůl a pustím se do něčeho, co Marino moc často neviděl. Sundám si rukavice a nacpu je do kapsy bílého overalu. A začnu telefonem fotografovat.

„Nechceš Nikon?“ nabízí nechápavě Marino. „A měřítko –“

„Ne,“ skočím mu do řeči.

Nechci kameru s pětatřicetimilimetrovým objektivem a zoomem ani trojnožku nebo speciální světla. Nechci měřítko k určení velikosti. Tyto obrázky pořizuju z jiného důvodu. A nechci Marinovi říkat nic dalšího, ale cítím potřebu něco vysvětlit Changovi, který vše pozorně sleduje ze svého místa v otevřených dveřích.

„Předpokládám, že můžete v laboratoři zkoumat i dokumenty,“ přistoupím k němu.

„No jistě.“ Dívá se, jak píšu esemesku svému asistentovi Bryceovi.

„Když vám do laboratoře pošleme vzorky mého kancelářského papíru, kdo je převezme?“

„Asi já.“

„Dobrá. Sammy Chang, vyšetřovatelské oddělení GBI,“ píšu a zároveň to říkám nahlas. „Vsadím se, že laboratorní srovnání ukáže významné rozdíly mezi pravou listinou z CFC a tímhle,“ ukážu na list na stole. „Například tu chybí vodoznak. Postarám se, aby vám můj asistent poslal stejný dopisní papír, stejnou obálku a to všechno hned, abyste to mohl sám porovnat a měl nezvratitelný důkaz pro moje slova.“

„Vodoznak?“

„Tady žádný není. Při zvětšení nebo po analýze chemických aditiv se možná dokáže, že je to i jiný papír. Možná i trochu jiný font. To nevím. Aha, no jistě. Není tady signál. Tak já to zkusím poslat potom ještě jednou.“

Vzkaz a přiložené snímky pro Bryce si uložím do konceptů. Podívám se za Changa a všimnu si, že okénko ve dveřích cely naproti je prázdné. Ellenora nás už nesleduje. Mlčí.

„Vězení evidentně kontroluje dodanou poštu,“ řeknu Changovi. „Jinými slovy, někdo tu obálku prohlédl, když přišla. Proskenovali ji nebo otevřeli před Kathleen, to záleží na zdejším protokolu. Možná byste mohl zjistit, co v té obálce bylo dalšího. Známka za dolar a šestasedmdesát centů i velká obálka je na jediný list papíru zbytečně moc, pokud tam není ještě něco. Ale samozřejmě je možné, že to odesílatel jenom přeplatil.“

„Takže vy…“ chystá se říct a ohlédne se.

„To ani náhodou.“ Zavrtím hlavou. Já ten dopis nepsala. Ani jsem ho neodeslala, ať už v té obálce bylo cokoli. „Kde jsou všichni?“

„Odvedli ji na nějaké klidné místo, kde ji doktor Dengate může vyslechnout ohledně toho, čeho byla svědkem. Ta její historka je pochopitelně při každém opakování ještě propracovanější.“ Myslí tím Ellenoru. „Ale Macon je tady.“ Řekne to natolik nahlas, aby ho Macon určitě slyšel.

„Možná se ho můžete zeptat na všechnu poštu, kterou Kathleen Lawlerová v posledních pár dnech dostala.“ Nedodám, že by Chang neměl čekat od Macona pravdu – ať jde o dopis, nebo cokoli, co sem vůbec přichází.

Natáhnu si nové rukavice a zvednu dopis, který vypadá, jako by byl napsaný na papíru mé kanceláře. Znovu ho přidržím proti světlu a s úlevou se ujistím, že tam žádný vodoznak není. Zároveň mám podezření, že ten, kdo dopis zfalšoval, nevěděl, že CFC používá levný recyklovaný papír s pětadvacetiprocentním podílem jiných příměsí a se speciálním vodoznakem, který má chránit naši korespondenci a dokumenty před přesně takovým zneužitím. Je možné vytvořit poměrně slušnou faksimile mé hlavičky nebo jakéhokoli dokumentu, který jsem mohla napsat, ale nemůžete udělat dokonalý podvrh, který by vám prošel, pokud nemáte k dispozici autentický papír z CFC. Napadá mě, že ten, kdo tento dopis posílal, se nestaral o to, aby oklamal policii, laboratoře nebo i mě. Možná jediným cílem bylo ošálit Kathleen Lawlerovou, která měla uvěřit, že jsem to napsala já.

Složím dopis na polovinu, jak jsem ho našla, a vrátím ho do velké obálky. Mate mě její velikost, a tak mě znovu napadne, jestli v ní nebylo ještě něco přiloženého. A jestli ano, co mohlo Kathleen Lawlerové ještě údajně ode mě přijít? O čem dalším uvěřila, že to pochází ode mě? Kdo se tu za mě vydává a co je jeho hlavním cílem? Vzpomenu si, jak Tara Grimmová včera říkala, že jsem dostupná, a pak na to, jak Kathleen říkala, že jsem štědrá. Jejich poznámky jsem nechápala. Snažím se vzpomenout, jak přesně to Kathleen řekla. Bylo to něco v tom duchu, že lidé jako já myslí na lidi jako ona, že jí věnuju údajně pozornost. Já si v tu chvíli myslela, že mluví jenom o tom, jak jsem za ní přijela.

Ale ona ve skutečnosti říkala, jak si váží, že jí píšu a možná i něco posílám. Ten falšovaný dopis dostala dřív, než mě včera viděla. Byl podaný v Savannah 26. června ve čtyři padesát pět odpoledne, odeslaný z místa s poštovním směrovacím číslem 31401, dost možná to je pošta. Před pěti dny, v neděli. To jsem byla doma a Lucy vzala mě i Bentona do tequilového baru, který si oblíbila, do Lolita Cocina. Obsluha by mohla určitě dosvědčit, že jsem tam ten večer byla. Nemohla jsem proto ve čtyři padesát pět být o patnáct set kilometrů dál na jih v Savannah a v sedm večer v bostonské Back Bay na večeři.

„Něco odnesu a skočím si na chlapečky,“ protáhne se Marino kolem mě.

„Musím vás doprovodit,“ ozve se Maconův hlas a mě napadne, že někdo by mohl tvrdit, že ten dopis za mě poslal Marino. Byl přece 26. června tady nebo aspoň někde poblíž v Jižní Karolíně.

Obrátím pozornost zpátky k Changovi. Stojí v otevřených dveřích, tmavé oči upřené na mě.

„Jestli vám nevadí, že zkontroluju ještě pár věcí, za chvilku budu hotová a ukážu vám všechno, co bych ráda vzala na testování,“ řeknu mu.

Podívá se na hodinky. Ohlédne se za sebe na Macona, který odvádí Marina na toalety.

„Už je tady dodávka?“ zeptám se.

„Připravená, čekáme jen na vás.“

„Co Colin?“

„Myslím, že taky jenom čeká. Tady už nic dalšího dělat nechce, to až u nás.“

„Fajn. Natáhnu jí pytlíky na ruce, vyfotím ji a bude to.“

„Mám už spousty fotek.“

„To určitě ano. Ale už jste asi poznal, že ráda všechno přeháním,“ řeknu.

„Co to natočit? A když už tak ráda přeháníte, je tu i trezorek.“

„Trezorek?“ Rozhlížím se po cele a pátrám, co má na mysli.

„Připevněný k nohám postele.“ Ukáže na ni. „Je ukrytý pod dekou.“

„To bych ráda viděla.“

„Jen do toho.“

„Vezmu to rychle a posbírám pár maličkostí, které potřebuju dostat do laboratoře. Určitě se nemůžete dočkat, až odsud budeme venku.“

„Mně to nevadí. Věznice miluju. Připomínají mi první manželství.“

Zaměřím se znovu na to, co leží na Kathleenině stole: štůsek laciného bílého papíru a obyčejných obálek, průsvitná propiska, bloček se samolepicími známkami, malý notýsek, který vypadá jako adresář. Žádná jména nepoznávám, ale stránkami zalistuju a hledám jméno Dawn Kincaidové a Jacka Fieldinga. Nenacházím je. Většina jmen má u sebe georgijskou adresu. Když narazím na Triple Q Ranch u Atlanty, uvědomím si, jak je ten adresář starý. Triple Q byl ten ranč, kde dělala Kathleen terapeutku, když se ve druhé polovině sedmdesátých let zapletla s Jackem. Je to staré přes třicet let, říkám si a listuju dál. Lidé, se kterými si psala v poslední době, tady nejspíš nebudou. Jestli měla nějaký současný adresář, zatím se nenašel.

„Tohle bychom měli vzít taky,“ oznámím Changovi.

„Jo, všiml jsem si toho.“

„Je starý.“

„Přesně tak.“ Rozumí mi. „I když je samozřejmě možné, že žádné přátele neměla a nebylo už komu psát a volat.“

„Slyšela jsem, že dopisy psala hodně ráda.“ Otevřu bloček se známkami a všimnu si, že šest z dvaceti chybí. „Pracovala v knihovně, aby měla peníze. A možná jí sem tam i něco poslala rodina.“ Myslím tím Dawn Kincaidovou.

„Od rodiny za posledních pět měsíců nebo ani potom, co ji přesunuli sem, do maximální ostrahy, vůbec nic.“

„To vidím.“ Je mi jasné, že Kathleen nevydělávala peníze, co ji přestěhovali do Brava. A Dawn ji rozhodně z Butleru podporovat nemohla, ani předtím z vězení v Cambridgi. „Bylo by zajímavé zjistit, kolik peněz jí zbývalo na účtu a co si koupila v poslední době,“ navrhnu.

„Dobrý nápad.“

Je tu kapesní slovník a výkladový slovník a dvě knížky poezie z knihovny, Woodsworth a Keats. Pak přejdu k posteli. Přidřepnu si u ní, zvednu deku a prostěradlo, uvědomuju si přitom, že Kathleen Lawlerová má nohy přehozené přes okraj. Levým ramenem se jí otírám o bok, ještě hřeje, ale už nevydává takové teplo jako za života. Oběť minutu po minutě vychládá.

Otevřu trezorek, je to kovová krabice se směsicí osobních předmětů. Kresby a básničky, rodinné fotografie, včetně několika snímků krásné blonďaté holčičky, která s věkem ještě zkrásněla, až se z ní stala svůdnice s přehnaným líčením, tělem plných křivek a mrtvýma očima. Naleznu fotografii Jacka Fieldinga, kterou jsem Kathleen dala včera. Jsou tu i jiné, jako by patřil do její rodiny. Je tu pár jeho snímků z mladších dob, možná jí je poslal v těch prvních letech. Ty obrázky jsou odrbané, na okrajích roztřepené, jako by si je někdo prohlížel hodně často.

Nenacházím žádné další deníky, ale je tu knížka s patnácticentovými známkami a také dopisní papír s veselým okrajem s obrázky kloboučků na party a balonků. Na vězeňkyni je to zvláštní volba, možná jí je dal někdo, kdo na ně psával pozvánky na oslavu narozenin nebo nějakou podobnou zábavnou akci. Ten papír se ve vězeňském krámku určitě neprodává. Je také možné, že ho Kathleen měla z doby, než ji zavřeli za zabití pod vlivem. Možná by to vysvětlovalo i patnácticentové známky s motivem bílé písečné pláže s jasnými žlutočervenými slunečníky pod křiklavě modrou oblohou a s poletujícím rackem.

Patnáct centů za známku jsem naposledy platila před nejmíň dvaceti lety, takže si je Kathleen buď schovávala z nějakého zvláštního důvodu, nebo jí je někdo poslal. A já si vzpomínám, jak mi říkala, že se tu ke známkám dostane dost špatně. Knížečka původně obsahovala dvacet známek, horních deset chybí. Vezmu ze stolu pár listů bílého kopírovacího papíru a přidržím jeden list proti světlu. Nejsou na něm žádné vytlačené stopy, které by naznačovaly, že někdo psal na předchozí list. Pak se stejně podívám na dopisní papír, jeden list zvednu proti světlu, nakláním ho v různých úhlech a začínám rozlišovat poměrně hluboké otisky, které jsou jasně vidět: datum, 27. června, a pozdrav, Milá dcero.

„… ano, protože bych se rád zeptal, co přesně dělala,“ slyším Colina říkat z chodby Taře Grimmové.

„Vám řekli, že chodila hodinu v kleci, celou hodinu. Fajn. To beru, ale jak jsem řekl, potřebuju to slyšet od strážné, která u toho byla. Napila se vody? Kolik toho vypila? Jak často odpočívala?

Stěžovala si, že se jí motá hlava, má slabé nohy, bolí ji hlava, nebo se jí zvedá žaludek? Stěžovala si vůbec na něco?“

„Na tohle všechno jsem se ptala a předávám vám všechny informace slovo od slova,“ říká Tara Grimmová tichým melodickým hlasem.

„Je mi líto, ale to nestačí. Potřebuju mluvit s tou strážnou, zavolejte ji sem, nebo si ji odvezeme s sebou. Musím s ní mluvit osobně. Rád bych také viděl tu tělocvičnou klec. Bylo by vhodné udělat to hned, abychom mohli odvézt tělo do mého úřadu bez dalšího prodlení…“

Některá slova otisknutá na papíře rozeznávám, ale všechno nerozluštím. Nebude možné přesně rozklíčovat, co Kathleen na ten papír s veselými motivy psala, dokud ho neprozkoumáme za lepších podmínek, než nabízí okno kryté sítí a slabá žárovka v cele, kterou nejspíš ovládá vypínač v kontrolní místnosti, aby vězeňkyně nemohly žárovky vyšroubovat a zaútočit jimi na přicházející strážné.

Zachytím stín textu psaného úhledným rukopisem, který už dobře znám:

Vím…, vtip, že jo?… tak mě napadlo se podělit… z PNG… Všecko to do sebe jinak zapadá… snaží se mě podplatit a získat si mě… Jak se cítíš?

PNG znamená persona non grata? Osoba, která není vítaná, nebo z právního hlediska někdo, obvykle zahraniční diplomat, který už nemá nadále povoleno vstoupit do konkrétní země. Přemítám, o kom mohla Kathleen psát, ale to už slyším tiché zvuky, jak se Marino vrací do cely. Vedle postele postaví odrbaný voděodolný kufřík Pelican.

„Určitě tam někde bude lupa,“ řeknu a on zmáčkne západky zámků. „Nejlíp by se hodila s desetinásobným zvětšením a LED světlem, jestli tam je. Moc světla tady nemají.“

Najde svítící lupu, kterou zapnu zmáčknutím tlačítka a začnu s ní pomalu přejíždět nad bledýma rukama Kathleen Lawlerové. Hladké narůžovělé dlaně, prsty a bříška prstů, rýhy na kůži, drobnosti otisků bříšek, namodralé žilky, vše desetkrát zvětšené a osvícené. Nenalakované nehty jsou zaoblené a čisté, pod nimi je pár bělavých vláken, která můžou pocházet z uniformy nebo přikrývky, pod nehtem pravého palce je i něco oranžového.

„Našel bys jemnou pinzetu a sadu na vzorky? Jestli je nemá Colin, měl by je mít Chang,“ řeknu Marinovi a podržím si její pravou ruku za druhý kloub palce. Tělo vychládá, ale ještě je poddajné jako zaživa.

Marino se přehrabuje v kufříku a pak zahlásí: „Mám to.“

Jako chirurgický asistent mi podá pinzetu do ruky v rukavici a pak mi stejným způsobem předá malou kovovou tyčinku s kulatým uhlíkovým adhesivním kolečkem na špičce, kterou se sbírají zbytky střelného prachu při testu dlaně a hřbetu ruky. Požádám ho, aby mi přidržel svítící lupu nad nehtem palce, a pinzetou se snažím vylovit bělavá vlákna i drobné částečky rozdrcené oranžové pastovité hmoty. Zachytím je na lepicí tyčinku, kterou zapečetím do malého igelitového sáčku na důkazy, ten označím a podepíšu.

V podřepu u kavalce si prohlížím odhalenou kůži na spodní části holení a lýtek a holá chodidla a podržím lupu nad horní částí levého chodidla, kde vidím shluk jasně červených skvrnek.

„Třeba ji něco pokousalo,“ navrhne Marino.

„Podle mě na sebe spíš vylila něco horkého,“ odpovím. „To jsou popáleniny prvního stupně, které se můžou udělat, když na tebe cákne horká tekutina.“

„Nechápu, jak by se tu mohla něčím popálit.“ Nakloní se nad tělem a zadívá se na oblast, o které mluvím. „Zvládla by to voda v umyvadle?“

„Zkus ji pustit a uvidíme. Ale pochybuju.“

„Můžu to pustit?“

„Stěry z umyvadla jsem už vzal,“ ozve se Chang z otevřených dveří. „Takže klidně vodu pusťte a uvidíme, jak je teplá. Třeba tu něco měla, myslím nějaký elektrický přístroj?“ navrhne. „Třeba to jsou popáleniny od elektřiny?“

„V této chvíli se nabízí celá škála možností,“ odpovím.

„Fén, kulma, jestli jí to někdo přinesl,“ vypočítává Chang. „Bylo by to proti pravidlům, to je jisté. Ale mohlo by to vysvětlovat ten elektrický zápach.“

„Kam by tady něco zapnula?“ namítnu, protože nevidím žádné zásuvky, jen jednu uzavřenou na zdi, kam je připojená televize.

„Mohlo bouchnout něco na baterky,“ napadne Marina, který pustí vodu do umyvadla. „Když vznikne dost tepla v něčem, co je na baterky, může to bouchnout. Ale to by byla popálená víc než pár flíčků na noze. A víš jistě, že to nejsou kousance?“ Drží ruku pod tekoucí vodou a čeká, až se ohřeje na maximum. „Protože to by dávalo větší smysl, jelikož byla venku a začínalo se jí dělat zle. Já už to zažil. Do boty ti vlítne nějaká vosa nebo něco takového a bodá a bodá, než chcípne. Jednou jsem se hnal stovkou na harleyi a prohnal jsem se rojem včel. Není zrovna sranda, když tě to pobodá pod helmou.“

„To by tu byl nějaký otok, aspoň mírné zduření. Tohle vypadá jako popáleniny a hodně čerstvé. Drží se to v horní vrstvě kůže. První stupeň nebo možná povrchový druhý. Bolelo to,“ popisuju.

„Tímhle to nebylo ani náhodou,“ hlásí Marino a vypne vodu. „Vůbec to není horké. Spíš jen vlažné.“

„Třeba by ses mohl zeptat, jestli se náhodou někde nepopálila.“

Projde kolem Changa a ztratí se z cely. „Doktorka chce vědět, jestli se mohla někde popálit,“ slyším ho říkat.

„Kdo jestli se mohl popálit?“ ozve se Colin.

„Kathleen Lawlerová. Jako třeba jestli jí někdo nedal horký kafe nebo čaj a ona si to cákla na nohu.“

„Proč?“ diví se Colin.

„Nemožné,“ odpoví Tara Grimmová. „Vězni na samotce nemají přístup k mikrovlnné troubě. V Bravu žádné mikrovlnné trouby nejsou, jenom v kuchyni. A do kuchyně rozhodně přístup neměla. Nemohla se dostat k ničemu, čím by se mohla popálit.“

„Proč se ptáte?“ Colin se zjeví ve dveřích. Už není v bílém oděvu, potí se a vypadá dost rozmrzele.

„Je popálená na levé noze,“ vysvětlím. „Jako by na ni něco cáklo nebo vystříklo.“

„Podíváme se na to podrobněji, až ji dostaneme do laboratoře.“ Znovu se ztratí z dohledu.

„Měla na nohou ponožky a boty, když ji našli?“ zeptám se do prostoru všech, kdo mi můžou odpovědět.

Ve dveřích cely se objeví Tara Grimmová.

„Jistě že ne,“ řekne. „Boty ani ponožky bychom jí nesundávali. Musela si je sundat sama, když přišla ze cvičení. My jsme s ní nic nedělali.“

„Natáhnout si ponožku a obout botu na ty spáleniny asi nebylo nic příjemného,“ poznamenám.

„Kulhala během té hodiny cvičení? Nestěžovala si na nějaké nepohodlí?“

„Stěžovala si na vedro a na to, že je unavená.“

„Tak mě napadá, jestli se nepopálila až po návratu na celu. Osprchovala se, když se vrátila ze cvičení?“

„Tak já to řeknu ještě jednou, ne, to není možné,“ pronese Tara rozhodně a pomalu. Nepřátelství ani neskrývá. „Neměla se čím popálit.“

„Je možné, že by měla v cele nějaký elektrický přístroj během dnešního dopoledne?“

„Rozhodně ne. V celách na oddělení Bravo nejsou žádné dostupné zásuvky. Popálit se nemohla. I kdybyste se zeptala padesátkrát, pořád vám budu opakovat totéž.“

„No, ale vypadá, že se popálila. Na levé noze,“ řeknu na to.

„O popáleninách nic nevím. A mít je nemohla. Musíte se mýlit.“ Tara se na mě tvrdě zadívá. „Není tady nic, čím by se mohla popálit,“ opakuje. „Nejspíš ji poštípal komár. Nebo něco kouslo.“

„To nejsou štípance ani kousance od hmyzu.“

Poklepávám Kathleen na hlavu. Prsty v nachových rukavicích prohmatávám kontury její lebky a sjíždím dolů po krku. Kontroluju to, co prověřuju pokaždé, užívám svůj hmat, abych odhalila sebemenší možné zranění, jako je fraktura nebo houbovitá rozměklá oblast, která naznačí krvácení do měkkých tkání ukrytých pod vlasy. Kathleen je ještě teplá, hlava se jí v mých rukou pohybuje, rty se jí lehce rozevírají, jako by spala a mohla každým okamžikem otevřít oči dokořán a něco říct.

Necítím žádná zranění, nic abnormálního. Vybídnu Marina, aby mi podal fotoaparát a průsvitné měřítko.

Fotografuju tělo, soustředím se na ruku, z níž jsem vzala vzorky oranžové látky a bílých vláken zpod nehtů. Fotografuju popáleniny na odhalené levé noze. Pak nasadím na nohu i obě ruce hnědé pytlíky a zajistím je gumičkami, aby se tam při převozu do márnice nic nepřidalo ani neztratilo. Tara Grimmová sleduje každý můj pohyb, už to nijak neskrývá. Stojí ve dveřích, ruce v bok, a já dál fotím. Fotím toho víc, než potřebuju. Dávám si načas a čím dál víc se zlobím.

23

Colin otvírá zadní vchod do Kriminalistické laboratoře pobřežní oblasti a my vycházíme do vedra. V dáli duní hrom a výhrůžné černé mraky se valí blíž. Je pár minut po čtvrté, vítr se žene z jihozápadu slušnou rychlostí a zahání Lucyinu helikoptéru kamsi zpátky do minulého týdne, jak mi řekla do telefonu.

„Museli jsme přistát v Lumbertonu a potřetí natankovat, protože nás zdržely ty přeháňky a blbá viditelnost ve Skalnatých horách,“ říká. „Furt jenom nudné borovice a farmy. Všude kouř z kontrolovaného vypalování. Příště pojede Benton radši autobusem.“

„Marino odjel před pár minutami na letiště, tady to vypadá na pořádnou bouřku,“ říkám své neteři a doprovázím Colina přes široký pás asfaltu, který slouží jako parkoviště pro personál a dodávky.

Vzduch je tak ztěžklý vlhkostí, že ji téměř vidím.

„My to zvládneme,“ řekne Lucy. „Měli bychom tam být tak do hodiny, do hodiny a čtvrt, pokud nebudu muset oblítávat Gamecock Charlie a dolů podél Myrtle Beach. Sice se na to dobře kouká, ale je to delší.“

Gamecock Charlie je vzdušný prostor patřící do vojenské oblasti, který se používá k výcviku a manévrům, jež nejsou zveřejňované ani bezpečné pro žádný letoun, který se jich neúčastní nebo jen náhodou letí kolem. Když se v oblasti něco děje, je to tam „horké“, je rozumnější držet se stranou.

„Vždyť víš, co vždycky říkám. Nežeň se tam, kde hrozí problém,“ připomenu.

„Podle toho, co jsem zachytila na Milcomu, to tam horké je,“ odpoví Lucy. Mluví o armádním komunikačním a monitorovacím systému. „Nechci se dostat doprostřed přestřelky, nějakého taktického cvičení v nízkých výškách, akrobacie ani ničeho podobného.“

„To bych byla taky ráda.“

„Nemluvě o tom, že se musíš vyhýbat bezpiloťákům, které řídí nějaký počítač v Kalifornii. Všimla sis někdy, kolik je tady v okolí vojenských základen a uzavřených oblastí? A taky honiteb. Jo a asi ještě nevíš, co se stalo.“ Myslí tím, co se stalo Kathleen Lawlerové. „Moc nadšená mi nepřipadáš.“

„Snad to zjistíme.“

„Obvykle to říkáš nadějněji.“

„Tohle není obvyklé. Ve vězení nám to hodně ztěžovali a nadějně nezním, protože moc naděje nemám.“ Vidím před očima zachmuřenou tvář Tary Grimmové, když se postavila ve dveřích cely a mračila se na mě. A vzpomínám na setkání se strážnou, která dohlížela na Kathleen Lawlerovou při té hodině cvičení.

Podle strážné Slaterové, mohutné ženy výbojného výrazu a pohrdavého pohledu v očích, se ráno mezi osmou a devátou hodinou, kdy Kathleen vyvedli ven na procházku, „jako vždycky“ od chvíle, co ji přemístili do Brava, nestalo vůbec nic zvláštního. To nám řekla ve cvičební kleci, kam nás dovedli, než jsme odcházeli. Zeptala jsem se, jestli nezaznamenala, že by Kathleen nebylo dobře.

Nestěžovala si kupříkladu na to, že je unavená, motá se jí hlava, nebo se jí těžko dýchá? Nemohl ji třeba kousnout nějaký hmyz? Nekulhala? Nezdálo se, že by ji něco bolelo? Nezmiňovala se, jak se to ráno cítila? Strážná Slaterová potvrdila, že si Kathleen postěžovala na horko. Zopakovala v podstatě totéž, co jsme si vyslechli už několikrát.

Kathleen chodila v kleci kolem dokola, občas se zastavila a opřela o drátěný plot, jak říkala Slaterová. Několikrát se prý sklonila, aby si převázala tkaničku. Je prý možné, že ji trochu bolela noha, ale o žádném popálení nic neříkala. V Bravu by se popálit nemohla, prohlásila Slaterová zbytečně důrazně. Jako papoušek opakovala to, co nám řekla i Tara Grimmová.

„Takže nechápu, proč si to myslíte,“ řekla mi Slaterová s pohledem upřeným na vrchní strážnou. Vězeňkyně v Bravu nemůžou používat mikrovlnky, voda tu není dost horká, aby někoho popálila. Sem tam Kathleen požádala o pití, když byla v té kleci. Říkala, že ji trochu škrábe v krku, možná z pylu nebo prachu, anebo „se o ni pokoušelo něco jako chřipka, možná i zmínila, že je unavená“.

„Co mohla myslet tím, že je ‚unavená‘?“ ptala jsem se, ale strážná vypadala, že ji svou otázkou otravuju. „No prostě unavená,“ opakovala, jako by litovala, že to vůbec řekla, a teď to chtěla vzít zpátky. Je rozdíl mezi tím, když je někdo unavený, a když se mu chce spát, vysvětlovala jsem. Fyzická aktivita způsobí, že je člověk unavený, stejně jako třeba nemoc, zdůraznila jsem. Ale ospalost podle mě značí pocit otupění, obtíže udržet oči otevřené, a může se projevit tehdy, když někdo trpí spánkovou deprivací, ale také k tomu dochází u některých fyzických stavů, například při nízké hladině cukru v krvi.

Slaterová místo odpovědi střihla pohledem po Taře Grimmové a pak Colinovi a mně oznámila, že Kathleen si stěžovala, že neměla jíst tak krátce předtím, než šla ven do toho horka a vlhka.

Konzumace velkého jídla jí mohla způsobit ty potíže s trávením, možná ji trápilo i pálení žáhy, tím si Slaterová není jistá, ale Kathleen si na jídlo v GPFW stěžovala v jednom kuse, jak nám hned Slaterová zdůraznila.

Kathleen „nadělala“ kvůli jídlu pokaždé, ať ho dostávala do cely v Bravu, nebo si na něj došla do jídelny. V jednom kuse o jídle mluvila, obvykle aby si postěžovala, že nestálo za nic nebo ho nebylo dost, „ale vždycky jí na něm něco vadilo“, řekla Slaterová. Tón jejího hlasu a uhýbající pohled ve mně probouzely stejné pochyby, jaké jsem cítila včera při rozhovoru s Kathleen. Slaterová se starala hlavně o vrchní ředitelku, ne o to, kde je pravda.

„Co dělá Benton?“ ptám se teď Lucy.

„Mluví s bostonskou kanceláří.“

„Víme něco nového?“ Chci vědět cokoli o Dawn Kincaidové.

„O ničem nevím, ale Benton stojí na rampě, kde ho jako vždycky nemůže nikdo slyšet, a tváří se dost vážně. Chceš s ním mluvit?“

„Nechci vás zdržovat. Promluvíme si, až se uvidíme. Jenom nevím, kdo u toho bude.“ Naznačuju, že by mohla narazit na Jaime Bergerovou, která se pořád ještě neobtěžovala odpovědět mi na telefonát.

„Třeba to bude problém spíš pro ni,“ řekne Lucy.

„Byla bych radši, kdyby to žádný problém nebyl. Kdyby tě žádné nepříjemné setkání ani nečekalo.“

„Musím běžet, abych zaplatila za palivo.“

Když s Colinem docházíme k márnici v bledě žluté budově s klimatizačními jednotkami, bez oken a s průmyslovým záložním generátorem z jedné strany a zálivem ze strany druhé, cítím kreosot a dezinfekci. Obrovské kovové dveře jsou vysunuté vzhůru, procházíme po prázdném betonu k dalším dveřím, které Colin odemyká klíčem.

„Na pitvu tu míváme v průměru dvě do roka a dalších pět až šest případů, které stačí jen prohlédnout.“ Navazuje tam, kde jsme v hovoru přestali, když volala Lucy, a vysvětluje, jaké případy mu obvykle z GPFW chodí.

„Na vašem místě bych prošla všechny za ty roky, kdy to tam vede Tara Grimmová,“ řeknu.

„Většinou se bavíme o rakovině, chronické obstrukční nemoci plic, onemocnění jater nebo městnání srdce,“ vysvětluje Colin. „Georgia není zrovna proslulá propouštěním ze soucitu v případě smrtelné choroby. Ještě toho trochu. Odsouzení zločinci nám budou běhat po svobodě, protože umírají na rakovinu, takže co kdyby vykradli banku nebo někoho odpráskli?“

„Pokud vězněná nezemřela v hospicu, jinými slovy pokud ta smrt není zcela vyjasněná, podívala bych se na to,“ řeknu.

„Hm, počkejte, zavzpomínám.“

„Cokoli, co vám dělalo sebemenší vrásky. Prošla bych to znovu.“

„Tehdy mi to žádnou hlavu nedělalo, abych byl upřímný, ale teď jste mě znejistěla. Shania Plamesová,“ dodá. „Hodně smutný případ. Trpěla psychickými problémy po porodu, byla v depresi a měla deluze, nakonec zabila svoje děti, byly tři. Oběsila je na zábradlí balkonu. Jejímu muži patřila obkladačská firma v Ludowici a byl zrovna mimo město na rybách. Dokážete si představit, že se vrátíte domů a najdete tam něco takového?“

Nahlédne do velké černé příjmové knihy v přijímacím prostoru, vybaveném váhou zabudovanou do podlahy, průchozím chladicím boxem a malou kanceláří.

„Prima, už je tady.“ Míní Kathleen Lawlerovou.

„Shania Plamesová náhle zemřela, když byla zavřená v GPFW?“ zajímá mě.

„V cele smrti,“ potvrdí. „Jsou to asi čtyři roky. Uškrtila se, když jednou ráno přišla ze cvičební klece. Použila kalhoty od uniformy, jednu nohavici si omotala kolem krku, druhou kolem kotníků. Jako by sama sebe svázala do kozelce. Ležela na břiše. Váha nohou přehozených přes okraj postele stačila na to, aby vyvinula dostatečný tlak na juguláru, takže do mozku se nedostal kyslík.“

Procházíme po bílých dlaždicích v chodbě kolem šaten, umýváren, různých skladišť, kolem pitevního sálu pro rozkládající se oběti, kde je jediný stůl a dvojitý chladicí a mrazicí box. Colin mi cestou dál líčí, že to byla poměrně nápaditá sebevražda provedená v prostředí, které sebevraždy v podstatě vylučuje. Nebyl si jistý, že ta věc, kterou Shania Plamesová provedla, by fungovala, ale nezkoumal to. Vylíčí mi každou podrobnost, na kterou si vzpomíná, a také podrobnosti z dalšího případu Rey Abernathyové, k němuž došlo loni. Našli ji s hlavou v toaletě, ocelový rám jí tlačil na krk a příčinou smrti byla poziční asfyxie.

„Neměla stopy ligatury. Ale to se dalo čekat, pokud se, údajně, uškrtila širokou a relativně jemnou látkou,“ říká Colin o Shanii Plamesové. „Neměla žádná zranění vnitřní struktury krku, ale ani to není u sebevraždy oběšením při částečné suspenzi nebo uškrcením podvázáním neobvyklé. Ani u Rey Abernathyové jsem nenašel žádná zranění nebo důkazy, které by ve mně probudily podezření.“

Stejně jako v případě Barrie Lou Riversové byla jeho diagnóza založena především na historii a na procesu eliminace.

„Takovou forenzní medicínu teda praktikovat nechci,“ poznamená Colin temně, když vcházíme do přední místnosti s hlubokými ocelovými umyvadly, červenými kontejnery na biologicky nebezpečný odpad, koše a police zaplněné ochrannými oděvy na jedno použití. „Z toho by se člověk zbláznil.“

„Za co byla Rea Abernathyová zavřená?“ zajímá mě.

„Někomu zaplatila, aby utopil jejího manžela v bazénu. Mělo to vypadat jako nehoda, ale nevyšlo to. Měl vzadu na hlavě velkou bouli a velký nitrolebeční hematom. Umřel dřív, než dopadl do vody.

Navíc ten chlápek, co mu zaplatila, s ní měl poměr.“

„A co ona? Opravdu se nemohla utopit v záchodu?“

„Nebylo by to možné. Vězeňské záchody jsou mělké a protáhlé, voda je pod úrovní mísy. Jsou postavené tak, aby se v nich sebevražda spáchat nedala. Stejně jako je takhle upravené v cele všechno. Musela byste se narvat dovnitř, abyste se utopila nebo udusila, ale to by se nepovedlo, pokud by vás tam někdo násilím nepodržel. Ale po tom nebylo ani stopy, žádná zranění, jak už jsem říkal. Údajně jí bylo blbě a dávila se. Nebo se možná snažila zvracet. Mluvilo se o tom, že mohla mít poruchu příjmu potravy. A omdlela nebo měla arytmii.“

„Pokud předpokládáme, že byla živá, když se v té pozici ocitla.“

„Já nikdy nic nepředpokládám,“ řekne Colin pochmurně. „Ale nic jiného jsem nenašel. Toxikologie byla negativní. Další diagnózy se vyloučily.“

„Je v tom symbolika,“ upozorním. „Její manžel se měl utopit a ona umře s hlavou v záchodové míse a na první pohled to vypadá, že se utopila a že za to nikdo nemůže. Shania Plamesová oběsí svoje děti a pak sama sebe.“ Vzpomenu si, co Tara Grimmová vykládala o neodpouštění tomu, kdo ublíží dítěti nebo zvířeti, a že život je dar, který může být dán, ale i odebrán. „Barrie Lou Riversová otráví lidi tuňákovým sendvičem, a přesně tohle dostane k poslednímu jídlu,“ dodám.

Natáhneme si ochranné rukávy a nepromokavé zástěry, pak si nazujeme ochranu na boty, nasadíme chirurgické čapky a masky.

„Za starých časů, kdy jsme se nemuseli s tímhle vším obtěžovat, to bylo lepší,“ prohodí Colin nahněvaně.

„Ale bylo to potřeba.“ Zakryju si nos a ústa chirurgickou maskou. „Jenom jsme to ještě nevěděli.“ Nasadím si ochranné brýle, abych si neporanila oči.

„No, rozhodně je toho teď k obavám víc,“ řekne a mně je jasné, že se cítí mizerně. „Pořád čekám, kdy se objeví nějaká příšerná morová rána, o jaké jsme ještě neslyšeli a nikdy s ní neměli nic do činění.

Chemické zbraně a nemoci. Kašlu na to, co kdo říká. Nikdo není připravený na záplavu infekčních nebo kontaminovaných mrtvých těl.“

„Technologie nemůže napravit, co zničí. Kdyby došlo k nejhoršímu, nikdo by si s tím neuměl moc poradit,“ souhlasím.

„To už musí být, když to přizná i někdo jako vy s vašimi zdroji. Ale je fakt, že na lidskou náturu lék prostě nemáme,“ přitaká. „Neumíme zahnat toho džina zpátky do láhve, když ho vyženou cvoci, kteří se dneska likvidují navzájem.“

„Džin v té láhvi nikdy ani nebyl, Coline. Vlastně ani nevím, jestli je nějaká láhev.“

Projdeme otevřenými dveřmi do místnosti s rentgenem a já si povšimnu fluoroskopu, který už sama nepoužívám. Ale pokročilé technologie, jako je počítačová tomografie nebo magnetická rezonance s 3D softwarem, by nám stejně nepomohly, i kdybychom je měli. To, co zabilo Kathleen Lawlerovou, nejspíš na CT ani MRI ani žádném jiném skenu vidět nebude. Doufám, že Sammy Chang už dostal dokumenty a stěry do laboratoře.

Uvnitř hlavního pitevního sálu zašívá svalnatý mladík ve špinavém chirurgickém oděvu a zakrvácené plastové zástěře tělo, které patrně patří oběti autonehody z dopoledne. Hlava je rozdrcená jako promáčklá plechovka, obličej rozmělněný k nepoznání, zakrvácené maso, to vše v prudkém kontrastu se sterilním chladným betonem a naleštěným kovem. Pro márnice je typická absence barev a struktur.

Nerozpoznám, jak byl muž starý, ale vlasy měl poměrně černé a byl štíhlý a dobře stavěný, jako by si dával záležet na tom, aby zůstal fit. Cítím závan krve a rozkládajících se buněk, biologie se poddává rozkladu, když se dlouhá chirurgická jehla třpytí v nástropních světlech s každým protažením bílé nitě. Do umyvadla kape voda, kap kap na ocel. Na druhém konci sálu leží na vozíku Kathleen Lawlerová, její tělo je ukryté pod bílou látkou.

„Víme, proč jsme dělali pitvu místo prostého ohledání?“ zeptá se Colin asistenta, který má na straně krku tetování buldoka mariňáků a taky vojenský sestřih. „Z hlavy mu toho moc nezbylo a vypadá, jak by si vystřelil mozek. Řekl bych, že vnější vizuální ohledání by mohlo stačit. Co bylo na téhle smrtelné nehodě nejasné, že se na to musely vydávat peníze georgijských daňových poplatníků?“

„Otázka byla, jestli neměl nejprve srdeční zástavu a teprve ta ho nepřiměla strhnout to uprostřed špičky proti autům.“ Šije dlouhými tahy řez ve tvaru Y, který se táhne od sterna po pánev. „Měl to v anamnéze, hospitalizovali ho zrovna minulý týden kvůli bolestem na hrudi.“

„A k čemu jsme došli?“

„Hele, já k ničemu nedocházím. Zas tolik mě tu neplatí.“

„Nikoho tady neplatí dost,“ poznamená Colin.

„Náklaďák ho rozmetal na kaši. Umřel na srdeční zástavu, protože to srdce prostě vzdalo.“

„Co zástava dýchání? Jo, Georgi, nevím, jestli už jste se setkali s paní doktorkou Scarpettovou.“ Colin se netváří vesele.

„Jo, dýchat rozhodně přestal taky. Rád vás poznávám. Jen tu nad ním ještě trochu potruchlím. Někdo by měl.“ George na mě mrkne a provede další steh. „Kolikrát týdně říkáte studentům medicíny na praxi, že srdeční zástava a zástava dechu nejsou příčinou smrti?“ Napodobí svého šéfa. „Když do vás vpálí deset kulek, zastaví se vám srdce a přestanete dýchat, ale kvůli tomu jste neumřeli,“ dobírá si

Colina, který se nesměje, ba ani neusmívá.

„Za chviličku budu hotový,“ pronese George vážněji. „Potřebujete mě na to další?“

Odstřihne pevnou nit ostrou, zahnutou špičkou dlouhé jehly a tu zabodne do kusu pěnového polystyrenu.

„Jestli ne, ráno přišly zásoby a já je potřebuju uklidit. A taky by to chtělo pořádně spláchnout okolo. A ještě musíme konečně něco udělat s těmi sklenicemi na vzorky, nerad to pořád připomínám.

Nechceme, aby se nám ty police zhroutily a všude se rozlítly části těl a rozlil formalín. Dochází nám prostor i prachy. Takhle nazvu tu písničku, co o tomhle místě jednou napíšu,“ řekne ke mně.

„Vždyť víš, jak nerad něco vyhazuju. Chvilku tu ještě zůstaň. Pustíme se do toho s doktorkou Scarpettovou a uvidíme, jak to půjde.“ Colin se tváří přísně, na očích mu vidím, jak je zamyšlený.

Přemítá, co mu mohlo uniknout, přemítá o tom, čeho se všichni děsíme, tedy my, kdo se zabýváme mrtvými. Když pacientovi určíme špatnou diagnózu, může zemřít někdo další. Otrava oxidem uhelnatým, nebo vražda – když to najdeme, můžeme zabránit opakování. Málokdy dokážeme někoho zachránit, ale pokaždé musíme ke své práci přistupovat tak, jako bychom zachraňovat mohli.

„Máte vzorky z těch starých případů?“ Ptám se na případy Barrie Lou Riversové, Shanie Plamesové a Rey Abernathyové.

„Obsah žaludku jsem neschovával, sakra. Měl jsem ho zmrazit.“

„Proč myslíte?“

„Prostě mě to mělo napadnout. Nenapadlo, protože jsem k tomu neměl důvod, ale teď toho lituju.“

„Kolikrát něco takového říkáme?“ Snažím se ho utěšit. „Byly zaznamenány jisté úspěchy při testech tkání naložených ve formalínu,“ dodám. „Záleží na tom, co hledáte.“

„O to právě jde. Po čem pátráme?“

Přejdeme po holé světle hnědé podlaze s vrstvou zatvrdlého epoxidu, kde pod svítícími tubusy s odvětráváním stojí další tři stoly na sloupcích spojené s umyvadly. U každého stojí vozík s úhledně složenými chirurgickými nástroji, nádobami na důkazy, prknem pro řezání, elektrickou oscilační pilou, která se zapojuje do zásuvky nad hlavou, a jasně červené popisovače nádob. Na stěnách visí skříňky, prosvětlovací stěny a UV zářiče pro čištění vzduchu. Jsou tu i skříňky pro sušení důkazů a pracovní plochy a také skládací kovové židličky, když potřebujete vyřídit papírování.

„Já to tady sice nevedu, ale nejdřív ze všeho bych se asi chtěla podívat, čemu mohla být vystavená,“ řeknu Colinovi. „Našedlý prášek jako z křídy, který je cítit jako přehřátá elektrická izolace. Hodně by nám pomohlo, kdybychom mohli dostat výsledky analýzy toho, co měla v umyvadle, co nejrychleji. V její cele to rozhodně nebylo cítit úplně normálně. Nesnažím se vám říkat, co máte dělat, ale jestli máte nějaký vliv…“

„Sammy má dost vlivu za nás za oba. A lidi, co zkoumají stopy, nástroje nebo dokumenty, se na to moc rádi vrhnou. Dneska je to samá DNA, ale ta krucinál nemůže vyřešit všechno. Jenomže to vysvětlujte prokurátorům a zvlášť pak policii. Tipnul bych si, že lidi na stopách se na to okamžitě vrhli. Já to necítil, ale věřím vám. A klidně mi můžete navrhovat, co jenom chcete. Jo a mimochodem,

nenapadá mě žádný jed, který by byl cítit jako přehřátá elektrická izolace.“

„Tak co to mohlo být?“ zeptám se. „K čemu se dostala a jak? V Bravu, kde je maximální ostraha, nemohla jenom tak bloumat po společných prostorách, scházet se s dalšími vězeňkyněmi a dotýkat se něčeho, čeho neměla.“

„Musíme se zaměřit na lidi, kteří měli přístup do její cely. Toho se bojím vždycky, když řeším úmrtí pod dohledem státu. I když to vypadá jako naprosto normální okolnosti. A tohle do kategorie normálu teda nespadá,“ dodá. „Už ne.“

24

Na pracovním pultu stojí krabice s rukavicemi různých velikostí. Vyberu každému z nás pár a Colin si rozepne zip pracovního overalu. Zašustí plast, když si ho sundává.

Pomůžu mu přesunout Kathleen Lawlerovou na ocelový stůl. Dojde ke košům na stěně a začne z nich lovit prázdné formuláře, které přichytí na plechové klipbordy. Já zatím Kathleen uvolním ruce a nohy z gumových pásů. Odstraním hnědé papírové pytlíky, které jsem jí natáhla na ruce a levou nohu, poskládám je a zabalím pro laboratoř zkoumající stopové důkazy. Pak odtrhnu kus bílého řeznického papíru z držáku na pultu a překryju jím pitevní stůl vedle toho, na kterém se chystáme pracovat my.

Kathleenino tělo je výrazně chladnější, ale pořád ohebné. Snadno se s ním manipuluje, když ho začínáme svlékat. Každou část oblečení odkládáme na papír na stole vedle nás. Zapínací bílou uniformní košili s razítkem VĚZEŇ na zádech vyvedeným velkými tmavě modrými písmeny. Bílé kalhoty s knoflíčky místo zipu a s modrými iniciálami GPFW po stranách nohavic. Podprsenka. Kalhotky. Vezmu z vozíku lupu, rozsvítím chirurgickou lampu a pod zvětšovacím sklem rozeznám slabý nádech oranžové šmouhy, jako by si Kathleen otřela ruku o pravou nohavici. Vytáhnu z police fotoaparát a položím vedle šmouhy měřítko. Zaměřím tam světlo.

„Děláte tady i testy potravin?“ zeptám se Colina. „Tohle vypadá jako sýr, ale musíme si to ověřit. Nebudu brát vzorek, to necháme na laborce. Něco oranžového má taky pod pravým nehtem na palci. Možná je to totéž, možná je to něco, čeho se dotkla nebo co snědla nedlouho před smrtí.“

„GBI používá k analýze jídla, kosmetiky a nejrůznějších produktů, jaké vás napadnou, soukromou laborku v Atlantě,“ řekne Colin. „Zajímalo by mě, jestli si vězeňkyně můžou v krámku koupit sýr.“

„Rozhodně je to nažloutle oranžový odstín jako u čedaru. V cele jsem žádný sýr neviděla, ale to neznamená, že něco takového nemohla předtím jíst. Samozřejmě bychom věděli víc, kdyby se našly její odpadky. Co petechiální krvácení v očích a obličeji u Plamesové?“ Vracím se ke smrti Shanie Plamesové, i když se skláním nad stolem s tělem Kathleen Lawlerové.

„Nic. Ale to se nevyskytne ani u každé sebevraždy oběšením, když dojde k plné vaskulární kompresi.“

„Vzhledem k tomu, jak jste popsal polohu těla a ovázání nohavice od uniformy kolem krku a druhé

kolem nohou, si nejsem jistá, že bych v takovém případě očekávala plnou vaskulární kompresi. K té může dojít při plném natažení těla a kompletní strangulaci, ne u takového částečného škrcení.“

„Bylo to neobvyklé,“ připustí s vážným výrazem.

„Mohlo to být narafičené?“

„Tehdy mě to vůbec nenapadlo.“

„Proč by taky mělo? Taky pochybuju, že bych na to za takových okolností pomyslela.“

„Neříkám, že to narafičené být nemohlo,“ pokračuje Colin. „Ale čekal bych nějaké stopy zápasu, důkazy, že se ji někdo pokusil znehybnit. Ale neměla jedinou modřinu.“

„Napadá mě, jestli nemohla být už mrtvá, když ji svázali a naaranžovali do pozice, v níž byla nalezená.“

„Mě zrovna teď napadá spousta věcí,“ pronese pochmurně.

Změřím tetování na pravé spodní části břicha, vílu podobnou Zvonilce, která má rozpětí křídel šestnáct a půl centimetru. Podle toho, jak je obrázek roztažený, bych tipovala, že se Kathleen nechala tetovat, když byla štíhlejší.

„A jestli byla už mrtvá, když ji naaranžovali na postel,“ pokračuju o Shanie Plamesové, „otázka je, co ji zabilo.“

„Co ji zabilo, když tam nebyla ani stopa po čemkoli neobvyklém, natožpak zločinu.“ Colin si vytáhne masku po krku vzhůru přes nos a ústa. „Něco, co se neukázalo při pitvě ani na toxikologii.“

„Existuje řada jedů, které se při standardních testech neprojeví,“ přemýšlím nahlas, když otáčíme tělo na bok, abychom prohlédli záda. „Něco, co účinkuje dost rychle a způsobuje symptomy, které zůstávají prakticky nerozpoznatelné, protože svědkům se nedá věřit, nebo oběť byla v okamžiku smrti izolovaná a nikdo ji neviděl, anebo obojí.“ Změřím další tetování, tentokrát je to jednorožec. „A především to musí být něco, co se nedá přežít. Člověk nesmí žít, aby o tom mohl někomu říct. Nesmí dojít ke zmařenému pokusu, který by někdo mohl nahlásit.“

„Aspoň o žádném takovém nevíme,“ přitaká Colin. „Ale my bychom se to dovědět nemuseli. Když ve vězení někdo vážně onemocní, ale přežije, my to nezjistíme. Případy, kdy někomu smrt jenom hrozí, nám nehlásí.“

Mačká prsty paži a pak spodní část nohy oběti, zanechává na její kůži bělavé skvrny. Otevře jí víčka a plastovým měřítkem změří panenky.

„Stejnoměrně dilatované na šest milimetrů,“ hlásí. „Teoreticky můžete u opiátů posmrtně zaznamenat stažení pupil. Nikdy jsem to ovšem neviděl. Jiné drogy zase způsobují dilataci, ale panenky mrtvého člověka jsou rozšířené tak či tak.“ Provede rychlý řez skalpelem od jedné klíční kosti ke druhé a pak dolů tělem. „Provedeme všechny možné testy. Prověříme možnost sexuálního útoku. Uděláme naprosto všecko, co nás jenom napadne.“ Začíná odhalovat tkáň, vede skalpel pravým ukazováčkem a palcem, v levé ruce drží kleště.

„Kde to najdu?“ zeptám se a Colin ukáže zakrváceným prstem v rukavici na skříňku.

Najdu v ní soupravu pro sběr fyzických důkazů a zkoumám na těle případné stopy sexuálního útoku. Dělám stěry z každého tělesného otvoru, fotografuju, označuju jeden sáček s důkazy za druhým.

„Udělám výtěr z nosu a úst na toxikologii, když už jsem v tom,“ oznámím Colinovi. „A vezmu vzorek vlasů.“

Odstraní sternum a hodí ho do plastového kbelíku u nohou. V tu chvíli vejde asistent George s filmy. Připevní je na prosvětlovací stěnu a já se jdu podívat blíž.

„Stará fraktura pravé tibie. Nic nového. Typické artritické změny.“ Přejdu od jednoho okna ke druhému a zkoumám jasně bílé kosti a stíny orgánů. „Měla v žaludku docela dost jídla. To bych nečekala, když snídala asi v pět čtyřicet ráno a umřela kolem poledne, tedy o nějakých šest hodin později. Opožděné vyprázdnění žaludku.“ Vrátím se k pitevnímu stolu a uchopím skalpel. „Něco bránilo trávení a vyprázdnění žaludku. Barrie Lou Riversová své poslední jídlo také nestrávila. Co ty další dvě?“ Myslím Shaniu Plamesovou a Reu Abernathyovou.

„Počkejte, vzpomínám si. Ano. Nestrávená potrava. Rozhodně v případě Barrie Lou Riversové jsem to ovšem přičítal stresu,“ řekne Colin. „To jsem už u odsouzených k popravě viděl. Vězeň sní poslední jídlo, ale to zůstane kvůli úzkosti a panice prakticky nestrávené. Ale nevěřila byste, kolik z nich se nají. Kdyby mě čekala poprava, asi bych už nejedl. Prostě mi dejte flašku bourbonu a kubánské doutníky.“

Rozříznu žaludek a vyprázdním jeho obsah do nádoby. „No, rozhodně nejedla to, co jí údajně ráno dodali do cely.“

„Žádná vajíčka s cibulkou?“ Colin se zadívá na to, co si prohlížím, a zároveň oběma rukama zvedá játra a dává je na elektronickou váhu s miskou z nerezové oceli. Popadne široký pitevní nůž s dlouhou rukojetí.

„Dvě stě osmdesát mililitrů s kousky něčeho, co vypadá jako kuřecí, těstoviny a něco oranžového.“

„Oranžové jako pomeranč? Třeba měla pomeranč k snídani.“ Odřízne kousek jater, jako by krájel chleba.

„Ne takhle oranžové,“ upřesním. „Ovoce to není. Myslím jenom oranžovou barvu. Spíš jako sýr. Má to stejnou barvu jako ten oranžový materiál připomínající sýr, který jsem našla pod nehtem palce a na kalhotách. Kde se mohla dneska dopoledne dostat ke kuřeti, těstovinám a sýru?“

„Střední ztučnění jater, ale vzhledem k okolnostem to není tak zlé. U alkoholiků má normální játra jenom každý třetí,“ říká a pouští se do zkoumání plic. „Víte, jak zní definice alkoholika? Ten, kdo pije víc než jeho doktor. Takže nám o tom, co ráno snědla, lhali. Kuřecí s těstovinami? To by mě nenapadlo.“ Popadne plíci z váhy a otře si zakrvácené ruce o utěrku. „Jestli ji nějak zabili, nenapadlo by je, že nám může skončit tady na stole, takže by nám měli říct, co jedla doopravdy?“ Zaznamená hmotnost na listinu připnutou na tabulce.

„Všichni nejsou tak bystří, zvlášť pokud se opravdu najedla mezi pět třicet až šesti hodinami ráno, kdy se v Bravu podávala snídaně.“ Označím karton pro toxikologii. „Předpokládali by, že do okamžiku, než zemře, už jídlo stráví. Za normálních okolností by se tak stalo.“

„Mírné zahlenění a edém.“ Krájí sekce plic. „Rozšíření alveolárních kapilár, růžová pěna ve sklípcích. Typické pro akutní respirační selhání.“

„A typické i pro selhání srdce. To její je v překvapivě dobrém stavu.“ Začínám krájet srdce na řezy na velkém krájecím prkně. „Zdá se trochu bledé. Bez zjizvení. Vaskulatura průchozí. Chlopně, chorda tendineae i papilární svaly bez nálezu,“ diktuju, zatímco pitvám orgán. „Ztluštění ventrikulární stěny

i průměr komor odpovídající. Cévy a žíly čisté. Žádné léze na myokardu.“

„To bych teda netipoval.“ Colin si znovu otře ruce a zapíše to. „Takže nic, co by naznačovalo infarkt myokardu. Všechny cesty vedou na oddělení toxikologie.“

„Nevidím tu vůbec nic, co by infarkt naznačovalo. Můžete ještě prověřit histologii, protože podle teorie se srdeční myocyty po infarktu myokardu dělí. Ale moc tomu nevěřím, jelikož tady nevidím žádné anatomické důkazy. Aorta vykazuje jen minimální známky aterosklerózy.“ Zvednu hlavu, protože se otevřou dveře pitevny. „Není tu podle mého názoru zatím nic, co by naznačovalo, že zemřela z jakýchkoli příčin spojených s kardiovaskulárním systémem.“ Slyším známé hlasy a George se vrací dovnitř.

Rozpoznávám klidný, sametový Bentonův baryton a hned se mi zvedne nálada, protože už vidím i jeho pomačkané khaki kalhoty a zelené tričko s límečkem. Je štíhlý a krásný. Stříbrné vlasy má uhlazené dozadu, možná se tolik potil v té dodávce bez klimatizace. Najednou je jedno, že jsme v přísné pitevně, která je cítit smrtí, že mám na sobě bílý oděv a zakrvácené rukavice, že tu leží otevřené tělo Kathleen Lawlerové a že její rozřezané orgány spočívají v kbelíku na zemi pod stolem.

Jsem šťastná, že Bentona vidím, ale má touha po jeho blízkosti není dána tím, že se nalézám v pitevně. A pak už se zjeví i Lucy, štíhlá a energická postava v černém leteckém overalu, ohnivé vlasy má volně rozpuštěné přes ramena, ve stropním osvětlení se jí v nich růžově lesknou zlatavé pramínky. Oba zůstanou stát na druhém konci místnosti.

„Už ani krok,“ nařídím jim přesto. Z Bentonova chování vycítím, že se něco děje. „Nevíme, čemu byla vystavená, ale na prvním místě seznamu máme nějaký jed. Kde je Marino?“

„Nechtěl jít dovnitř. Asi ze stejného důvodu, proč nám zakazuješ jít blíž,“ řekne Benton. Něco je rozhodně špatně.

Vidím mu to ve tváři, v napjatém postoji i neproniknutelném výrazu tváře. Dívá se mi upřeně do očí a vypadá rozrušeně, i když nekřičí. Tak se tváří, když ho něco opravdu hodně trápí.

„Dawn Kincaidová upadla do kómatu,“ řekne pak. Vzadu v hlavě se mi rozezní alarm.

„Když jsme přistáli, dostal jsem nejnovější zprávy. Prý u ní došlo k mozkové smrti, ale nejsou si tím jistí absolutně.“ Mluví nahlas, abychom mu s Colinem dobře rozuměli. „Víte, jak to bývá. Nikdy si nemůžou být úplně jistí, i když si jistí jsou. Ať je příčina jakákoli, je to hodně podezřelé,“ dodá a já mám před očima tvář Jaime Bergerové těsně předtím, než jsem včera v noci odcházela z jejího bytu.

Vypadala ospale, panenky měla rozšířené.

„Ale všechno naznačuje, že její mozek byl příliš dlouho zbavený přísunu kyslíku,“ říká Benton a já slyším, co Jaime říkala, než jsem ji kolem jedné hodiny ráno opouštěla. Mluvila nejasně a polykala slova. „Než se dostali k ní do cely, přestala dýchat. Sice ji udrželi naživu, ale vlastně je už mrtvá.“

Připomínám si tašku z donáškové služby, kterou jsem vzala do bytu, i to, odkud byla. Podal mi ji cizí

člověk a já ji bez váhání přebrala.

„Myslela jsem, že je v pořádku, že to byl jenom astmatický záchvat…“ říkám.

„Měli jsme málo informací, drželo se to přísně pod pokličkou,“ skočí mi do řeči Benton. „Původně se myslelo, že je to astma, ale příznaky se rychle zhoršovaly. Zaměstnanci Butleru se jí pokusili dát injekci epinefrinu, protože předpokládali, že je to anafylaktický šok, ale k žádnému zlepšení to nevedlo. Nebyla schopná mluvit ani dýchat. Panují obavy, že byla nějak otrávená.“

Vidím ženu s helmou s baterkou, jak si opírá kolo o pouliční lampu.

„Nikdo nechápe, jak by se v Butleru mohla dostat k něčemu jedovatému,“ říká Benton z druhé části místnosti.

Žena z rozvážkové služby mi předala tašku se suši. Matně si vzpomínám, jak jsem měla pocit, že je něco špatně, ale ignorovala jsem ho, protože včera mi toho špatně připadalo hodně. Všechno, co se stalo od chvíle, kdy mě Benton odvezl včera v Bostonu na letiště, celý ten den byl něčím špatný. A mně se teď v mozku odehrává jeho zbytek. Jaime došla do svého bytu po Marinovi, většinu hodiny jsem mluvila já. Neuvědomila si, že by si to suši objednávala, a já se nad tím nepozastavila.

Odložím skalpel. „Mluvili jste dneska někdo s Jaime? Protože já ne a sem nepřišla.“ Nikdo neodpovídá.

„Měla se dneska zastavit v laborce. Nechávala jsem jí vzkaz, ale ještě se neozvala.“ Stáhnu si ochrannou čapku i oděv na jedno použití. „A co Marino? Ví někdo, jestli s ní nemluvil? Měl jí volat.“

„Snažil se jí dovolat, když nás sem vezl, ale nebrala to,“ řekne Lucy. Výraz její tváře prozrazuje, že pochopila, proč se ptám.

Odhodím ušpiněný oděv do koše a strhnu si rukavice. „Volejte záchranku a sežeňte možná taky Sammyho Changa, ať za námi přijede,“ řeknu Colinovi. „Ujistěte se, že tam posílají sanitku.“ Udám mu adresu.

25

Před osmipatrovou cihlovou budovou parkují dva policejní vozy a bílé SUV Sammyho Changa, ale neblikají tu pohotovostní světla a majáky, které by hlásily tragédii nebo katastrofu. Neslyším poblíž ani v dáli žádné sirény, jen tu hučí motor dodávky a tepou její nové stěrače. Okénka máme vytažená, uvnitř je dusno a vedro, větrák žene do auta horký vlhký vzduch, venku prší tak silně, že to duní jako pod sprchou v myčce. Zarachotí hrom, staré město je schované v mlze.

Pod stříškou nad schody u dveří, které se mi na bzučák otevřely ve chvíli, kdy se zničehonic jako duch objevila ta dívka z dodávkové služby, se teď choulí Chang se dvěma policisty z okresu Savannah Chatham. Do deště a větru se z dodávky vynoří Lucy, Benton, Marino a také já. Rozhlížím se kolem,

jestli uvidím sanitku, ale nezahlédnu ji ani nezaslechnu. Nemám z toho žádnou radost, výslovně jsem o ni žádala. A pro jistotu chci i zásahovku. Abych získala čas, pokud ještě nějaký zbývá a je co zachraňovat. Na cihlový chodník, ze kterého se zvedá pára, pleskají kapky deště, rachotí to jako potlesk mnoha dlaní.

„Policie. Je někdo doma? Tady policie!“ ohlašuje se policista, který mačká tlačítko interkomu. „Jo, neodpovídá.“ Ustoupí a rozhlédne se kolem sebe. Prší ještě silněji. „Musíme se tam dostat jinak. Sakra, tohle je teď každý den.“ Zvedne hlavu k těžkému tmavému nebi, ze kterého se spouštějí silné provazy vody. „A já si jako vždycky nechal pláštěnku v autě.“

„Nebude to trvat dlouho. Než zas vylezeme ven, bude po všem,“ řekne druhý policista.

„No, doufejme, že nepřijdou kroupy. Už se mi takhle zlikvidovalo jedno auto. Vypadá, jak by ho někdo zbušil botama na jehle.“

„Co tady vůbec chce nějaká newyorská prokurátorka? Je tu na dovolené? Normálně tu nastálo bydlí spousta lidí, ale na léto odjeli. Někteří to tu pronajímají po týdnech. Je tu nakrátko, nebo na delší dobu?“

„Volal někdo sanitku?“ zeptám se nahlas. Vítr pohupuje statnými duby, mech se vlní jako staré šedivé roztřepené hadry. „Chtělo by to tady sanitku,“ dodám. A dva policisté s Changem sledují, jak se my čtyři ženeme k nim s naléhavostí bouře, která duní blíž a blíž. Máme ji skoro nad sebou, prudký déšť zkrápí chodník a ulici a vylévá se v proudech z okapů nad námi.

„Není to třeba přes realitku?“ napadne jednoho policistu. „Ti by mohli mít klíč.“

„Ale ta není v tomhle domě, myslím.“

„Většina kanceláří není přímo v domech,“ poznamená Chang.

„Nebo bychom mohli zkusit nějaké sousedy…“

To už se Marino protlačí kolem všech, uniformované policisty téměř odstrčí z cesty a natáhne ruku s klíči.

„Hele, klídek, kámo. Copak jste zač?“

Matně vnímám, jak Chang vysvětluje, kdo jsme a proč jsme tady, Marino mezitím odemyká dveře a já si jen letmo uvědomím, že mám černý oblek do terénu nasáklý vodou stejně jako pevné boty. Prsty si uhladím vlasy, ze kterých mi kape voda, a už slyším slova jako FBI, Boston a hlavní lékařská vyšetřovatelka, která tu spolupracuje s doktorem Dengatem. Všichni spěcháme k výtahu, Lucy se

drží hned za mnou, rukou mě tlačí do zad a postrkuje mě vpřed. Tomu doteku rozumím. Cítím v něm zoufalství. Tento dotek pro ni býval typický, když byla malá a potřebovala ochranu nebo se něčeho bála, anebo když se mi nechtěla v davu ztratit či mi bránila odejít.

Řekla jsem jí, že všechno bude v pořádku, že nějakým způsobem se to skutečně srovná, ale nevěřím, že to bude tak, jak doufáme, jak si přejeme a jak by to v dokonalém světě být mělo. Nic nevíme, připomněla jsem své neteři, přestože sama už nedoufám. Prostě nemám ten pocit. Jaime nebere mobil ani vnitřní telefon ode dveří, neodpovídá na emaily ani na esemesky. Neozvala se nám, co jsme ji v jednu ráno s Marinem opustili, ale všechno to může mít nějaké logické vysvětlení, namlouvala jsem Lucy. Musíme udělat, co se jenom dá, ale to přece neznamená, že očekáváme

nejhorší, ujišťovala jsem ji opakovaně.

Ale já to nejhorší očekávám. Zažívám něco, co je mi bolestně známé, je to jako ubohý dávný

kamarád, pochmurný společník, který je depresivním leitmotivem doprovázejícím mou cestu životem. A já na to reaguju pocitem, který také velmi dobře znám: klesám, tuhnu jako betonové základy, jako něco, co se ztěžka propadá do hluboké tmy, do bezedné jámy bez světla, mimo dosah. Přesně to cítím v okamžiku, kdy se blížím na místo, kde na mě tiše a s konečnou platností čeká smrt, abych se o ni postarala tak, jak to dokážu jenom já. Nevím, co se honí Lucy hlavou. Není to stejný pocit ani tušení, které mám já, ale bude to něco zmateného, protichůdného a výbušného.

Během té dvacetiminutové cesty se chovala logicky a držela se, ale je bledá, jako by se jí dělalo zle, a vypadá vyděšeně a rozzlobeně zároveň. V jejím palčivém zeleném pohledu vidím stíny a záblesky emocí, její vnitřní zmatek slyším v poznámce, kterou prohodila cestou. Řekla, že s Jaime naposledy mluvila před šesti měsíci a tehdy ji obvinila, že se do něčeho pouští ze špatného důvodu. Do čeho se pouštěla? zajímalo mě. Do bránění lidí a jejich zachraňování tím, že otočí jejich lži na pravdu, když je to potřeba. Protože přesně takhle to dělá i sama. Na tohle je zvyklá, řekla Lucy. Jako by Jaime mohla vyšplhat na velikou horu pravdy jenom proto, aby na jejím vrcholu spadla do propasti na druhé straně, řekla Lucy v hlučné a rozpálené dodávce, když začalo pršet. A v hlase měla strach a zlost.

Varovala jsem ji, protože mi to bylo jasné, řekla. Říkala jsem jí naprosto přesně, co vyvádí, a ona to stejně udělala.

„Běž první,“ vybídne Benton Marina.

Pořád to hnala dál na další nebezpečnou úroveň, říkala Lucy, když jsme projížděli bouřkou. Hlas se jí trochu třásl, jako by jí docházel dech. Proč to musela udělat? Proč?

„Měla nějaké potíže nebo tak?“ ptá se jeden z policistů Marina. „Myslím osobní problémy, trable s penězi nebo něco podobného?“

„Ne.“

„Vsadím se, že si jenom někam vyrazila, třeba si prohlídnout město, a nikomu to neřekla.“

„To se jí nepodobá,“ řekne Lucy. „Vůbec ne, hergot.“

„A chcípla jí baterka nebo telefon. Víte, jak často se to stane?“

„Ona se doprdele na město koukat nechodí!“ ozve se Lucy za mými zády.

Marino si otře vlhkou tvář do rukávu. Pohled mu těká sem a tam. Tak se tváří, když je mimořádně rozrušený – i když navenek to vypadá, že je drsňák, kterým nic neotřese. Dveře výtahu se otevřou, my se, až na Bentona a Lucy, hrneme dovnitř. Policie se dál snaží vymýšlet vysvětlení, snaží se nám vymluvit ten stále naléhavější strach, přestože nemají jediný argument, kterým by nás přesvědčili.

„Nejspíš je v pohodě. Tohle tu vídám v jednom kuse. Někdo přijede do města a neozve se, tak si o něj lidi začnou dělat starosti.“

Jsou to pouliční policajti a tomuhle se v jejich službě říká běžná kontrola. Možná je dramatičtější než jindy, protože se tu zjevilo větší zvíře s oficiálním postavením, ale pořád je to běžná kontrola. Jedna z těch, jaké policie dělá dennodenně, zejména v tuto roční dobu, kdy vrcholí turistická sezona, dovolené a prázdniny. Někdo zavolá 911 a nutí policii zkontrolovat nějakého přítele nebo člena

rodiny, který nezvedá telefon a už se nějakou dobu neozval. V devětadevadesáti případech ze sta o nic nejde. A v tom jednom zbývajícím případě, kdy se o něco jedná, to není tragické. Daný člověk se najde mrtvý jenom vzácně.

„Jdu tam s tebou,“ řekne mi Lucy.

„Musím tam jít první.“

„A já musím jít s tebou.“

„Teď ne.“

„Musím,“ trvá na svém Lucy. Benton ji obejme a přitáhne si ji k sobě. Je to víc než útěšné objetí. Ujišťuje se, že se mu nevytrhne a nevecpe se do bytu.

„Jakmile budu uvnitř, zavolám,“ slibuju Lucy ve zužujícím se prostoru, jak se dveře výtahu zavírají. Vzápětí už ji nevidím, dveře se zavřely a ta bolest v mém srdci se ani nedá popsat.

Výtah z naleštěného starého dřeva a s nablýskanými mosaznými prvky se zvedá a já policii vysvětluju, že Jaime Bergerová se neozvala nikomu a že nepřijela do Savannah jenom tak na dovolenou. Nepřijela si prohlédnout město. Možná o nic nejde a já v to určitě doufám. Ale vůbec se jí to nepodobá. Měla se dnes ukázat v kanceláři doktora Dengatea, ale nepřišla a nezavolala. Měla být vyžádána záchranka a asi by bylo dobře ji zavolat aspoň teď. A zatímco to říkám, sama si uvědomuju, že je to starý známý scénář, na který mají oba mladí policisté vlastní názor.

Je zřejmé, že podle nich s touhle ženskou z jiného města, která nikomu nebere telefon, žije Marino. Proč by jinak měl klíče? Nejspíš je to pro ně nějaká domácí rozmíška, ale nikdo o tom nechce mluvit. Proto zopakuju, že Jaime je prominentní newyorská prokurátorka, nebo přesněji bývalá prokurátorka, a že máme důvody se o její bezpečí skutečně obávat.

„Kdy jste ji viděl naposledy?“ zeptá se jeden policista Marina.

„Včera v noci.“

„A stalo se něco zvláštního?“

„Ne.“

„Všichni si rozuměli?“

„Jo.“

„Nepohádali jste se?“

„Ne.“

„Třeba tak trošku poškorpili?“

„Ne?“

„Možná se trochu strkali?“

„Nezkoušejte na mě tyhle hovadiny.“

„Toto jsou neobvyklé okolnosti,“ osloví Chang policisty, když výtah s trhnutím zastaví. Víc toho Chang ani nikdo z nás nevysvětluje.

Nebudeme se zmiňovat o Kathleen Lawlerové ani naznačovat, že mohla být otrávená. Nemám zájem poskytnout informace o Lole Daggetteové a vraždách, ani nemíním šířit, že Dawn Kincaidová, která byla zavřená ve státní nemocnici pro odsouzené duševně nemocné zločince, má diagnostikovanou mozkovou smrt a byla patrně otrávená. Nebudu zrovna teď připomínat, že se včera večer zjevila dívka na bicyklu, která přinášela suši, co si Jaime nejspíš ani neobjednala. Nechci nic říkat, vysvětlovat, o ničem spekulovat ani si nic představovat. Jsem jako v horečce, a přitom už vím, co na nás čeká. Nebo se toho aspoň obávám. Vystoupíme z výtahu, proběhneme chodbou na její konec a Marino odemkne těžké dubové dveře.

„Jaime?“ zahřmí jeho hlas, když se vhrneme do bytu. Okamžitě postřehnu, že alarm není zapnutý.

„Doprdele!“ Marino blýskne očima po číselníku u dveří a všimne si stejné drobnosti. Opálená tvář mu rudne a leskne se potem, khaki pláťáky z výbavy CFC šednou od dešťové vody. „Vždycky to zapíná. I když je doma. Haló! Jaime! Jsi doma? Sakra.“

Kuchyně vypadá přesně tak, jak vypadala, když jsem odsud v noci odcházela. Jen na lince stojí lahvička antacidu, která tam určitě nebyla, když jsem myla nádobí a ukládala jídlo. Na opěradle židle také nevisí velká hnědá kabela, kterou si tam Jaime pověsila, když přišla s donáškou jídla z podniku Broughton and Bull. Kabela leží na koženém gauči v obývací části, její obsah je vysypaný na konferenční stolek. Ani se nedíváme, co by tam mohlo chybět nebo co mohla hledat. S Changem následujeme Marina, který dlouhými kroky spěchá po podlaze z tvrdého dřeva do ložnice vzadu.

Otevřenými dveřmi vidím postel a rozházené zelené a hnědé přikrývky. A také Jaime v kaštanovém županu, který má rozvázaný a neupravený. Leží obličejem dolů, boky stočené ke straně, paže a hlava jí visí z postele. Tato poloha neodpovídá úmrtí ve spánku. Podobá se poloze Kathleen Lawlerové. Jako by v posledním okamžiku zápasila s agonií. Lampičky u postele svítí, závěsy jsou zatažené.

„Krucinál,“ vydechne Marino, „Ježíši.“ Dojdu k ní a zachytím odér páleného ovoce a mechu. Na nočním stolku je rozlité něco, co voní jako skotská. Je tu převrácená sklenička a vedle ní prázdný podstavec bezdrátového telefonu.

Dotknu se Jaime ze strany na krku, abych zkontrolovala tep. Ale je chladná. Rigor už postoupil. Zvednu oči k Changovi, pak se podívám na jednoho z uniformovaných policistů, který vchází dovnitř.

„Hned jsem zpátky,“ řekne mi Chang. „Musím pro něco do auta,“ dodá, než odejde.

Policista zírá na tělo rozhozené přes pravou stranu postele. Přistoupí k němu o něco blíž a vytáhne z opasku vysílačku.

„Držte se zpátky a ničeho se nedotýkejte,“ štěkne po něm Marino, oči mu planou.

„Hele, klídek.“

„Nemáte ani ponětí, co s tímhle dělat,“ vybuchne Marino. „Nemáte se tu hergot krucinál vůbec co motat! Víte kulový, tak odsaď koukejte vypadnout!“

„Uklidněte se laskavě, pane.“

„Pane? Cože? Jsem snad nějakej podělanej pán? Neříkejte mi pane.“

„Uklidni se,“ tiším Marina, „prosím.“

„Doprdele. Já tomu nemůžu uvěřit. Ježíši Kriste. Co se to hergot stalo?“

„Je třeba co nejvíc eliminovat nebezpečí kontaminace,“ vysvětluju policistovi. „Nevíme ještě, s čím tu máme co do činění,“ dodám a on o několik kroků ustoupí. Zůstane stát ve dveřích, Marino třeští oči na tělo a pak se odvrátí. Obličej má temně rudý.

„To jako chcete říct, že to může být nakažlivé?“ chce vědět policista.

„To nevím, ale bude nejlepší, když se nebudete moc přibližovat ani se ničeho dotýkat.“ Zkoumám očima každou viditelnou část Jaimina těla, ale nevidím nic, co by mi něco prozradilo. A ta absence náznaků mi také něco říká. „Lucy s Bentonem sem nesmějí,“ řeknu Marinovi. „Tohle by Lucy vidět neměla. Nemusí to vidět.“

„Ježíši. Do háje.“

„Můžeš tam jít a postarat se, aby se nepokoušela sem dostat? A taky zajisti, ať jsou dveře zavřené a zamčené.“

„Ježíši. Co se tu doprčic mohlo stát?“ Hlas se mu třese, oči má zalité krví a lesklé.

„Prosím tě, ujisti se, že je zamčeno,“ nařizuju mu. „Postarejte se, aby váš partner zůstal venku a bránil vejít každému, kdo tu nemá co dělat,“ říkám policistovi, který má krátké rusé vlasy a hluboké modré oči. „Nemůžeme nic dělat a neměli bychom se ničeho ani dotýkat. Máme tady podezřelé úmrtí a musíme k tomu tady přistupovat jako k místu činu. Obávám se jedu, proto musíme všeho nechat a na nic nesahat. Uvítala bych, kdybyste šel také ven, protože nevíme, s čím máme co do činění,“ opakuju. „Ale právě teď potřebuju, abyste tu se mnou ještě zůstal,“ dodám, když Marino odejde a jeho kroky se rozezní na tvrdém dřevě v chodbě.

„Proč myslíte, že je to místo činu?“ Rusovlasý policista se rozhlíží kolem sebe, ale ode dveří se nevzdaluje. Nemá zájem přiblížit se k tělu po tom, co jsem řekla. Nemá zájem být ani v této místnosti. „Až na to, že je tam ta vysypaná kabelka. Ale jestli pustila dovnitř někoho, kdo ji nakonec okradl, musel to být někoho, koho znala, jinak by se přece nedostal těmi dveřmi dole, ne?“

„My nevíme, jestli tu někdo byl.“

„Takže ten jed mohl být v bytě?“

„Ano.“

„Nebo je to možná předávkování a ona v kabelce hledala prášky.“ Policista se pořád nevzdaluje ze dveří. „Třeba bych se měl podívat do koupelny.“ Ohlédne se k pootevřeným dveřím nalevo od postele, ale ani o centimetr se nepohne.

„Raději ne, navíc potřebuju, abyste tu zůstal se mnou.“ Vyhledám v telefonu Bentonovo číslo.

„Loni jsem na jednom místě činu byl. Žena se předávkovala normálními prášky na nervy. Vypadalo to dost podobně. Nic vlastně nebylo jinak, než být mělo, až na šuplíky, kde hledala ty pilule, a kabelku.

Ležela mrtvá v posteli, tak jako nahoře na dece a spíš jakoby našikmo. Fakt hezká holka, snažila se tančit a vypěstovala si závislost na prášcích.“

Zmáčknu tlačítko volat a zadívám se ke koupelně, ale nevejdu do ní. Pootevřenými dveřmi je vidět světlo. Lampičky u postele svítí, rozsvíceno je i v koupelně. Jaime včera v noci do postele ani nedošla, anebo jestli ano, ještě z ní vstala.

„Říkali, že je to nehoda, ale podle mě to byla sebevražda. Zrovna se s ní rozešel kluk, znáte to. Měla spoustu trablů,“ říká policista. Jako by si mluvil pro sebe.

„Lucy sem nemůže,“ oznámím Bentonovi, jakmile hovor přijme. A on pochopí a mlčí. „Nevím, co s tím,“ dodám, protože netuším, co by měl Lucy v této chvíli říkat.

Pravdu se dozví, pokud ji neví už teď. Otázka je jedna, možné odpovědi pouze dvě. Jaime je uvnitř tohoto bytu mrtvá, nebo není, tohle už Lucy ví. A zrovna v této chvíli, kdy Benton poslouchá, co mu chci po telefonu říct, kdy mu popisuju, co vidím, na to Lucy myslí. Benton totiž nedělá nic, čím by rozptýlil její obavy. Pohled, úsměv, gesto, slůvko, které by to všechno zahnalo. On nic takového nenabízí. Dokážu si představit, jak se dívá upřeně před sebe a poslouchá mě. Lucy dochází to nejhorší a já nemám tušení, co s tím mám dělat. Ale nemůžu tam jít a postavit se jí. Musím se napřed postavit tomu, co se stalo tady. Musím se postavit situaci s Jaime. Musím se postavit tomu, co se může stát dál.

Dívám se na její tělo na posteli, rozevřený župan má kolem boků zmuchlaný. Pod ním je nahá. Nesnesu, že ten zrzek u dveří nebo vůbec kdokoli jiný ji takhle vidí. Ale nemůžu se jí dotknout. Nemůžu se dotknout ničeho. Stojím u okna. Nepopocházím kolem ani nejdu blíž.

„Prosím tě, zůstaň s Lucy. Ozvu se, jakmile budu moct,“ říkám Bentonovi do telefonu. „Jestli se ti ji podaří dostat do hotelu, setkáme se tam, to by možná bylo nejlepší. Není pro ni dobré, aby tu zůstávala, a ty stejně nemůžeš nic dělat.“ Je mi jedno, že je od FBI. Je mi jedno, kým je nebo jaké má pravomoci. „Ne teď a tady. Prosím tě, jenom se o ni postarej.“

„Jistě.“

„Setkáme se v hotelu.“

„Ano.“

Řeknu mu, že je třeba vyměnit pokoje. Chci apartmá s kuchyňkou, pokud je to možné. Chci pokoje, které budou navzájem propojené, protože mám silné tušení, co se bude dít dál. Jsem si poměrně jistá, co potřebujeme udělat, a především vím, že potřebujeme být všichni spolu.

„Zařídím to,“ slíbí mi Benton.

„My všichni společně,“ zdůrazním. „To je prostě nezbytnost. Třeba bys mohl taky pronajmout auto nebo sehnat auto z FBI. Nějaké potřebujeme. Nemůžeme jezdit v té Marinově dodávce. Nevím, jak dlouho tady zůstaneme.“

„S ním si nejsem jistý.“ Benton mluví tiše, v jeho tónu není nic poznat.

Neříká to nahlas, ale naznačuje, že bylali Jaime zavražděná, mohl by mít Marino problémy s policií. Mohli by ho považovat za podezřelého. Má klíče k jejímu domu i bytu. Nejspíš zná kód alarmu. Byl s

ní úzce spojený. Policie se už ptala, jestli se nemohli včera večer pohádat. Jinými slovy, předpokládají, že ti dva byli milenci.

„Nejsem si samozřejmě jistá, co přesně se stalo,“ říkám Bentonovi. „Vím ovšem, na co mám podezření, a to je hodně silné, a poradím si s tím, jak jen bude v mé moci. A kolik mi dovolí.“

Naznačuju, že podle mého přesvědčení byla Jaime zavražděná.

„Ale nejsem si jistá jím ani nikým dalším.“ Říkám, že mně hrozí podobné komplikace.

Marino nebude jediný podezřelý. To já včera večer donesla to suši. Mohla jsem Jaime donést smrt v bílém papírovém pytli.

„Jsem tady,“ dodám, „a udělám, co budu moct.“

„Dobře,“ řekne Benton stručně, protože je vedle něj Lucy a on toho nemůže říkat mnoho.

Ukončím hovor. Jsem sama v ložnici s Jaiminým mrtvým tělem a s policistou okresu SavannahChatham, který má na jmenovce T. J. Harley. Zůstal stát ve dveřích, dívá se na tělo, rozhlíží se kolem, nemá nejmenší tušení, po čem se má dívat nebo jestli tu se mnou má vůbec zůstat, jak jsem ho požádala. Anebo jestli se nemá přidat ke svému parťákovi, zavolat nadřízeným nebo snad detektiva z oddělení vražd. Vidím, jak se mu za očima honí myriády myšlenek.

„Proč si myslíte, že je to podezřelé? Kromě toho, že jí někdo prohrabal kabelku?“ zeptá se.

„Nevíme, jestli to udělal někdo cizí,“ odpovím. „Mohla ji vysypat sama.“

„A kvůli čemu, jestli nehledala prášky?“

„Nevíme, jestli se předávkovala.“

„Mívala ve zvyku nosit v portmonce hodně hotovosti?“

„Nemám tušení, co má v peněžence nebo kolik u sebe běžně mívala peněz,“ odpovím.

„Jestli jo, mohl by to být motiv.“

„Nevíme, zda bylo něco odcizeno.“

„Třeba byla uškrcená nebo udušená?“

„Žádné stopy po ligatuře ani petechiální krvácení,“ odpovím. „Není tu nic, co by mi na zadušení nebo uškrcení ukazovalo. Ale musí být pečlivě ohledána. Musí se udělat pitva. V této chvíli nevíme, proč je mrtvá.“

„Co víte o vztahu s tím jejím přítelem?“ Myslí Marina.

„Pracoval pro ni, když byl u newyorské policie, a v poslední době jí pomáhal jako konzultant. Je pochopitelné, že ho to rozrušilo.“

„Newyorská policie?“

„Oddělení vyšetřování. Byl v jednotce pro sexuální zločiny a pracoval přímo s ní.“

„Takže mezi nimi něco být mohlo,“ usoudí.

„Takže vy byste se měl hlavně zajímat o to, jestli si včera večer objednávala suši,“ odtuším. „Místo abyste tu pronášel moudra. O tom, jak jí někdo mohl být blízký a udělat něco strašlivého.“

„Většinou to tak bývá, víte?“

„Většinou? Řekla bych často, ale ne vždy, ani většinou.“

„No vážně.“ Je si jistý sám sebou. „Napřed se vždycky kouknete k vlastnímu prahu.“

„Kouknete se tam, kam vám ukazují důkazy,“ odpovím.

„S tím suši si děláte legraci, že jo?“

„Ne.“

„Aha. Já myslel, že naznačujete, že to má ze syrové ryby. Já bych se něčeho takového nedotkl. Vylitá ropa, radioaktivní voda, brr. Radši přestanu jíst ryby úplně. I ty vařené.“

„Najdete tu donáškové krabičky, tašku a účet, všechno je v koši. A zbytky jsou v ledničce,“ informuju ho. „Ujistěte se prosím, že se nikdo kromě vás a vašeho kolegy ničeho nedotýká. A radím vám, abyste do kuchyně vůbec nechodil a nechal to vyřídit vyšetřovatele Changa nebo doktora Dengatea. Nebo toho, komu tam oni velí.“

„Jasně, Sammy je vyšetřovatel, já ne, takže já se tady do ničeho míchat nebudu. Ne snad že bych nemohl. Možná to jednou sám zkusím, protože si myslím, že by mi to šlo. Vždyť víte, všímám si detailů, což je to nejdůležitější. Na detaily já jsem pes. Pracoval jsem s ním už dřív, na tom případu, co jsem vám o něm povídal.“ Pak Harley promluví do vysílačky. „Něco ti může hrozit. Nedotýkej se ničeho v kuchyni, v koši na smetí a vůbec.“

„Cože?“ ozve se ložnicí hlas jeho kolegy.

„Ničeho se nedotýkej. Vůbec ničeho.“

„Rozumím.“

Usoudím, že o suši ani o svém podezření nic dalšího radši říkat nebudu. Nepopíšu, co jsem tady s Jaime včera večer zažila. Nechám si to pro Changa, pro Colina, pro kohokoli jiného. Vím, že s Marinem budeme muset podat nezávisle na sobě výpověď, možná nás vyslechne nějaký detektiv ze savannažského oddělení vražd, ale nebude to J. T. Harley, který je sice fajn, ale naivka, co si až moc rád hraje na detektivy. Chang zajistí, aby nás s Marinem vyslechl zodpovědný člověk, který bude vybrán podle toho, do čí jurisdikce případ spadne. Nejspíš to bude společné vyšetřování. GBI a místní policie na tom budou pracovat spolu, a v závěsu za nimi FBI. Jestli je Jaimina smrt spojená s tím, co se stalo v Massachusetts – zejména s možným otrávením Dawn Kincaidové –, pak případ překročil hranice jednotlivých států a do toho, co se stalo v Savannah, se zapojí i FBI. A dost možná se začne starat i o události na severu.

Odhrnu loktem závěs a zadívám se na ulici před domem, kde si Chang vytahuje z SUV výbavu pro

zkoumání místa činu. Déšť bubnuje do střechy domu jako kamínky, nad hranicí domů a historických staveb a stromů se z nízkého nebe spouštějí blesky. Hřmění zní jako vzdálené kotle nebo střelba artilerie v daleké válce, rozřezává vzduch táhle a dlouze. Vím, co bych udělala v Cambridgi, kdybych nebyla jeden a půl tisíce kilometrů daleko.

Nařídila bych, aby nám do Savannah okamžitě poslali naši pojízdnou pitevnu. Ale jsme moc daleko, bylo by to nepraktické, neli přímo nemožné, protože Colin Dengate nebude čekat dva dny, aby udělal pitvu. A čekat by ani neměl. Nechceme čekat. Nesmíme čekat. Potřebujeme sérum.

Potřebujeme vzorky tkání. Potřebujeme obsah žaludku. Samozřejmě je tu ještě Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí, které se označuje zkratkou CDC a sídlí v nedaleké Atlantě. Ale Colin nejspíš nebude čekat ani na jejich pojízdné zařízení. Už jsme tomu byli vystaveni a jsme v pořádku. Byla tomu vystavena řada různých lidí a zdají se v pořádku. Byla jsem v cele Kathleen Lawlerové. Dotýkala jsem se jí, dýchala stejný vzduch, nadechovala se toho, co měla v umyvadle, a byla jsem vystavena její krvi a obsahu žaludku, byla jsem zkrátka vystavena jí, zevnitř i zvenku. Necítím se špatně. A to ani Marino, Colin nebo Chang. Neobjevila se žádná varovná znamení, že bychom mohli být v nebezpečí.

Ať Kathleen a Jaime zabilo a Dawn Kincaidovou otrávilo cokoli, budemeli tedy předpokládat, že se jednalo o stejný toxin, působí to relativně rychle. Zastavuje to průběh trávení a ovlivňuje to dýchání. Je to něco, co paralyzuje, uvažuju. V jídle nebo pití. Vzpomenu si, jak Jaime vypadala, než jsem ji kolem jedné hodiny ráno opouštěla. Víčka měla ztěžklá. Polykala slova a mluvila jen ztěžka. Panenky měla rozšířené. Předpokládala jsem, že je opilá a ospalá, ale antacid na kuchyňské lince naznačuje, že jí nebylo dobře od žaludku. Stejně si stěžovala i Kathleen, pokud ta žena z protější cely říká pravdu.

„Víte, dneska všichni dělají na našich místech činu jenom proto, že se učili v té forenzní akademii v Knoxvillu, kde mají Farmu těl…“ říká Harley.

Mluví a já ho sotva poslouchám. Dál vyhlížím do bouřlivého pozdního odpoledne, na stromy, které se zmítají ve větru, na světla na Abercorn Street. A pak spatřím přijíždět landrover.

„Cvičil se tam každý vyšetřovatel z GBI, jeden každý z nich. Takže asi máme ty nejlíp cvičené vyšetřovatele v celých Spojených státech,“ vychloubá se Harley, jako by s ním tělo na posteli vůbec nepohnulo, jako by na tom, co se odehrálo, nebylo nic mimořádně monstrózního.

T. J. Harley totiž Jaime Bergerovou neznal. Nemá tušení, kdo byla nebo kdo je kdokoli z nás a čím jsme si navzájem. Něco se ve mně proměňuje, když Colin parkuje a vypíná světla. Cítím otupělý klid, odpoutání. To se mi stává, když je něčeho příliš a já musím fungovat, a to na nejvyšší možnou míru. Vím, kvůli čemu tady jsem. To by nevěděl jen hlupák. Vklouznu rukama do kapes kalhot a mám dojem, že vidím Jaiminu siluetu, jak se včera večer mihla za závěsy tohoto pokoje.

Seděli jsme s Marinem v jeho dodávce na ulici tam dole, její stín přecházel sem a tam, jako by byla neklidná. Pak se svlékla. Šaty, které měla na sobě, když jsme tu byli, leží na židli vedle prádelníku, jako by je tam odhodila. Tak to dělá člověk, který je opilý, rozrušený nebo ve spěchu a necítí se dobře. Oblékla si hnědý župan, ve kterém nakonec zemřela, a shlížela na nás dolů z okna v obývacím pokoji, když jsme odjížděli. Nevěděla jsem to. Neměla jsem tušení, co se stalo a jakou roli jsem v tom nejspíš sehrála.

26

Odvrátím se od okna. Jaime Bergerová zůstává ve stejné ztuhlé nepřirozené pozici, visí přes jednu stranu postele jako na Dalího malbě.

Její biologická existence skončila, maso a krev se začaly rozkládat jako scéna, na které se dohrálo drama a všichni už odešli. Je pryč. Nic to nemůže zvrátit. Nyní je třeba postarat se o to ostatní. Vím, jak se to dělá, a cítím nutkání pomoct. Ale jsou tu závažné komplikace.

„Nebudu se ničeho dotýkat ani nic dělat, dokud nedostanu přesné instrukce,“ oznámím policistovi jménem Harley. „Doktor Dengate právě přijel a já potřebuju, abyste zůstal stát tam, kde jste. Nebo šel se mnou, pokud bych se vydala do kterékoli jiné části bytu,“ připomínám mu znovu. „Vy nebo vyšetřovatel Chang mě musíte doprovázet a já potřebuju, aby to jeden z vás byl vždycky schopný dosvědčit.“

„Ano, madam.“ Dívá se na mě, jako by si nebyl tak úplně jistý, co bych mohla dělat, že to musí vidět a odpřisáhnout.

„Včera večer jsem tu byla. Ne v této místnosti. Ale v tomto bytě. S největší pravděpodobností jsem poslední člověk, který ji viděl naživu.“

„To je na téhle práci zvláštní.“ Opře se o rám dveří, až mu opasek s výbavou zaskřípe proti dřevu.

„Nikdy nevíte, co nebo koho potkáte. Už dřív se mi stávalo, že jsem dorazil na místo činu a zjistil, že oběť znám. Zrovna nedávno se na motorce zabil kluk, se kterým jsem chodil na střední. Je to prostě zvláštní.“

Nutí mě to pohnout jejím tělem, zakrýt ji, nastavit ji jinak, aby nebyla přelomená jako sponka do vlasů, kdy jí paže a hlava visí přes okraj postele dolů. Tvář a krk má temně nafialovělé, jak se působením gravitace přemísťuje krev, když přestala obíhat tělem. Rty má pootevřené, horní zuby odhalené, jedno oko zavřené, druhé na škvírku otevřené. Smrt si z dokonalé krásy Jaime Bergerové udělala legraci, zkřivila a znetvořila ji přímo obscénně a groteskně a já nechci, aby ji Lucy viděla. Nechci, aby viděla i takovou fotografii. Znovu si uvědomím tu převrácenou skleničku a prázdný stojan od telefonu. Skloním se k zemi, abych se rozhlédla, a telefon najdu kousek pod postelí, jako by po něm Jaime možná sahala a přitom ho převrhla ze stolku. Neuchopím ho. Ničeho se nedotýkám.

„Od devíti hodin včera večer až téměř do jedné hodiny v noci jsem se pohybovala v obývacím pokoji a kuchyňce,“ oznamuju Harleymu. „Krátce před odchodem jsem byla v koupelně pro hosty. Když jsem tady byla, dotýkala jsem se spousty věcí. Papírů. Věcí v kuchyni. Upozorním na to vyšetřovatele Changa.“

„Takže jste sem za ní přijela z Bostonu.“

„Ne, přijela jsem do Savannah z jiného důvodu. Požádala mě o schůzku, když jsem tady už byla.“ Nebudu vysvětlovat nic dalšího, ne uniformovanému policistovi z ulice, který případ vyšetřovat vůbec nebude. „Spojovala nás dlouhá a poměrně složitá společná historie, kterou ochotně vylíčím podrobně komukoli, s kým budu muset hovořit, až na to přijde doba. Mezitím se jenom držte pořád u mě, abych měla svědka všeho, co dělám a nedělám.“

„Jistě. Nebo nechcete radši počkat venku…“

„Už jsem jednou v bytě a jsem odhodlaná pomoct, jak budu moci,“ prohlásím pevně.

Za obyčejných okolností bych už odešla, ale odmítám byť jen uvažovat o něčem, co by jiní v mé profesi považovali za akt ochrany sebe sama. Ignoruju tu svoji část, která mi našeptává, že mám odsud hned vypadnout. Nemůžu se kompromitovat ještě víc. Žádný lékařský vyšetřovatel by se nechtěl ocitnout v pozici, v jaké zrovna jsem, ale jestli můžu pomoct s určením, co se Jaime stalo, cítím se morálně povinována to udělat. Vlastně přímo musím. Tady nejde jenom o ni. Ji už zachránit nemůžu. Dělám si starosti o ostatní.

Vraždy jedem jsou vzácné a lidé se jich hodně bojí, protože často se obětí nestane ten, kdo byl vybrán, a i když k tomu dojde, nemusí to být jediný mrtvý. Barrie Lou Riversová se vůbec nestarala, kdo její tuňákový sendvič s arzénem sní. Chovala se krutě a chladně kalkulovala, i když nevíme s jakým cílem, ale do svých výpočtů nezahrnula i nějakého konkrétního jedince. Jídlo z jejích lahůdek mohlo skončit kdekoli. Jed nezanechává otisky prstů ani DNA. Skoro nikdy nemá tvar a velikost kulky nebo ostří, málokdy zanechá stopu, která by se dala změřit jako rána. Pracovala jsem za svou kariéru jenom s pár vraždami jedem a bylo to frustrující a děsivé. Chytit pachatele bylo jako závodit s časem.

Chang je zpátky a pokládá kufřík s výbavou na podlahu ložnice. Podává mi rukavice, jako bychom byli pracovní partneři, a já si je natahuju. Vklouznu rukama do kapes, když se v chodbě rozezní další kroky.

„Telefon je pod postelí.“ Naznačím kde. To už dovnitř vchází Colin v běžném oblečení, kostkované košili a světle šedých kalhotách, tmavě modrou větrovku GBI a brýle má zmáčené deštěm.

Nese s sebou stejný pevný kufřík, který měl i dříve ve vězení, postaví jej na zem a řekne mi: „Co tu máme?“

„Žádná zjevná zranění, ale nezkoumala jsem ji a neměla bych. Vypadá to, že sahala po telefonu a možná přitom převrhla sklenici,“ odpovím. „Myslím, že to byla skotská. Když jsem ji dnes v noci opouštěla, pila skotskou. Telefon je pod postelí.“

„Tu skotskou si nalila sama?“ Chang se skloní a rukou v rukavici zvedne přikrývky.

„Ano. A také víno.“

„Jen chci vědět, čí otisky nebo DNA kde mohou být.“

„Vy dva už nemusíte být tady uvnitř,“ řekne Colin policistovi Harleymu. „Děkuji za vaši pomoc, ale čím méně lidí, tím lépe, jasné? Nic tady nejezte ani nepijte, to snad nemusím připomínat, a pozor na to, čeho se dotýkáte. Máme tu několik obětí, které byly patrně něčemu vystaveny, ale ještě nevíme, co to je.“

„Takže myslíte, že jsou to drogy?“ řekne Harley. „Nevšiml jsem si žádných lahviček od léků ani něčeho podobného, ale neotvíral jsem skříňky ani zásuvky. Nerozhlížel jsem se, protože jsem tu celou dobu byl s ní.“ Naznačuje jim, že mě hlídal. „Můžu například prohlídnout koupelnu. Můžu prohlídnout lékárničku, jestli chcete.“

„Jak už jsem řekl, nevím, co to je,“ řekne mu na to Colin. „Můžou to být drogy. Může to být i něco jiného. Může to klidně být i kulka z ledu.“

„To snad…“

„Opravdu nevíme, co hledáme.“ Colin prohlédne očima pokoj. „A čím méně lidí u toho bude, tím lépe.“

„Žádná kulka z ledu přece není…“

„Ne v tomhle horku,“ přitaká Colin.

„My už to tu zvládneme,“ ujistí ho Chang, „ale bylo by skvělé, kdybyste jeden nebo i oba zůstali venku a ohlídali perimetr. Nechceme, aby nám sem někdo chodil. Například ani nevíme, kdo všechno může mít klíče.“

„Když jsme s ní s Marinem včera večeřeli, přinesli suši,“ začnu líčit Colinovi s Changem. Držím se u okna, mimo fotografie, uhýbám Colinovi, který otvírá svůj velký plastový kufřík s výbavou a chystá se prohlédnout tělo in situ. „Bylo by asi dobré prověřit to Savannah Sushi Fusion. Pokud by vám vadilo, že tu jsem…“ Odejdu, pokud si to budou přát, i když bych tu ráda zůstala. „Důvod se nabízí. Včera odpoledne jsem byla u Kathleen Lawlerové, dnes ráno ji našli mrtvou. Včera v noci jsem byla u Jaime až asi do jedné, a teď je mrtvá.“

„No, pokud se nechystáte k něčemu přiznat,“ prohodí Colin, když si natahuje rukavice, „ani by mě nenapadlo, že byste měla důvod ty lidi zabíjet. A taky jsem sakra rád, že jste v pořádku. Stejně jako Sammy, Marino i já sám. Normálně bych navrhl, jelikož jste oběť znala a včera večer tady s ní byla, že byste raději měla odejít. Ale jste tady. A mohla byste nám pomoct s tím, čeho si všimnete. Takže je to jenom na vás, jestli chcete radši odejít.“

„Já si hlavně dělám starost o další oběť,“ odpovím. „Zvlášť jestli tu máme co do činění s jedem. Myslím, že mě chápete.“

„To si děláme oba.“

„Možná budete jediná, kdo dokáže říct, jestli něco není na svém místě,“ řekne Chang. „Takže by pomohlo, kdybyste to tu se mnou prošla.“ Blýskne fotoaparátem, cvakne clona a přístroj zachytí bezdrátový telefon pod postelí.

Vím, co po mně chce doopravdy a co dělá. Rozeznávám ten přístup a vím, že je správný. Sammy Chang si během dne už získal můj respekt, nepodceňuju jeho ani jeho myšlení a nic mu nevyčítám. Vlastně jsem to čekala. Je to ostřílený vyšetřovatel, chytrý a bystrý a skvěle vycvičený. Jeho prací je být objektivní a vytrvalý. Ať si o mně myslí cokoli, byl by blázen, kdyby se nepokusil využít každičkou sebemenší informaci, kterou může ode mě získat. Bylo by nerozumné, kdyby mě bedlivě nepozoroval. A musí mě sledovat s podezřením, přestože to nedává ani v nejmenším najevo.

„Prozatím jsem neviděla nic, co by naznačovalo, že tu poté, co jsme s Marinem odešli, byl s Jaime ještě někdo další,“ začnu.

„Bylo mezi nimi něco?“ zajímá Changa.

„Kromě práce? O ničem nevím, neumím si to ani moc představit. Vzal si v CFC dva týdny dovolené, aby sem za ní přijel a pomáhal jí s případem Jordanových. Jak jsem pochopila, v tomto bytě spolu pracovali.“

„A co dříve? Spojovalo je někdy něco víc než profesionální vztah?“

„To si neumím představit,“ opakuju, když Colin položí digitální teploměr na noční stolek. Manipuluje se ztuhlou pravou paží těla, až se mu ji podaří ohnout a zasunout teploměr do podpaží.

„Proč si to neumíte představit?“ chce vědět Chang. Začal výslech.

Mohla bych to zastavit. Mohla bych říct, že tento rozhovor nepovedu bez svého právníka Leonarda Brazza. Ale neudělám to.

„Nikdy jsem nezaznamenala nic, co by naznačovalo, že by Jaime a Marina spojovalo jiné než pracovní pouto,“ řeknu Changovi. „A rozhodně si neumím představit, že by měl nějaký motiv jí jakkoli ublížit.“

„Ano, ale vy ho znáte. Člověk je těžko objektivní, když se jedná o někoho, koho zná. Bylo by pro vás těžké si o něm myslet něco špatného.“ Chang stojí na mé straně. Hra na dobrého a špatného poldu, stará jako lidstvo samo.

„Kdyby existoval důvod si o něm myslet něco špatného, řekla bych to upřímně,“ odpovím.

„Ale nevíte, co se mezi nimi dvěma odehrávalo v soukromí.“ Prohlíží telefon, který vytáhl zpod postele, drží ho ve dvou prstech v rukavici a dotýká se povrchu co nejméně. „Tohle možná nebude ztráta času,“ přemítá. „Jelikož byla patrně jediná, kdo se ho dotýkal. Ale pro jistotu bych ho vzít měl. Souhlasíte? Co byste udělala vy?“ Dívá se na mě.

„Kdybych byla na vašem místě, chtěla bych potvrdit otisky a DNA. A odebrala bych i další stěry pro chemickou analýzu, kdyby byla potřeba.“

„Někdo mohl otrávit ten telefon?“ řekne se zcela vážným výrazem.

„Zeptal jste se, co bych udělala já. Chemické a biologické jedy mohou působit i přes kůži, projít sliznicemi a pokožkou do těla. Ačkoli pochybuju, že tady máme něco takového, to bych čekala víc obětí. Včetně nás.“

„Vy jste ten telefon čirou náhodou nepoužila.“ Prsty v rukavici zmáčkne tlačítko menu.

„V této části bytu jsem včera v noci vůbec nebyla.“

„V jednu třicet dva ráno volala na číslo s předvolbou devět jedna sedm.“ Chang kontroluje poslední číslo, které Jaime vytočila.

„New York,“ odpovím. Znovu si uvědomím tu vůni páleného ovoce ze skotské a to ve mně probudí příval emocí.

„Vypadá to na poslední číslo, které volala, aspoň z tohoto telefonu.“ Odcituje nahlas i zbytek čísla a zároveň ho píše do notesu.

To číslo znám, ale chvíli mi trvá, než si uvědomím odkud.

„Lucy. Moje neteř. Tohle bývalo její číslo, když žila v New Yorku,“ vysvětlím, ale nedávám najevo, co cítím. „Když se odstěhovala do Bostonu, časem ho změnila. Někdy začátkem roku, možná v lednu, nejsem si jistá. Ale už to není její číslo.“

Jaime určitě nevěděla, že Lucy má nové číslo. Když Lucy řekla, že už s ní v životě nechce mluvit, evidentně to myslela vážně. Až do dnešní noci.

„Máte tušení, proč by se pokoušela v jednu třicet dva ráno dovolat Lucy?“

„Mluvily jsme s Jaime o ní,“ řeknu. „Mluvily jsme o jejich vztahu a proč skončil. Možná se jí stýskalo. Já nevím.“

„O jakém vztahu?“

„Několik let byly partnerky.“

„V jakém smyslu?“

„Jako pár.“

Chang položí telefon do sáčku na důkazy. „V kolik jste ji v noci opouštěla?“

„Odešla jsem přibližně v jednu po půlnoci.“

„Takže možná tak o půl hodiny později volá na Lucyino staré číslo a pak jí spadne telefon, když se snaží zavěsit. A ten skončí pod postelí.“

„To netuším.“

„Naznačuje to, že něco mohlo být v tu chvíli špatně. Nebo byla opravdu hodně opilá.“

„To nevím,“ opakuju.

„Říkala jste, že naposledy kromě včerejší noci jste tu byla kdy?“

„Říkala jsem, že až do včerejší noci jsem tu nikdy nebyla,“ opravím ho.

„Nikdy jste tu nebyla. Nikdy jste nebyla v tomto pokoji, v ložnici, až do této chvíle. Nepřišla jste sem včera v noci, než jste odsud odešla, nepoužila jste třeba toaletu nebo telefon.“

„Ne.“

„Co Marino?“ Chang dřepí vedle postele a dívá se na mě, jako by mi dával falešný pocit nadvlády.

„Nejsem si vědoma, že by se sem včera v noci vrátil,“ odpovím. „Ale nebyla jsem celou dobu s ním. Když jsem přijela, už tady byl.“

„Je zvláštní, že má klíče.“ Chang se postaví a začne označovat sáček na důkazy.

„Možná proto, že oba toto místo používali jako kancelář. Ale na ty klíče se musíte zeptat jeho.“ Očekávám, že mě každým okamžikem vyvede ven a přečte mi moje práva.

„Připadá mi to poněkud neobvyklé. Dala byste mu klíče, kdybyste měla svůj byt?“ ptá se.

„Kdyby to bylo nutné, klíče bych mu svěřila. Chápu, že na mém názoru nezáleží, proto se budu držet

jen faktů,“ dodám potom, čímž odpovím i na jeho naznačování, že nejsem objektivní, když jde o Marina. „Fakta jsou taková, že Jaime přinesla jídlo, i když dodali to suši. Jídlo a pití nám nabídla v obývacím pokoji. Potom, odhaduji, že mohlo být kolem deseti třiceti, možná tak tři čtvrtě na jedenáct, nás Marino na chvíli opustil. Vrátil se, aby mě vyzvedl před budovou přibližně v jednu hodinu ráno, to jsem Jaime opouštěla živou a zdravou, jen se mi zdála opilá. Měla víno a skotskou a už nemluvila jasně. Když se teď dívám zpátky, mohly to být začínající symptomy, které se pojily s něčím dalším kromě alkoholu. Dilatované pupily. Sílící obtíže při řeči. Víčka jí poněkud padala. To bylo tak dvě a půl, možná tři hodiny poté, co snědla suši.“

„Dilatované panenky by znamenaly, že to nebyly opiáty, ale mohla to být pořád spousta dalších drog.“ Colin stiskne prsty v rukavici jednu paži, pak nohu a sleduje, jak bělají. „Amfetaminy, kokain, sedativa. A samozřejmě alkohol. Nevšimla jste si, jestli si něco nevzala, zatímco jste tu byla?“

„Neviděla jsem ji nic brát ani nemám důvod si myslet, že by to udělala. Zatímco jsem tu byla, tak pila. Vypila několik skleniček vína a pár skotských.“

„Co se stalo, když jste odešla? Co jste dělala? Kam jste šla?“ ptá se Chang.

Nemusím odpovídat. Měla bych mu říct, že budu s radostí spolupracovat za jistých okolností, například když tu budu mít svého právníka, ale taková já nejsem. Nemám co skrývat. Vím, že Marino nic špatného neprovedl. Všichni jsme na stejné straně. Vysvětlím, že jsme nějakou dobu projížděli po okolí k místu, kde žili Jordanovi, a probírali jsme jejich případ. Někdy kolem druhé jsme se vrátili do hotelu.

„Viděla jste ho zacházet do jeho pokoje?“

„Zapomněl si něco v dodávce a vrátil se pro to ven. Já šla nahoru do svého pokoje sama.“

„No, to je zajímavé. Takže vás doprovodil dovnitř a pak se vrátil k dodávce.“

„Měl tam službu hlídač parkoviště, který by měl být schopný vysvětlit, jestli Marino dělal, co mi tvrdil, a šel vyzvednout nákup z auta, nebo jestli zase někam odjel,“ odpovím důrazně. „Dodávka měla vážné mechanické problémy, které Marina donutily ji odvézt ráno do servisu.“

„Mohl odejít pěšky. Hotel je možná dvacet minut chůze odsud.“

„To se musíte zeptat jeho.“

„Teplota prostředí je dvacet jedna celých šest, teplota těla dvacet dva celých sedm stupně,“ říká Colin a odsune tělo Jaime Bergerové z okraje postele.

Paže a hlava se jí odmítají poddat, musí na ně vyvinout tlak, aby je upravil. Těžko se mi na to dívá. Sama jsem rigor u obětí překonávala tisícekrát, bezpočtukrát, a vůbec na to nemyslím, když se snažím překonat ty tvrdohlavé a nerozumné pozice mrtvých těl. Ale teď ten pohled nesnesu.

Pomyslím na tu tašku s jídlem, kterou jsem se nabídla odnést nahoru, a cítím se provinile. Cítím vyloženě vinu. Proč jsem se té ženské, která se zničehonic zjevila na temné ulici, nezeptala, co je zač? Proč jsem si nedělala žádnou starost, když se Jaime podivila a poznamenala, že suši neobjednávala?

„Napadá vás ještě něco, co bych měl sledovat?“ Chang mi dál klade otázky, které mají málo společného s tím, co chce doopravdy vědět.

„Ta převržená sklenička. A také bych vzala stěry z toho, co vypadá jako rozlitá skotská na stolku. Ale možná budete chtít počkat, až budou výsledky rozboru ze zbylého jídla a obsahu koše. Se vším je třeba nakládat stejně. Se vším, co mohla sníst nebo vypít.“

Držím dál ruce v kapsách, když se vydáváme na obhlídku. Říkám Sammymu Changovi totéž, co jsem mu říkala předtím ve vězení. Budu se dívat a zkoumat, dokud s tím bude souhlasit, a nebudu se ničeho dotýkat bez jeho svolení. Začínáme v hlavní koupelně.

27

Lékárnička se zrcadlem je otevřená, její obsah rozházený po policích, žulové desce, v umyvadle i všude po zemi, jako by tu prolétlo tornádo nebo to tu někdo prohrabal.

Jsou tu pohozené nůžtičky na kůžičku, pinzety, pilníky, kapky do očí, zubní pasta, dentální nit, proužky na bělení zubů, opalovací krémy, volně prodejné léky proti bolesti, tělesný peeling i čisticí pleťová mléka. Jsou tu léky na předpis, včetně zolpidemu nebo ambienu, a taky anxiolytikum lorazepam, který se prodává pod názvem Ativan. Jaime nespala moc dobře. Trpěla úzkostmi a pocitem zmaru, nesmířila se s tím, že stárne, a nic z toho, co si pořídila, aby tím zahnala neklid a nespokojenost, jaké zažívala, nemohlo porazit toho nepřítele, který ji napadl v posledních hodinách a minutách jejího života. Násilného nepřítele, který byl sadistický, vítězný a neviditelný.

Vykládám si její smrt pomocí symbolů posmrtných stop a toho chaotického zmatku a je mi jasné, že v nějakém okamžiku nad ránem ji postihly příznaky, které ji donutily zoufale něco hledat. Cokoli, co by zahnalo tu paniku a akutní fyzické potíže. Bylo to tak silné, až to vypadá, jako by někdo opravdu vpadl do jejího bytu a vlastní rukou ji zavraždil.

Nikdo sem ale nepronikl, Jaime tu byla samotná. Představuju si, jak vysypala obsah kabely a možná v ní hledala nějaký lék, který by jí ulevil. Představuju si, jak utíkala do hlavní koupelny najít lék, který by jí pomohl, a přitom smetla z poliček všechno ostatní, jak se zuřivě a zoufale pokoušela bránit tomu, co ji ovládlo. Nebyl tu nikdo jiný, kdo by ji zabil – tedy přímo. Věřím, že to byl jed, jed tak silný, že přeměnil Jaimino tělo v jejího největšího nepřítele. A já u toho nebyla.

Nezůstala jsem. Odešla jsem dřív, byla jsem tak ráda, že se dostanu pryč, že jsem radši čekala dole ve tmě pod stromem, než mě Marino vyzvedl. A připadala jsem si ublížená a rozzlobená, proto jsem si nevšímala žádných varovných příznaků. Mohlo mě napadnout, že je něco v nepořádku a že Jaime není jenom opilá. Bránila jsem Lucy, to byla vždycky moje slabost, a teď je ta, kterou miluje, možná to dokonce byla její životní láska, mrtvá.

„Kdyby vám to nevadilo,“ naznačím Changovi, že se chci dívat, zatímco fotografuje.

Kdybych tady byla, když na Jaime přišla krize, mohla jsem ji třeba zachránit. Neviděla jsem varovná znamení a symptomy a teď nevím, jak to kdy vysvětlím své neteři.

„Jistě, klidně,“ přitaká. „Máte jakýkoli důvod se domnívat, že v bytě měla něco, co chtěl získat někdo jiný? Všiml jsem si, že je tu v obýváku několik počítačů a také nějaké složky a další důvěrné

dokumenty. Měla v počítačích nějaké citlivé informace?“

„Nemám tušení, co měla v počítačích. Ani nevím, jestli jsou vlastně její.“

Mohla jsem zavolat zásahovku. Mohla jsem se pokusit ji oživovat, mohla jsem za ni dýchat, než by to převzali zdravotníci s ambuvakem a odvezli by ji do nemocnice. Teď mohla být v péči lékařů, připojená na dýchací přístroj. Mohla být v pořádku. Neměla ležet studená a ztuhlá na posteli. Teď musím Lucy říct, že jsem Jaime opustila a že jsem opustila i ji. Nevím, jestli mi Lucy někdy odpustí. Nevyčítala bych jí to. Celé ty roky mi pořád dokola říkala to samé, opakovala tytéž výčitky, protože já dělala tytéž chyby. Nesváděj za mě moje bitvy. Nesoustřeď se na moje city. Nesnaž se pořád všechno napravovat, protože to vždycky jenom zhoršíš.

Zhoršila jsem to. Nemohla jsem to zhoršit víc. „Myslím, že víte, co Jaime v Savannah dělala,“ říkám teď Changovi, „a tudíž znáte i povahu těch dokumentů. Ale abych odpověděla na vaši otázku, nevěděla bych, jestli má ve svém bytě něco, co by mohl někdo chtít. A nemám tušení, co je v počítačích v obývacím pokoji.“

„Když jste tu byla s ní, řekla něco nebo ve vás jakkoli vzbudila dojem, že si dělá starost s tím, že by jí někdo chtěl ublížit?“

„Jenom že se trochu víc obává o svoje bezpečí,“ odpovím. „Ale nezmínila se o ničem konkrétním, že by se někoho nebo něčeho vysloveně bála.“

„Nevíte, jestli si sem z New Yorku přivezla nějaké šperky nebo jiné cennosti? Hodinky tu pořád jsou.“ Ukáže na zlaté cartierky s černým koženým páskem, které leží na lince vedle sklenice, ve které zůstalo trochu vody. „Ty by podle mě za krádež stály. Zajímalo by mě, jestli v opilosti začala hledat nějaké léky nebo něco takového.“

Vezmu ze dřezu krabičku benadrylu a všimnu si, že vršek byl odtržený, jako by někdo horečně pospíchal. Na podlaze leží stříbrné platíčko, v němž dvě růžové tabletky chybějí.

„Už si přestávám být jistá, že byla opilá. Nebo přinejmenším tak opilá, jak se zdála.“ Dívám se na cenovku na krabičce. „Monckova lékárna. Pokud jich tu není víc, ta je vedle GPFW, kde je i ten krám se zbraněmi.“

„Koupila si to, když tam byla, protože jela vyslýchat někoho do vězení. Možná měla nějakou alergii,“ nadhodí. „Nemáte tušení, kdy přijela do Savannah a pronajala si to tu?“

„Naznačovala, že už je tu několik měsíců.“

„Možná duben nebo květen. Tohle jaro řádily pyly hodně. Jako by všechno bylo posypané žlutozeleným práškem. Jednu dobu se venku nedalo ani jezdit na kole nebo běhat. Vdechoval jsem ten pyl a natékaly mi oči a krk.“ Chová se přátelsky, vede rozhovor, hodný polda, co mě uklidňuje.

Sammy Chang se chová kolegiálně, tu hru znám. Uvolnit, otevřít, jsem tvůj kamarád. A já se k němu taky hodlám tak chovat, protože nejsem nepřítel. Nemám co skrývat. Klidně půjdu na detektor lži.

Odpřisáhnu fakta u soudu. Je mi jedno, že mi ještě nepřečetl moje práva, a je mi jedno, na co se ptá. Přiznám otevřeně, že se cítím provinile, protože to je pravda. Ale nejsem vinna tím, že bych zapříčinila smrt Jaime Bergerové. Jsem vinna, protože jsem jí nezabránila.

„Tipla bych si, že si včera večer benadryl vzala, když tu leží otevřené balení na zemi,“ řeknu. „Jestli

si vzala dvě tablety, musela cítit dost výrazné příznaky, možná se jí těžko dýchalo. Ale to nebudeme vědět jistě, dokud neuděláme toxikologii a nenajdeme jí v těle difenhydramin.“

„Třeba měla prudkou alergickou reakci na něco, co snědla. Možná to suši. Nebyla alergická na mořské plody?“

„Nebo si jenom myslela, že má prudkou alergickou reakci, protože se jí těžko dýchalo či polykalo a neudržela otevřené oči,“ namítnu a beru do rukou další toaletní potřeby, abych se podívala, kde je koupila. „Jak víte, Kathleen Lawlerová měla před pár hodinami ve vězení podle svědectví údajně taky těžkosti s dechem, když se vrátila ze cvičební klece. Údajně měla potíže s mluvením a nemohla udržet oči otevřené. To jsou symptomy, které si spojíte s AFP.“

„Co přesně máte na mysli?“

„Nervy už nevysílají stimuly do svalů, obvykle to začne u hlavy. Začnou padat víčka, vidění se rozmaže nebo rozdvojí, člověku se těžko mluví a polyká. Paralýza postupuje níž, dýchání se ztěžuje, následuje selhání dechu a smrt.“

„A co to zapříčiní? Čemu mohla být vystavená?“

„Jako první mě napadá nějaký typ neurotoxinu.“

Připomenu Dawn Kincaidovou. Řeknu mu, že Kathleen Lawlerová byla její biologická matka. Dawn byla obviněná z několikanásobných násilných trestných činů ve státě Massachusetts, včetně pokusu o mou vraždu. A ve své cele v Butleru měla dnes ráno potíže s dýcháním, až dýchat přestala úplně. Vypadá to, že prodělala mozkovou smrt. A zodpovědní činitelé se obávají, že byla otrávena.

„Nevzpomínám si, že by Jaime byla alergická na mořské plody, pokud se u ní přecitlivělost neobjevila až dost nedávno,“ pokračuju. „Ačkoli anafylaktická reakce na mořské plody může celkovou paralýzu

a smrt způsobit. Stejně jako celá řada jedů. Zdá se, že Jaime hodně nakupovala ve stejné lékárně, u Moncka. Bylo by možná dobré věnovat pozornost všemu, co tam mohla koupit a co se vyskytuje v tomto bytě. Každému produktu, volně prodejnému léku i lékům na předpis, včetně všeho, co mohla získat dříve a teď už to tu nevidíme. Jen abychom vyloučili, že si to nezpůsobila sama nebo že si nikdo nepohrával s tím, co tam koupila.“

„Chcete říct, že si někdo mohl hrát s něčím na regálech v obchodě.“

„Musíme zvážit každou možnost, která nás napadne, a musíme pečlivě zinventarizovat všechno v tomto bytě,“ zdůrazním. „Ze všeho nejméně chceme přehlédnout potenciální jed, který by někde zůstal a mohl ublížit někomu dalšímu, nebo ho i zabít.“

„Ale zvažujete i možnost sebevraždy.“

„Nemyslím si to.“

„Nebo že se k něčemu mohla dostat náhodou.“

„Mám pocit, že dobře víte, o čem uvažuju,“ řeknu mu. „Někdo ji otrávil a bylo to záměrné a předem promyšlené. Jenom neznám odpověď na otázku, čím ji otrávili.“

„Jestli jí něco dali do jídla…,“ nadhodí. „Máte nějaký nápad, co by mohlo způsobit symptomy, které

jste popsala? Co byste mohla dát někomu do jídla a do několika hodin by to toho člověka zabilo, protože by byl paralyzovaný?“

„Já bych nikomu do jídla nic dát nemohla.“

„Nemyslím vy osobně.“ Dál fotografuje každou věc v koupelně, každou toaletní i hygienickou potřebu, každou nápomoc kráse, každé mýdlo, a dělá si poznámky do bloku. Vím, co dělá.

Natahuje čas a sbírá informace, metodicky, pečlivě, trpělivě. Protože čím víc času spolu strávíme, tím víc toho řeknu. Nejsem naivní a to on dobře ví. Ta hra se hraje, protože jsem se rozhodla, že ji nezastavím.

„Co by to mohlo být za neurotoxin? Dejte mi nějaké příklady.“ Hledá informace, které by mu mohly prozradit, že jsem Jaime Bergerovou zabila buď já, nebo vím, kdo to udělal.

„Jakýkoli toxin, který ničí nervovou tkáň,“ odpovím. „Ten seznam je hodně dlouhý. Benzen, aceton, etylen glykol, kodein fosfát, arzén.“

Ale nic takového mi starosti nedělá. Nevěřím, že Jaime byla vystavena benzenu nebo nemrznoucí směsi anebo že jí do suši, skotské nebo sirupu na kašel přidali nějaký produkt, který se používá v domácnosti: odlakovač či třeba pesticid. Takové typy otrav bývají většinou náhodné a iracionální. Ty mi těžkou hlavu nedělají. Já se obávám mnohem horších věcí. Chemických a biologických látek.

Zbraní hromadného ničení založených na vodě, prášku a plynu, které nás zabíjejí tím, co pijeme, čeho se dotýkáme a co dýcháme. Otrávení jídla. Mám na mysli saxitoxin, ricin, fugu, ciguateru. Navrhuju Sammymu Changovi, že bychom měli uvažovat o botulinu, nejjedovatějším jedu na zemi.

„Otrava botulinem ze suši je možná, že?“ Otevře dvířka do sprchového koutu.

„Clostridium botulinum, anaerobní organismus, který produkuje jed nebo nervový toxin, je běžný. Tato bakterie žije v půdě a v sedimentech jezer a rybníků. Kontaminací je ohrožena prakticky jakákoli potravina nebo tekutina. Jestli tomu byla kdy vystavena, postupovalo to neobvykle rychle. Většinou to trvá nejméně šest hodin, než se projeví symptomy, běžněji i dvanáct až třicet šest.“

„Jako když si dáte plechovku zeleniny, která je kvůli plynu nafouklá. Pořád nám přece říkají, že nemáme jíst něco, co vypadá takhle podezřele,“ odpoví Chang. „To je pak otrava botulinem.“

„Otrava botulinem, kterou způsobí potraviny, se většinou spojuje se špatným konzervováním a špatnými hygienickými postupy, nebo se to týká olejů, které jsou ochucené česnekem či bylinkami a poté nejsou uloženy v chladu. Nedostatečně omytá syrová zelenina, brambory pečené v alobalu a pak vychladlé, než byly podány. Můžete se otrávit ze spousty věcí.“

„Sakra, no, tím jste mi zprotivila docela dost jídla. Takže kdybyste byla padouch…“

„Já nejsem padouch.“

„Říkám kdyby, nějak byste tu bakterii vypěstovala a pak ji dala někomu do jídla, a on by umřel na otravu botulinem?“ zajímá Changa.

„Nevím, jak to provedli. Pokud tu máme opravdu co do činění s botulinem.“

„A vy se bojíte, že máme.“

„Musíme to brát seriózně v úvahu. Extrémně seriózně.“

„Je při vraždách jedem běžný?“

„Vůbec ne,“ odpovím. „Neuvědomuju si teď žádné případy. Ale botulotoxin se těžko detekuje, pokud nemáte důvod mít na něj podezření.“

„Fajn, když nemohla dýchat a měla všechny ty příšerné příznaky, co jste popsala, proč nezavolala záchranku?“ Fotografuje koupelové soli a svíčky na okraji vany. Levandulová a vanilková.

Eukalyptová a kadidlová.

„Divil byste se, kolik lidí to neudělá,“ odpovím a naznačím, že bych chtěla prozkoumat léky na předpis. Samozřejmě mu to nevadí. Je mu jedno, co dělám, dokud mě může dál vést cestou, jakou chce. „Lidé si myslí, že to zas přejde nebo že si poradí s domácími léky, a pak už je pozdě,“ dodám.

Otevřu lahvičku ambienu, informace na nálepce říká, že lék byl vydán před deseti dny ve stejné lékárně poblíž vězení, kde jsem se včera zastavila poté, co jsem vyřídila telefonát z automatu. Třicet desetimiligramových pilulek, přepočítám je.

„Je jich tu jedenadvacet.“ Vrátím pilulky do lahvičky a jdu zkontrolovat ativan. „Byl vydán ve stejnou dobu a ve stejné lékárně jako ten druhý, tam, kde kupovala, jak se zdá, většinu věcí, co tu máme. U Moncka. Ten lékárník se jmenuje Herb Monck.“

Možná je to majitel. Vzpomenu si na muže v laboratorním plášti, od kterého jsem si včera kupovala advil. Lékárna dodává domů, napadne mě. V tentýž den až k vašim dveřím, sliboval nápis uvnitř. Je možné, že si Jaime nechávala posílat víc než jen jídlo?

„Zůstalo tu osmnáct miligramových prášků,“ sdělím Changovi. „Lékařem, který oba léky předepsal, je Carl Diego.“

„Většina lidí, co se chce zabít, spolyká všechno.“ Chang si sundá rukavice a sáhne do jedné z mnoha kapes svých kalhot. „Koukneme se, co je ten doktor Diego zač.“ Vytáhne BlackBerry.

„Na sebevražedné předávkování tady nic neukazuje,“ zdůrazním.

Otvírám šuplíky a skříňky, nacházím parfém a kosmetické vzorky, které Jaime dostala nejspíš zdarma v obchoďáku nebo možná při nákupech po síti. Dodávky zboží do domu. Život přijde za vámi. A pak

za ní přišla i smrt. Kterou jsem přinesla v tašce já.

„Nechceme se upínat na myšlenku, že se mohla zabít sama, když tam venku je někdo, kdo může vraždit znovu,“ řeknu Changovi. „Už spáchal několik vražd. Víc jich nechceme.“

Naznačuju dost nepokrytě, že by neměl udělat stejnou chybu tím, že se upne na mě nebo Marina. Když se bude Chang dívat příliš upřeně na nás, nestačí se rozhlížet nikde kolem.

„Doktor z New Yorku, z Východní jedenaosmdesáté. Možná její praktik, který jí sem nechal ten recept poslat.“ Chang kontroluje internet, ale ve skutečnosti mi nabízí spoustu času, abych se chytila

do pasti. „Jestli jí někdo dal něco schválně do jídla, muselo to být bez chuti a bez zápachu, nemyslíte? Zvlášť jestli to bylo v suši?“

„Ano,“ přitakám. „Pokud zatím víme, bylo to bez chuti.“

„Jak to myslíte?“

„Kdo ochutná jed a přežije, aby to mohl říct?“

„Napadá vás nějaký příklad opravdu silného jedu, který je bez chuti a zápachu?“ Jako bych skrývala ošklivou pravdu, kterou ze mě chce vymámit. „Povězte mi, co byste na místě vraha použila vy.“ Tlačí ještě víc.

„Já bych nepoužila vůbec nic, protože já bych nikoho neotrávila, i kdybych snad věděla, jak na to.“ Dívám se mu do očí. „A nepomohla bych ani nikomu druhému někoho otrávit, přestože by mi to mohlo projít.“

„Nemyslel jsem to doslovně. Jenom se ptám, co by podle vás mohlo zafungovat. Něco, co necítíte a nemá to chuť a můžete to dát do suši. Kromě bakterie, která způsobí otravu botulinem. Co ještě by to mohlo být?“ Vrátí BlackBerry do kapsy a vytáhne čisté rukavice. Ty použité dá do důkazního sáčku, který zapečetí, aby se jich mohl bezpečně zbavit.

„Těžko říct, kde začít. A dneska je i těžké říct, co by to vůbec mohlo být,“ odpovím. „Třeba hodně nebezpečné chemické a biologické látky, které jsou vyrobené v laboratoři a ze kterých dělá zbraně i naše vlastní armáda.“

28

Vrátíme se do ložnice, kde Colin mobilem dává instrukce pro převoz a přechází sem a tam. Jaimino tělo zakryl přikrývkou na jedno použití, bylo to gesto laskavosti a úcty, které nebylo nutné. Ta ironie mi neunikne. Projevil Jaime víc úcty, než ona kdy projevila jemu.

„Budete na ni chtít nejméně dvě vrstvy,“ říká do telefonu a přechází před oknem, kde jsou pořád ještě zatažené závěsy. Nedá se moc poznat, jaká část dne zrovna panuje, a já si uvědomím, že pořád vydatně prší. Slyším bubnování deště na střechu a do skla. „Přesně tak, použijte stejná opatření jako při prudké nákaze. Nevíme, že to nakažlivé není, a ke každému tělu přece vždy přistupujeme, jako by nakažené bylo, ne?“

„Fentanyl a takzvaná znásilňovací droga rohypnol, nervové agens jako tabun a sarin, oksilidin, antrax,“ procházím ten seznam s Changem. „Ale něco z toho účinkuje hodně rychle. Kdyby jí někdo dal do jídla kupříkladu rohypnol nebo fentanyl, odpadla by už při večeři. Myslím, že zaměřit bychom se měli v prvé řadě na testování clostridia botulina.“

„Botulismus. Páni, to zní děsivě. Proč myslíte, že to mohlo být zrovna tohle?“ Položí kontaminované rukavice v sáčku do nohou postele.

„Symptomy odpovídají tomu, co tu máme.“

„Jen mi přijde zvláštní, že někoho napadne oběť otrávit bakterií.“

„Ne bakterií, ale toxinem, který ty bakterie produkují,“ vysvětluju. „Tak by se to dalo udělat, přesně tak o tom uvažuje i armáda. Neděláte zbraň z té bakterie, ale z jedu, který je bez zápachu, bez chuti, a pokud je mi známo, i relativně snadno k sehnání, takže se jen stěží vystopuje.“ Jen posílím jeho podezření vůči své osobě. „Nemáme čas na zkoušku s myší. Pro tu myš to mimochodem není moc hezká smrt. Injektovat jí sérum a čekat celé dny, než umře.“

Colin zakryje mluvítko rukou a řekne mi: „Co je s botulismem?“ Vysvětlím mu, že na něj musíme udělat testy.

„Máte na mysli konkrétní místo?“ Řeknu, že o něčem bych věděla.

Přikývne a vrátí se k organizaci odvozu. „Přesně tak. Obvyklý postup s povlakem na jedno použití a neprosakujícími vaky. Já vím, že to jsou všechny, jistě. Ale radši to zdvojnásobte nebo ztrojnásobte. A taky je pak vydezinfikujte v autoklávu nebo je zničte, stejně jako znečištěný ochranný oděv, rukavice, prostě všechno, co bude kontaminované. Stejný postup jako při podezření na hepatitidu, HIV, meningitidu, septikémii. Prostě proboha už ty pytle znovu nepoužívejte a všecko pořádně umyjte a vydezinfikujte. Klidně bělidlem. Jo, samozřejmě.“

„Co vás napadá?“ chce vědět Chang.

„Bleskový útok. Agresivní,“ odpovím. „Otestujte všechno, co se může jenom trochu nabízet, první na seznamu by měl být botulin, všechny sérotypy. A udělejte to co nejrychleji. Myslím tím okamžitě. Dva lidé zemřeli během čtyřiadvaceti hodin a třetí je na přístrojích. Nemáme čas čekat celé dny na obvyklý rozbor, když existují nové a rychlejší metody. Monoklonální protilátky nebo použít elektrochemiluminescenci, což dělají, pokud se nepletu, v USAMRIID, v tom Lékařském výzkumném institutu infekčních chorob armády USA ve Fort Detricku. Moc ráda vám na ně dám kontakt a pomůžu i zajistit, aby udělali ty testy, když to bude třeba. Ale myslím, že by bylo praktičtější a rychlejší jednat i s CDC. Za to se přimlouvám. Mnohem míň zákazů a omezení. Určitě mají analyzér, který dokáže udělat test na biologické agens jako neurotoxiny botulinu, stafylokokový enterotoxin, ricin, antrax.“

„USAMRIID?“ opakuje Colin, když dotelefonuje. „Proč bychom měli oslovovat armádu a co máte s tím clostridiem botulinem? A neříkala jste ještě něco o antraxu?“

„Jen navrhuju možnosti, které vycházejí nejen z této situace, ale i z těch ostatních,“ odpovím. „Tři případy a hlášení o příznacích se hodně podobá, pokud nejsou přímo stejné.“

„Myslíte, že tu jde o otázku národní bezpečnosti nebo terorismus? Protože USAMRIID nám jinak nepomůže. I když samozřejmě vím, že tam nejspíš máte dobré kontakty.“

„Přesná odpověď v této chvíli zní, že nevíme, co to je,“ odpovím. „Ale pořád musím myslet na ty další případy, o kterých jste mluvili. Barrie Lou Riversová a další vězeňkyně, které náhle a za podezřelých okolností v GPFW zemřely. Něco se najednou rozjede a ony přestávají dýchat. Při pitvě ani rutinním testu na drogy se nic nenajde. V těchto případech jste, jak předpokládám, vzorky na testování botulinového jedu neměli.“

„Nebyl důvod, proč bych na to já nebo kdokoli jiný pomyslel,“ řekne Colin.

„To jsem zrovna chtěla říct. Takže já bych se teď hlavně bála nějakého sériového traviče. A nikdo nedoufá víc, že se mýlím, než já sama,“ vzdychnu a dodám ještě podrobnosti o té ženě, co včera přijela na kole s dodávkou, když jsem se chystala vejít do domu.

Vylíčím, že jsem měla dojem, jako by Jaime žádné suši neobjednávala, ale že ta žena se zmínila o restauraci, kde má Jaime otevřený účet. Říkala, že si tam Jaime objednává jídlo pravidelně.

„Když na to teď zpětně myslím,“ dodám, „řekla mi toho až moc. Příliš informací. Matně si uvědomuju, že mi na tom něco vadilo. Něco mi připadalo divné.“

„Třeba to, jak se vás snažila přesvědčit, že je z donášky, i když nebyla,“ přemítá Colin. „Někdo, kdo si něco objednal, vyzvedl to, něco v tom otrávil, a pak se tvářil jako poslíček z té restaurace.“

„Pokud za to může někdo, kdo pracuje v té restauraci, nebude tak těžké ho vystopovat,“ poznamená Chang. „Bylo by to dost riskantní. Vlastně přímo hloupé.“

„Spíš mi dělá starosti, že to nikdo z restaurace nebyl,“ řekne Colin. „A to se bude vystopovávat zatraceně blbě. Jestli je to někdo, kdo to dělá už nějakou dobu, rozhodně to není žádný pitomec.“

„Určitě by musel znát její zvyky,“ ohlédne se Chang po zakrytém těle na posteli. „Musel vědět, kde si objednávala jídlo, co měla ráda, kde žila a tak vůbec. Nezmínil se Marino, že by tu měla nějaké společníky nebo přátele?“

Odpovím, že se o nikom nezmiňoval a tvrdil, že suši včera být nemělo. Jaime evidentně neměla v plánu suši jíst ani nám ho nabízet, vždyť ostatně věděla, že Marino ani já ho nejíme. Popíšu, jak jsem přišla do bytu a slyšela, že Jaime šla do nedaleké restaurace pro jídlo. Když se vrátila, nesla toho pro nás tři víc než dost. Přesto když tam viděla to suši, zavtipkovala, že je na něm závislá, a říkala, že si ho nechává posílat nejmíň třikrát týdně. Spořádala ho a jedla ho sama.

„Kathleen Lawlerová také snědla něco, co neměla na jídelníčku,“ připomenu jim. „V obsahu žaludku jsme u ní našli kuřecí a těstoviny a možná také sýr. Zatímco jiné vězeňkyně dostaly jako obvykle vajíčka z prášku s cibulkou.“

„Ty těstoviny s kuřetem si ve vězeňském krámu nekoupila,“ řekne Chang. „A tác zmizel. Navíc jsme u ní našli něco divného v umyvadle. Jestli tam měla ovšem nějaký jed, nebyl bez barvy a bez zápachu.“

„Pokud ji na to zvláštní jídlo někam nezavedli, tak jí ty těstoviny s kuřetem a možná i sýr do cely musel někdo přinést,“ řeknu. „Patrně jste si všimli, že Jaime tu měla instalované bezpečnostní kamery, před vchodem i před dveřmi do bytu. Otázkou je, jestli nahrávaly, Marino bude vědět podrobnosti. Myslím, že jí pomáhal je instalovat nebo jí aspoň radil. Nebo byste možná někde našli digitální videorekordér, pokud ho tu má.“

„To jsou její kamery? Ta před vchodem je výslovně její, ne tohoto domu?“ ujistí se Colin.

„Jsou její.“

„Perfektní,“ zaraduje se Chang. „Pamatujete si, jak ta žena vypadala?“

„Byla tma a stalo se to dost rychle,“ pokrčím rameny. „Měla na helmě baterku, přijela na kole a na něm byla kabela nebo batoh, v jakých se rozváží jídlo. Běloška. Poměrně mladá. Černé kalhoty.

Světlá košile. Předala mi donáškovou tašku, odrecitovala, jak zněla objednávka, a já jí dala deset dolarů spropitné. Pak jsem šla dovnitř a vyjela výtahem nahoru sem do Jaimina bytu.“

„Bylo na té donáškové tašce cokoli neobvyklého?“ ptá se Colin.

„Prostě bílá taška se jménem restaurace. Zajištěná sešívačkou a s přicvaknutým účtem. Otevřel ji Marino, suši dal do ledničky, Jaime si pak nabrala sama a většinu snědla. Byly to různé rolky a salát s řasami. Jeden salát by měl zůstat v ledničce, kam jsem ho strčila, když jsem jí včera v noci pomohla všechno sklidit. Bylo to po půlnoci, tak kolem půl jedné, možná ve tři čtvrtě na jednu. Musíme projít obsah smetí a sebrat všechny zbytky.“

„Včetně té tašky a účtenky,“ dodá Chang. „Rozhodně je chci mít v laboratoři a prozkoumat otisky prstů a DNA.“

„Tipuju, že je mrtvá nejméně dvanáct hodin.“ Colin si dobalí kufřík s výbavou. „Takže se to stalo nad ránem. Nemůžu být přesnější. Bezpečný odhad zní mezi čtvrtou a pátou. Nevidím tu nic, co by vysvětlovalo, co přesně se stalo – jenom to, co se přímo nabízí. Ale jestli byly otrávené i ty dvě další?“ Myslí tím Kathleen Lawlerovou a Dawn Kincaidovou. „Jak je to ale možné? Jak můžete dostat vězeňkyně, které jsou zavřené patnáct set kilometrů od sebe, a pak ještě tady tuhle?“ Tím myslí Jaime. „Dobrá zpráva, jestli teda můžeme vůbec o něčem dobrém mluvit, je ta, že ten toxin nebo tu drogu patrně přijaly ve stravě, neproniklo jim to do těla kůží ani vdechnutím. Takže můžeme doufat, že my ostatní jsme v pořádku.“

„To je fajn,“ poznamená Chang. „Jelikož jsme se už hrabali v cele jedné oběti a teď se prohrabeme ještě smetím druhé.“

Vrátím se do obývacího pokoje. Nepořádek na konferenčním stolku se podobá změti z koupelny, všechno je rozházené, jako by Jaime vysypala kabelu na stůl. Lahvička analgetik z volného prodeje. Rtěnka. Zrcátko. Štětec. Malá lahvička parfému. Mentolky. Kapesníčky. Pár prázdných krabiček od náplastí. Ranitidin a sudafed. Chang se dívá do peněženky z krokodýlí kůže, jsou v ní kreditní karty a hotovost. Hlásí, že na první pohled to na krádež nevypadá. Řeknu mu, že by možná měl hledat i ukrytou zbraň. Z postranní kapsy velké hnědé kabely vytáhne osmatřicítku Smith and Wesson.

Namíří s ní ke stropu, zmáčkne pojistku a vysype do dlaně šest nábojů.

„Kulky Speer Plus P Gold,“ hlásí. „Nebrala si servítky. Jen se obávám, že na to, co ji dostalo, střílet nemohla.“

„Ráda bych začala s těmi odpadky.“ Dojdu do kuchyně. „Mohla bych dát každou krabičku z donášky do plastového pytle na smetí. Všimla jsem si jich včera večer, když jsem tu pomáhala uklízet. Čím pevnější, tím lepší. Stolitrovky by měly bohatě stačit.“

Sáhnu do skříňky pod dřezem a začnu vysypávat černé igelitové pytle na smetí. Rozhodla jsem se zabalit každou krabičku z té suši restaurace zvlášť. Zatímco se starám o odpadky v kuchyni, Chang prochází ledničku a dívá se, co v ní je, ale ničeho se nedotýká.

„Předpokládám, že s sebou máte nějakou voděodolnou lepicí pásku,“ nadhodím. Z plechové konzervy se line čpavý zápach kazících se mořských plodů.

„Sakra, to je puch,“ postěžuje si Chang.

„Včera večer už smetí nevynesla a já se jí nenabídla. Teď jsem za to ráda. Díky bohu. Potřebujeme

všechno zajistit před průsakem, jak to jen půjde,“ vysvětluju. „Nechceme, aby nám tu něco teklo, zvlášť jestli plánujete ty důkazy převézt s sebou autem.“

„Třeba se najde i lepší způsob.“ Zajde pro kufřík s výbavou a rozloží role lepicí pásky na důkazy na linku. Nasadí si masku na obličej a jednu podá i mně. „Možná bychom měli HazMat udělat hned tady.“

„Kdyby to bylo možné, nebudu tady pořád, abych vám pomohla.“

Překryju linku igelitovými pytli, s maskou se neobtěžuju. Můj nos je můj přítel, i když se mi nelíbí, co cítím.

„Všeho jsem se dotkla, když jsem jí pomáhala uklízet. Neměla jsem rukavice ani jsem nevěděla, že je snad nutné se nějak chránit,“ pokračuju. „Colin má určitě na CDC kontakty. Pokud ne, mám je tam já. Tak navrhuju, abyste tam zavolali a požádali je, ať rozhodnou, jak přesně chtějí zařídit transport, který by měl být pod stálou kontrolou, protože se tady bavíme o potenciálních patogenech nebo toxinech, které jsou přítomné v tělesných tekutinách a tkáních získaných při pitvě, a také v potravinách a nádobách na potraviny a tak dále. Ale ze všeho nejdřív to musíme všechno co nejlíp zabalit, zajistit a všechno zdokumentovat. Nevím, jestli máte s Colinem nějaké nálepky pro nebezpečný bioodpad nebo infekční materiál nebo něco takového a odpovídající neprosakující balicí techniku. A musíme to všechno taky dostat do laboratoře a okamžitě to zchladit.“

„S takovými věcmi obvykle nic do činění nemíváme, naštěstí. Takže nemám žádné speciální krabice na bioodpad.“

„Uděláme, co půjde. Jako třeba tohle.“ Vytáhnu z ledničky krabičku se zbytkem salátu z mořských řas a ubezpečím se, že je dobře zavřená. „Dám to do jednoho pytle, který ovážu a přelepím do pevného balíčku, ten dám do druhého pytle, udělám s ním naprosto totéž, pak to půjde ještě do třetího pytle a znovu to samé,“ popisuju. „Možná si odpustím test pádu z jednoho metru, ale doufám, že tím moc nepokoušíme štěstěnu. Můžu se o to postarat a vy mi můžete pomoct, nebo tady stát a koukat se. Anebo to může udělat Colin.“

„Kdo tu ze mě dělá dobrovolníka?“ ozve se Colin, který přichází z chodby.

„Nemáš nápad, jak tohle dostaneme do laborky?“ zeptá se ho Chang. „Prý by se to mělo dát do chladu.“

„A ty nechceš mít potenciálně jedovatý odpad ve svém nablýskaném klimatizovaném SUV, co?“

„Rád bych se tomu vyhnul.“

„Tak to hodíme dozadu ke mně,“ řekne Colin. „Troška pobytu na vzduchu, pořádně ho vydrbu a opláchnu. Bůh ví, že tohle jsem už zažil. Jen prosím nepoužívat na moje fajnové polstrování žádné bělidlo.“

Chang přenese svůj kufřík ke stolu vedle stohu složek s různobarevnými deskami a začíná se

probírat dvěma laptopy. Otře klávesnice i myši, protože nechce litovat, že to neudělal hned, kdyby se za nějakou dobu ukázalo, že se někdo mohl dostávat do Jaiminých počítačů.

„Tohle odnesu k nám,“ oznámí, „ale napřed si to chci prohlídnout. Všechno, co není chráněné heslem.“ Prstem v rukavici pohybuje myší. „Bingo,“ zaraduje se. „Ta vaše donášková dáma je

skutečná a potkáme se s ní. Tohle děťátko má DVR kartičku. Propojenou s kamerou vepředu i s tou u dveří od bytu.“

Vysypu další černé igelitové pytle a s Colinem balíme jednotlivé krabičky a nádoby, které jsem v noci hodila do koše.

„Má to i audio,“ hlásí nám Chang. „Venku má tedy moc šikovnou kamerku. Začneme s tou a uvidíme, co nám ukáže. Dlouhý objektiv, otáčení o tři sta šedesát stupňů. Termální infravidění, takže funguje i za naprosté tmy, v mlze, kouři a oparu. V kolik jste říkala, že jste včera dorazila?“

„Kolem deváté.“ Vytáhnu z odpadků hůlky.

„Nejspíš bychom měli zabalit i tu její sklenku od whisky,“ rozhodne Colin. „A udělat stěry na nočním stolku, jak jste říkala. Ujistěme se, že na nic nezapomeneme.“

„Skotská je tamhle,“ ukážu na skříňku. „Ale pochybuju, že to bylo v ní. Láhev byla zavřená, když si ji brala. A láhev od vína je tady.“ Vytáhnu ji z koše a položím na igelitový pytel. Vzpomenu si, jak jsme pily pinot noir a povídaly si na gauči, a sevře se mi žaludek. Skoro mi to vyrazí dech.

„Den starým mořským plodům se prostě nic nevyrovná,“ zašklebí se Colin.

„Krevety a hřebenatky.“

„Spíš mi to připadá jak leklá ryba. Bože, to je děs.“ Zabalí prázdnou krabičku.

„Hele, tohle je hodně divné,“ ozve se Chang od stolu. „Co se jí to stalo s hlavou? Tohle jsem vážně nikdy neviděl. Teda do háje, to je fakt něco.“

Sundáme si znečištěné rukavice a dojdeme se podívat, co ho tak rozrušilo.

„Vrátím vám to na místo, kde ji kamera zachytila poprvé.“ Changovy prsty hrají na myši.

Obrázek má ostré rozlišení a je pozoruhodně čistý ve stínech bílé a šedé. Vchod do cihlového domu, železné zábradlí u předního schodu, ulice a stromy. Zvuk projíždějícího auta, blýsknutí reflektorů. A už je tady, vzdálená postava na ulici. Chang zmáčkne pauzu.

„Tak jo. Je tady nalevo, přímo tady vepředu.“ Ukáže na část ulice před domem, kterou máme dole.

„Není to moc vidět, ale má kolo.“ Ukáže na horní levý roh obrazovky.

„A tady jste vy. Mačkáte zvonek. Ona se blíží z dálky. Ale nejede na kole. Vede ho po ulici,“ poznamená Colin. „To je dost nezvyklé.“

„A nemá zapnuté bezpečnostní světlo,“ přidám, když se dívám na obrazovku. „Jako by nechtěla, aby ji někdo viděl.“

„O to asi šlo,“ souhlasí Colin.

„Bude to ještě lepší.“ Chang se zase dotkne myši a nahrávka se znovu rozjede. „Nebo spíš teda horší.“

Postava se pohybuje v dálce tmavou ulicí, vidím jen rozmazaný obraz, obličej nerozeznávám. Stín ve

stínech šedé pohybuje stínem ve tvaru kola blíž. Zaznamenám, jak pohne pravou rukou, zvedne ji a najednou záblesk. Oslepující bílá záře. Vypadá to, jako by jí z hlavy vybuchla bílá ohnivá koule.

„Ta její helma,“ napadne mě, „rozsvítila bezpečnostní světlo na helmě.“

„Proč byste si svítila, když nejedete?“ napadne Colina. „A proč byste čekala, až dojdete k cíli?“

„Nečekala,“ přitaká Chang. „Dělala něco jiného.“

29

Je téměř devět hodin večer. Přijíždíme s Marinem do hotelu, vzadu v dodávce má spoustu tašek s jídlem a dalšími potřebnostmi včetně balené vody, hrnců a pánví a dalšího nádobí, toasteru a přenosného butanového vařiče.

Když Chang s Colinem odjeli, naložil mě Marino u Jaimina domu a odvezl na nákupy. Napřed jsme se vydali do Wallmartu pro všechno, co bylo potřeba k rozbití tábora, jak jsem to nazvala. Pak přišel na řadu trh a základní potraviny, potom obchod s lihovinami. Nakonec jsme zastavili ve speciálním krámku na Drayton Street, který nám Jaime včera doporučila jako místo, kde se dá sehnat výběr nealkoholických piv, a já si připomněla něco, co jistí lidé nazývají shodou náhod a jiní zase nerozumností.

Sice chápu koncept nahodilosti, což je oblíbená teorie fyziků, která říká, že vesmír existuje jenom proto, že Velký třesk byl jako náhodné hození kostkou, tudíž můžeme předpokládat, že nám každodenní život budou ztrpčovat nekonečné nepovedenosti. Ale nepřijímám to. Upřímně tomu nevěřím. Příroda totiž zná symetrii a má své zákony, i když jsou za hranicemi našeho chápání. Tudíž neexistují žádné náhody, ne doopravdy. Jsou to jen nálepky a definice, k nimž se uchylujeme, když nám chybí jiný způsob, jak danou věc pochopit, zejména jednáli se o něco strašlivého.

Trh Chippewa je jenom pár bloků od Jaimina bytu a bývalého domu Jordanových. Hned za rohem je dům na půl cesty na Liberty Street, kde žila Lola Daggetteová, když ji zatkli za vraždu. Ale Savannah Sushi Vision je nějakých pětadvacet kilometrů na severozápad od Jaimina bytu. Vlastně je blíž Georgijskému ženskému nápravnímu zařízení než historické čtvrti Savannah, která má devět čtverečních kilometrů.

„Ta místa nám něco prozrazují. Mají svůj důvod a něco nám vzkazují,“ říkám Marinovi, když vylézáme do vlhkého nočního vzduchu z dodávky a ze stromů i okapů crčí voda, až jsou kaluže na ulicích města, které je ve stejné výšce jako hladina moře, veliké jako menší rybníčky. „Jaime se usadila doprostřed určité matrice, na zadní dvorek zla. To suši je nějak divně mimo, moc na severozápad, jako když jedeš na letiště nebo do věznice – tak na to asi přišla. Ale proč si neobjednávala jídlo blíž bydlišti, jestliže si ho nechávala dodávat několikrát do týdne?“

„Hlásají, že mají nejlepší suši v Savannah,“ odpoví Marino. „Tak mi to aspoň jednou vysvětlovala, když jsem u ní byl a ona si ho nechala poslat. Říkal jsem, jak může jíst ten sajrajt, a ona na to, že tohle má být nejlepší ve městě, ale nebylo to tak dobré, jako dostala v New Yorku. Ani náhodou.

Návnada je návnada a červi jsou červi.“

„Jak odtamtud může jezdit poslíček na kole? Vždyť část cesty musí vést po dálnici. Nemluvě o tom, že je to daleko, zvlášť v tomhle počasí.“

„Hele, potřebuju pár vozíků!“ křikne Marino na nosiče u vchodu. „Nenechám nikoho, aby nám to odnášel nahoru,“ oznámí mi. „Když už děláš takové ciráty, aby bylo všechno bezpečné, nesmíme to pustit z očí. S našimi věcmi si prostě nikdo zahrávat nebude. A nebudu říkat, že to vypadá pošahaně. I když někomu zvenčí to tak určitě připadá. Jako když Bundovi z Ženatého se závazky vyjedou na dovču a nemají ani na hamburgr nebo na pizzu.“

Nevěřím ničemu. Ani šálku kávy, ani láhvi vody, pokud si to nekoupím sama. Dokud nebudeme mít větší ponětí, co se to tu děje, zůstaneme tady v Savannah a nebudeme si brát žádné jídlo z restaurací ani od pokojové služby. A taky se nedotkneme hotovek nebo jídla někde venku. Taky jsem jasně řekla, že si nepřeju úklid pokoje. Do našich pokojů nevejde nikdo mimo náš kroužek, a tečka.

Výjimkou jsou jen policisté a agenti, kterým věříme. A někdo musí být neustále v hotelu, aby se ujistil, že tam nikdo nepronikne a ničeho se nedotkne, protože pořád nevíme, proti komu nebo čemu tu stojíme. Budeme si sami stlát, sami vynášet smetí, sami po sobě uklízet, jak nejlíp dokážeme, a budeme jíst to, co nám v té karanténě sama připravím.

Marino doveze k dodávce dva vozíky na zavazadla a začneme na ně skládat nádobí, zásoby, vodu i nealkoholické pivo a také víno a kávu a čerstvou zeleninu a ovoce a maso a sýry a těstoviny a koření a konzervy a pochutiny. Jako bychom se sem stěhovali.

„Nevěřím, že je to náhoda,“ pokračuju v našem rozhovoru o zeměpise. „Chtěla bych pohled ze vzduchu, třeba by Lucy dokázala sehnat satelitní mapu, abychom si ji pustili na televizní obrazovce a mohli se na to pořádně podívat, protože něco to určitě znamená.“ Provezeme vozíky recepcí, kolem pultu a zaplněného baru. Lidé jen třeští oči na ten párek v uniformách vyšetřovatelů, kteří vypadají, jak by si tu otvírali základnu. Ostatně, to i děláme.

„Ale Jaime u toho nebyla, když se to stalo,“ upozorní Marino, když jedeme k prosklenému výtahu.

„Nebyla v tom svém bytě uprostřed matrice nebo zadního dvorku zla nebo jak tomu chceš říkat. Nebyla tu, když byli v roce 2002 zavraždění Jordanovi.“ Několikrát zmáčkne tlačítko výtahu. „Takže jestli ta místa něco znamenala tehdy, neznamenají to samé i dneska. To máš jako sčítat jabka s hruškama. Už to zas přeháníš. Ale nevím, jak vysvětlit to suši a to kolo.“

„Nejsou to jablka s hruškami.“

„Až na to, že kdyby ses chystala jí otrávit jídlo, nebylo by to zas tak těžké, jestli na nějakém místě nakupovala pravidelně a nechávala si od nich furt něco posílat,“ pokračuje. „To je jediné spojení, co tu vidím. Místo, kde nakupovala pořád. A je jedno, které to bylo.“

„Ale jak bys zjistil, že tam Jaime nakupovala pořád a měla tam otevřený účet, pokud bys ji tam nevídal? Nebylo to v dosahu? Pokud byste se oba běžně nepohybovali ve stejném prostředí?“

„Jak toho hergot můžeš tolik vědět? Mně už v hlavě nezůstala jediná myšlenka a vraždil bych za cigáro. Jo, přiznám to. Vidíš? Neuhýbám. Při tom našem nákupním šílenství jsem si žádná cigára nekoupil. Ale otevřeně ti říkám, že jednu teď sakra potřebuju a možná do sebe klidně kopnu dva kartony piva, když to bude nutný.“

„Ani nevíš, jak moc je mi to líto,“ zopakuju, když se dveře výtahu otvírají a my vjíždíme s našimi

zásobami dovnitř, až se igelitové tašky na rámu vozíků rozhoupají.

„Taky mám hlad jak herec. Prostě dneska mi nic nebude dost, aby mi bylo zas dobře,“ řekne. Je každou minutou nabručenější a nesnesitelnější.

„Udělám rychlé špagety a míchaný listový salát.“

„Spíš bych měl asi chuť na pořádný cheeseburger se slaninou a hranolky z pokojové služby.“ Podrážděně klepe na tlačítko našeho podlaží, a znovu, nakonec ťukne na tlačítko zavírání dveří.

„Nebude to trvat dlouho. Vypij si, kolik Buckleru chceš, a dej si horkou sprchu. Bude ti trochu líp.“

„Já chci to podělaný cigáro,“ zabručí, když se skleněný výtah zvedne jako líná helikoptéra a pomaličku stoupá nahoru podlažími s balkony porostlými divokým vínem. „Přestaň mi konečně říkat, že mi bude líp. Kvůli tomuhle se chodí na sezení. Protože si lidi připadají na sračky a mají sto chutí pozabíjet každýho, kdo jim říká, že jim bude líp.“

„Jestli potřebuješ najít schůzku Anonymních alkoholiků, určitě tu nějaká bude.“

„Na to zapomeň.“

„Nepomůže ti, když se vrátíš k tomu, co ti ublížilo,“ řeknu.

„Nedělej mi tu přednášky. Zrovna teď to fakt nesnesu.“

„Nechci ti kázat. Prosím tě, nekuř.“

„Jestli budu muset jít někam do hospody, abych sehnal práska, tak půjdu. Nechceš, abych tě podváděl, že jo? Tak ti to říkám na rovinu. Chci podělaný cigáro.“

„Tak tam půjdu s tebou. Nebo Benton.“

„Hergot, to fakt ne. Toho mám na jeden den dost.“

„Máš naprosté právo být zdrcený a zklamaný,“ řeknu tiše.

„Tohle nemá nic společnýho s nějakým zklamáním, prosím tě,“ odsekne.

„Jistě že má.“

„Blbost. Neříkej mi, co to má s čím společnýho.“

Přes všechny tašky a krabice na sebe ani nevidíme, a hádáme se o to, co Marino necítí. A já přitom vím, že u kořene jeho zlosti je bolest. Je zničený. Uvědomuju si, že k Jaime choval jisté zvláštní city, ale patrně nikdy nepoznám, jak byly hluboké a jestli k ní byl přitahován nebo se do ní zamiloval. Ale vím s jistotou, že svou budoucnost spojoval s tou její. Chtěl jí pomoct začít znovu a doufal, že to bude v této části světa, kde se mu zamlouvá způsob života i počasí. A teď se všechno navždy změnilo.

„Hele,“ řekne Marino, když výtah zastaví v našem patře, „někdy prostě nepomůže nic, aby se lidi cítili líp. Nesnesu, co jí provedli, jasný? Šílím z toho, že jsme tam byli s ní a jedli v tom jejím zatraceným obýváku, a přitom jsme neměli tušení, co se děje. Ježíši, vždyť jedla ten jed přímo před

našima očima a byla na umření, a my o tom neměli tucha. Já si odešel a pak jsi šla i ty, do háje. A ona tam byla sama a procházela tímhle peklem. Proč krucinál nezavolala lítačku?“ Položí stejnou otázku, jakou položil i Sammy Chang, otázku, kterou bude klást většina lidí.

Vyvážíme vozíky po ochozu, který obíhá kolem celého atria hotelu a vede k pokojům, ze kterých jsme si udělali základnu: apartmá pro Bentona a pro mě a k tomu propojený pokoj z každé strany: jeden pro Lucy a druhý pro Marina.

„Pila,“ odpovím. „A to rozhodně nijak nepomohlo jejímu úsudku. Ale relevantnější roli sehrála sama lidská podstata, pro lidi je typické, že něco tak dramatického jako volání záchranky oddalují. Je to zvláštní. Zavoláme spíš na policii než pro rychlou zdravotní službu nebo hasiče, protože se stydíme a nechceme přiznat, že jsme si nějak ublížili nebo si podpálili dům. Mnohem klidněji přijímáme to, že na někoho poštveme policii.“

„Jo, jako když mi hořelo v komíně, vzpomínáš? V tom starém baráku v Southside? Odmítal jsem je zavolat. Vylezl jsem na střechu s hadicí, což byla teda parádní hovadina.“

„Lidé to odkládají a váhají,“ řeknu. Jedeme s vozíky a vinoucí se převislé divoké víno rostoucí na ochozech v každém patře mi připomene Taru Grimmovou a její obrostlou kancelář, kterou nechává jako džungli schválně, aby lidem uštědřila životní lekci.

Buď opatrný na to, co necháš zakořenit, protože jednoho dne to nad vším převládne. Něco v ní zakořenilo a zůstalo v ní místo jen pro zlo.

„Pořád doufají, že se jim uleví nebo že ten problém vyřeší sami, až se dostanou do bodu, ze kterého už není návratu,“ říkám Marinovi. „Jako ta dáma s kyblíkem. Pamatuješ na ni? Umřela na otravu oxidem uhelnatým, když podávala kbelík. Hořel barák a hasiči ji nakonec našli ohořelou vedle toho jejího kýble. Horší je to pro lidi, kteří pracují v našich profesích. Jako ty, Jaime, Benton, Lucy i já, my všichni váháme, když máme zavolat policii nebo zdravotníky. Víme toho příliš. Jsou z nás příšerní pacienti a obvykle se neřídíme ani vlastními radami.“

„Já nevím, když bych nemohl dýchat, tak bych asi zavolal,“ řekne Marino.

„Nebo by sis vzal benadryl nebo sudafed anebo začal hledat inhalátor, adrenalinové pero, a když by nic nezabíralo, pak už bys nejspíš nikoho zavolat ani nezvládl.“

Benton nás musel slyšet, jak postupujeme po ochozu, protože nám otevřel dveře apartmá dřív, než jsme k nim došli. Vyjde ven a dveře nám přidrží. Vlasy má vlhké a převlékl se, je osprchovaný a svěží, ale oči má zakalené tím, co se stalo a co ho trápilo. Myslím, že největší starosti si teď dělá kvůli Lucy. Nemluvila jsem s ní od chvíle, co jsem ji naposledy viděla z výtahu v Jaimině domě, když jsem měla teprve zjistit odpověď, kterou bych ráda změnila, i kdybych za to měla dát kdovíco.

„Jak je?“ Tak se ho ptám na neteř.

„Jsme v pohodě. Vypadáš vyčerpaně.“

„Je mi, jako by mě přejel náklaďák. To je přesnější,“ odpovím, když nám pomáhá vmanévrovat vozíky dovnitř. Zastavím se, abych se zula. „Za chviličku se taky umyju, ale napřed to trochu zařídím a začnu vařit. Je mi dobře, neboj. Celý den trávím v autech bez klimatizace, pršelo, vypadám jak kus hadru a určitě nevoním, ale nemáš se čeho bát.“

Jako by mě nikdy nezažili, když přicházím z místa činu nebo z márnice.

„Promiň, ale když jsme odešli z toho bytu, do šatny jsem se už nedostala,“ mluvím dál a omlouvám se, protože Lucy není nikde vidět, a to není dobré.

Určitě ví, že jsme přišli, ale nevychází nás uvítat. To si vykládám jako špatné znamení.

„Ale je skoro jisté, že to bylo něco v jídle,“ vysvětluju. „Mám silné podezření na botulin v něčem, co snědla, možná i v jídle Kathleen Lawlerové. Massachusettská všeobecná by měla otestovat i Dawn Kincaidovou kvůli botulinu, ale to je dost možná už napadlo. Určitě mají k dispozici fluorescenční testy, které jsou hodně citlivé a rychlé. Možná by ses tam o tom mohl někomu zmínit. Některému z agentů, co pracuje na jejím případu,“ navrhuju.

„Jak se zdá, když začala mít ty příznaky, nic nejedla,“ odpoví. „Nemyslím, že vůbec uvažovali o otravě jídlem, ale zmíním se o tvém podezření na možnou otravu botulinem.“

„Třeba to bylo v něčem, co vypila,“ nadhodím.

„Třeba.“

„Možná bys mohl získat podrobný soupis toho, co se našlo v její cele a k čemu se mohla dostat.“

„S největší pravděpodobností nebudeš mít k té informaci povolený přístup,“ řekne Benton. „A já nejspíš taky ne, ze zjevných důvodů. Když uvážíme, z čeho je Dawn Kincaidová obviněná.“

„Udělala jsi jednu chybu, nepraštila jsi ji tou baterkou dost silně,“ poznamená Marino.

„Rozhodně mě nikdo nemůže obviňovat z toho, co se jí stalo teď,“ řeknu na to. „Co ta restaurace se suši? Víme už o ní něco víc?“

„A kdo by mi to asi měl říct, Kay?“ opáčí Benton trpělivě.

„Jasně, všichni budou dělat hrozné tajnosti, když mně jde přitom jenom o to, aby ten člověk nezabil ještě někoho dalšího!“

„Všichni chceme totéž,“ uklidňuje mě Benton. „Ale s tím, jak jsi propojená s Dawn Kincaidovou, Kathleen Lawlerovou i Jaime, je to dost velký problém, když nám mají něco říct. Ty na těch případech pracovat nemůžeš, Kay, prostě nemůžeš.“

„Neurotoxin jako botulin z šatů ani bot nepřenesu, to dá rozum, ale stejně si to svlíknu,“ rozhodnu se. „Bohužel v žádném pokoji nemají pračku a sušičku, to se obejít nedalo. Ale kdybys vzal pár pytlů z toho, co jsem přinesla,“ řeknu Bentonovi, „tak do jednoho dám košili a kalhoty a pošlu to do čistírny. Nebo ještě líp, zahodím to. A možná zahodím i boty. Možná všechno, já ještě nevím. Co kdybys mi přinesl župan?“

„Já se jdu umejt.“ Marino popadne dvě nealkoholická piva a je mu jedno, že nejsou vychlazená. Projde obývacím pokojem ke spojovacím dveřím.

V kabele najdu dezinfekční ubrousky a otřu si obličej, krk i ruce, jako jsem to během dne udělala už několikrát. Benton mi přinese župan a otevře pytel na odpadky. Sundám si uniformu, ve které jsem od východu slunce, černé kapsáče a černou košili, co mi Marino před pár týdny tajně zabalil do

tašky, když se začal rodit jeho plán, který se vyvrbil tak nečekaně. Jaime nás obelhala všechny. Nevím, do jaké míry klamala a co ji k tomu vedlo, nebo co tím vším zamýšlela. Nebylo to správné ani fér, většina z toho byla i nelaskavá, ale Jaime si přesto nezasloužila zemřít, natožpak tak krutě.

Kuchyňka má skříňky vybavené talíři a příbory, je tu i lednička a mikrovlnná trouba. Postavím tam ještě butanový vařič a toaster a začneme uklízet jídlo a další zásoby. Po Lucy není ani stopy. Její pokoj je za jídelnou, napravo z obýváku, dveře má zavřené.

„Nedostala jsem se ovšem do lékárny.“ Vybalím nádobí a strhám visačky z pomůcek, které jsem přinesla. „Hledala jsem nějakou vhodnou, kde by měli věci, co by se nám hodilo mít po ruce, ale po šesté už neměli nikde otevřeno. Aspoň nikde, kde by prodávali, co jsem měla na mysli: lékařské vybavení a zásoby. Dám Marinovi seznam, třeba se mu podaří všechno potřebné sehnat ráno.“

„Mám dojem, že jsi myslela na všechno,“ poznamená Benton s klidem, který mě rozčiluje ještě víc. Jako by to byl klid před bouří.

„Ambuvak, nejmíň jeden bychom tu mít měli. Taková jednoduchá věc, a přitom může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Mívala jsem jeden v autě. Nevím, proč už ho nevozím. Pohodlnost je hrozná věc.“

„Lucy je u sebe v pokoji a dělá něco na počítačích,“ hlásí Benton, protože jsem se na ni ještě nezeptala přímo a on ví proč. „Zašla si zaběhat a oba jsme byli v tělocvičně. Myslím, že je ve sprše, nebo aspoň před chvílí byla.“

Umyju nové prkénko a dva nové hrnce.

„Musíš to zvládat líp, Kay,“ řekne Benton, když vkládá láhve vody do ledničky.

„Zvládat ji, nebo to, co se stalo Jaime? Co mám asi tak zvládat v téhle situaci, kdy po mně nikdo nechce, abych zvládala aspoň něco?“

„Prosím tě, nebuď hned útočná.“ Najde v šuplíku vývrtku.

„To přece nejsem.“ Loupu sladkou cibuli, oplachuji zelené papriky a Benton vybírá láhev chianti.

„Nesnažím se být vůbec útočná. Snažím se být jenom zodpovědná a dělat to, co je správné a bezpečné.“ Začínám krájet. „Dělat všechno, co můžu. Přiznávám, že mám pocit, že jsem vás do toho všechny navezla, a nevím, jak se člověk může omluvit za něco takového.“

„Ty jsi nás do ničeho nenavezla.“

„Jsi tady, ne? Zavřený v hotelu v Savannah v Georgii, s člověkem, který považuje za nezbytné vyhodit použité oblečení do koše. Patnáct set kilometrů od domova a bojíme se napít obyčejné vody.“

Benton otevře víno. Směřujeme k zopakování naší poslední společné noci v Cambridgi, než jsem odjela do Savannah proti jeho vůli. V kuchyni, kde jsem vařila, krájela zeleninu a kde bublala na sporáku voda, pili jsme víno a vedli žhavou debatu, až jsme se zapomněli najíst.

„S Lucy jsem celý den nemluvila kvůli tomu, kde jsem byla a co jsem dělala,“ řeknu pak. Mlčky mě pozoruje a čeká, až vyslovím to, co mě trápí doopravdy. „Myslela jsem, že nejlepší bude si s ní promluvit přímo, ne po telefonu, když jedu v Marinově hlučné dodávce.“

Benton mi podá sklenku vína, ale nemám náladu ochutnat, mám náladu pít tak, že do sebe kopnu celý obsah najednou. Na jediný doušek. Účinek se dostaví okamžitě.

„Nevím, co si s ní mám počít.“ Najednou se mi do očí derou slzy, jsem tak unavená, že se sotva držím na nohou. „Nevím, co si o mně musí myslet, Bentone. Kolik toho ví? Řekli jí, že Jaime mluvila nezřetelně a víčka jí padala, když jsem ji včera opustila a nechala ji tam samotnou? Že jsem zuřila a měla jí po krk a prostě jsem od ní odešla?“

Nalévám do hrnce vodu z láhve a Benton mě zarazí. Láhev mi vezme a postaví ji. Odnese hrnec do dřezu.

„To stačí,“ řekne, „vážně pochybuju, že by otrávená byla i voda z kohoutku. A jestli ano, tak nás stejně nic nezachrání. Ani nikoho jiného. Jasné?“ Naplní hrnec a postaví ho na plotýnku vařiče, který zapne. „Uvědomuješ si, že některá opatření jsou určitě na místě, ale jiná už přeháníš? Uvědomuješ si, co se s tebou zrovna teď děje? Podle mě je to jasné.“

„Mohla jsem to udělat líp. Mohla jsem udělat víc.“

„Tvoje chyba je v tom, že si všechno moc bereš. Víš, proč to tak je. Nechci se pouštět do rozborů minulosti, do tvého dětství a jistých událostí, které máš za sebou. V této chvíli by to bylo zjednodušování a já vím, že už sis toho ode mě naposlouchala dost.“

Nasypu do vody v hrnci sůl a otevřu plechovky drcených rajčat.

„Starala ses o umírajícího rodiče a nemohla jsi ho zachránit, ač ses o to roky snažila. Zabralo to většinu tvého dětství,“ říká Benton to, co mi říkal už dřív. „Děti si berou věci k srdci tak, jak to dospělí nedělají. Vpíší se do nich navěky. Když se stane něco špatného a ty tomu nezabráníš, vyčítáš si to.“

Zamíchám do omáčky čerstvou bazalku a oregano, ale ruce se mi třesou. Smutek mnou prochází ve vlnách, ale ze všeho nejvíc jsem zklamaná sama sebou, protože jsem to rozhodně mohla udělat líp. Ať si Benton říká, co chce. Byla jsem nepozorná. A moje dětství ať si jde k čertu. Tu nepozornost na ně nesvádím. Pro tu žádná omluva není.

„Měla jsem Lucy zavolat,“ řeknu Bentonovi. „Vlastně není žádný dobrý důvod, proč jsem to neudělala, jenom jsem se tomu vyhýbala. Vyhýbala jsem se tomu od chvíle, co jsem se s vámi v tom domě rozloučila.“

„To je pochopitelné.“

„Ale není to správné. Půjdu za ní a pustím se do toho, pokud se mnou bude ovšem mluvit. Nevyčítala bych jí, kdyby nechtěla.“

„A ona zase nic nevyčítá tobě,“ řekne Benton. „Ze mě radost nemá, ale tobě nic nevyčítá. Já už s ní mluvil několikrát, teď je ještě řada na tobě.“

„Ale já si to vyčítám.“

„S tím musíš přestat.“

„Včera v noci jsem byla naštvaná, Bentone. Vzteky bez sebe jsem utekla.“

„Opravdu už toho musíš nechat, Kay.“

„Skoro jsem ji nenáviděla za to, co provedla Lucy.“

„Spíš bys ji měla nenávidět za to, co provedla tobě,“ řekne. „Už to, co udělala Lucy, bylo dost špatné, ale nevíš to ostatní.“

„To ostatní? Našli jsme ji dneska u ní doma. Mrtvou.“

„To ostatní začíná v Čínské čtvrti. A ne před dvěma měsíci, jak ti namluvila Jaime a jak namluvila i Marinovi, když nasedl do vlaku, aby za ní zajel do New Yorku. Začalo to v březnu. Jinými slovy, krátce potom, co se tě Dawn Kincaidová pokusila zabít.“

„V Čínské čtvrti?“ Nemám tušení, o čem to mluví.

„Zmanipulovala tě, abys přijela sem do Savannah a pomohla jí. A zmanipulovala i FBI. A rozhodně zmanipulovala taky Marina,“ říká Benton. „Podnik U Forliniho. Určitě si ho pamatuješ, byla jsi tam s Jaime mockrát.“

Oblíbená nalévárna právníku, soudců, newyorských policajtů a FBI. U Forliniho je italská restaurace, která pojmenovává boxy po komisařích policie a hasičského sboru, tedy přesně těch politických představitelích, o kterých Jaime tvrdí, že ji připravili o práci.

„Samozřejmě neznám všechny podrobnosti, které ti večer mohla navykládat,“ pokračuje Benton, „ale to, cos mi pak povídala do telefonu, mi stačilo, abych se vyptal na pár věcí a na něco málo se podíval. Kromě jiného i na jména těch dvou agentů, kteří měli údajně přijít za ní domů a vyslýchat ji kvůli tobě. Oba jsou z newyorské kanceláře a ani jeden z nich za ní doma nebyl. Mluvila s nimi jednou večer U Forliniho a jen kalila vodu, což Jaime rozhodně uměla.“

„Kalila vodu informacemi o mně? To se mi snažíš říct?“ Vybírám těstoviny. „Aby mě mohla dostat do defenzívy a ukázat mi, jak moc potřebuju její pomoc?“

„Myslím, že už to začínáš chápat.“ Benton se tváří přísně a smutně zároveň. Vidím mu zklamání v nahrbení ramen a stínu v obličeji. Měl Jaime hodně rád, za těch starých časů, a vím, co by si o ní myslel teď – bez ohledu na to, že už nežije.

„To je dost otřesné,“ řeknu na to. „Tvrdit před FBI, že by obhajoba Dawn Kincaidové mohla mít nějaké opodstatnění. Že jsem nestabilní a potenciálně násilnická nebo že mě hnala žárlivost. Bůh ví, co jim mohla napovídat. Ale proč to dělala? Jak to vůbec mohla udělat?“

„Byla čím dál zoufalejší a nešťastnější. Přesvědčená, že po ní všichni jdou. Že na ni všichni žárlí, soutěží s ní a přitom na to nemají právo, protože jsou něco míň než ona,“ říká Benton. „Mohli bychom ji analyzovat až do aleluja, ale nikdy bychom se nedobrali pravdy. To, co udělala, bylo špatné. Bylo to neodpustitelné. Nasazovala na tebe, poškodila tě, aby od tebe získala, co chtěla, a nebyla jsi jediná, koho takhle poslední dobou očerňovala. Když jsem se bavil s pár agenty, kteří s ní trávili dost času, slyšel jsem toho dost a dost.“

„Máš tušení, o co tady mohlo jít? Kdo by ji mohl zabít? Kdo to mohl udělat? Nebo tuší to FBI?“

„Řeknu to na rovinu, Kay, nemáme absolutní ponětí.“

Drtím česnek a po kapkách přidávám do omáčky olivový olej. Rozhlížím se po krabičce s čerstvým parmazánem. Je v přihrádce v lednici, kam ho dal Marino. Všechny potraviny a koření, cokoli, co potřebuju, je na špatném místě. Mám pocit, jako bych tu bloudila v kruhu a nebyla schopná jasně myslet.

„Co kdybys mi pomohl prostřít?“ nadhodím. Napravo od jídelny se otevřou dveře a já strnu. Stojím jako socha.

Lucy má mokré vlasy sčesané dozadu. Je bosa, má na sobě kalhoty od pyžama a šedivé tričko se znakem FBI, které má z dob, kdy chodila na akademii.

Chci jí něco říct, ale nemůžu.

„Něco musíš vidět a slyšet,“ řekne mi, jako by se nic nestalo, ale podle nateklých očí a pevně sevřených úst vím, že to není dobré.

Vím, že plakala.

„Nalogovala jsem se do bezpečnostní kamery,“ říká a já se podívám na Bentona, který se tváří neproniknutelně. Ale vím, co si o tom, co Lucy udělala, myslí.

Nechce s tím mít nic společného, otáčí se k nám zády a míchá omáčku. „Já to tady dodělám,“ říká,

„těstoviny snad ještě uvařit umím. Zavolám vás, až to bude. Vy dvě si běžte promluvit.“

„Marino ti dal heslo?“ ptám se Lucy, když jdu za ní do pokoje.

„Nemusí o tom vědět,“ řekne.

30

Dvě červené tažné lodi s černými nárazníky připomínajícími pneumatiky tlačí nákladní loď po řece k západu. Různobarevné kontejnery jsou vyskládané do výšky jako cihly a připomínají mi, co musím nést sama. Připadá mi, že to nezvládnu. Nejsem si jistá, jestli to dokážu, a tak se modlím o sílu.

Dobrý bože, oslovovala jsem Všemohoucího, když jsem byla malá, ale poslední dobou jsem to už nedělala. Vlastně dlouhé roky, abych byla upřímná. Nevěděla jsem, kdo nebo co bůh je, protože On nebo Ona je definován všelijak, každý, koho se zeptám, ho popíše jinak. Vyšší moc nebo majestátní tvor na zlatém trůnu. Prostý muž s holí, který putuje prašnou cestou nebo kráčí po vodě a projevuje laskavost ženě u studny, když vybídne ty, kdo jsou bez viny, ať hodí kamenem. Nebo je to ženský duch nacházející se v přírodě či kolektivní vědomí vesmíru. Já nevím.

Nemám přesnou definici toho, v co věřím, až na to, že v něco věřím a že mě to přesahuje. Pomoz mi, prosím, říkám si v duchu. Necítím se silná. Necítím, že bych byla v právu nebo si byla jistá sama sebou. Mohlo by mě zničit, kdyby si mě Lucy prohlédla proti světlu jako křišťál nebo drahý kámen a ukázala na vady, o kterých u mě neměla tušení. Viděla bych to v jejích očích, byly by to stíny, které

se vám vkradou do okna, nebo váhání u někoho, kdo vás chce vyhodit nebo nahradit anebo si vás už neváží či vás nemiluje. Dívám se do tváře smrti Jaime Bergerové a je jako zrcadlo, kterému bych chtěla ze všech sil uniknout. Nejsem tím, za koho mě Lucy považuje.

Po břehu se míhají světla, na nebi září hvězdy i jasný měsíc a já si v Lucyině pokoji beru jediné volné sezení, modře čalouněné křesílko. Přisunu si ho od okna, odkud je výhled na řeku, táhnu ho po koberci k pracovnímu stolu, kde si Lucy zařídila pracovní stanici nebo svůj kokpit, jak tomu říkám.

Má tu svou zabezpečenou bezdrátovou síť. Může se hacknout, kamkoli se jí zamane, ale druzí nemohou činit jí, co ona činí jim.

„Neboj,“ řekne mi, když si sedám.

„Tohle snad nemáš říkat ty mně,“ poznamenám. „Musíme si promluvit o včerejší noci. Potřebuju o tom mluvit.“

„Marina jsem o to heslo nežádala, protože ho nechci dostat do ošemetného postavení. Ne snad, že bych od něj něco nepotřebovala,“ řekne, jako by nezaznamenala, že jsem se zmínila o Jaime a o skutečnosti, že jsem ji opustila, protože jsem se na ni zlobila, a ona je teď mrtvá. „A Benton holt musí být slepý a hluchý a utrpět ztrátu paměti. Musí to skousnout.“

„Musíme dělat věci…“ Chystám se říct, že je musíme dělat správně, ale nějak to ze sebe nedokážu dostat. Nedělala jsem věci správně včera v noci, takže co mi dává právo Lucy něco nařizovat? Nebo komukoli. „Benton nechce, aby ses dostala do problémů,“ dodám, ale i to zní směšně.

„Jiný způsob, jak se dostat k bezpečnostním nahrávkám, nebyl. Musí konečně zapomenout, že dělá u tý zajebaný FBI.“

„Takže jsi to už viděla.“

„Mám tady dřepět, nic nedělat, hrát podle pravidel, zatímco na tebe se hrne vagon sraček?“ řekne Lucy a oživí obrazovku počítače. „Byla jsem volná jako ptáček, a teď jsme tady, zavření v tomhle hotelu, kde se bojíme něco sníst nebo se napít vody. Zabije někoho dalšího, možná i hodně lidí, jestli to už neudělala. Nemusím být žádný profilovač, žádný analytik výzvědné služby, abych to poznala.

Nemusím prostě být jako Benton.“

Zlobí se na něj a já vím proč. „Jaký vagon sraček? A o kom to mluvíš?“ ptám se.

„Nevím, ale dozvím se to,“ slibuje.

„Benton má představu, kdo by to mohl být? Mně říkal, že to netuší. Že ani FBI nic netuší.“

„Já to zjistím a dostanu ji.“ Lucy zakliká myší na svém MacBooku a napíše heslo, na které nevidím.

„Nemůžeš to vzít všechno do svých rukou.“ Ale to říkám zbytečně. Už to udělala a já nemám právo něco namítat.

Já sama vzala taky věci do svých rukou, když jsem přijela do Savannah a potom včera večer i dneska. Udělala jsem, co jsem považovala za nejlepší, nebo co jsem prostě udělat chtěla, a Jaime je mrtvá a můžete klidně říkat, že jsem i zkompromitovala případ. Rozhodně jsem zkompromitovala místo činu. To všechno jenom proto, že jsem byla odhodlaná zbavit se viny a bolesti, napravit nějak to, co napravit nejde. Jack Fielding je pořád mrtvý a to, co udělal, je pořád strašlivé. A teď cítím vinu i kvůli

všem ostatním a umřeli další lidé.

„Benton udělal, co pro tebe považoval za nejlepší,“ řeknu Lucy. „Vím, že se na něj zlobíš za to, že tě do toho bytu nepustil.“

„Není žádná náhoda, že jsi přišla domů ve chvíli, kdy tam přinesla tu donášku,“ říká Lucy, obrazovka září a Lucy odmítá probírat Jaime nebo Bentona.

Nedovolí mi přiznat, že jsem něco zanedbala, že jsem porušila přísahu, kterou jsem složila. Způsobila jsem škodu tím, že jsem nic neudělala.

„Chtěla to hodit na tebe,“ pokračuje. „Chtěla, abys to dovnitř donesla ty. Možná aby na tom taky byly tvoje otisky, tvoje DNA. Jsi na kameře vidět naprosto jasně, vcházíš do domu s taškou suši, kterou jsi objednala.“

„Kterou jsem objednala?“ Vzpomenu si na ten zfalšovaný dopis, který přišel Kathleen Lawlerové a který měl být údajně ode mě.

„Ze všeho nejdřív jsem zavolala do Savannah Sushi Fusion.“

„To asi nebyl ten nejlepší nápad.“

„Marino mi řekl o té dodávce, tak jsem tam brnkla a zeptala se. Objednávku učinila doktorka Scarpettová včera večer pár minut po sedmé. Šedesát tři dolary a čtyřicet sedm centů. Říkala jsi, že si to vyzvedneš.“

„Vůbec jsem tam nebyla.“

„A vyzvednuté to bylo v sedm čtyřicet pět.“

„Ne mnou.“

„Jasně že ne tebou. Platilo se hotovostí. I když tam měla otevřený účet.“ Myslí tím Jaime.

„A ta ženská, která dodávku donesla, věděla, že tam je účet otevřený. Zmínila se mi o tom.“

„To vím,“ přitaká Lucy. „Je to zaznamenané na bezpečnostní kameře. Hotovost je čistší. Nevystopuješ ji po telefonech a číslech. Na nic se neptáš. Nediskutuješ o tom, jestli někdo jménem Scarpettová má právo něco platit kreditkou někoho jiného. Je to malá rodinná restaurace, nemají tam moc míst. Většinou dělají jídlo pro donášku. Ten člověk, se kterým jsem mluvila, si moc nevzpomíná, jak vypadal ten, kdo si pro objednávku přišel.“

„Přijela na kole?“

„To si ten člověk nepamatuje. A k tomu kolu se dostanu za chviličku. Mladší žena. Běloška. Středně velká. Mluvila anglicky.“

„To odpovídá popisu osoby, kterou jsem potkala před Jaiminým domem. Tedy v obrysech.“

„Řekla bys, že tohle všechno bude mít na svědomí Dawn Kincaidová, ale ta má jeden takový drobný problémek, leží s mrtvým mozkem v Bostonu.“

„Jak mohla ta žena vědět, že jdu za Jaime a v kolik budu u jejích dveří, když jsem ani já do poslední chvíle netušila, že se s ní setkám?“ Nezdá se to možné.

„Sledovala tě. Čekala. Staré sídlo a náměstí, které zabírá celý blok. OwensThomasova budova je teď muzeum a v noci není otevřená, na náměstí se toho moc neděje. Je tam jen spousta velkých stromů a keřů, hodně tmavých stínů, ve kterých se člověk může skrývat, když na někoho čeká,“ říká Lucy a já si připomínám, jak jsem včera večer stála před Jaiminým domem a čekala na Marina, až mě vyzvedne. Myslela jsem si, že vidím nějaký pohyb ve stínech přes ulici.

Lucy vybere stránky z tiskárny a srovná okraje, udělá z nich úhledný stoh. Nahoře je fotografie z bezpečnostní kamery. Obrázek zaměřený přibližovacím objektivem, šedé stíny, osoba vedoucí kolo po ulici, sídlo v pozadí, které se vypíná proti noci.

„Anebo mě sledovala od hotelu,“ napadne mě.

„To si nemyslím. Moc riskantní. Je lepší vyzvednout jídlo a potloukat se na ulici, kde může počkat.“

„Nechápu, jak mohla vědět, že tam přijdu.“

„Chybějící článek,“ řekne Lucy. „Kdo je tu společný jmenovatel?“

„Nemám odpověď, která by dávala smysl.“

„Já ti to ukážu. Dostojím přece své pověsti,“ dodá.

„Musí to vypadat, že já té svojí nedostála,“ poznamenám, ale tváří se, jako by mě neslyšela.

„Odpadlá agentka, hackerka,“ opakuje Lucy slova, která o ní včera pronesla Jaime a která jsem jí zopakovala.

„Naštvalo mě, když jsem to musela poslouchat,“ přiznávám dál a ona to dál ignoruje. „Hodně jsem se zlobila a neměla jsem.“

Kliká na menu v MacBooku. Na dvou dalších noteboocích na stole běží programy, které nejspíš něco vyhledávají, ale nevidím v tom nic srozumitelného. Do nabíječky je připojený BlackBerry, což nechápu. Lucy už přece BlackBerry nepoužívá. Už nějakou dobu.

„Co hledáme?“ Sleduju, jak se na dvou počítačích míhají data, slova, jména, čísla a symboly, ale je to příliš rychlé na to, abych něco zachytila.

„Jako obvykle lovím informace.“

„Můžu vědět nač?“

„Máš tušení, co všechno můžeš zjistit, když víš jak?“ Lucy stačí mluvit o počítačích, bezpečnostních kamerách a lovení dat, o čemkoli, co nezahrnuje můj večer strávený s Jaime nebo mou potřebu získat rozhřešení za její smrt v očích mé neteře, kterou mám ráda jako dceru.

„Určitě si to nedokážu ani představit,“ odpovím. „Ale podle WikiLeaks a všeho ostatního už stejně moc tajemství nezbývá a skoro nic už není v bezpečí.“

„Statistiky,“ řekne. „Sbírám data, abychom se mohli podívat na vzorce a předpovídat. Například vzorce zločinů, aby si vláda pamatovala, že je lepší dát prachy na to, aby tihle špatní lidé zůstali mimo. Nebo statistiky, které ti pomůžou zacílit určitý produkt nebo třeba službu, jako bezpečnostní firmu. Vytvořit databázi stovky tisíc nebo i stovky milionů zákazníků a vytvořit histogramy, které tě navedou na dalšího člověka nebo firmu, co chceš za klienta. Jméno, věk, příjem, hodnota majetku, lokace, prostě předpovědi. Vloupání, krádeže, vandalismus, stalking, útoky, vražda, další předpovědi. Nastěhuješ se do drahého domu v Malibu a otevřeš si vlastní filmové studio, a já ti ve své firmě ukážu, že je statisticky nepravděpodobné, aby se ti někdo vloupal do domu nebo firmy, šlohnul ti

auto z parkoviště nebo tě znásilnil na schodech. A nainstaluju ti nejšpičkovější zabezpečovací systémy a ty je nezapomeneš používat.“

„Jordanovi.“ Určitě hledá informace z jejich bezpečnostní společnosti.

„Data o zákaznících jsou poklad, prodávají se v jednom kuse a rychlostí světla,“ říká Lucy. „Tohle chce každý. Prodejci reklamy, výzkumníci, domácí bezpečnostní firmy i speciální jednotky, co zajaly Bin Ládina. Každý detail o tom, co si prohlížíš na webu, kam jezdíš, komu voláš nebo píšeš maily, léky, co bereš na předpis, jaké očkování jsi dostala ty i tvoje děti, číslo tvé kreditky i sociálního pojištění, tvoje otisky prstů i skeny tvojí duhovky, protože jsi jednou dala své osobní informace soukromé bezpečnostní screeningové firmě, která má kontrolní stanoviště někde na letišti a ty tam za měsíční poplatek můžeš předběhnout tu dlouhou frontu, ve které stojí všichni ostatní. Když se chystáš prodat svůj podnik, chce ten, kdo ho získá, i data o tvých zákaznících. V mnoha případech je to všechno, co chtějí. Kdo jsi a za co utrácíš. A jak tě nalákat, ať utrácíš s námi. Odtud se pak data prodávají dál a dál.“

„Ale je to přece chráněné firewally, jak doufám.“ Nechci vědět, jestli se do toho hackla.

„Nemáš žádné záruky, že chráněné informace neskončí na veřejné doméně.“ Nepoví mi, jestli dělá něco nelegálního. „Zvlášť když firma prodá majetek a její data skončí v rukou někoho dalšího.“

„Jestli tomu dobře rozumím, Southern Cross Security nebyla prodaná. Zbankrotovala,“ upozorním.

„To je nepřesné. Přestala fungovat, stáhla se před třemi lety z trhu,“ odpoví Lucy. „Ale její bývalý majitel, Daryl Simons, nezbankrotoval. Prodal databázi svých zákazníků mezinárodní firmě, která dodává soukromou ochranu a bezpečnostní poradenství, prostě takovou všehochuť – dostaneš u nich bodyguarda i instalování bezpečnostního systému za mořem nebo analýzu hrozeb, pokud tě někdo sleduje. Prostě co budeš chtít. A tahle mezinárodní firma nejspíš prodala časem zase svoji databázi a takhle to šlo pořád dál. Takže já teď jdu pozpátku, jako když rozebíráš složitě postavený svatební dort. Napřed najdu ten svatební dort v pekárně kyberprostoru, pak musím dohledat jeho původní součástky, tedy data, která byla vybrána, když se z depozitáře všech dat vybíralo to, co někoho zajímalo.“

„Což může zahrnovat i informace o účtech. Nebo podrobnosti o falešných poplaších.“

„Všechno, co bylo na serveru Southern Cross Security, k tomu určitě patří i falešné poplachy, trable při spojení, reakce policie, všechno, co bylo nahlášeno. A tyhle informace se proženou statistickou analýzou. Takže informace o Jordanových tam někde budou. Je to jako jedna čajová lžička mouky z toho dortu, kterou musím vrátit do sypkého stavu. Nakonec vlastně hledám intranetové propojení mezi Southern Cross Security a jejich archivovanými složkami. Jinými slovy, mrtvou stránku, která může mít podrobné informace o účtech jednotlivých zákazníků. Nesnáším, že to jde tak pomalu.“

„Kdy jsi s tím pátráním začala?“

„Právě teď. Ale musela jsem předtím napsat algoritmy, abych to mohla spustit. Teď se to automaticky probírá. To přesně vidíš na těch dvou obrazovkách.“

„Možná by nebylo od věci přidat do hledání Glorii Jordanovou,“ navrhnu. „Nevíme, na čí jméno byl ten účet. Mohla to být i nějaká s. r. o., když na to přijde.“

„Nemusím ji přidávat a s firmami si hlavu nedělám. Její data budou spojená s těmi jeho nebo s daty o jejich dětech, to samé platí pro firmy a daňová přiznání – a všechno, co prošlo médii, blogy, policejními záznamy. Všechno je to propojené. Představ si to jako strom rozhodování. Řekla ti včera večer, že by se bála, že ji někdo sleduje, pozoruje, nebo možná i přišel do jejich domu?“

„Jaime?“ Předpokládám, že se ptá na ni.

„Cokoli, třeba že má z někoho divný pocit? Může to být někdo, kdo se chová až moc přátelsky.“

„Neptala jsem se.“

„Proč bys taky měla?“ Lucy upírá pohled na příliv dat.

„Bezpečnostní systém a kamera,“ řeknu. „A začala nosit zbraň. Smith and Wesson ráže osmatřicet nabitý průraznými náboji.“

Mlčí a sleduje data.

„To je tvoje práce?“ zeptám se.

„O zbrani nic nevím,“ odpoví Lucy. „Nikdy jsem jí nic takového nedoporučila. Nikdy jsem jí ani žádnou nedala, nikdy jsem ji neučila střílet. Špatná volba.“

„Nevím, jestli nebyla nejistá z toho, že si tady na jihu připadala cizí. Měla jsem se zeptat, jestli se cítí ohrožená, vyděšená, nestabilní, nerozumně nebo jenom docela obyčejně mizerně, a pokud ano, tak proč. Ale neudělala jsem to.“ Je úleva to ze sebe dostat, ale stydím se a čekám, že se do mě pustí a začne mě obviňovat. „Stejně jako jsem se nestarala o to, jestli bude v pořádku, když jsem včera v noci odcházela. Pamatuješ, co jsem ti říkávala, když jsi vyrůstala?“

Lucy neodpovídá.

„Pamatuješ, co jsem vždycky říkávala? Neodcházej naštvaná.“ Neodpovídá.

„Nedopusť, ať nad tvou zlobou zapadne slunce,“ dodám i ten zbytek.

„A já tomu říkala ty tvoje pohřební řeči. Všechno vycházelo z předpokladu, že někdo zemře nebo že něco může způsobit smrt,“ odpoví, aniž se na mě podívá. „V zájmu ochrany dítěte, ať si pod tím představíš cokoli a ať je ten člověk jakkoli starý a schopný. Provázky od žaluzií, balkony s příliš nízkým zábradlím, tvrdé bonbony, kterými se můžeš zadusit. Nechoď s nůžkami nebo perem ani čímkoli jiným špičatým v ruce. Nemluv do telefonu, když řídíš. Nechoď běhat, když se schyluje k bouřce. Vždycky se rozhlídni na obě strany, i když je to jednosměrka.“ Lucy sleduje poletující data, na mě se nedívá. „Neodcházej po hádce pryč. Co když toho člověka přejede auto, udeří do něj blesk nebo mu praskne aneuryzma.“

„To musela být příšerná otrava.“

„Jsi otravná, když si myslíš, že jsi uchráněná citů, které trápí nás ostatní. Ano, včera jsi, a teď tě cituju, odešla naštvaná. Vím, jak moc ses zlobila. Vykládala jsi o tom do telefonu do tří do rána, pamatuješ? A mělas proč se zlobit. Bylo to naprosto v pořádku. Taky bych se zlobila, kdybych byla na tvém místě a ona říkala takové věci o tobě. Nebo je provedla tobě.“

„Měla jsem tam zůstat a nějak to s ní vyřídit,“ namítnu. „A kdybych to udělala, třeba bych si líp uvědomila, co se s ní fyzicky děje. Třeba by mi došlo, že některé symptomy se s alkoholem neslučují.“

„Tak by mě zajímalo, jestli je i něco jako Anonymní hackeři,“ prohodí Lucy, jako bych nic neřekla.

„AH, jo, to sedí. Je to vtipná představa, že by se lidi jako já nedostali tam, kam chtějí. Poškrábanou desku nespravíš. Můžeš se jenom naučit s ní žít, nebo ji vyhodit.“

„Ty nejsi poškrábaná deska.“

„Vlastně mi říkávala prasklý hrnek.“

„Ani to nejsi a není to hezké. Je to kruté.“

„Je to pravda. Tady máš důkaz.“ Ukáže na počítače na stole. „Víš, jak pro mě bylo snadné dostat se do jejích bezpečnostních nahrávek? V prvé řadě si nikdy nedělala hlavu s hesly. Používala jedno stejné heslo opakovaně, aby to nezapomněla a neocitla se v úzkých. IP adresa byla hračka. Stačilo poslat si email z iPhonu, když jsem stála pod tou bezpečnostní kamerou, a to mi ukázalo statickou IP adresu toho spojení.“

„Já myslela, že jsi to udělala, když jsem byla v bytě.“

„S Bentonem jsme stáli venku na dešti, pod stříškou.“ Nevím, jestli se mám divit nebo hrozit.

„Držel mě za paži, ale já se chovala slušně a civilizovaně. Měl štěstí. Měla jsem co dělat, abych mu neutekla, měla jsem sakra co dělat.“

„Snažil se…“

„Musela jsem něco dělat,“ skočí mi Lucy do řeči. „Viděla jsem, že je venku kamera, která vypadá nově – jinými slovy nedávno instalovaná. Systém docela v pohodě, varifokální čočky, věcička, jakou by vybral Marino, ale jeho jsem se neptala a ptát nechtěla,“ zdůrazní zase. „Tak mě napadlo, že někde je bezpečnostní okruh. Nesnesla bych, že nic nedělám. Kdo bude krucinál sedět na zadku a čekat na nějaký posraný svolení? Hovada to nedělají. Svině, co působí trable, to nedělají. Měla pravdu. Mě nejde opravit. Možná ani opravovaná být nechci. Ne. Ani náhodou, hergot.“

„Nikdy jsi nebyla porouchaná.“ Zase se ve mně zvedá zlost. „Primum non nocere, v prvé řadě nepoškodit. Já taky dala slib. Děláme, co můžeme. Je mi líto, že jsem tě zklamala.“ Ta slova znějí hluše.

„Neublížila jsi. Udělala to sama.“

„To není pravda. Nevím, co ti řekli…“

„Udělala to sama sobě už hodně dávno.“ Lucy klikne myší a zastaví obrázek Jaimina domu a ulice před ním. „Sama sebe začala ničit, jakmile se rozhodla lhát, a skončilo to nehodou, jakkoli řídil někdo jiný. Uvědomuju si, že přísně vzato byla zavražděná a že můj filozofický názor je v téhle chvíli naprosto irelevantní.“

„To je podezření, ale není dokázané,“ připomenu jí. „Nevíme to jistě, dokud CDC neskončí s analýzou. Nebo se to možná napřed dovíme o Dawn Kincaidové, pokud předpokládáme, že tu máme co do činění se sériovými otravami stejným neurotoxinem.“

„My to víme,“ opáčí Lucy hluše. „Někdo, kdo si myslí, že je chytřejší než my všichni. Spojovací článek, společný jmenovatel, je to vězení. Musí to být ono. Všichni máte společnou tuhle věc. I Dawn Kincaidová, protože tam je její matka. Nebo byla. A psaly si, že? Všichni jsou propojení přes GPFW.“

Před očima se mi zjeví dopisní papír s motivy oslav a patnácticentové známky. Kathleen přišlo něco zvenku. Možná sama něco poslala Dawn. Vidím to psaní, přízračné útržky napsané výrazným Kathleeniným rukopisem. Odkazy na PNG a úplatek.

„Já tě dostanu,“ řekne Lucy obrázku Jaimina domu na obrazovce počítače. „Nemáš tušení, s kým si to zahráváš. Nic by nezměnilo, kdybys tam zůstala dýl,“ řekne potom mně, ale do očí se mi nepodívá.

Nepodívala se mi do nich, co jsem se posadila. Bolí to a znervózňuje mě to, přestože dobře vím, že by se Lucy nedívala do očí nikomu, když předtím plakala.

„Zněla opile,“ říká, jako by to věděla. „Prostě ochlasta. Tak to znělo, když předtím volala.“

„Volávala, když jste byly spolu? Nebo myslíš i pak později?“ Obrátím pozornost zase k BlackBerry na stole a začíná mi docházet, co se stalo.

„Říkala jsi mi, že byla opilá, nebo přesněji jsi říkala, že sis myslela, že je opilá,“ řekne Lucy a něco píše. „Ani tě nenapadlo, že by jí mohlo být blbě nebo s ní bylo něco v nepořádku. Tak si to nemůžeš vyčítat. A já vím, že si to vyčítáš. Měla jsi mě pustit do jejího bytu.“

„Víš, proč jsem nemohla.“

„Proč mě chráníš, jako by mi bylo deset?“

„Tady nešlo o to, že jsem tě chtěla chránit,“ řeknu a cítím, jak mě upřímnost opouští se závanem dobrých úmyslů. Lež převlečená do pěkného kabátku. „Teda, to byl hlavní důvod,“ řeknu pravdu.

„Nechtěla jsem, abys to viděla. Chtěla jsem, aby sis ji pamatovala…“

„Jak?“ skočí mi Lucy zase do řeči. „Měla jsem si svou partnerku pamatovat jako prokurátorku, která mi říká, že už s ní nesmím v životě promluvit? Nestačilo, že se se mnou rozešla, musela to ještě podat tak, jako by to byl soudní zákaz styku. Jseš špína. Děsíš lidi a všechno ničíš. Jsi blázen. Koukej táhnout.“

„Z právního hlediska jsi v tom bytě být nemohla, Lucy.“

„Ani tys tam být neměla, teto.“

„Ale já už tam byla. Máš ovšem pravdu. Je to problém. Nechceš, aby se tam našly tvoje otisky nebo DNA, cokoli, co by k tobě mohlo přilákat pozornost policie,“ řeknu jí, co už dávno ví. „Byla chyba, že

s tebou takhle mluvila. Bylo od ní nečestné, že z tebe dělala problém, místo aby se postavila tomu, co nesnesla sama na sobě. Ale měla jsem se ujistit, že je v pořádku, než jsem odešla. Mohla jsem být pozornější.“

„Ve skutečnosti říkáš, že ses měla víc starat.“

„Hodně jsem se zlobila a nestarala se dost. Je mi to líto…“

„Proč by ses starat měla? Proč by ti na ní mělo záležet?“

Pátrám po pravdivé odpovědi, protože ta správná je falešná. Měla jsem se starat, protože člověk by se měl vždycky postarat o druhého člověka. To je správná věc. Ale já to neudělala. Jaime mi včera večer byla upřímně ukradená.

„Ironie je v tom, že byla stejně odepsaná,“ řekne Lucy.

„Takhle o nikom usuzovat nesmíme. Možná ještě neskončila. Chtěla bych věřit, že by se vzpamatovala. Lidé se můžou změnit. Je špatné, že ji někdo o tu šanci připravil.“ Volím slova pečlivě a rozvážně, jako bych nahmatávala cestu mezi kamením, kde můžu kdekoli zakopnout a zlámat si kosti. „Je mi líto, že naše poslední setkání bylo tak nepříjemné, protože mnoho dalších předchozích takových nebylo. Bývaly doby, kdy byla…“

„Já jí neodpustím.“

„Je snazší se zlobit než smutnit,“ řeknu.

„Neodpustím ani nezapomenu. Nastražila na mě past a lhala. Nastražila past i na tebe a lhala. Začala lhát tolik, že už jsi nevěděla, jestli je v tom aspoň zrnko pravdy. A tak těm svým výmyslům uvěřila sama.“

Lucy najede kurzorem na play a klikne myší, digitální nahrávka se rozběhne. Cihly a schody a železné zábradlí ve stínech šedé, zvuk aut jedoucích po ulici před Jaiminým domem, jejich reflektory se míhají. Lucy otevře další okno a klikne na další složku, když se v dáli v temné ulici objeví postava. Někdo štíhlý, jde pěšky, tatáž mladá žena, předpokládám, ale teď bez kola a není oblečená tak, jak byla včera večer. Začíná přecházet ulici, pak se objeví šokující bílá záře, jako by byla nějaký mimozemšťan nebo bohyně. Dojde ke vchodu do budovy, v klidu a pohodě, hlava jí září jako svatozář.

„Tohle na sobě neměla,“ upozorním Lucy.

„Stalking,“ řekne na to. „Slepé pokusy. Zatím jsem objevila pět za poslední dva týdny.“

„Včera večer na sobě měla světlou košili. Takže teď se díváme na záznam z…?“ chci se zeptat, když mě utne hlas Jaime Bergerové.

„… uvědomuji si, že jsem znovu porušila pravidlo nekontaktování, které jsem stanovila sama.“ Známý hlas se line z reproduktoru, Lucy klikne na hlasitost a zvýší ji, když se postava na obrazovce vytratí v tmě ulice před Jaiminým domem. „Asi už víš, že je Kay tady a bude mi pomáhat s tím mým případem. Zrovna jsme si daly večeři. Obávám se, že se na mě zlobí. Vždycky se chovala jako lvice, když došlo na tebe, což ničemu nepomohlo. Ježíši Kriste, to nepomůže nikdy ničemu. Nešťastná triangulace, když to řeknu hodně mírně. Mám nějak pořád pocit, že je v místnosti, ať jsem kdekoli. Rozsviťte, prosím, haló! Teto Kay, jsi tam? No jo, tímhle jsme si procházely donekonečna…“

„Zastav to,“ nařídím Lucy, a ta obě stopy zastaví. „Ona ti volala na tvoje nové číslo? Kdy?“ Ale mám pocit, že to už vím.

Jaimin hlas se zadrhává, polyká slova. Zní dost podobně jako včera večer, když jsem ji opouštěla, jen ještě nesrozumitelněji a zlomyslněji. Podívám se na BlackBerry připojené k nabíječce.

„Tvůj starý telefon,“ řeknu Lucy. „Ty sis číslo nezměnila, jenom sis prostě pořídila nové, když jsi přešla na iPhone.“

„Neměla moje nové číslo. Nikdy jsem jí ho nedala a ona o něj nikdy nežádala,“ řekne Lucy. „Už ho nepoužívám.“ Ukáže na BlackBerry.

„Nechala sis ho, protože ti dál volávala.“

„To vlastně není jediný důvod. Ale volala. Ne moc často. Většinou pozdě v noci, když toho vypila příliš. Schovala jsem si všechny její vzkazy, stáhla jsem si je do audiosložek.“

„A poslouchalas je na počítači.“

„Můžu je poslouchat kdekoli. O to tady nejde. Jde o to, že jsem si je uložila, abych měla jistotu, že o ně nikdy nepřijdu. Všechny jsou víceméně stejné. Jako tahle. Nic nežádá. Neříká, že chce, abych jí zavolala. Jenom pár minut mluví a pak to zničehonic ukončí bez rozloučení. Jako to skončila mezi námi. Vydala prohlášení, mluvila a neposlouchala. A pak přerušila spojení.“

„Schovala sis je, protože se ti po ní stýská. Protože ji pořád miluješ.“

„Schovala jsem si je, abych si připomínala, proč se mi po ní stýskat nemá. Nebo proč ji nemám milovat.“ Lucy se chvěje hlas. Slyším její smutek, frustraci i vztek. „Snažím se ti říct, že nezněla, jako by jí bylo blbě nebo byla fyzicky v nepořádku.“ Odkašle si. „Prostě zněla jako vždycky, když pila, a tohle bylo půl hodiny poté, co jsi odešla. Takže nejspíš ani nemluvila zase tak špatně, když jsi s ní ještě byla.“

„Nezmiňovala se, že se cítí špatně nebo divně. Nezmiňovala se vlastně o ničem.“

Lucy vrtí hlavou. „Můžu ti to přehrát všechno, jestli chceš, ale nic takového nikde neříká.“

Představuju si Jaime v jejím kaštanovém županu, jak přechází v bytě z místnosti do místnosti, popíjí drahou skotskou a dívá se z okna, jak Marinova dodávka odjíždí. Nevím, v kolik hodin přesně jsme odešli, ale na Lucyino staré číslo volala nanejvýš o půl hodiny později a nechala vzkaz. Příznaky se evidentně zhoršily až později. Představuju si noční stolek s rozlitým pitím a prázdný držák telefonu, přístroj leží pod postelí. A pak to, co jsem viděla v hlavní koupelně: všude rozházené léky a toaletní potřeby. Podezřívám Jaime, že na chvíli usnula a možná tak ve dvě nebo ve tři ráno se probudila, protože nemohla dýchat ani pořádně polknout nebo promluvit. Nejspíš v tuto chvíli začala usilovně hledat cokoli, co by jí ulevilo od těch hrůzných příznaků.

Příznaků, které byly docela podobné tomu – jak mě teď napadá –, co musela podle Jaiminých slov prožívat Barrie Lou Riversová a co mohlo čekat i Lolu Daggetteovou, pokud ji popraví na Halloween. Kruté a neobvyklé, příšerný způsob smrti, a podle Jaime záměrně krutý. Myslela jsem, že to dramatizuje, aby si vybudovala případ, ale možná to nepřeháněla. Možná bylo víc pravdy v tom, co naznačovala, než v tom, co věděla. Nebála se k smrti, ale bála se jí.

„Myslí ti to, ale nemůžeš mluvit. Nemůžeš se pohnout, udělat sebemenší gesto. Oči máš zavřené. Vypadáš jako v bezvědomí. Ale svaly bránice máš paralyzované a uvědomuješ si tu bolest a paniku, jak se dusíš. Cítíš, jak umíráš, celý systém máš jako v ohni. Bolest a panika. Nejen kvůli smrti, ale taky kvůli tomu sadistickému trestu,“ popisuju, co mi Jaime vyprávěla o smrti injekcí a co se stane, když vyprchá anestezie.

Myslím na to, jak vrah možná vystavil někoho jedu, který zastavuje dýchání a znemožňuje člověku mluvit i zavolat si o pomoc. Zvlášť pokud je ta zamýšlená oběť zavřená.

„Proč by někdo posílal vězeňkyni známky staré přes dvacet let?“ zvednu se.

„Proč je neprodá?“ ptám se. „Neměly by nějakou cenu pro sběratele? Anebo možná právě odsud se vzaly. Třeba je někdo koupil nedávno od sběratele nebo firmy, co známky vyrábí. Ne nějaké zaprášené, poškozené, špinavé, s něčím nalepeným vzadu, nebyly zmačkané ani vybledlé, jak by mohly být, kdyby ležely celá desetiletí někde v šuplíku. A údajně jsem je měla poslat já ve falšované obálce z CFC, kde byl i falšovaný dopis na falšovaném hlavičkovém papíru. Myslela si, že jsem k ní štědrá, když to nebyla pravda. Velká obálka s vyšším poštovným, údajně ode mě. A v ní něco dalšího. Možná známky.“ Lucy se mi konečně podívá do očí a já vidím, co se skrývá v jejím pohledu. Je hluboký a zelený a nesmírně smutný. A taky v něm probleskuje zloba.

„Je mi to líto,“ řeknu, protože musí být strašlivé představit si, že Jaime umírala tak, jak jsem právě popsala.

„Jaké známky?“ zeptá se. „Řekni mi, jak přesně vypadaly.“

Povím jí, co jsem našla v cele Kathleen Lawlerové, schované v zamčené krabici v nohách ocelové postele: jediný aršík deseti patnácticentových známek vydaných za minulých časů, kdy ještě vzadu bývalo lepidlo, a nejen na známkách, ale i obálkách, a museli jste ho olíznout nebo navlhčit houbičkou. Popíšu dopis určený Kathleen, který jsem nenapsala, a divný dopisní papír se slavnostními motivy, který nemohla koupit ve vězeňském obchodě. Někdo jí ty známky i dopisní papír poslal a mohla jsem to klidně být já – nebo přesněji řečeno někdo, kdo se za mě vydával.

A pak už je ta známka na obrazovce počítače. Široká bílá pláž s trsy trávy, červenožlutým slunečníkem opřeným o dunu pod rackem, který prolétává nebem bez mráčků nad jasně modrou vodou.

31

Je půlnoc. Dloubeme se ve večeři, kterou Benton dokázal převařit, ale v tuto chvíli se nikdo o jídlo doopravdy nestará. Nebo aspoň o jídlo v dobrém slova smyslu. Já si zrovna teď dokážu představit, že bych už nikdy nic sníst nechtěla, protože všechno, nač se podívám, je pro mě potenciálním zdrojem nemoci a smrti.

Boloňská omáčka, salát, dresink, dokonce i víno. Připomínám si, že mírumilovná a zdravá koexistence na této planetě je věc k neuvěření křehká. Stačí tak málo, aby přišla katastrofa. Posun

tektonických desek na zemi vyvolá tsunami, srážka teplot a vlhkosti probudí hurikány a tornáda. A nejhorší je to, co dokážou provést lidé.

Colin Dengate mi poslal asi před hodinou email s informacemi, které by mi asi sdělovat neměl. Ale je už takový, zarytá konzerva, jak o sobě říká. Ozbrojený a nebezpečný, říkává také, chlápek, co se prohání světem v letitém landroveru v palčivém žáru a ničeho se nebojí, a to ani byrokratů nebo byrosaurů, jak říká těm, kdo dovolují, aby se politika, policie a fóbie stavěly do cesty konání toho, co je správné. Neodstřihne mě od všeho vyšetřování a rozhodně to neudělá ve chvíli, kdy je zřejmé, že

se na mě někdo snaží hodit, že jsem nade vší pochybnost šílenec, co sype lidem do jídla jed.

Colin mi prozradil, že Jaime byla v okamžiku smrti jinak poměrně zdravá, stejně jako Kathleen Lawlerová. Při prvním ohledání se neobjevilo nic, co by mohlo být příčinou smrti. Ale obsah žaludku zůstal nestrávený, včetně růžových, červených a bílých tabletek nebo pilulek, o kterých oba předpokládáme, že to je ranitidin, sudafed a benadryl. Oznámil mi, že Sammy Chang mu předal výsledky laboratorních testů, které nejspíš nic neznamenají, pokud by nebylo možné, že Kathleen ve skutečnosti zemřela na těžkou otravu kovy, což si Colin rozhodně nemyslí. A má pravdu, na to nezemřela. Ale zajímalo ho, jestli by mi něco neřekla skutečnost, že se tam našla stopová množství hořčíku, železa a sodíku.

„To chápu.“ Benton přechází před okny, odkud je výhled na řeku Savannah. Na druhém břehu jsou roztroušená světla, proti vzdálenému tmavému nebi se tam vypínají přístavní jeřáby. „Ale ty zase musíš pochopit následující. Může to být smrtelně jedovaté,“ říká speciální agentce Douglas Burkeové, která je navzdory svému křestnímu jménu žena, z bostonské kanceláře FBI.

Z toho, co slyším, poznávám, že Douglas Burkeová, členka zásahové jednotky, která pracovala na Mensa vraždách, odmítá odpovědět Bentonovi na otázky a je ochotná jenom potvrdit prohlášení, které dala Massachusettská všeobecná nemocnice médiím. Dawn Kincaidová má otravu botulinem. Zůstává připojena na přístroje a její mozek je již mrtvý. Benton se zeptal natvrdo, jestli se v její cele v Butleru nenašly patnácticentové známky se slunečníkem.

„Nějak se k tomu jedu musela dostat,“ naléhá. „Byla otrávená. A dost vážně pochybuju, že ten jed byl v jídle v Butleru. Je v Butleru otrávený botulinem ještě někdo další?… Přesně tak. Zdrojem jedu mohl být jed na známkách.“

„Ujde to, ale ať se Benton neuráží, do kuchyně by se radši plést neměl,“ odsune Marino talíř s nedojedenou boloňskou omáčkou bez těstovin, které už zgumovatěly. „Botoxová dieta. Stačí si jenom vzpomenout na botulin. A už hubneš. Doris dělala vlastní konzervy,“ vzpomene si na bývalou manželku. „Teďka mě úplně mrazí, když si to uvědomím. Můžeš to dostat i z medu.“

„To je riziko hlavně pro malé děti,“ odpovím roztržitě a dál poslouchám Bentonův rozhovor. „Nemají tak silný imunitní systém jako dospělí. Myslím, že ty můžeš jíst med úplně bez obav.“

„Ne, držím se dál od cukru i umělých sladidel a rozhodně netoužím po medu, konzervách a asi ani salátových barech.“

„Hele, seženeš to i za nějakých dvacet babek v ampuli z Číny.“ Lucy má na jídelním stole položený MacBook a píše něco jednou rukou, zatímco druhou drží chléb. „Falešné jméno, falešný emailový účet, a nemusíš ani být doktor nebo dělat v laborce. Objednáš si, co chceš, pěkně ze soukromí domova. Mohla bych to udělat zrovna teď. Divím se, že se něco takového nestalo už dřív.“

„Díky bohu za to.“ Začínám sklízet talíře a dál přemítám, jestli nemám zavolat generála Briggse.

„Nejsilnější jed na planetě bys neměla sehnat tak snadno,“ upozorní mě Lucy.

„Nebývalo to tak,“ odpovím. „Ale botulotoxin typu A je dneska všude, protože se začal používat při léčení nejrůznějších stavů. Nemyslím jen kosmetické procedury, ale taky bolesti hlavy při migrénách, tiky v obličeji a další typy křečí, hypersalivaci – prostě když moc sliníš –, šilhání, nekontrolované záškuby svalů, pocení dlaní.“

„Kolik bys toho potřebovala, když budeme předpokládat, že by sis to objednala v ampuli přes internet?“ Zacinká sklo, jak Marino odhodí prázdné láhve do recyklačního pytle v kuchyňce, kam mě následoval.

„Dodává se to v krystalické podobě, jako bílý prášek, vakuově sušené clostridium botulinum typu A, z toho to znovu vyrobíš.“ Pustím vodu do dřezu a čekám, až se ohřeje.

„A pak to prostě jenom vpíchneš injekcí do balení jídla?“ dořekne Marino. „Nebo do krabičky s donáškou.“

„Je to jednoduché. Až děsivě.“

„Takže když toho máš dost, můžeš vyhladit tisíce lidí.“ Marino najde utěrku a začne utírat, co jsem umyla.

„Když si s něčím pohraješ, třeba s balenými potravinami nebo nápoji, které nejsou dostatečně tepelně upravené, aby se toxin zničil, tak ano,“ odpovím. A právě to mě děsí nejvíc.

„Myslím, že bys asi měla zavolat Briggsovi.“ Vezme ode mě talíř.

„Já vím, že bych měla,“ vzdychnu. „Ale není to tak snadné.“

„Ale jasně že je. Prostě mu koukej zavolat a říct, co chceš.“

„Tím se dají věci do pohybu dřív, než budeme mít výsledky z laboratoře.“ Podám mu sklenku na víno, aby ji osušil.

„Dawn Kincaidová se otrávila botulinem. To máš jeden výsledek laborky.“ Pozotvírá skříňky a začne nádobí uklízet. „Jestli chceš znát můj názor, tohle je jediné potvrzení, jaké potřebuješ, když si vezmeš, co všechno dalšího zjišťujeme, a začneš skládat všechno dohromady. Jako to svinstvo v umyvadle u Kathleen Lawlerové, které ladí s těmi popáleninami, co měla na noze.“

„Mohly by s nimi ladit, to jenom spekuluju.“

„Spekulovat bys měla s ním.“

Myslí generála Briggse, náčelníka jednotky lékařských vyšetřovatelů ozbrojených složek, mého velitele a dávného přítele z dob, kdy jsem začínala kariéru ve Vojenském lékařském středisku Waltera Reeda. Marino chce, abych Briggsovi řekla, že v nestráveném obsahu žaludku Kathleen Lawlerové se našlo cosi, co vypadá jako kuře, těstoviny a sýr, a že to nejspíš bylo otráveno botulotoxinem. Skenovací elektronový mikroskop i speciální rentgenová analýza pracující s rozptylováním energie odhalily divně zapáchající reziduum v umyvadle, které obsahovalo hořčík, železo a sodík. Odpověď na otázku Colina Dengatea, zda objev těchto prvků v té křídovité hmotě pro mě něco znamená, tedy zní ano. Bohužel ano.

Když se k železu, hořčíku a sodíku nebo soli potravinářského původu přidá voda, výsledkem je exotermická reakce, která okamžitě vyprodukuje teplo. Teploty mohou dosáhnout až sta stupňů Celsia. Právě tato reakce je základem ohřívačů bez plamenů, které používají vojáci v poli k ohřevu a přípravě jídla. Jídla připravená k okamžité konzumaci se nabízejí v desítkách různých menu, je tam i kuřecí s těstovinami. Mnoho z nich se podává v pevných hnědých igelitových balíčcích a s dalšími pochutinami, například sýrem. Každé takové jídlo zahrnuje i vodou aktivovaný ohřívač, který je v obalu z hodně pevného materiálu. Voják v poli pak nemusí dělat nic víc než odtrhnout víčko, přidat vodu a ohřívač strčit pod balíček s jídlem. Podepře to obyčejným kamenem nebo něčím podobným, jak se píše i v manuálu.

Uvědomuju si, že stěry rezidua z Kathleenina umyvadla, které vykazují stopy železa, hořčíku a sodíku, mohou mít i jiné vysvětlení. Ale taková kombinace důkazů, která vede k potenciálně hodně nebezpečné odpovědi, se nedá brát na lehkou váhu. Nepříjemný zápach, který mi připomínal spálený

fén nebo přehřátou izolaci, mi pořád ladí s chemickou reakcí, která produkuje teplo. A Kathleen měla popáleniny na levé noze, o kterých zástupci věznice tvrdili, že si je v Bravu nijak způsobit nemohla.

Věřím, že si náhodně kápla horkou tekutinu na holou kůži. Mohlo k tomu dojít ve chvíli, kdy vařila vodu v tom ohřívadle bez ohně.

Popáleniny prvního stupně byly nedávné. Nemůžu z mysli zahnat, jak byla jídlem posedlá, a taky jisté poznámky, které přede mnou pronesla. Napadá mě, jestli ten chybějící deník – nebo jich mohlo být i víc – neobsahoval, co Kathleen dělá, o čem uvažuje a co dost možná i jí od chvíle, kdy ji přestěhovali do Brava. Tara Grimmová se o ni starala, byla k ní laskavá, a Kathleen přeochotně souhlasila, že

bude dělat pokusného králíka. Měla v cele sladké bulky a balíčky nudlí, věděla, jak udělat falešný jahodový dort, považovala se málem za Julii Childovou. Třeba se Tara Grimmová postarala, aby Kathleen dostala občasnou odměnu, kterou zaplatila svou spoluprací nebo jinými službami. A dnes ráno byla tou odměnou hotová pochoutka, do které někdo vpravil injekcí jed.

„Navíc jsou tu ty kamery,“ poučuje mě Marino dál o tom, co bych měla udělat. „Snaha porazit infračervené vidění jinými infrapaprsky, proužek infračerveného LED zářiče na té cyklistické helmě, jestli má teda Lucy pravdu. Ať ta ženská udělala cokoli, kameru to nějak přechytračilo, to je fakt.

Když se k tobě přiblíží, je jako bez hlavy, takže se na kameře nedá poznat. Lucy říká, že ten záznam se nedá nijak opravit nebo obnovit. Je to jak ti zatracení Číňani, co oslepují naše špionážní satelity lasery. Měla bys mu zavolat.“

„To by znamenalo spustit alarm, který by mohl řinčet až v Oválné pracovně,“ zopakuju, co jsem řekla už předtím. „Generál Briggs bude muset tuto informaci předat po řetězu dál až do Pentagonu a Bílého domu, jestli tam jen trochu hrozí, že tím větším cílem jsou naše jednotky – a jestli tady máme co do činění s předběžnými nebo plánovanými stadii teroristického útoku,“ vysvětluju. Vtom přijde Benton.

„Neřekne to přímo.“ Vylíčí mi svůj rozhovor se zvláštní agentkou Douglas Burkeovou. „Ale když čteme mezi řádky, zní odpověď ano. Patnácticentové známky odpovídají popisu toho, co jsme našli v cele Dawn Kincaidové. Balíček deseti známek, tři byly nalepené na dopise, který už neodeslala.

Dopise jednomu z jejích právníků.“

„Otázka je, kde mohla k těm známkám přijít,“ řeknu.

„Dawn dostala včera odpoledne dopis od Kathleen Lawlerové,“ řekne Benton. „Douglas nechce potvrdit, že v něm byly i ty známky, ale skutečnost, že mi o tom dopise řekla, to naznačuje.“

„Bylo to napsané na dopisním papíru s motivy party?“ zajímá mě.

„To neříkala.“

„Nebyla tam nějaká zmínka o PNG a úplatcích? Jinými slovy, nebyly tam nějaké posměšné poznámky, patrně o mně?“

„Douglas do takových podrobností nezacházela.“

„Fragmenty zamýšleného dopisu jsem odhalila v Kathleenině cele. Přišlo mi to jako sarkasmus, což se dá pochopit. Žila v domnění, že ty známky a dopisní papír jsem jí poslala já. Jako by to byly nějaké laciné zbytky, o které už nestojím,“ připomínám si Kathleeninu kousavou poznámku o lidech, kteří posílají vězňům přebytky, odpad, kterému už vypršela životnost a o který nikdo nestojí. „Že prý jsem se ji pokusila uplatit nebo si ji naklonit tak laciným dárečkem,“ pokračuju. „Jenomže to nebylo ode mě. Falšovaný dopis, který ty věci nejspíš doprovázel, byl poslaný ze Savannah 26. června, což znamená, že Kathleen měla spoustu času ty známky Dawn poslat.“

„Podle všeho to udělala, ale Douglas nezacházela do detailů a tebe nezmínila,“ odpoví Benton.

„Ačkoli já jsem se vyjádřil docela jasně, že existují jisté falšované dokumenty a že se nějaké individuum nebo i několik lidí pokouší dostat tě do pasti, jenomže nic z toho není opodstatněné.“

„Nehoda,“ usoudím. „Zavřená matka pošle své zavřené dceři známky, aby si mohly psát, a nemá tušení, že si s lepidlem na nich někdo pohrál. Kathleen byla moc sobecká na to, aby jí poslala ty dobré.“

„Jaké dobré?“ zamračí se Marino.

„Měla i známky se současnou hodnotou za čtyřiačtyřicet centů, ale o ty se nedělila. Jenom o ty, které byly, jak řekla, odpad, o který už jiní lidé nestojí. O ty, o nichž si myslela, že jsou z PNG. A ode mě.“

„Kam tě dostane lakota. Vlastní dceru dala pryč a o třiadvacet let později jí dala i botulin,“ prohodí Marino, zatímco Benton háže těstoviny z mísy do koše, až plesknou.

„Za tohle se omlouvám,“ pronese můj manžel, který je v kuchyni nepoužitelný. „A opláchnout salát v horké vodě taky nebyl ten nejlepší nápad.“

„Salát musíš vařit dobrých deset minut, abys zničil botulotoxin, ten je totiž teplu dlouho odolný,“ informuju ho.

„Takže jsi ho zničil zbytečně,“ dodá Marino s rozkoší.

„Jestliže Dawn nebyla zamýšlenou obětí, něco nám to říká,“ poznamená Benton.

„Ty známky neotrávila Kathleen. Asi se jich nikdy ani nedotkla, a to nám taky něco říká,“ dodá Marino, když se vrátíme k jídelnímu stolu, kde Lucy pracuje na počítači a kde se dopouští jediného činu, který považuje za zločin.

Papír. Nevěří ve vytištěné dokumenty, ale je třeba vytřídit tolik informací a hledat tolik možných spojení, že to udělala. Obrázky, informace o účtech z bezpečnostní firmy, jejich záznamy, stromy rozhodování, databáze, a to ještě nepřestala hledat. Z ohleduplnosti k nám ostatním se to snaží co nejvíc usnadnit a posílá jednotlivé složky do tiskárny v druhé místnosti.

„Vypadá to, že ji zabilo něco, co snědla, že? Možná kuřecí s těstovinami a sýrem, ale ne ty známky.“

Marino si přitáhne židli a posadí se. „To je síla. Možná měla štěstí, že nežila tak dlouho, aby zjistila, že dcerunka ty známky olízla, když psala svému právníkovi. Kolik botulinu můžeš mít na třech známkách?“

„Asi tři sta padesát gramů bolutinu by stačilo, aby pozabíjel všechny lidi na planetě,“ odpovím.

„Nekecej.“

„Takže by toho na těch známkách nemuselo být moc. Je to tak prudký jed, že by způsobil rychlý nástup příznaků,“ dodám. „Hádám, že za pár hodin bylo Dawn Kincaidové hodně zle. Kdyby Kathleen ty známky použila, když je dostala, už bych s ní nemluvila, protože by byla dávno mrtvá.“

„To byl možná záměr,“ napadne Bentona.

„To ti nevím,“ řeknu na to. „Ale je to zajímavé.“

„Jenomže to ji nezabilo a to je na tom zvláštní.“ Lucy nám podá stoh toho, co zatím vytiskla. „Někdo jí poslal známky vylepšené botulotoxinem, ale nečekal, až je použije. Proč? Připadá mi, že by je dřív nebo později přece olízla, a pak by umřela.“

„Mohlo by to naznačovat, že ten, kdo je poslal, nepracuje ve vězení,“ poznamená Benton. „Kdybys neměla ke Kathleen nebo k tomu, co měla v cele, přístup ani bys nedohlížela na poštu, předpokládala bys, že ty známky nefungovaly. A neuvědomila by sis, že je prostě ještě nepoužila. Takže se ten člověk, co je poupravil, rozhodl jednat znovu.“

„Ty známky teda rozhodně nefunkční nejsou,“ ušklíbne se Marino.

„Ale jak by mohl travič vědět, co účinkuje?“ upozorní Benton. „Na kom jed vyzkoušíš, abys věděla, že funguje? Na sobě určitě ne.“

Ale můžeš jed otestovat na spoluvězních – což je možnost, kterou zvažuju celý večer. A ředitel může být nakloněn tomu to v jistých případech vyzkoušet, pokud ho pohání potřeba kontrolovat a trestat, jak to pozoruju u Tary Grimmové. Pamatuju si na ten její tvrdý pohled, který neskryl ani jižanský šarm, když jsem včera seděla u ní v kanceláři. Jak ji evidentně nepotěšilo, že by mohla být osvobozená žena, která má být popravená za zločiny, které třeba nespáchala, ani se jí nelíbilo, že by podle jistých dohod mohla jít Kathleen Lawlerová případně brzy na svobodu. Nebylo pochyb, že se Taře ani v nejmenším nezamlouvá, jak se Jaime Bergerová plete do života vězenkyň a boří přání jejich uznávané a velmi ceněné ředitelky, dcery jiného prominentního ředitele, který vymyslel přesně to zařízení, jež ona nyní považuje za právoplatně svoje.

Už se nezdá možné, že by Tara Grimmová nevěděla o motáku, který mi Kathleen podstrčila. Ředitelka o tom nejspíš věděla úplně všechno a nejenže jí to bylo jedno, ale dokonce považovala mou schůzku s Jaime za požehnání, za příležitost, abych já sama podstrčila tašku s donáškou jídla, které patrně obsahovalo účinnou dávku botulotoxinu sérotypu A injektovanou do suši nebo salátu z mořských řas. Tara věděla téměř dva týdny, že mám přijet do jejího zařízení, a ta žena s dodávkou jídla se nějak dověděla, že mám jet k Jaime do bytu. Možná, jak napadlo Lucy, na mě ta žena čekala poblíž v přítmí, třeba tam čekala celou noc a klidně až do rána a sledovala stín své oběti míhající se za okny. Čekala, až světla zhasnou, pak se zase rozsvítí. Čekala na smrt.

Lidé sledovaní, pronásledovaní a špehovaní a také manipulovaní jako loutky někým, kdo je vychytralý a pečlivý, travičem, který je trpělivý a precizní a chladný jako led. Nenapadá mě zranitelnější

populace, lapená jako krysy v laboratoři. Zvlášť když v tom nápravném zařízení funguje někdo, kdo spolupracuje s autorem tak zákeřného výzkumu. Zjišťuje, co funguje a co ne, a přitom vymýšlí mnohem větší útok, získává čas, všechno dolaďuje celé měsíce, ba i roky.

Barrie Lou Riversová zemřela náhle, když čekala na svou popravu. Reu Abernathyovou našli mrtvou v její cele, zhroucenou na záchodě. Shania Plamesová zdánlivě spáchala sebevraždu oběšením, měla se uškrtit na smyčce z nohavice vězeňské uniformy. A pak je tu Kathleen Lawlerová a Dawn Kincaidová a teď i Jaime Bergerová. Všechny zemřely děsivě stejnou smrtí. Při pitvě se nic nenašlo, diagnóza nezazněla. Nebyl důvod, přinejmenším u těch prvních případů, mít podezření na smrt způsobenou jedem, který uniká běžnému toxikologickému rozboru.

Jsou téměř dvě hodiny ráno a já si nepamatuju, kdy jsem generálu Johnu Briggsovi volala v tuto dobu naposledy. Když už jsem rušila tak, jak se teď chystám, měla jsem k tomu pořádný důvod. Měla jsem důkaz. Lucy mi podá další stoh vytištěných papírů a já si je beru s sebou. Jdu do ložnice a zavírám dveře. Přímo slyším, jak Briggs do mobilu vyštěkne, ať už spí, nebo ještě pracuje. Může to být na letecké základně v Doveru ve státě Delaware, na základně AFME s jeho pitevnou v přístavu, kam

jsou dopravovány vojenské oběti a odkud se jim dostává důstojného přesunu, když je provedeno důkladné forenzní ohledání, k němuž patří i trojrozměrné CT a skeny explozivních zbraní. Může být v Pákistánu, Afghánistánu nebo v Africe, může být pro mě za mě i na vesmírné základně MIR. Ano, je

to spekulace, nejen vtip, protože vojenští lékařští vyšetřovatelé z AFME můžou být kdekoli, kde dojde k úmrtí spadajícímu pod jurisdikci federální vlády. Briggs rozhodně nepotřebuje nic dalšího, co by

mu způsobovalo starosti. Nepotřebuje mě a tu moji intuici.

„John Briggs,“ zazní mi do bezdrátového sluchátka jeho hluboký hlas.

„Tady Kay,“ řeknu a dodám, proč volám.

„Z čeho vycházíte?“ ptá se podle mého očekávání.

„Chcete krátkou verzi, nebo tu podrobnější?“ Podepřu se na posteli polštáři a očima projíždím informace, které Lucy vytiskla.

„Chystám se nasednout do letadla v Kábulu, ale pár minut mám. Pak mě asi pětadvacet hodin neseženete. Dávám přednost krátkým odpovědím, ale pusťte se do toho.“

Vylíčím mu případy, začnu podezřelými úmrtími v GPFW, o kterých mi říkal Colin, a odtud pokračuju k tomu, co se stalo v posledních čtyřiadvaceti hodinách. Zdůrazním, že jedno potvrzené otrávení botulotoxinem sérotypu A, případ Dawn Kincaidové, naznačuje, že se jed může šířit cestami, jaké jsme ještě nezaznamenali.

„Je teoreticky možné, že k úmrtí nebo těžkému poškození zdraví v důsledku botulotoxinu dojde už za dvě až šest hodin,“ vysvětluju, „ale obvyklejších je hodin dvanáct až čtyřiadvacet. A může to trvat i přes týden.“

„Protože ty případy, které jsme zatím zaznamenali, byly způsobené jídlem,“ řekne Briggs, zatímco dál procházím listiny od Lucy a studuju zvětšený obrázek z bezpečnostní kamery, na kterém je ta žena, co včera večer přinesla dodávku suši.

Sadistka a travička, jak jsem přesvědčená.

„Případy vystavení čistému toxinu nevídáme,“ řekne Briggs. „Nenapadá mě jediný.“

Ženina hlava i krk jsou úplně bílé, ale Lucy dokázala získat ostrý a zvětšený obrázek těla a také stříbrného bicyklu, který vedla po ulici a který opřela o lampu. Má na sobě tmavé kalhoty, běžecké boty a ponožky, je bez pásku, k tomu světlou blůzu s krátkým rukávem zastrčenou do kalhot.

Odhalené zůstalo jen předloktí a ruce. Detail na levý prsteníček s prstenem zdobeným kamínky, patrně z bílého, případně světlého zlata nebo platiny, to nepoznám. Všechny snímky jsou infračervené, v odstínech bílé a šedé.

„Toxin produkuje potravina kontaminovaná spórami clostridia botulina,“ říká Briggs, „ty se musejí propracovat trávicím traktem, obvykle jsou absorbovány v tenkém střevě, a teprve pak se dostanou do krevního oběhu a začínají útočit na neuromuskulární proteiny, v podstatě napadnou mozek a brání uvolňování dalších neurotransmiterů.“

Žena na záznamu bezpečnostní kamery má také hodinky, které Lucy ukázala v dalších záběrech: značka Marathon s tmavým ciferníkem, vodotěsné, nárazuvzdorné a odolné vůči prachu. Vyrábí je americká a kanadská vláda pro vojenský personál.

„Co když se do mukózní membrány dostal čistý a extrémně potentní jed?“ navrhnu. Dál se totiž obávám, že vrah má nějaké spojení s armádou.

Je to někdo, kdo se dostane k vojenskému personálu, což je možná hlavní cíl.

„Co lidé, kteří si aplikují drogy ústy, vaginou nebo rektem,“ pokračuju. „Například kokain. Víme, co se pak děje. Představte si, že takto působí jed jako botulin.“

„To je hodně velký problém,“ souhlasí Briggs. „Neslyšel jsem ještě o žádném případu, o žádném precedentu, zkrátka o ničem, s čím bych to mohl srovnat. Ale to by bylo hodně zlé.“

„Čistý toxin v mukózní membráně úst.“

„Mnohem rychlejší absorpce, ve srovnání s tím, že by se spolkl přímo ten mikrob, tedy clostridium botulinum a jeho spóry, které jsou v kontaminované potravině,“ uvažuje Briggs. „Bakterie musí růst a produkovat toxin, to trvá hodiny, možná i dny, než dojde k paralyzování obličeje, a pak se to šíří dál.“

„V trávicím traktu nic nepůsobilo, Johne. Zdá se, že ti lidé byli vystaveni něčemu, co vedlo ke gastroparezi,“ odpovím. A už je mi jasné, čeho si mám podle Lucy na tom kole všimnout. Zdá se lehké, má hodně malá kola. Přiložila k tomu článek z internetu. Skládací kolo. Takže je to někdo, kdo může být propojený s armádou a má skládací kolo.

„Mohlo by to být vyvolané i silným stresem,“ říká Briggs. „Syndrom bojuj, nebo uteč. Trávení se pak zastaví. Ale k tomu by došlo opravdu jen tehdy, kdyby se příznaky objevily velmi rychle. Ale opět mě nenapadá žádný případ, se kterým bych to srovnal. Přímý útok na krevní oběh, všechny vitální funkce se zastavují, jak hádám. Oči, ústa, trávení, plíce.“

Kolo se sedmi rychlostmi a aluminiovým rámem, které je vybaveno rychlými západkami a celé se dá složit do relativně malého balíku o rozměrech 30,5 x 63,5 x 73,5 centimetru. A k tomu je přiložena série zvětšených fotografií z bezpečnostní kamery. Lucy ukazuje, že ta žena si sundává batoh, otvírá ho, vytahuje z něj dodávkovou tašku ze Savannah Sushi Fusion. Následující stránka nabízí inzerát z webu, kde se prodává sportovní a outdoorové vybavení a kde si můžete objednat stejný batoh za 29,99 dolaru. Není to izolovaný batoh, ve kterém se převáží jídlo, ale skládací batoh na kolo, ve kterém přenášíte ten bicykl, když na něm nejedete.

„Popravdě nevíme, co udělají extrémně silné dávky botulotoxinu vyrobeného v laboratoři,“ pokračuje Briggs, já mu pozorně naslouchám a přitom procházím listiny na posteli. Myšlenky mi víří hlavou rychle a mnoha směry, a přitom vedou ke stejné věci.

Ale kdo, nebo co a proč?

„Jenom si nevybavuju žádná úmrtí, která by způsobil, žádné vraždy, jak už jsem řekl,“ dodá. „Ani jedinou.“

Skládací kolo není nic jiného než návnada, rekvizita, vysvětlení té helmy, která vyřadí z provozu bezpečnostní kameru, naznačuje Lucy. Vypadalo by to podezřele, kdyby měl někdo helmu na kolo s bezpečnostním světlem, a přitom by mu chybělo to kolo. A stejně tak by vypadalo dost divně, kdyby měl někdo čelovku nebo klobouček s baterkou. Proto ta žena vedla ulicí kolo, když se zjevila před Jaiminým domem v takřka stejnou chvíli jako já, říkám si. Žena s prstenem a vojenskými hodinkami na tom kole vůbec nejela a nejspíš měla někde poblíž zaparkované auto.

„Jde tady o množství,“ pokračuje Briggs. „Skoro cokoli se může změnit v jed, když je toho příliš, včetně vody. Můžete se otrávit tapetami, když je v nich dostatek arsenidu trimědi. To se stalo Clare Boothe Luceové, ze stropu v ložnici se drolily kousíčky malby, když byla velvyslankyní v Itálii.“

„Jen mě napadá, jestli náhodou není něco nového v pokusech udělat zbraň z botulotoxinu,“ řeknu.

„Nějaké technologie, kterých by se mohla zmocnit násilná sociopatická osoba. Třeba nebezpečný člen armády. Jako ten vojenský vědec, který pracoval na vylepšené vakcíně proti antraxu a pak provedl ty útoky antraxem, které zabily nejméně pět lidí.“

„Vždycky podezřívejte armádu,“ přitaká Briggs, který je přímo ztělesněním vojáka. „Naštěstí nám prokázal tolik laskavosti, že se zabil sám, než ho FBI stačila zatknout.“

„Nebyli z laboratoří, kde ten výzkum probíhá, vykázáni nějací jiní vědci?“ zajímá mě. „Zejména kdokoli s vazbou na armádu.“

„Kdyby bylo nutné to prověřit, uděláme to,“ řekne Briggs.

„Podle mého názoru to nutné je.“

„To je samozřejmě váš názor, proto jste taky v noci vzhůru a voláte mi do Afghánistánu.“

„Neexistují nějaké nové technologie, o kterých by vojsko mohlo vědět?“ zeptám se znovu. „Cokoli tajného a nemusíte mi říkat, co to je. Jen jestli bychom měli zvážit i takovou možnost.“

„Ne, díkybohu. Nic, o čem bych věděl. Gram čistého krystalického toxinu by mohl zabít milion lidí, kdyby ho vdechli, a kdybyste z něho chtěla udělat zbraň, potřebovala byste hodně aerosolu. Naštěstí na to ještě žádná účinná metoda neexistuje.“

„A co malý aerosol distribuovaný hodně lidem?“ zeptám se. „Prostě jiný přístup, namáhavější. Nebo distribuce malých balení jedu, která se produkují masově jako hotová jídla pro vojáky.“

„Zajímá mě, proč se zmiňujete právě o tom.“

Řeknu mu o Kathleen Lawlerové, o popáleninách na její noze a o stopových důkazech v jejím umyvadle. I o tom, že obsah jejího žaludku se podobal vojenskému menu kuřecího s těstovinami a

dávkou sýra navíc.

„Jak by se krucinál vězeňkyně dostala k armádnímu jídlu?“ diví se.

„No právě,“ přitakám. „Skoro každé jídlo se dá otrávit, tak proč zrovna vojenské příděly? Pokud s nimi někdo neexperimentuje, aby to pak použil na širší cíl.“

„To by byla dost katastrofa. Byl by to systematický přístup, navíc vysoce organizovaný. Někdo, kdo pracuje v továrně, kde se vyrábějí a balí příděly, jinak bychom tu mluvili o spoustě ampulí toxinu a hypodermických jehlách a přepadávání náklaďáků s dodávkami.“

„Nepotřebujete systematický přístup, pokud jde o teror,“ namítnu.

„No, to máte asi pravdu,“ usoudí. „Sto nebo tři sta nebo tisíc obětí najednou v divadle nebo na vojenské základně nebo při nějaké operaci, a důsledkem by byla destabilizace. Pro morálku by to byla katastrofa, nepříteli by to dalo moc a americké hospodářství by to poškodilo ještě víc.“

„Takže to není nic, na čem bychom pracovali,“ ujistím se. „Žádný výzkum, do kterého by mohla být nějak zapletená naše vláda a který by mohl poškodit morálku a ekonomiku nepřítele. Vyděsit.“

„To prostě není praktické,“ odpoví mi. „Rusko už snahy využít botulotoxin jako zbraň vzdalo, stejně jako USA, za což jsem vděčný. Je to hrozivá představa a já doufám, že nikdo nikdy nevymyslí žádnou technologii, ale to je jenom můj osobní postoj. Stačí malé rozptýlení aerosolu, a deset procent lidí po větru ve vzdálenosti pěti kilometrů bude paralyzovaných nebo mrtvých. Bůh chraň, že by se to neslo ke škole nebo k nákupnímu centru. A musíme taky přijít na to, proč někdo zemřel, zatímco jiní zamýšleným cílem nejsou.“

„Nemyslíme si, že Dawn Kincaidová byla zamýšlený cíl.“

„Ale myslíte si, že jím byla její matka a také prokurátorka.“

„Ano.“

„A na základě toho, co jste mi řekla, si myslíte, že ten, kdo je za to zodpovědný, chtěl dostat hlavně prokurátorku…“

„Jaime Bergerovou a Kathleen Lawlerovou. Ano. Věřím, že ten, kdo je za to zodpovědný, chtěl zabít právě je.“

„Pak se tedy nejedná o nějaký výzkum, do kterého zapadají úmrtí těch dalších vězeňkyň, pokud je vaše podezření pravdivé. Vědecký projekt. Nechci nikterak trivializovat smrt někoho, kdo mohl být zabitý botulotoxinem, to je příšerná smrt, jen co je pravda.“

„Mám dojem, že se něco změnilo,“ řeknu na to. „Jako by ta, kdo to dělala, byla pečlivá a měla plán, ale pak se objevilo něco, co nečekala. Možná kvůli Jaime. Někomu se nelíbilo, co dělá.“

„A věříte, že se jedná o ženu.“

„To suši včera večer dodala žena.“

„Pokud se to potvrdí.“

„Mám podezření, že potvrdí. A pak co?“ nadhodím.

„Tři případy vraždy jedem botulotoxinem, do nichž spadá i otrávení vojenských přídělů? To se rozpoutá učiněné peklo, Kay,“ řekne. „A vy musíte zůstat stranou. Někde zatraceně daleko.“

32

Slunce stojí vysoko na zase vymeteném nebi, žár už opět lapil kraj do svých spárů a to, co tvrdí Colin Dengate, prostě není pravda. Všichni si opravdu nezvyknou jezdit v tomhle vedru bez klimatizace, ačkoli Bentona aspoň napadlo přivézt mi lehčí oblečení a letní khaki kalhoty, takže se nepeču celá v černém.

Je sobota 2. července, skoro deset hodin dopoledne a Colinovi zaměstnanci mají volno kromě těch, kdo jsou ve službě. Musel slíbit pár protislužeb, aby zařídil, co potřebuju, jak řekl. Pak mě musel vyzvednout v hotelu, protože se k němu jinak sama nedostanu. Marino odjel nakoupit zdravotnické zásoby, které chci mít po ruce, a odvezl Lucy k místnímu zastoupení HarleyDavidson. Chce si pro své přesuny, co bude tady, pořídit motorku a já nemůžu Bentona nechat bez pronajatého auta, přestože v tuto chvíli plánuje zůstat v hotelu. Když jsem odcházela, telefonoval. Z Atlanty z detašované kanceláře sem jedou agenti FBI, aby je mohl podrobně informovat, než se roznesou výsledky z CDC.

Botulotoxin sérotypu A byl potvrzen v obsahu žaludku jak Kathleen Lawlerové, tak Jaime Bergerové. Přítomnost toxinu se potvrdila v prázdných nádobách od salátu z mořských řas a také ve zbytcích z ledničky, které dopravila sériová travička ve čtvrtek večer do bytu Jaime Bergerové spolu se suši.

Ještě jsem nepředala nejnovější informace Briggsovi, který sedí v armádním letounu a míří sem ze Středního východu, ale nepotřebuju, aby mi opakoval, co se ode mě čeká – tedy že nebudu dělat nic. Nechci slyšet, jak mi to znovu opakuje, a jsem vděčná, že to poslouchat nemusím, protože nemíním být poslušná. Aspoň ne tak úplně.

Vyšetřování bylo pozastaveno a nikdo k dosavadním výsledkům nesmí, protože čekáme, že vše urychleně a nekompromisně převezme jurisdikce domácí bezpečnosti nebo FBI, podle toho, jak rozhodne federální vláda. A vím, kdy se ode mě čeká, že zůstanu stát stranou a použiju to, čemu říkám pravidlo deseti stop. Nepřibližuj se k těm případům otrav, to by mi nařídil Briggs nebo i někdo jiný, a já bych mohla říct, že to nedělám. Devět let staré případy vražd v jedné rodině v Savannah a intelektuálně zaostalá žena, která z nich byla obviněna, v tuto chvíli nezajímají ani FBI, ani ministerstvo obrany, Pentagon, Bílý dům nebo vůbec kohokoli.

Tyto případy zůstávají uzavřené a Lola Daggetteová má být pořád ještě popravena, protože Jaime nestihla podat žádost, aby byl trest smrti odložen. Nové výsledky DNA leží v soukromé laboratoři a čekají, až tam přijde nějaký další obhájce a dokončí, co Jaime začala. Do té doby jsou případy vražd Jordanových vychladlé, staré a irelevantní. Pozornost se věnuje sériovému traviči, což by mohl být i terorista plánující masové vraždy. Jak se probírám vším, co se zatím stalo, musím se pořád ptát proč. Ale to proč se netýká teroristického plánu zlikvidovat a pozabíjet nevinné civilisty nebo vojenský personál. Bohužel na světě existují zástupy narušených jedinců, kteří by po šanci napáchat takové zlo s nadšením skočili. Má pozornost se však upírá jinam.

Jestliže ty starší případy úmrtí v GPFW byly ve skutečnosti vraždami ze msty, které posloužily jako průzkum traviči plánujícímu širší útok, jak do tohoto modu operandi a konečného cíle zapadají Kathleen Lawlerová a Jaime Bergerová? Jaime znovu otvírala případ Jordanových, ale to by nemělo vyhovovat traviči, který má v plánu teroristický útok, pokud ovšem Jaime nezakopla o něco, co toho člověka vyplašilo natolik, že raději riskoval jejím odstraněním. Když pachatel zavraždil ji a Kathleen a neplánovaně také Dawn Kincaidovou, přitáhl k sobě pozornost. Několik vražd otravou botulinem, který možná pronikl do armádních přídělů, značí, že teď po té vražedkyni půjde celá vláda Spojených států. Nakonec jí to neprojde. Tolik riskovat po dlouhých letech pečlivých příprav, to se nedá připsat ztrátě sebekontroly nebo eskalované touze mučit a vraždit. Stalo se něco neočekávaného.

Patologové – to je v podstatě můj obor – se soustředí spíš na příčinu než následek. Nezajímá mě tolik krev a tkáň rozstříkané všude kolem, spíš mě zaujme úhel rány, který může prozradit, že spoušť nezmáčkla oběť. Je mi taky jedno, jak dramatické byly příznaky, zajímá mě jen, co způsobily. Mým cílem je vystopovat chorobu, odstínit rozptylování a rozpitvat vše na kost, když to bude třeba. Nebo jako v případě Jordanových, vrátit se co nejblíž na místo činu. Chci si prohlédnout fotografie a všechny důkazy, jak je nikdy nikdo nezkoumal. Možná zajdu i do bývalého domu Jordanových, pokud usoudím, že tam zůstalo něco, co stojí za vidění.

„Stejné záznamy jste si prohlížela už včera,“ říká Colin, když kráčíme opuštěnou chodbou a pod stropem prázdné laboratorní budovy se kolébají závěsy s netopýry a kostmi. „Nůž nalezený v kuchyni. Šaty a další předměty, které jsem našel na místě a poslal je na ohledání spolu s těly.

Všechno bylo předloženo u soudu jako důkaz, pokud to prokurátor nepovažoval za irelevantní. V místnosti s vámi bude moje technička Mandy. Je od ní hezké, že přišla, protože si nemůžeme dovolit přesčasy. Jinak to bude stejně jako minule. Já budu u sebe v kanceláři, protože vím zatraceně dobře, že se chcete hlavně dívat a nemáte zájem poslouchat něčí názory, a tím myslím moje. Musíte si důkazy vykládat stejně, jako jsem to dělal já, tak vám nebudu dýchat za krk.“

Mandy O’Tooleová v chirurgickém obleku a vyšetřovacích rukavicích rovná dětské pyžamo na bílý papír, pokrývající stůl v konferenční místnosti. Krabice se záznamy, které jsem si začala procházet včera, je stranou, na židli.

„Nejtěžší jsou pro mě asi věci po dětech,“ řekne a já poznávám většinu věcí, které jsem viděla na fotografiích, s jejichž prohlížením jsem včera začala.

Na bílém papíru jsou úhledně rozložená dvě dětská pyžama, jedno se Sponge Bobem a druhé s motivy amerického fotbalu s helmami georgijských Buldoků. Jsou tu pánské boxerky a tričko, v tom zřejmě spal Clarence Jordan, když byl v posteli ubodán k smrti. A pak je tu modrá květovaná noční košilka s krajkami, která patřila jeho ženě. Všechno oblečení je plné tmavě hnědých skvrn zaschlé krve a probodané malými řeznými otvory a dírkami od nejméně jednoho ostrého nástroje. Pak je tu ještě spousta malých děr v místech, kde byla látka odstraněna kvůli analýze DNA.

Vezmu si rukavice z krabičky na stole, nasadím si je a uchopím důkaz označený soudním dvorem: nůž. Nechám ho v sáčku, prozkoumávám ho přes igelit. Ostří je dlouhé přibližně patnáct centimetrů, dřevěná rukojeť je ušpiněná od zaschlé krve. Superlepidlem na neporézním hladkém povrchu oceli a lakovaného dřeva jsou navždy zaznamenány bílé částečné otisky prstů a jeden celý neporušený.

Nožem si mohl vrah v kuchyni připravit sendvič, ale těžko jím někoho zabil.

Kuchyňský nůž je uzpůsobený na to, abyste jím vydloubli očko z brambor nebo oloupali ovoce či zeleninu. Jeho ostří je v jednom místě vyhloubeno a uhlazeno na opěrku pro palec. Jakýkoli nůž s falešně zakřiveným okrajem nemůže tak dobře pronikat do tkáně jakéhokoli typu, proto se nehodí pro bodání. Ostří je v nejširším místě navíc asi pěticentimetrové, což neodpovídá nákresům z

pitevních zpráv. Dojdu na druhý konec stolu a začnu se probírat tlustými složkami na židli, listuju dokumenty, až najdu to, na co jsem se dívala včera ráno, jak si pamatuju: popis ran.

Příčinou smrti u všech čtyř případů byla četná silová poranění způsobená ostrým předmětem. Především mě zajímají bodné rány do hrudníku a do krku, protože na těchto částech lidského těla lze díky tloušťce tkáně a dutinám dobře určit délku ostří. V levé boční části hrudníku Clarence Jordana měřila rána dva a půl centimetru na délku a táhla se do hloubky sedmi a půl centimetru, pronikla perikardem a do srdce. Na pravé boční straně krku vede rána zepředu dozadu a dolů, zasahuje do hloubky sedmi a půl centimetru a přetíná karotidu.

Další měření ran jiných obětí ukazuje, že ostří mělo nanejvýš sedm a půl centimetru na délku a dva a půl centimetru na šířku, nahoře bylo před rukojetí zakončeno nějakou zarážkou, která zanechala čtyři paralelní, ale nepravidelné kontuze v rozmezí dvou centimetrů od sebe. Takový typ zranění nemohl způsobit nůž z kuchyně, přiložený ani žádný jiný. Colin v té době uvedl, že zbraň zůstává neznámá a neodpovídá ničemu, co bylo nalezeno na místě činu. Zdá se, že si vrah musel přinést neobvyklý řezací nástroj a posléze s ním zase odejít.

Clarence Jordan neměl žádné řezné rány ani obranná zranění na pažích a rukou, což vylučuje, že by se bránil nebo byl vůbec vzhůru, když došlo k útoku. Toxikologická zjištění objevila v krvi koncentraci alkoholu 0,04 a množství klonazepamu, které by se dalo považovat za terapeutickou dávku, což naznačuje, že si dal jednoho nebo dva panáky a mírnou dávku léků, možná tak miligram benzodiazepinu, aby se zbavil úzkosti nebo lépe usnul. Tato myšlenka mě vede na druhou stranu stolu, kde v evidenčním sáčku neoznačeném pro soud nacházím šest lahviček s léky na předpis, z nichž jenom jedna nese jméno Clarence Jordana: betablokátor propranolol. Další lahvičky patřily jeho ženě, včetně antibiotik, jednoho antidepresiva a také klonazepamu. Není neobvyklé, aby někdo bral léky patřící druhé osobě, ale překvapuje mě, že to dělal Clarence Jordan.

Byl to lékař, měl snadný přístup ke vzorkům, k jakékoli medikaci, kterou by chtěl. A dělit se o léky na předpis je protizákonné. To neznamená, že si večer 5. ledna manželčin klonazepam nevzal, když se v době večeře vrátil z dobrovolnické služby v útulku pro muže. A také to nevylučuje možnost, že si ta sedativa nevzal dobrovolně. Bylo by snadné pilulky rozdrtit a zamíchat někomu do pití. Pořád myslím na ty záznamy bezpečnostní služby, které jsem si procházela.

Podle údajů bezpečnostní služby skrytých v interních archivech Jordanovi během listopadu 2001 opakovaně alarm zapínali a vypínali, ale v prosinci se něco změnilo. To začalo docházet k falešným poplachům, které měly údajně působit děti Jordanových. Poslední měsíc, kdy byli Jordanovi naživu, došlo k pěti mylným spuštěním alarmu a ke všem ve stejném prostoru – u dveří v kuchyni. Policie na to nereagovala, alarmy se neřešily, protože majitel zařízení zavolal do bezpečnostní služby a ohlásil, že je to falešný poplach. Během prázdnin se alarm zapínal zcela nahodile, jak mi ukázala prohlídka záznamů, ale dál byl zapínán na většinu nocí, proto mi údaje ze soboty 5. ledna připadají tak zvláštní. Alarm toho dne zapnuli až téměř v osm hodin večer. Pak ho před jedenáctou vypnuli a už znovu nezapínali. To neodpovídá tomu, co novináři i policie celé ty roky předpokládali.

Vlastně to vypadá, že se doktor Jordan vrátil domů z dobrovolnické služby, alarm zapnul, a o tři hodiny později to někdo vypnul. Tento detail spolu s faktem, že měl Jordan v těle sedativa, která neměl předepsaná, mě hodně trápí. Rozložím si fotografie z krvavého masakru v hlavní ložnici Jordanových a prohlížím si obrázky těl dvojice v posteli. Přikrývky mají přitažené až ke krku, což mě taky znepokojuje. Lidé nevypadají po vraždě jako manekýni, nebývají úhledně přikrytí, pokud to neudělá vrah nebo někdo jiný z psychologických důvodů, aby znovu nastolil pořádek nebo zakryl, co provedl. Colin poznamenal, že těla mohla být takto upravena, aby se obětem pachatel vysmíval.

Procházím si další snímky, které vznikly poté, co Colin odkryl deky, aby mohl ohledat těla pana a

paní Jordanových in situ.

On leží na zádech, hlavu má na polštáři, dívá se přímo vzhůru, ústa má otevřená, paže rovně u těla, genitálie mu vyčuhují otvorem v trenýrkách. Pochybuju, že zemřel v této pozici. Někdo ho tak nastavil. Čím víc se dívám, tím víc chápu nenávist, jakou policie, prokurátor i ostatní museli chovat vůči Lole Daggetteové, když si představili, jak je v této místnosti a užívá si to potom, co všechny popravila jako na jatkách. Jak prokazuje okatou degradaci a pohrdání oběťmi.

Tričko a pásek bílých boxerek doktora Jordana jsou téměř celé nasáklé krví, která se vpila do prostěradla pod ním a šířila se ve skvrně až k okraji matrace a pod tělo jeho ženy. Krvavé bylo celé napínací prostěradlo. Byl pobodán devětkrát do hrudi a krku, nic neukazuje, že by se bránil nebo pokusil uhýbat těm divokým útokům nožem s neobvyklou zábranou, která zanechala na kůži paralelní modřiny. Manželka ležela napravo od něj, ruce složené pod bradou, odvracela se od muže směrem k oknu, odkud je výhled na ulici vepředu a na starý hřbitov na jedné straně. Jsem si jistá, že v této pozici nezemřela. S jejím tělem někdo hýbal, naaranžoval ho do téměř pobožné polohy, jako by se modlila. Přesto má košilku rozříznutou až k pasu a ňadra odhalená.

Zvednu flanelovou košili s dlouhým rukávem a knoflíčky až ke krku zakončenými krajkovým límečkem, který odpovídá vážné seriózní dámě z vánočního portrétu, jenž vznikl necelý měsíc předtím, než měla být znovu zachycena fotoaparátem – ale tentokrát ve vulgární pozici v posteli nasáklé krví. Na bílý papír pokrývající stůl se snesou vločky staré tmavé krve, zatímco si prohlížím každou perforaci a řeznou ránu, kterou tu zanechalo ostří, jež se do ní zabodlo celkem sedmadvacetkrát: do obličeje, hlavy, hrudi, zad, krku a hrdla, které bylo prořízlé. Košilka je zakrvácená zepředu i zezadu, je tak nasáklá krví, že vzorek modrých květin na flanelu prozrazují jen části rukávů a spodní lem.

Uvědomuju si, že Mandy O’Tooleová sedí na židli, kterou si přisunula k oknu, aby se mi nepletla do cesty. Pozorně a zvědavě mě sleduje, když pokládám košilku zpátky na papír tam, odkud jsem ji

vzala. Zaschlá krev způsobila, že některé části ztuhly jako naškrobená spodnička. Mandy nic neříká a nijak nezasahuje a já nenabízím svoje myšlenky, které jsou čím dál temnější a ošklivější. Znovu zkontroluju spis o Glorii Jordanové. Studuju nákresy těla a prohlížím si laboratorní zprávy o vzorcích krve získaných z košilky, které potvrzují přítomnost její DNA, jak se dá očekávat, ale také DNA jejího manžela a jejich pětileté dcery. Proč je tam Brendina krev?

Všimnu si Colinova měření a popisu ran, rána na Gloriině krku začíná za jejím levým uchem a postupuje dolů jediným čistým řezem pod bradu, pod pravý ušní lalůček. To odpovídá tomu, že jí bylo proříznuto hrdlo. Jestliže to nečekala a měla proříznutou karotidu, vysvětlovalo by to nedostatek obranných zranění, o kterých se Colin zmiňuje. Ale vzbuzuje to také víc otázek, než přináší odpovědí. Pak si všimnu dalšího snímku jejího těla na posteli, je to detail ze vzdálenosti asi třiceti centimetrů.

Výtrysk krve dosáhl na špičky jejích chodidel, zakrvácené má i plosky, což by přece nebylo možné, jestli ležela, když byla podřezána a pobodána. Ale těžko říct. Všude bylo tolik krve. Snažím se představit si, jak útočník prořezává paní Jordanové krk zezadu, když ona leží a tvrdě spí pod vlivem klonazepamu.

Následuju stopu krve, která tryskala, rozmazávala se, stékala se do louží, někdo do ní šlapal, roznesl ji po schodech. A pak vidím arteriální vzorec, který mohl vzniknout při máchání nožem, možná to byla rána do krku, možná přímo do krku Glorie Jordanové. Výtrysk odpovídá rytmu tlukotu srdce, které se chystá zastavit. Ale čí to bylo srdce a kterým směrem byl ten člověk otočený, když padal?

Bylo to nahoru, nebo dolů? Ven, nebo dovnitř? Vyšetřovatelé místa činu, dokonce i ti dobří jako Sammy Chang, nemůžou vzít vzorek z každičké kapky krve nebo šmouhy, vytřít každou loužičku na místě a laboratoř to nemůže všechno zanalyzovat.

Po schodech dolů, zastavím se u vchodových dveří, kde se zhroutila Brenda. Snažím se najít vysvětlení, proč se její krev ocitla na noční košili její matky, která měla údajně zemřít v posteli. Dívám se po jakémkoli důkazu, který by prozradil, že se někdo pokoušel tu krev v hale, na schodech, v chodbě nebo vůbec kdekoli jinde v domě uklidit, ale nevidím po tom ani stopy. Není tu nic, co by to naznačovalo. Vracím se ke vchodu, k Brendinu tělu, k pohledu, který musel policii hodně vyděsit, když tam dorazili po volání souseda odvedle, který uviděl rozbité sklo v kuchyňských dveřích.

Žádný normální člověk se nedívá na mrtvé děti rád. Proto to svádí nedívat se moc pozorně. Podlaha u vchodu nabízí chaotickou změť kapek a cákanců a šmouh a kaluží. A také jsou tu krvavé stopy od bot a rovněž skvrny, které patrně vznikly otiskem bosé nohy. Otisky prstů u nohou a paty, které jsou na dětskou nohu příliš velké. Znovu zvednu pyžamo se Sponge Bobem. Nohavičky jsou jako dupačky, natahují se i na chodidla. Otisk holé nohy tedy nemohl patřit Brendě, když utíkala ze schodů k předním dveřím. Znovu se vrátím k té řezné ráně na levé ruce její matky, ta je významná.

Colin spekuluje, že paní Jordanová si poranila palec, když prořezávala zahradu. Sleduju vlákno jeho teorie prostřednictvím fotografií, vracím se na verandu a do zahrady za domem. Znovu vidím kulaté kapky zaschlé krve, které jsou asi pětačtyřicet centimetrů od sebe na terakotových dlaždicích a také na listí a rostlinách. Věřilo se, že tato krev paní Jordanové nesouvisí s případem, a bylo to vyloučeno z důkazů u soudu. Jestli jsou Colinovy náznaky správné, a já si to nemyslím, musela se zranit prakticky hned poté, co s prostřiháváním začala. Ale nikde na obrázcích není žádný nástroj, není tu jediná odříznutá větvička nebo výhonek, zahrada je pochmurná, čekající na zimní prořezání a úklid, kterého se jí už nedostalo.

Lenny Casper, ten bývalý soused, Marinovi řekl, že si paní Jordanové v zahradě v sobotu odpoledne

5. ledna všiml. Ale nezmínil se, že by se mu zdála zraněná. Možná si toho nevšiml, ale většina lidí, kteří jdou se psem ven nebo se dívají z okna, by si uvědomila, že se někdo žene do domu a kape z něj krev. Soused nic takového nehlásil a kapky krve Glorie Jordanové, které by měly pocházet z toho, jak se odpoledne zranila, nedávají smysl, když si uvědomíme, k jakým úděsným vraždám nakonec došlo. Vrátila se do domu, zapomněla uklidit verandu a halu u koupelny pro hosty, ruku si nezavázala a nenechala ani svého manžela lékaře, aby se o to postaral, když se vrátil z útulku. Tomu prostě nevěřím.

Podle zprávy z toxikologie měla paní Jordanová v okamžiku smrti v krvi alkohol a klonazepam, a to ve vyšší hladině než její manžel. A brala i antidepresivum sertalin. Po vraždách byly tyto léky na předpis nalezeny v hlavní koupelně, na straně, která nejspíš patřila jí. Znovu si je prohlížím v sáčku s důkazy a všimnu si něčeho, co jsem předtím přehlédla.

„Mohla byste mi s něčím pomoct?“ zeptám se Mandy, která všechno, co dělám, sleduje kobaltově modrým pohledem.

„No jasně.“ Vyskočí ze židle.

„Potřebovala bych složku případu Barrie Lou Riversové. Myslím, že je v elektronické podobě, a ne tištěná, protože k její smrti došlo poté, co úřad zrušil papírování.“

„Chcete, abych to vytiskla?“ zeptá se.

„To není nutné. Ale zajímal by mě jeden dokument, pokud byste ho dokázala v té její složce najít.“

„Počkáte minutku, abych si mohla vzít laptop?“

„Zůstanu na chodbě.“ Vyjdu z konferenční místnosti ven.

33

Mandy O’Tooleová se vrací z histologické laboratoře s laptopem a začíná v něm hledat záznamy Barrie Lou Riversové, zatímco já prohlížím oblečení Loly Daggetteové a snažím se najít cokoli, co mohlo být přehlédnuto.

Prohlížím větrovku, modrý rolák a hnědé manšestráky, které prala ve sprše, což byl inkriminující čin, který se stal základem pro obvinění z několikanásobné vraždy prvního stupně a odsouzení k trestu smrti. Většina krve se smyla, zůstaly jen náznaky původních stop, oblasti tmavého zbarvení na stehnech kalhot, kapky a šmouhy na manžetách a přední části větrovky a na jejích rukávech. Lola by měla krev i na botách. Myšlenky mi znovu zalétnou k nim.

„Mám tu složku. Zprávy z laborky a toxikologie a taky pitevní záznamy,“ říká Mandy, která sedí už zase u okna a počítač má na klíně. „Co přesně hledáte?“

„Cokoli, co mohla mít Jaime Bergerová a vy ne. Jednostránkový dokument vložený do pitevního protokolu a toxikologických zpráv,“ odpovím. „Formulář z GPFW, který se týká správních úkonů a zahrnuje látky použité při popravě. Vypsaný recept, který nebyl využitý, protože Barrie Lou

Riversová zemřela, než ji stačili popravit. Prostě divný list papíru, který nepatří do pitevní zprávy, ale nějak se do ní dostal.“

„To miluju,“ řekne, „detaily, které nemají někde co dělat. Ale jsou tam.“

Dál si prohlížím šaty Loly Daggetteové a myslím na to, co na sobě mívají oběti oblečené v době smrti a kolik krve na šatech bývá. Nesmyslné otisky bot na černých a bílých dlaždičkách v kuchyni a na dřevěné podlaze naznačují, že vrah roznášel krev po celém domě, nebo možná to nebyl vrah a možná to bylo i víc lidí. Všechny stopy ovšem nevypadaly stejně. Jednalo se o kontaminaci ze stran osob, které narušily místo činu poté, co se tam dostala policie, anebo měla Dawn Kincaidová ve svých úděsných zločinech partnera?

Lola to nebyla. Kdyby to brzké ráno chodila domem Jordanových, měla by boty od krve. Ale ty ve sprše nemyla, když ji tam našla ta dobrovolnice z útulku. Lola tam ani neprala spodní prádlo nebo ponožky. Nikdo ji neprohlédl, jestli není zraněná, třeba poškrábaná. Na tělech obětí ani na místě činu se nenašly její otisky prstů ani DNA. Je to tragédie, že tomu zatím nikdo nevěnoval pozornost. Byla tam DNA Dawn Kincaidové, ale otisky prstů nesouhlasily. Připomenu si, co mi říkala Kathleen Lawlerová: jak musela dát pryč svoje děti. Jako by jich bylo víc.

„Špinavá odplata,“ prohodí Mandy a já si vzpomenu na Odplatu. Monstrum, o kterém si většina lidí myslí, že si ho Lola vybájila.

„Ano, přesně tohle hledám,“ prohodím a prohlížím si na obrazovce formulář, předpis na smrtící koktejl, který vypsala Roberta Priceová. Léky byly dodány do GPFW a jejich převzetí podepsala Tara

Grimmová v poledne toho dne, kdy měla být Barrie Lou Riversová popravena. Bylo to 1. března přede dvěma lety.

Zaškrtnutá políčka na formuláři ukazují, že u ředitelky v kanceláři byly uloženy sodium thipental a pancuronium bromid, které se v pět hodin odpoledne přenesly do popravčí místnosti, ale tam už použity nebyly.

„Znamená to něco? Tváříte se nějak zamyšleně,“ neubrání se Mandy zvědavosti, když jí vracím notebook zpátky.

„Pokud je vám známo, toto jsou jediné kousky oblečení patřící Lole Daggetteové?“ odpovím jí na otázku dotazem a zvednu ze stolu důkazní sáček s léky na předpis, abych zkontrolovala popisky na lahvičkách z oranžového plastu. „Jinými slovy, boty se nenašly?“

„Jestli tu má Colin tohle a jestli se v GBI schraňují jenom tyhle věci, je to určitě všechno, co se sem dostalo,“ řekne.

„Vrah musel být celý od krve, proto je nemyslitelné, aby neměl zakrvácené i boty,“ poznamenám.

„Proč byste si prala ve sprše šaty a boty nechala být?“

„Colin jednou seškrábl gumu z podrážky střevíce na podpatku, který sem přišel s tělem, a objevil tam vlas a podle něj DNA vraha. Nechali jsme si udělat trička. Colin Dengate Gumová podrážka.“

„Mohla byste pro něj prosím vás zajít? A říct mu, že na něj počkám venku? Ráda bych někam zajela. Pokud možno si retrospektivně prohlédla místo činu.“

Lola Daggetteová si ve sprše nemyla boty, protože ty v balíku zakrváceného oblečení, co se jí objevil v pokoji, nebyly. Ona nikoho nezavraždila, nebyla v sídle Jordanových před tragédií toho časného rána, kdy došlo k vraždám, a nebyla tam ani jindy. Mám podezření, že tahle utrápená puberťačka neměla žádný důvod se někde s úctyhodnými a bohatými manželi Clarencem a Glorií Jordanovými setkat, ani s jejich kouzelnými plavovlasými dvojčátky. A nejspíš neměla tušení, co jsou zač, dokud ji policie nezačala vyslýchat kvůli jejich zavraždění a nakonec ji z toho činu neobvinila.

Mám silné podezření, že Lola také netušila, koho má vinit, jakého člověka nebo jaké lidi motivované něčím víc než léky, pár drobnými či vzrušením ze zabíjení, monstrum nebo monstrózní páreček, který měl velikášský plán, o němž mentálně zaostalá puberťačka z domu na půl cesty neměla ponětí. Pokud by o něm snad věděla, byla by nejspíš mrtvá, stejně jako Kathleen Lawlerová nebo Jaime. Mám podezření, že se tu jednalo o promyšlený plán, který zahrnoval i svalení viny na Lolu, stejně jako se někdo teď snaží svalit vinu na mě. A nevěřím, že by ty manipulace byly dílem jenom Dawn

Kincaidové.

Vylovím z kabely telefon a zadám Bentonovo číslo, když vycházím ven z budovy laboratoře. Najdu si místo u keřů štětkovce s rudými květy, kde se dívám do očí kolibříkovi. Pražící slunce přímo vítám. Třesu se zimou, i kosti mám vychladlé z té klimatizované konferenční místnosti, kde jsem byla obklopená důkazy, jež tak hlasitě do světa vykřikují svá groteskní tajemství. A já přitom nevím, kdo na ně odpoví.

Můžu se samozřejmě spolehnout na Colina a Marino s Lucy tomu také budou věnovat pozornost. Oběma jsem poslala esemesku s otázkou, jestli jim něco neříká jméno Roberta Priceová, a taky jsem se jich zeptala, zda by mohli zjistit něco víc o Glorii Jordanové. O paní Jordanové se toho ve zprávách, které jsem četla, našlo hodně málo, jen pár osobních detailů, ale nic, co by naznačovalo jakýkoli

problém. A ty tam určitě byly. Bylo to hodně špatné načasování.

Kdybych nebyla za Bentona provdaná, nepochybně by odmítl poslouchat tu historku, co zní jako nějaký horor nebo senzační příběh pro bulvár, něco vymyšleného. Mám také silné tušení, že události staré devět let dnes nebudou FBI nebo protiteroristické složky nijak zajímat. A chápu to. Ale někdo mě vyslechnout musí a musí s tím začít hned něco dělat.

„Vypadá to, že už dorazili tví přátelé z Atlanty,“ oznámím Bentonovi, když zvedne mobil a já v pozadí uslyším hlasitý hovor spousty lidí. Chystám se pokoušet jeho trpělivost. Cítím, jak se to blíží.

„Zrovna jsme začali. Co se děje?“ Mluví roztržitě a napjatě, za řeči přechází hlučnou místností sem a tam.

„Možná by ses s kolegy mohl na něco podívat.“

„O co jde?“

„O adopční záznamy. Potřebuju, abys tomu věnoval opravdu pozornost,“ řeknu. „Vím, že v této chvíli není případ Jordanových žádná priorita, ale myslím, že by být měl.“

„Já věnuju pozornost vždycky všemu, Kay.“ Nemluví otráveně, ale vím, že radost nemá.

„Podívej se na všechno, co se týká Kathleen Lawlerové a Dawn Kincaidové, i když se tak při narození vlastně nejmenovala. Nemám ani tušení, jak znělo jméno té první rodiny, co ji adoptovala. Dawn prošla několika různými pěstounskými domy a rodinami, až se nakonec ocitla v Kalifornii u toho páru, co potom umřel. Údajně. Zkus najít cokoli, co FBI ještě neobjevila, zvlášť pokud se jedná o osoby, které Dawn mohla kontaktovat. Někoho totiž kontaktovat musela, dost možná nějakou zdejší agenturu tak v roce 2001 nebo 2002, kdy se rozhodla zjistit pravou identitu svých biologických rodičů. Musela projít stejnou cestou jako jiní.“

„Nevíš, jestli ti Kathleen Lawlerová říkala pravdu. A skutečně by bylo lepší to probrat až později.“

„Víme, že Dawn byla počátkem roku 2002 v Savannah, a musíme to probrat teď,“ namítnu. Před očima mám Kathleen Lawlerovou v místnosti pro návštěvy, jak mluví o tom, že byla při porodu zavřená ve velkém domě. Pořád musím myslet na to, co říkala.

Něco v tom duchu, že byla zavřená jako zvíře a musela dát svoje děti pryč, a co měla dělat, když je nemohla dát dvanáctiletému klukovi, jakým Jack Fielding tehdy byl?

„To vlastně není dokázané,“ připomene Benton. Spěchá a nechce se teď bavit, proto je jako vždy negativistický.

„Obnovené testy DNA ji umísťují v roce 2002 do domu Jordanových,“ oznámím mu. „Ale budete si muset vyžádat nové testování, k tomu se dostanu. Přijela celou tu cestu z Kalifornie proto, aby poznala svoji biologickou matku, nebo měla ještě jiný důvod?“

„Vím, že je to pro tebe důležité,“ řekne Benton. Má na mysli, že údajná návštěva Dawn Kincaidové v Savannah v roce 2002 pro něj důležitá není. FBI a vláda Spojených států amerických, možná dokonce i sám prezident, si teď totiž dělají víc starostí s možností teroristického útoku.

„Já se snažím naznačit, že se tu třeba chtěla setkat ještě s někým dalším kromě své matky,“

pokračuju přesto. „Třeba existují záznamy, které ještě nikoho nenapadlo zkontrolovat. Věř mi, že to je opravdu důležité.“

Přechází po sále, hlas v pozadí říká cosi o kávě, Benton děkuje a pak se věnuje zase mně: „Kam tím míříš?“

„Jak je možné, že necháš krvavé otisky prstů na držadle nože a láhvi levandulového mýdla na místě činu, když s tím zločinem nemáš nic společného?“

„A co DNA těch zakrvácených otisků?“

„Byla tam DNA obětí a neznámé osoby, dnes víme, že ten profil odpovídá Dawn Kincaidové. Ale ty otisky její nejsou,“ odpovím. „Je to DNA Jordanových a podle předpokladů Dawnina. Jenomže otisky jsou někoho jiného.“

„Podle předpokladů?“

„Krev přenesená někým, kdo měl zakrvácené ruce a dotkl se toho kuchyňského nože a lahvičky s mýdlem. Ale otisky nepatřily Dawn Kincaidové. Nikdy nebyly identifikovány, považovaly se za výsledek kontaminace, protože na místě činu byla spousta lidí, včetně novinářů. Někdo mohl projít kaluží krve, dotknout se důkazů, něco zvednout. Mohli to být i policajti nebo technici. Místo činu nebylo evidentně dobře zabezpečené. Takového vysvětlení se mi aspoň dostalo.“

„Je to možné. Jestli někdo neměl svoje otisky ve složce pro porovnání, aby se daly vyloučit, a s něčím nakládal. Už musím vážně jít, Kay.“

„Ano, je to možné, zvlášť když všichni, kdo s tím mají něco do činění, chtějí honem honem přijmout dané vysvětlení, protože už přece mají Lolu Daggetteovou a nikoho dalšího nehledají. Tohle se mi zdá být ten hlavní problém, a to v celém případu. Přehlížení, nevyptávání se, nejde se dostatečně do hloubky, protože případ je už vyřešený, vraždy spáchal ten, koho jsme načapali, jak si pere zakrvácené šaty a vypráví spousty lží, které hraničí s nesmysly.“

„Řekněte jí, že tam budu za chviličku,“ oznámí Benton někomu jinému.

Dívám se, jak Colin vychází z budovy. Když zjistí, že telefonuju, naznačí, že na mě počká ve svém landroveru.

„Zkus s kolegy zjistit co nejvíc o té Robertě Priceové,“ řeknu Bentonovi, který mlčí. „Je to farmaceutka, která před devíti lety vystavila látky na recepty Glorie Jordanové. Zjistěte, kdo to je a jestli má nějaké napojení na Dawn Kincaidovou.“

„Jen připomínám, že někdo, komu patří lékárna, bude uvedený i u léků, které sám nevystavil.“

„Ale to nejspíš neplatí v případě, že ten recept vydal vězeňský lékař nebo popravčí,“ namítnu. „Když jsi vedoucí lékárny a ta lékárna vydá sodium thiopental a pancuronium bromid, asi nechceš, abys na tom byl podepsaný, když to nejde přes tebe. Nechceš, aby se tvoje jméno byť jen vzdáleně spojovalo s popravou člověka, že?“

„Nemám nejmenší představu, kam tím míříš.“

„Přede dvěma lety jistá Roberta Priceová, což je nejspíš ta samá osoba, co vydala léky na předpis

paní Jordanové, vyplnila předpis na sodium thiopental a pancuronium bromid, jež měly být použity do smrtící injekce pro Barrie Lou Riversovou, kdyby za záhadných okolností nezemřela předtím sama. Léky byly dodány do GPFW, příjem podepsala Tara Grimmová. Neumím si moc představit, že by se s Robertou Priceovou vůbec neznala.“

„Lékárnice z Monckovy lékárny. Malé lékárničky, která patří Herbertu Monckovi.“ Benton si musel jméno Roberty Priceové vyhledávat, zatímco mě poslouchá.

„Kde nakupovala i Jaime. Ale na lahvičkách Jaiminých léků jméno Roberty Priceové nestálo. Tak by mě zajímalo proč,“ řeknu na to.

„Proč? Promiň, ale teď ti nerozumím.“ Benton mluví dost roztržitě.

„Jen naznačuju, že si Roberta Priceová držela odstup, když šla do té Monckovy lékárny Jaime,“ dodám a vzpomenu si na muže v laboratorním plášti, který mi prodával advil a který se zmiňoval o někom jménem Robbi, kdo musel být ještě před okamžikem vzadu v lékárně, ale najednou byl pryč.

„Předpokládám, že mi nepovíš, čím ta Roberta Priceová jezdí a jestli to náhodou není černý mercedes,“ řeknu Bentonovi.

Dlouze se odmlčí, než odpoví. „Na její jméno není registrované žádné auto. Gloria Jordanová měla léky ze stejné lékárny?“

„Z lékárny poblíž domu. Tehdy se to jmenovalo Rexall, pak tam bylo CVS.“

„Takže někdy po těch vraždách mohla Roberta Priceová změnit místo a skončit v malé lékárně u GPFW,“ řekne Benton mně do telefonu a vzápětí někomu oznámí, že už jde. „Nemáme žádný důvod jít po lékárnici jenom proto, že dávala léky na předpis pro Glorii Jordanovou a pak pro GPFW – a nejspíš taky tisícovkám dalších lidí v okolí, Kay. Ale neříkám, že se na to nepodíváme.“

„Lékárna, pro kterou muselo být snadné splnit požadavky na smrtící léky pro popravy v GPFW, a dost možná i pro mužskou věznici. To je dost neobvyklé,“ upozorním. „Spousta lékáren se považuje

za místo, které se stará o zdraví lidí a nejlepší zájem pacienta. Což neznamená, že toho pacienta mají zabít.“

„Prozrazuje nám to, že Roberta Priceová se etickými otázkami netrápí, anebo to prostě bere tak, že dělá svoji práci.“

„Anebo ji to těší, zvlášť když anestetikum přestane působit nebo se něco pokazí. Není to tak dávno, co tady v Georgii měli podobný případ. Trvalo to nejméně dvojnásobně dlouho, než byl odsouzený usmrcen, a trpěl při tom. Tak si říkám, kdo ty smrtící látky asi vydal.“

„To zjistíme,“ řekne Benton, ale hned to udělat nemůže.

„A někdo taky musí kontaktovat tu laboratoř, kde nechala Jaime dělat druhou analýzu DNA,“ připomenu mu, i když si nemyslí, že by to teď byla priorita. Vydám se k brumlajícímu Colinovu landroveru. „Předpokládám, že ještě nebudou vybaveni stejnými špičkovými technologiemi, jaké používá armáda.“

Mám na mysli Laboratoř ozbrojených složek pro identifikaci DNA, která se označuje zkratkou AFDIL a sídlí na letecké základně Dover. Technologie pro zkoumání DNA tam dosáhly nové úrovně sofistikovanosti a citlivosti, protože si to tak vyžádaly oběti války. Co se stane, když v boji zemře

jedno z jednovaječných dvojčat? Anebo nedej bože obě? Standardní testy DNA je rozeznat nedokážou. Je pravda, že by neměli stejné otisky prstů, jenomže ty nemusejí být identifikovatelné, ba se nemusejí zachovat ani ty prsty.

„Mluvím o přístrojích pro identifikaci při devastujících zraněních, které se někdy blíží až anihilaci oběti,“ dodám. „O tom, jakým způsobem je možné dosáhnout identifikace, když po někom zůstane jenom mlha kontaminované krve nebo útržek látky či fragment ohořelé kosti. Vím, že AFDIL má technologie, které dokážou analyzovat epigenetické jevy za použití metylace a histonové acetylace, které umožní srovnání DNA, jehož by žádná jiná analýza schopná nebyla.“

„Proč bychom měli potřebovat něco takového?“

„Protože jednovaječná dvojčata vstupují do života s identickou DNA, ale postupem let se u nich objeví význačné odlišnosti v genetickém uspořádání, které zachytíš nejmodernějšími technologiemi.

A čím víc času stráví taková dvojčata odděleně, tím větší ty rozdíly budou. DNA určuje, kdo jsi, ale zároveň to, kdo jsi, určuje i podobu tvojí DNA,“ vysvětluju, když otvírám dvířka na straně spolujezdce a z ventilátoru v autě na mě dýchne horký vzduch.

34

Otevře nám potící se muž, kterému na velkých opálených bicepsech vystupují žíly jako provazy, jako by byl zrovna uprostřed tréninku, když jsme se tam tak neohlášeně ukázali.

Je vidět, jak ho rozladilo, když se mu na verandě objevili dva cizí lidé, z nichž jeden má na sobě vojenské kalhoty a tričko s logem GBI a druhý khaki uniformu. Ve stínu dubu vedle živého plotu z jasmínu, který odděluje jeho pozemek od sousedů, k tomu parkuje landrover.

„Neradi vás rušíme,“ otvírá Colin náprsní tašku, v níž odhaluje odznak lékařského vyšetřovatele. „Ale velmi bychom ocenili, kdybyste si na nás udělal pár minut čas.“

„O co jde?“

„Jste Gabe Mullery?“

„Stalo se něco?“

„Nejsme tu oficiálně a nic se nestalo. Je to jen běžná návštěva a my klidně odejdeme, pokud si to budete přát. Ale pokud mi dopřejete minutku, abych to vysvětlil, budeme vám nesmírně vděčni,“ říká Colin. „Jste Gabe Mullery, majitel tohoto domu?“

„To jsem.“ Ruku nám nepodává. „Je to můj dům. Nestalo se něco mojí ženě? Je všechno v pohodě?“

„Pokud vím, tak ano. Omlouvám se, jestli jsme vás vylekali.“

„Mě nic nevyleká. Co potřebujete?“

Je docela přitažlivý, s tmavými vlasy, šedivýma očima a silnou čelistí. Na sobě má ustřižené tepláky a bílé tričko s nápisem PYROTECHNIK NÁMOŘNICTVA USA: Jestli mě vidíte utíkat, už je pozdě.

Vchod do domu svým svalnatým tělem celý zahrazuje. Je zřejmé, že nemá rád, když se mu někdo objeví u domu neohlášen, ať má zrovna jakýkoli důvod. Ale my nechtěli dát muži, který dnes žije v domě Jordanových, příležitost odmítnout. Potřebuju vidět zahradu a zjistit, co mohla Gloria Jordanová dělat odpoledne 5. ledna.

Nemyslím si, že prostřihávala stromky, a chci vědět, proč se vrátila do zahrady velmi brzy druhý den ráno a proč nejspíš šla ke starému sklepu. Možná tam byla v hluboké tmě zahnaná, když na ni a její rodinu zaútočil vrah. V hlavě mám určitý scénář, který vychází z toho, jak jsem si vyložila důkazy a jaké mi Lucy poslala emailem informace, když jsme sem jeli. A to vše potvrzuje moje závěry, že paní Jordanová nebyla nevinná oběť, když to řeknu hodně mírně.

Mám podezření, že v noci 5. ledna přisypala manželovi do pití klonazepam, aby měla jistotu, že bude tvrdě spát. Kolem jedenácté hodiny sešla dolů a vypnula alarm, pak odešla z domu a dům i svou rodinu tak nechala vystavené možnosti vloupání, i když nečekala, že to skončí takhle. Patrně si to špatně spočítala, nejspíš se zachovala bláhově, ale zase se to tak moc nelišilo od spousty jiných plánů vymyšlených nešťastnými lidmi, kteří se snaží dostat z manželství a nechají se svést k přesvědčení,

že mají právo vzít si, o čem si myslí, že na to mají právo.

Paní Jordanovou patrně nikdy nenapadlo, že bude ublíženo jejím dětem a docela určitě ani jí samé, dokonce možná neměla v plánu ani ublížit manželovi, kterého nejspíš ze srdce nesnášela, pokud k němu necítila rovnou nenávist. Možná byla odhodlaná se od něj osvobodit, ale nejspíš chtěla mít tajný zdroj peněz, něco, co by patřilo jen jí. Nemusel být kvůli tomu mrtvý. Prostá zápletka, jednoduché vloupání za lednové noci po dni plném bouřek a mrazivého vichru, jak mi Lucy sdělila ve své zprávě. A za takového počasí se člověk nevydá uklízet zahradu. Navíc nebyl jediný důkaz, že by paní Jordanová to odpoledne před svou smrtí prořezala jedinou větvičku.

Co dělala u těch drolících se zdí a udusané země? Na fotografiích to na mě působí jako zbořený sklípek na zeleninu z minulého století. Možná se pokoušela přechytračit svého komplice, pokud jich nebylo rovnou víc. Je smutnou ironií, že by nepřežila, ani kdyby se chovala podle plánu. Nepoznala, že se spřáhla s ďáblem, a musela si myslet, že jí bude vše odpuštěno, pokud poklad, který podle mého podezření slíbila rozdělit, nebude nikde k nalezení – protože si ho nechá jenom pro sebe.

„Koukněte, nemůžu vám vyčítat, že tím nechcete být obtěžovaný,“ říká Colin na verandě před vchodem s majestátními bílými sloupy a výhledem na hřbitov, který pochází ještě z dob americké revoluce. Horký vzduch k nám nese vůni čerstvě posečené trávy.

„Snad ne zas ten zatracený případ,“ řekne Gabe Mullery. „Vy a reportéři a nejhorší ze všeho jsou turisti. Lidi mi tu zvoní u dveří a chtějí si to tu prohlížet.“

„Nejsme žádní turisté a takovou prohlídku nežádáme.“ Colin mě představí a dodá, že se zítra nebo pozítří vracím do Bostonu a chtěla bych vidět zahradu za domem.

„Nechci bejt nezdvořák, ale proč, prosím vás?“ opáčí Mullery. Za ním vidím otevřenými dveřmi dřevěné schodiště a podestu nad halou, kde bylo nalezeno tělo Brendy Jordanové.

„Máte úplné právo chovat se nezdvořile,“ odpovím, „a není vaší povinností mě pouštět dál.“

„To je dílo mé ženy, všecko to předělala. Tamhle venku má pracovnu. Takže ať si myslíte, že uvidíte cokoli, nejspíš už to neexistuje. Nechápu, o co vám jde.“

„Pokud vám to nevadí, stejně bych to rychle prošla,“ řeknu na to. „Ověřuju některé informace…“

„O tom případu.“ Unaveně si povzdechne. „Já věděl, že je chyba ten barák kupovat, a když se teď blíží ta její poprava a ještě navíc o Halloweenu… Jako bychom tady asi tak chtěli na svátky zůstávat! Zavřem to tu a zavoláme národní gardu, fakt to klidně udělám. A přečkám to na Havaji, jasný? Tak jo.“

Ustoupí a pustí nás dovnitř.

„Tahle debata je k smíchu,“ pokračuje podrážděně, „ale nemusíme to aspoň probírat venku na tom vedru, kde nás můžou všichni vidět. Že jsme to tu krucinál kupovali! Ježíši. Neměl jsem poslechnout manželku. Říkal jsem jí, že tu budeme na ráně turistům a že to není dobrý nápad, ale nejvíc doma je stejně ona. Já vlastně skoro pořád cestuju. Ona by měla žít tam, kde chce, to je fér. Víte, je mi líto, že ty lidi umřeli, ale jednou jsou už mrtví a já vážně nesnáším, jak nám sem pořád někdo leze.“

„To chápu,“ přikývne Colin.

Vejdeme do velké haly domu, která mi připadá tak známá, jako bych tu už někdy byla. Představuju si Glorii Jordanovou na schodech, bosou a v modré flanelové noční košili s kytičkami, jak míří do kuchyně, kde čeká na společníky a spoluspiklence. Nebo možná byla v nějaké jiné části domu, když se sklo u dveří roztříštilo, ruka sáhla dovnitř, aby otočila klíčem v petlici, který tam neměl být.

Nevím, kde byla, když byl její manžel zavražděný, ale v posteli neležela. Tam nebyla ani ve chvíli, kdy do ní vrah zasadil dvacet sedm ran a prořízl jí hrdlo. Zabíjel ji znovu a znovu, lačně a zuřivě. Nejspíš k útoku došlo v hale, kde pak bosou nohou sama šlápla do své krve a do krve své zavražděné dcery.

„Asi jste poznali, že nejsem odsaď,“ pokračuje Mullery. Nejdříve se mi zdálo, že je to Angličan, ale jeho přízvuk zní spíš australsky. „Sydney, Londýn, pak Severní Karolína, kde jsem se specializoval na hyperbarickou medicínu. A tady v Savannah jsem skončil dávno po těch vraždách, takže pro mě historky o tomhle místě zas tolik neznamenaly. Jinak bych se sem rozhodně nevydal, když se ten dům před pár lety objevil na trhu. Prohlídli jsme si ho a pro Robbi to byla láska na první pohled.“

Tohle manželství nebylo jako svazek uzavřený v samotném nebi, napsala mi Lucy v emailu a přidala informaci ze záznamů, které líčily zoufalou ženu se sebedestruktivní minulostí, která se za Clarence Jordana provdala v roce 1997 a vzápětí porodila dvojčata, chlapce a dívku, jimž dali jména Josh a Brenda. Příběh o Popelce, jak se muselo zdát lidem kolem ní, když ji ve dvaceti doktor Jordan najal do své praxe jako recepční. Takto se s největší pravděpodobností poznali. Možná si myslel, že ji dokáže zachránit, a ona nějakou dobu určitě působila stabilizovaně. Dřívější roky prožila v chaosu a trablech, pronásledovaná vymahačskými agenturami, protože podepisovala nekryté šeky, opíjela se na veřejnosti a stěhovala se z jednoho laciného bytu do dalšího každých šest nebo dvanáct měsíců.

„Kings Bay?“ Colin předpokládá, že Gabe Mullery má něco společného s domovským přístavem Atlantské flotily, kde kotví ponorky Trident II vybavené jadernými zbraněmi a která je odsud necelých sto šedesát kilometrů.

„Lékař potápěčských jednotek v záloze,“ řekne Mullery. „Ale přes den pracuju v Oblastní nemocnici. Na pohotovosti.“

Další doktor v domě, napadá mě. Doufám, že je šťastnější, než byl Clarence Jordan, který se snažil kontrolovat svoji ženu a dělat to nenápadně. Možná se spoléhal na často omílané přátelství s předsedou zpravodajské agentury, který vlastnil několik novin, televizních a rozhlasových stanic. Doktor Jordan s ním sedával v různých komisích a charitativních nadacích. Tento člověk mohl snadno

manipulovat, co se nakonec objeví ve zprávách.

Média o výbuších nevhodného chování paní Jordanové neinformovala jediným slovem, mlčela o sérii smutných a pokořujících událostí, které začaly v lednu 2001, kdy paní Jordanovou zatkli za krádež v obchodě – ukryla si drahé šaty pod oblečení a zapomněla odstranit bezpečnostní čip. Bylo to volání o pozornost, o pomoc, ale možná to bylo i něco většího, jak mi prolétlo myslí, když jsem si procházela Lucyin email.

Paní Jordanová se chovala způsobem, který mohl ve výsledku potrestat manžela, jenž ji zanedbával a měl velmi přísná očekávání na to, jak má vypadat role a chování jeho manželky. Proto se vzepřela tím, že zaútočila na jeho hrdost, image a nemožně vysoké standardy. Necelé dva měsíce po kleptomanském incidentu v nákupním centru Oglethorpe najela autem do stromu a byla obviněna z řízení pod vlivem. Čtyři měsíce poté v červenci volala opilá a rozrušená na policii a tvrdila, že byl jejich dům vykraden. Přijeli tam detektivové a paní Jordanová jim tvrdila do záznamů, že jim hospodyně ukradla zlaté mince v hodnotě nejméně dvou set tisíc dolarů, které ukrývali pod izolací v podkroví. Hospodyni nikdy neodsoudili a obvinění byla stažena, když doktor Jordan policii sdělil, že zlato, které bylo výsledkem jeho letitého investování, uložil jinam. Bylo v bezpečí v domě, nic nechybělo.

Ale co se s tím zlatem stalo mezi červencem a 6. lednem? Doktor Jordan ho mohl možná prodat, ačkoli v roce 2001 byla cena zlata na historickém minimu a dosahovala necelých tří set dolarů za unci, jak upozornila Lucy. Zdá se dost divné, že by nečekal, až jeho cena začne zase stoupat, zvlášť pokud měl to zlato už nějakou dobu. Není tu jediný důkaz, že by potřeboval peníze. V roce 2001 měl přeplatek na daních a spolu s dividendami z investic to činilo víc než milion dolarů. Ať se s tím zlatem stalo cokoli, po vraždách zmizelo. O ukradeném majetku není nikde zmínka, zprávy z vyšetřování říkají, že šperků a rodinného stříbra se nikdo nejspíš ani nedotkl.

Gloria Jordanová rozhodně s malým jměním ve zlatě neskončila, přestože je nejspíš naposledy někam přesunula právě ona. Pravděpodobně odpoledne před svým zavražděním. Ale nemyslím si, že se někdo kdy dozví, co přesně se stalo. Mám jen teorii vycházející z faktů, která nyní znám. Myslím, že narafičila vloupání, aby vysvětlila zmizení toho, co sama hodlala ukrást, a pak usoudila, že se nebude o poklad dělit se svým spoluspiklencem, nebo s více spiklenci, a bude předstírat, že zlato nemůže najít. Její manžel musel ukrýt zlato znovu jinam a jí je to nesmírně líto, ale vážně netuší, kde to může být.

Můžu si jenom představovat, co asi řekla, když přišel komplic nebo dost možná dva komplicové, ale jsem přesvědčená, že se v tu chvíli ocitla tváří v tvář síle zla mnohem chytřejšího a krutějšího, než si dokázala představit i v těch nejhorších snech. Mám podezření, že nad ránem v neděli 6. ledna byla donucena odhalit, kde se zlato skrývá, a možná ji poprvé bodli, když byla v zahradě někde u starého sklepa. Možná to mělo být varování. Anebo možná začátek útoku. Utekla zpátky do domu, kde byla zabita. Její tělo odnesli nahoru, aby je výsměšně vystavili v posteli vedle podřezaného manžela.

„Takže jsme se tu rozhlídli. Bylo to prima místo, udělalo na mě dojem, to uznávám,“ vykládá Gabe Mullery. „A bylo za překvapivě dobrou cenu. Potom nám makléř začal líčit, co se tady v roce 2002 stalo, takže bylo jasnější, proč je to tak výhodná koupě. To spojení nebo karma nebo jak tomu chcete říkat, se mi nelíbilo, ale nejsem pověrčivý. Na duchy nevěřím. Zato jsem začal věřit na přívaly turistů, idiotů, co mají rozum a chování pitomého holuba. Nechci tu mít věčně karneval, zvlášť když teď má dojít k té popravě.“

Žádná poprava nebude. O to se postarám.

„Věčná škoda, že to nevyšlo, jak to plánovali, a že to soudce odložil. Chceme už to mít za sebou, aby se všechno uklidnilo. Sejde z očí, sejde z mysli. Snad se nám tu jednou přestanou lidi promenovat a žádat si prohlídku za pár drobných.“

Udělám, co bude v mých silách, aby Lola Daggetteová do popravčí komory nikdy nedošla. Třeba přijde i den, kdy se nebude muset už ničeho obávat. Žádné Tary Grimmové, žádných strážných v GPFW, žádné Odplaty ani zaplacení nejvyšší ceny. A možná tou největší cenou je osoba s křestním jménem Roberta. Jedem se může stát cokoli, když je toho příliš, dokonce i voda, jak řekl generál Briggs, a kdo by mohl o lécích a mikrobech a jejich vražedných schopnostech vědět víc než lékárník? Zlovolný alchymista, který změní látku určenou k léčení v nástroj utrpení a smrti?

„Řekněte mi, na co se chcete kouknout,“ obrátí se ke mně Gabe Mullery. „Nevím, jestli vám vůbec můžu pomoct. Předtím, než jsme to tu koupili, tady žil ještě někdo jiný, a já opravdu nevím, jak to tady vypadalo do podrobností, když byli ti lidé zabití.“

Kuchyně je k nepoznání, kompletně zrenovovaná, s novými skříňkami a moderními přístroji z nerez oceli, na podlaze je dlažba z černé žuly. Dveře ven jsou z pevného dřeva a bez skel, jak říkala Jaime. Napadá mě, jak to mohla vědět, ale svůj tip mám. Určitě sem bez váhání zamířila, vnutila se dovnitř, možná si hrála na zvědavou turistku, možná zcela otevřeně řekla, kdo je a o co se zajímá. Všimnu si laptopu na pracovní desce, není u něj žádné sezení. Na stole leží bezdrátová klávesnice. V každém okně, které vidím, je zapojená elektronika – pokročilý bezpečnostní systém, do kterého nejspíš patří i kamery.

„Jste dost moudrý, abyste tu měl bezpečnostní zařízení,“ poznamenám ke Gabeu Mullerymu.

„Vzhledem k tomu, kolik zvědavců se vám tu motá.“

„Jo, je to Browning ninemil. Moje zabezpečení,“ ušklíbne se. „Manželka si potrpí na všechny tyhle vychytávky, nerozbitné sklo, detektory pohybu, videokamery a takové ty hračičky. Pořád si říkám, že to cizím musí připadat, jako bychom tu snad schraňovali drogy.“

„Dva klasické mýty,“ poznamená Colin. „Doktoři mají doma drogy a vydělávají mraky peněz.“

„No jo, já jsem v jednom kuse pryč a ona se živí tím, že vlastně prodává drogy. Léky.“ Otevře dveře do kuchyně. „Další klasický mýtus: lékárníci mají doma zásoby všeho možného,“ prohodí a vede nás po kamenných schodech přes ploché kameny cestičky a trávu. Slyším hudbu z prosklené verandy, zařízené jako tělocvična. Gabe Mullery byl nejspíš zrovna tam, než nám šel otevřít. A předtím asi sekal trávu.

Poznávám červené terakotové dlaždice za sklem, je tam lavička a stojany s činkami, o zadní stěnu domu se opírají dva bicykly s malými koly a aluminiovými rámy, jedno je červené, sedadlo a řídítka má hodně nahoře, druhé je stříbrné a uzpůsobené na někoho menšího. Vedle nich stojí sekačka, jsou tu hrábě a pytle s posekanou trávou.

„Nejlepší asi bude, když vás nechám, ať si to tu projdete,“ navrhne Mullery. Podle jeho chování poznávám, že se nás ani v nejmenším neobává a nemá tušení, že by se bát nejspíš měl. „Na zahradničení mě neužije. To je Robbiina doména,“ řekne, jako by ho opravdu nic nezajímalo. Už tu nezůstalo nic z toho, co tu bývalo.

Vonokvětky a původní keře, sochy, kameny, rozpadající se zídky, to vše nahradila terasa z vápence, která je postavená přímo nad tím, kde býval sklep, za terasou je malý domek natřený světle žlutou barvou, s šindelovou mansardovou střechou, která se zvedá nad čímsi, co vypadá velmi industriálně

a je pod dohledem malých kamer. Prozatím jsem napočítala tři. Za zimostrázem jsem si všimla klimatizační jednotky a malého záložního generátoru, na oknech jsou okenice zesílené proti bouřím, jako by manželka Gabea Mulleryho očekávala hurikán a výpadky proudu a bála se, že jim někdo pronikne na pozemek a bude tu špehovat. Budova sama je ze tří stran zastíněná ochrannými stěnami, jsou tu bíle natřené plůtky, po kterých se vine karmínová úponatka a hlohyně.

„Co Robbi tady v té své pracovně dělá?“ zeptám se jejího manžela. Za normálních okolností by to byla naprosto normální otázka.

„Dělá si doktorát z farmaceutické chemie. Studuje online a právě píše dizertaci.“ Nikdy by nám to neřekl, kdyby nebyl nevinný. Je to velký, silný bojovník, který netuší, že žije s nepřítelem.

„Miláčku? Kdo to je?“ Ženský hlas. Zpoza domu vychází klidně, ale cíleně žena, která nemíří ke svému muži, nýbrž ke mně.

Má na sobě kalhoty v barvě slonové kosti a fuchsiovou blůzku, vlasy sčesané dozadu. Není to Dawn Kincaidová, ale mohla by jí být, kdyby Dawn neležela s mrtvým mozkem v Bostonu a byla plnějších tvarů a extrémně fit. Všímám si prstenu a velkých černých hodinek. A především si všímám tváře. Vidím v jejích očích a nose i ve tvarech úst podobu Jacka Fieldinga.

„Neřekl jsi mi, že máme hosty,“ poznamená k manželovi, ale dívá se přitom na mě.

„Jsou to koroneři, kteří se tu chtějí rozhlídnout kvůli těm vraždám,“ říká její přitažlivý manžel, který je zaměstnaným doktorem v záloze námořnictva, bývá často pryč a nechává ji tu samotnou dělat si, co chce. „Proč jsi doma tak brzy?“

„Přišel tam nějaký starý hnusný polda,“ odpovídá mu, ač se dál dívá na mě, „a divně se vyptával.“

„Tebe?“

„Spíš na mě. Byla jsem vzadu, ale všechno jsem slyšela. Přišlo mi to jako obtěžování.“ Dívá se na mě očima Jacka Fieldinga. „Kupoval si ambuvak a chtěl vědět, jestli máme defibrilátor. Žvanil donekonečna s Herbem, pak si šli spolu ven zapálit. Tak jsem si řekla, že půjdu domů.“

„Herb je starý morous.“

„Zůstala tu spousta posekané trávy,“ stěžuje si manželovi, ale nerozhlíží se přitom kolem. Dívá se na mě. „Víš, jak to nesnáším. Prosím tě, postarej se, ať je to všechno shrabané. A je mi jedno, že je to dobré hnojivo.“

„Ještě jsem neskončil. Nečekal jsem tě tak brzy. Podle mě je na čase najmout si zahradníka.“

„Co kdybys nám donesl trochu vody a ty sušenky, co jsem upekla? A já tady zatím naše hosty provedu.“

„Než si prohlédnu zahradu, nebo to, co z ní zbylo, mohl byste, Coline, ode mě něco vyřídit Bentonovi?“ ozvu se, ale nespouštím z ní oči. Vím, že Colin vycítil, že je něco špatně.

Dám mu Bentonovo číslo na mobil.

„Možná byste jemu a jeho kolegům mohl vyřídit, že by měli vidět, co Robbi udělala se zahradou a jak

ten starý sklep proměnila v pozoruhodně výkonnou kancelář, jakou jsem v životě neviděla. Robbi je asi Roberta, jak hádám,“ povídám Colinovi a dívám se na ni. Slyším Colina vyřizovat telefonát.

„Ano, na zadní zahradě,“ říká Colin tiše, ale neuvádí adresu ani neříká, kde jsme. Benton je už podle mého nejspíš na cestě.

„Přesně něco takového bych doma chtěla taky, postavit si vzadu pracovnu zabezpečenou jako Fort Knox, na místě, kde se dřív možná ukrývalo zlato, než bylo ukradené,“ říkám Robertě Priceové do očí. „Se záložním zdrojem elektřiny a speciální ventilací, se spoustou soukromí a bezpečnostními kamerami, abych mohla vše monitorovat od svého stolu. Nebo ještě líp, i na dálku. Dohlížet na to, kdo sem chodí. Pokud vám to nevadí, manžel s kolegy by se tu stavil,“ říkám Robertě, když se dveře kuchyně zavírají. Přemýšlím, jestli je Colin ozbrojený.

„Priceová, nebo Mulleryová?“ ptám se jí. „Nejspíš jste si vzala manželovo jméno, Mulleryová. Doktor a paní Mulleryovi, žijící v kouzelném historickém domě, který pro vás musí být spojený s mimořádnými vzpomínkami,“ říkám ledově a matně si uvědomuju hlasitý motor v dálce.

Přistoupí o krok ke mně, ale zastaví se. Vidím, jak v ní kypí zlost, protože skončila a ví to. Znovu mě napadne, jestli má Colin zbraň a jestli ji náhodou má ona. A zatímco o tom všem přemýšlím, dělám si největší starosti s jejím mužem, který je v domě vybaveném devítimilimetrem. Jestli Colin namíří na Robertu zbraň nebo ji přemůže a dostane na zem, může dost možná skončit umlácený nebo zastřelený. A nechci ani, aby Colin zastřelil Gabea Mulleryho.

„Až váš manžel vyjde z domu,“ říkám jí, když se k nám Colin blíží, „musíte mu říct, že sem jede policie. Zatímco se tu spolu bavíme, jede sem FBI. Nechcete, aby se mu něco stalo, a jemu by se něco stalo, kdybyste jednala ukvapeně. Neutíkejte. Nedělejte vůbec nic, nebo se do toho připlete. Nechápal by to.“

„Nevyhrajete.“ Vklouzne rukou do kabely, oči má jako za závojem. Dýchá ztěžka, jako by byla mimořádně rozrušená nebo se chystala útočit. Hlasitý motor se blíží, je to motocykl. Její manžel vychází zpoza domu a přináší láhve s vodou a tác.

„Vyndejte ruku z té tašky. Pomalu,“ říkám jí a motor řve ještě blíž, až náhle umlkne. „Nedělejte nic, co by nás donutilo jednat.“

„Zdá se, že budeme mít ještě společnost.“ Její manžel kráčí dlouhými kroky přes zahradu zasypanou čerstvě posečenou trávou. Roberta Priceová vytáhne ruku z kabely a v ní drží bílou nádobku ve tvaru botičky. U domu zaduní výstřel. Její manžel upustí láhve i tác.

Roberta udělá krok a padne k zemi, z hlavy jí teče krev, inhalátor pro astmatiky se válí na trávě, Lucy se řítí přes trávník, pistoli svírá v obou rukou a křičí na Gabea Mulleryho, aby se ani nehnul.

„Pěkně pomalu si sedněte,“ Lucy na něj pořád míří, zatímco on v šoku stojí na své zahradě.

„Musím jí pomoct!“ vykřikne. „Proboha, nechte mě, ať jí pomůžu!“

„Sednout!“ zařve Lucy. Slyším bouchnout dveře auta. „A ruce držte tak, ať na ně vidím!“

O DVA DNY POZDĚJI

Zvony na radniční věži se zlacenou kopulí vyzvánějí v pomalých těžkých tónech. Je Den nezávislosti zahalený oparem a někteří z nás zrovna ohňostrojem slavit nebudou. Je pondělí. V plánu jsme měli nasednout na letadlo co nejdřív, protože nás čeká dlouhá cesta, ale už je poledne.

Na letecké základně Hanscom na západ od Bostonu přistaneme někdy v osm nebo devět hodin večer. Za zpoždění nemůže počasí, nýbrž výkyvy Marinových nálad, které přicházejí ve vlnách a zapříčiňují neustálé změny směrů. Trvá na tom, že musí vrátit dodávku do Charlestonu, kde podle něj máme přistát, kdyby se náhodou rozhodl vrátit domů s námi, protože zatím si totiž ještě není jistý, jak prohlásil. Možná zůstane tady na jihu a bude trochu rybařit nebo přemýšlet. Třeba by si mohl najít nějakou loďku, nebo si dát chvíli neplacené volno, jak tomu říká. Možná se vrátí zase do Massachusetts, těžko říct. A jak tak přemítal, co by měl se sebou dělat, přicházel na další a další způsoby, jak nás zdržovat.

Potřeboval kafe. Možná by si měl ještě naposledy zajít na ty topinky se steakem, které na severu nedostane. Měl by si jít zacvičit. Měl by vrátit pronajatou motorku do toho podniku, aby tam nemusela Lucy sama. Však toho měla dost s policií a FBI a místem činu, jak říkal, prostě s tím střílením. A když někoho zabijete a zjistíte, že ten člověk nesahal po zbrani, ale po peněžence nebo řidičáku anebo inhalátoru, je to blbý pocit. I když si to ta mrcha zasloužila, přece jen byste to radši neudělali, protože pak bude už napořád někdo zpochybňovat váš úsudek, brebentil pořád dál a dál, což vás pak ve skutečnosti vystresuje ještě víc, než že jste toho člověka zabili. Nechtěl, aby Lucy teď jela na motorce, a dělal si starosti i s tím, že má letět, protože si dokáže představit, v jakém je nejspíš stavu.

Lucy je v pohodě. To Marino není. Běhal od jedné věci ke druhé, a když byl konečně připravený vyrazit na dvouhodinovou jízdu do Charlestonu, usoudil, že chce všechny ty věci, co jsem nakoupila a které se stejně nevejdou do helikoptéry, jak upozornil. Stejně jsem přece neplánovala si pořizovat nové hrnce a pánve a konzervy a butanový dvojvařič a táhnout se s tím vším do Nové Anglie. Trval na tom, že si to nechá. Neměl šanci si ještě v Charlestonu zařídit nový byt, jak vysvětloval, nacpal všechno do krabic, co sehnal v krámu s alkoholem, měl tam i otevřené pytlíky s chipsy a směs oříšků a použité krabičky a láhve čistidel a mýdla na ruce, dokonce tam měl i cestovní fén, který na svou holou hlavu nepotřebuje, a cestovní žehličku a žehlicí prkno, které nepoužívá nikdy, protože nosí věci ze syntetických látek.

Popadl i koření a několik téměř prázdných sklenic s olivami, okurkami, omáčkami a džemy, taky jeden banán, koření a krekry, papírové ubrousky, plastové nádobí a příbory, potravinovou fólii a stoh složených nákupních tašek. Potom chodil z jednoho pokoje do druhého a sbíral všechny toaletní potřeby poskytnuté hotelem, jako by se z něj stal dovolenkový hamoun.

„Jsi jak ti lidi postižení hromaděním, co je ukazují v televizi,“ prohlásila jsem. „Hrabou se v popelnicích cizích lidí a nikdy sami nic nevyhodí. To je posedlost.“

„Je to strach,“ pronesl Benton, s počítačem v klíně a telefonem na stole vedle sebe. „Bojí se, že by se mohl něčeho zbavit nebo to ztratit z dohledu, a pak by to potřeboval.“

„Ještě jednou mu napíšu. Nebude si nic vymýšlet, vrátí se domů s námi a basta. Nechci, aby tu zůstával sám, když mu to zrovna nemyslí jasně a když se u něj začíná projevovat nějaká nová posedlost. Přistaneme v Charlestonu, ať si říká, co chce. A když to bude třeba, napochoduju do toho

jeho baráčku a vytáhnu ho odtamtud sama.“

„Moc posedlostí už mu přece nezbývalo,“ poznamená Benton a prochází přitom elektronické složky.

„Nepije, nekouří. Nechce znovu ztloustnout, proto se nezačne ani cpát, a tak začal sbírat věci. Sex je jako posedlost lepší. Relativně nenákladná a nevyžaduje žádný skladovací prostor.“ Otevře další email, ze svého místa dokážu odhadnout, že mu píše FBI, patrně agent jménem Phil, se kterým Benton před chvilkou telefonoval.

V obývacím pokoji našeho hotelového apartmá, našeho základního tábora s výhledem na řeku a přístav, bylo dopoledne hodně rušno. Co vyšlo slunce, připravovali jsme se s Bentonem na návrat na sever a přitom zpracovávali informace, které přicházely dál a dál rychlostí světla. Nejsem zvyklá na vyšetřování, které se podobá válce, na násobné útoky na mnoha frontách najednou, které provádí různé větve vojenských a zákonodárných sil, přičemž vše se děje s omamující silou a rychlostí. Ale většina případů, na kterých pracuju, neohrožuje národní bezpečnost ani se o ně nezajímá prezident, aby laboratoře a vyšetřovatelské týmy musely jet na plné obrátky, jak to řekla Lucy.

Prozatím se dařilo informace dobře utajovat a udržet před novináři pod pokličkou, FBI a národní bezpečnost přitom zajišťují, aby se nic z toho, s čím mohla Roberta Priceová přijít do styku, nedostalo na žádnou vojenskou základnu nebo do vojenského zařízení či dopravního stroje, včetně ponorek vyzbrojených jadernými zbraněmi, ani do rukou vojáků v boji nebo kdekoli jinde. Analýzy a porovnání DNA a otisků prstů potvrdily, že Roberta Priceová a Dawn Kincaidová jsou dvě stránky jednoho zla, jednovaječná dvojčata nebo klony, jak by mohl některý vyšetřovatel označit dvojčata, jež vyrůstala odděleně a pak byla spojena kataklyzmatickou událostí, která dala vzniknout hrůznému výrobku a způsobila by bezpočet úmrtí.

„Může za to strach,“ říkám. „Marino běhá do kruhu a utíká z města ze strachu. Smrt vídá každý den, ale když se to týká případů, na kterých pracuješ, podlehneš dojmu, že to můžeš mít pod kontrolou nebo že tomu rozumíš, takže se ti nemůže nic stát.“

„Vykouřit si tu cigaretu u Monckovy lékárny se už pohodlné zóně nebezpečně vymykalo,“ řekne Benton, když mu zazvoní mobil.

„Po tom, co viděl v tom sklepě? Asi ano,“ souhlasím. „Rozhodně je mu jasné, co se mohlo stát.“

„Můžu vám něco navrhnout,“ říká Benton volajícímu. „Na základě faktu, že je to člověk, který byl přesvědčen, že k tomu má plné oprávnění. Prokázala světu službu, když ho zbavila špatných lidí.“

Poznávám, že mluví o Taře Grimmové, která byla zatčená, ale zatím nebyla obviněna ze žádného zločinu. FBI uzavírá dohody, chce s ní vyjednávat výměnou za informace o jiných lidech v GPFW, jako je strážný Macon, který jí mohl pomáhat při trestání, o němž si myslela, že si ho jisté vězenkyně zaslouží. A přitom tak činili v rukavičkách pod taktovkou ďábelsky chytré travičky, která jen potřebovala něco vyzkoušet.

„Musíte se odvolávat na její pravdu,“ říká Benton do telefonu. „A ta její pravda říká, že neudělala nic špatného. Když dala Barrie Lou Riversové cigaretu naplněnou tím… Ano, řekl bych to takto přímo, ale obalil bych to tak, aby měla dojem, že chápete, proč si myslí, že neudělala nic špatného… Ano, to je dobrý způsob. Měla být popravená, stejně by umřela, milosrdný konec ve srovnání s tím, co provedla všem těm lidem, které otravovala postupně arzénem. Ano, jistě. Nebylo to milosrdné, když vykouřila cigaretu s botulotoxinem. Je to hrozná smrt, ale tohle vynechte.“

Benton dopije kávu, poslouchá, dívá se na řeku a pak řekne: „Držte se toho, čemu chce o sobě sama

věřit. Jistě, taky nesnášíte špatné lidi a dokážete pochopit to pokušení převzít spravedlnost do vlastních rukou… To je teorie. Možná Tara Grimmová, kterou byste měli oslovovat jako ředitelku, uzná, že to bylo v její moci… Vždycky jde o moc, rozumíme si. Možná s tím přijde sama, že to bylo v té cigaretě nebo posledním jídle, nebo v čemkoli. Ale ona přece jen zajistila, že Barrie Lou Riversová i ty ostatní dostali, co si zasloužili. Učinila jim jenom to, co oni činili svým obětem. Oko za oko s přídavkem něčeho málo navíc. Bodnutí do zad z dobrých důvodů.“

„Nevím, co mu pomůže udělat si v tom jasno,“ řeknu, když Benton domluví. Marino se cítí mizerně kvůli tomu, co se stalo Jaime, a má v povaze si dělat ještě větší starosti s tím, co se mohlo stát jemu.

„Není zrovna mistr v tom dělat si ve věcech jasno,“ odpoví Benton. „Hloupě riskoval. Je to stejné jako si sedat opilý za volant a vyjet na dálnici, kde se stává jedna nehoda za druhou. Doufám, že Phil udělá, co jsem říkal,“ dodá potom. Phil je jeden z mnoha agentů, které jsem za tyto uplynulé dva dny poznala. „U někoho takového musíš zahrát na strunu jeho přesvědčení, že měl právo udělat to, co udělal. Oslovit ten jeho narcisismus. Pocit, že prokázali světu dobro.“

„Ano, tomu někteří lidé věří. Například Hitler.“

„Jenomže u Tary Grimmové to nebilo do očí,“ řekne Benton. „Vycházela z toho jako báječná humanistka, která vedla exemplární vězení, byla dávána za příklad. Dostávala nabídky práce, chodily k ní delegace na prohlídku.“

„Ano, viděla jsem všechna ta ocenění u ní na stěnách.“

„Ten den, když jsi tam přijela,“ dodá Benton, „tam byla delegace z mužské věznice v Kalifornii. Uvažovali, že ji najmou jako první ženskou velitelku.“

„To by byla ironie, kdyby skončila v Bravu. Třeba v cele po Lole Daggetteové,“ odpovím.

„Zkusím to nadhodit,“ poznamená Benton suše. „Tohle a taky Lucyinu připomínku, že Gabe Mullery je vlastně nejbližší příbuzný, který by měl rozhodnout o odpojení Dawn Kincaidové.“

„Nevím, co bude dál,“ řeknu. Gabe Mullery o odpojení Dawn Kincaidové rozhodovat nebude.

Nikdy o ní neslyšel, jen matně zná to jméno nebo ho zaslechl někde ve zprávách, snad ve spojení s nějakými vraždami v Massachusetts. Ví, že jeho manželka, Roberta Priceová, vyrostla v rodině v Atlantě, občas se s nimi vídají na svátky, ale o její sestře neměl ponětí.

„Tipla bych si, že ji přesunou do jiného zařízení,“ předpokládám. „Do státního vězení, kde ji budou držet pomocí ventilátoru při životě, až přijde den její klinické smrti.“

„To je víc ohledů, než se dostalo jakékoli z obětí,“ poznamená Benton.

„Tak to obvykle chodí. Jen je mi mizerně, že jsem Marina neposlouchala, když mi tak připomínal tu zvýšenou hladinu adrenalinu a CO a že kouření už ve věznicích zakázali, tak jak by si tam Barrie Lou Riversová mohla zapálit. Nevěnovala jsem tomu tehdy pozornost, protože mě to nezajímalo.

Soustředila jsem se na něco jiného. Možná kdybych mu to řekla, nebyl by teď na sebe tak tvrdý proto, že nedával pozor zase on, když si dal cigáro u Monckovy lékárny.“

„A možná bys ze stejného důvodu nebyla ty tak tvrdá na mě,“ podívá se mi Benton do očí, protože jsme se kvůli tomu už trochu nepohodli. „Říkala jsi mi důležitou věc, a já myslel na něco jiného. Což

se dalo chápat.“

„Můžu nám udělat ještě kafe,“ navrhnu.

„Asi jo. Tím se nic nezkazí. Omlouvám se, že jsem byl nepříjemný.“

„To už jsi říkal.“ Vstanu ze židle, za okny nám propluje nákladní loď zaplněná zbožím, pohánějí ji tažné lodi. „Nemusíš být milý, když jde o práci. Jenom mě ber vážně. Nic víc nežádám.“

„Vždycky tě beru vážně. Jenom jsem v tu chvíli bral jiné věci ještě vážněji.“

„Napřed Jaime, pak si dá cigáro, které ho může zabít, a jo, je traumatizovaný,“ řeknu, protože už nechci dál probírat Bentonovy omluvy. Kuchyňka najednou působí překvapivě prázdně a opuštěně, jako bychom už byli pryč. „A teď si to musí srovnat v hlavě, nebo udělá nějakou další hloupost, jako že se třeba znovu napije nebo sekne s prací a stráví zbytek života rybařením na pronajaté loďce toho svého kamaráda kapitána.“

Dám hotelovou kávu do hotelového kávovaru, protože Marino zabavil stroj, který jsem koupila.

„Kouřit před lékárnou, kde pracuje travička,“ pokračuju. „Nikdo to tehdy samozřejmě ještě nevěděl jistě, ale byl se tam na ni vyptávat. Přemýšlel o tom.“

„Co jsi mu řekla? Nic nejez a nepij, pokud si tím nejsme naprosto jistí,“ připomene Benton, když mu nesu kávu.

„Jako s tím tylenolem. Když si uvědomíš, co se může stát, nechce se ti už ničemu věřit. Anebo začneš pravdu popírat. Po tom, čeho jsme byli svědky, se já asi dostávám spíš k tomu popírání.“ Vrátím se do kuchyňky a moje myšlenky se vracejí do sklepa za kouzelným starým domem, kde Roberta Priceová jako sotva třiadvacetiletá pomáhala vyvraždit celou rodinu . „Nebo bych už nikdy nic nesnědla ani nevypila a taky nekoupila nic v krámě,“ dodám.

Nevím, jestli někdy použila zbraň, která byla nalezena, skládací nerezový nůž s ostřím dlouhým sedm a půl centimetru a zarážkou ve tvaru orla s roztaženými křídly. Nůž rozměry odpovídá ranám i zvláštním lineárním zhmožděninám u Jordanových. Ale myslím, že ubodávání lidí byla spíš specialita její sestry Dawn, zatímco Roberta dávala přednost vraždění na dálku. Mám podezření, že ten nůž si schovávala jako suvenýr nebo ikonu, chránila ho v krabičce z palisandru ukryté ve speciální skříňce s kontrolovanou teplotou a vlhkostí a také zvláštním odvzdušněním.

Uvnitř předělaného sklepa, který byl přístupný dveřmi v podlaze pracovny schovanými pod kobercem, se našla překvapivá sbírka upravených cigaret a připravených jídel a také speciální injekční pera a další výrobky, se kterými si Roberta Priceová pohrála, když si oficiálně objednávala botulotoxin sérotypu A u různých čínských firem, které se téměř nikdy na nic neptají. Tým HazMatu našel vedle spousty dalších příšerností i staré obálky a poštovní známky s lepidlem, které bylo třeba navlhčit. Nejen ty s motivem večírků a plážových slunečníků, ale i s jinými obrázky a také jiné známky, které si objednávala přes internet.

Většina těchto věcí byla určena pro vězně. Dopisní papíry a známky bez ohledu na typ šly lidem,

kteří byli zavření a toužili po komunikaci s vnějším světem. Nejspíš nikdy nezjistíme, kolik lidí zabila. Vybírala si bolestivou smrt, která se podobala závažnému astmatickému záchvatu, jakými trpěla nejen ona, ale také její neznámé dvojče. Obě přišly na svět 19. dubna 1979, jen pár kilometrů od GPFW v Obecné nemocnici v Savannah. Od dětství byly odloučeny, nevěděly o existenci té druhé až

do doby po 11. září, kdy se Dawn rozhodla přijít na identitu svých biologických rodičů, což ji dovedlo ke zjištění, že má jednovaječné dvojče.

V prosinci 2001 se poprvé setkaly v Savannah. Obě trpěly prokletím toho, co Benton označuje za závažnou poruchu osobnosti. Byly sociopatické, sadistické, násilnické a neobyčejně chytré a obě dělaly v životě neskutečně podobná rozhodnutí. Dawn Kincaidová mluvila s náboráři leteckých sil o tom, že by se po dokončení vyšší střední školy přihlásila k letectvu, zajímala ji kyberbezpečnost nebo lékařské inženýrství. O tisíce kilometrů na východ její dvojče zkoumalo, jak to vypadá s programy studia věd u námořnictva.

Byly oddělené, žily nezávisle na sobě na opačných pobřežích, a obě, Roberta i Dawn, byly odmítnuty kvůli svému astmatu. Tak se zapsaly na vysokou. Dawn studovala vědu o materiálech na Berkeley, Roberta chodila na farmaceutickou fakultu v georgijském městě Athens. V roce 2001 začala pracovat pro lékárnu a drogerii Rexall nedaleko domu Jordanových. O víkendech a prázdninách rozdávala metadon v Domě na půl cesty Svoboda, kde mohla potkat Lolu Daggetteovou, jež se léčila ze závislosti na heroinu.

Nová prohlášení, která Lola podala vyšetřovatelům, odpovídají tomu, co říkala i při rozhovoru s Jaime. Neměla tušení, co se v neděli ráno 6. ledna stalo. Ten den měla Roberta rozdávat metadon na klinice, která byla ve stejném patře jako Lolin pokoj. Na dveřích tam neměli zámky.

Drogově závislá s výrazně omezeným intelektem a problémy s ovládáním vzteku byla snadným cílem. Není sice možné přesně rekonstruovat, co se stalo, ale Roberta mohla teoreticky někdy během té doby vejít do Lolina pokoje a vzít odsud manšestráky, rolák a větrovku ze skříně. To si pak buď ona, nebo Dawn oblékly při páchání těch vražd. Poté se Roberta do pokoje vrátila, když Lola spala, nechala zakrvácené oblečení v koupelně na zemi a v osm hodin ráno už rozdávala metadon na klinice.

„Smrt je nesmírně osobní a osamělá věc, nikdo na ni není doopravdy připravený, ať se o tom přesvědčujeme sebevíc,“ říkám Bentonovi a sedám si s kávou. „Pro Marina je snazší se soustředit na všechno, co je podle něj teď s Lucy. Nebo být posedlý tím, aby měl plné skříňky.“

„Je ve stadiu smlouvání.“

„Asi ano. Jestli si ale zaplní kuchyni, bude tam jenom mít hodně jídla a nádobí, na to se neumírá,“ odpovím. „Když udělám A a B, C se nestane. Měl rakovinu kůže a najednou se rozhodl, že bude dělat soukromého poradce, a v podstatě odešel z práce pro mě. Možná i to je součást toho smlouvání. Když udělá v životě nějakou dost velkou změnu, bude to znamenat, že má pořád budoucnost.“

„Myslím, že velkou roli v tom hrála Jaime.“ Benton si za řeči kontroluje emaily. „A ne ta jeho rakovina. Jaime vždycky uměla Marina přesvědčit, že má na něco většího. To nejlepší ho teprve čeká. Přijde učiněný zázrak. Když byl s ní, mohl si potvrzovat to svoje namlouvání si, že tě nepotřebuje. A že nestráví půlku života ve tvém stínu.“

„Škoda, že ho o tom nedokážeš přesvědčit taky,“ zasním se. Ozve se zvonek u dveří. „Je to zlé, jestli má pocit, že kvůli mně promarnil půlku života.“

„Neřekl jsem, že ho promarnil. Vím, že já nepromarnil vůbec nic.“ Benton mě políbí.

Ještě jednou se políbíme a obejmeme, než se vydáme ke dveřím. Stojí tam Colin s vozíkem na zavazadla, který nepotřebujeme, protože Lucy už všechny věci odnesla, aby je naložila do

helikoptéry.

„Já vám teda nevím,“ prohodí Colin, když tlačí prázdný vozík k výtahu, „ale docela jste se mi tady hodili.“

„Snad vám příště přivezeme něco lepšího,“ řeknu na to.

„To vy ze severu nikdy neděláte. Naše kostelní zvony jste si přetavili na dělové koule, vypálili jste nám farmy, vyhazovali do vzduchu naše vlaky. Čeká nás ještě malá zajížďka, místo na letiště jedeme do SCH. Vím, že to není nejblíž, ale Lucy nechtěla mít nic do činění s věží a všemi těmi lidmi, co v overalu vypadají jak okurka, jak říkala. Ale doufám, že to nemyslela doslova.“

„Armáda,“ vysvětlí Benton.

„Jo, to bude asi ono, zelené letecké uniformy. Když to ze sebe vychrlila tou rychlostí jak kulomet, nebyl jsem si tak docela jistý, co tím myslí,“ pokračuje Colin a já si zase nejsem jistá, jestli si dělá legraci. „Každopádně tady i v Hunteru je to asi dost sešněrované. Prý dělají kontroly, ale ji už jednou kontrolovali, tak odsud chce co nejdřív vypadnout. Proto mi nařídila, ať zavolám, až se budeme blížit. Nechce čekat na heliportu nemocnice a muset třeba odletět, kdyby něco přišlo. U SCH to nehrozí.

Takže pro jistotu jedeme tam.“

Nastoupíme do výtahu a skleněná kukaň se začne šinout dolů, projíždí kolem ochozů porostlých divokým vínem a já mám před očima vězeňkyně, které pracují na dvoře vězení, venčí chrty a jsou jen duchy svých bývalých osobností. Dominantní i ovládané. Uzavřené ve skladišti, které se tajně vydalo na smrtící misi. Vidím Kathleen Lawlerovou a Jacka Fieldinga, jak se poprvé spatřili na ranči pro problémovou mládež, až se zrodilo spojení, které dalo do pohybu události, jež se řetězily a vedly k nevratné ztrátě životů včetně života jich dvou.

„Když seženete lístky na Bruins nebo ještě líp na Red Sox, tak za vámi možná někdy zaskočím,“ říká Colin.

„No, kdybyste se někdy rozhodl GBI opustit…“ Procházíme halou s recepcí do těžkého horka a za žhavou větrnou jízdou.

„Nemluvil jsem o práci,“ řekne, když nasedáme do landrovereu.

„Do CFC jste vždycky zván,“ odpovím. „Máme tam taky dobré mužské sbory a tahle věc umí pěkně hřát,“ dodám, když pustí větrák. „Možná by docela slušně posloužila ve sněhových bouřích a blizardech.“

Zavolám Marinovi. Podle hluku poznávám, že je ještě v dodávce a jede do Charlestonu, nebo možná už z něj. Nemám tušení, co ho zase popadlo.

„Kde jsi?“ zeptám se ho.

„Asi třicet minut směrem na jih,“ odpoví. Zní zaraženě, možná i smutně.

„V Charlestonu bychom měli přistávat ve dvě, potřebuju, abys tam byl,“ nařídím.

„Já ti nevím…“

„Ale já vím, Marino. Dáme si pozdní večeři, oslavíme čtvrtý červenec na severu něčím dobrým k snědku a vyzvedneme psy z útulku. Všichni společně,“ povídám, když se před námi objeví stará nemocnice.

Savannažská komunitní nemocnice neboli SCH byla založena krátce po občanské válce. Tady Kathleen Lawlerová před třiatřiceti lety porodila dvojčata. Je to budova z červených cihel s bílými okraji, poskytuje veškeré služby kromě akutní pohotovosti. Helikoptéry už tady moc často nepřistávají, jak říká Colin. Heliport tvoří malá travnatá oblast s otrhaným oranžovým větrným pytlem vzadu, je obklopený stromy, které se komíhají a třesou, když se nad nimi snáší černá čtyřistasedmička a lehce dosedá.

Křikneme na Colina rozloučení, které přehlušuje hukot vrtule. Vyšplhám se na levé přední sedadlo, Benton si sedne dozadu, zapneme se a nasadíme si sluchátka.

„Je to tu dost malé,“ řeknu Lucy, která je v černém, prohlíží ukazatele a dělá to, co umí nejlépe: vzpírá se gravitaci a překonává překážky.

„Na takovýchhle starých místech se ani neobtěžují zastřihovat okolní stromy,“ slyším její hlas ve sluchátkách. Cítím, jak se zvedáme, a už je nemocnice pod námi.

Colin na zemi se zmenšuje, mává, my stoupáme přímo vzhůru a nad koruny stromů. Vyrážíme, zatočíme k domům a střechám starého města a dál k řece. Tu následujeme k moři a odtud už letíme na severovýchod do Charlestonu a dál domů.

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.